Šeptáš že ani toto
není cesta a po sklech kloužeš
nerovnými pohledy
Bez ptaní ukotvuji obzory
Jako by vědomí opravdu
znamenalo bytí
Jako bych přiznala
i něco víc než
Opile shrnuté mlhy v ústech křovisek
A klenby pokojů
zaťaté v každém tvém probuzení
Je to jak k sobě samé
zamčená přijít
na návštěvu
- a vědět že bys i poslepu
dlaní uhladil
ten nepatrný prostor mezi zalknutím
a souhlasem tam na pokraji
dne v němž ještě žiju
a město mlčí