|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (33. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 06.11.2009, 6:14
|
| *** |
| |
|
|
Poslední souboj?
Celá hora jako by vymřela, ani ptáci necvrlikali. Voda kapající z listů stromů působila jako déšť, přestože nepršelo. Zanedlouho opar zahalil všechno, těžko se dalo dohlédnout dál než na dva metry. To nejdůležitější stejně bylo hned vedle. Kaileen pořád stála za mnou a objímala mě. Lehké vydechnutí a polibek na krk…
„Kaileen!“
„Narat?“ pustila mě a ustoupila.
Nikoho jsem neviděla, bohyně se víc neozvala. Dalo se čekat, že z nás nebude nadšená, ale kdyby ji bývala Iss zaměstnala ještě aspoň o den déle…
„Pojď, nasnídáme se,“ nasměrovala jsem Kaileen zpátky do chatrče. „Sedni si, něco ti nachystám.“
Byla zamyšlená, uvelebila se na nejbližší kožešině, opřela se o stěnu a zírala do vyhaslého ohniště. Byla bych jí ráda podala něco k jídlu, ale předchozího dne jsem měla jiné starosti a na snídani jsem vůbec nemyslela.
„Asi mě nepochválíš, Kaileen, ale kromě jabka nic nemáme,“ ukázala jsem chudobný proviant.
„Že bys ty zapomněla na jídlo?“ usmála se.
„Vidíš, co děláš.“
„Včera jsem nic nedělala,“ zvedla ruce, jakože se jí to netýká. „Nevadí, něco si chytíme a než se to opeče, vyzkouším si tě.“
„Z čeho?“
„Musím přece vědět, kde Corita přestala, když se chceš učit ode mě. A pojď sem s tím jabkem, snad se rozdělíme, ne?“
Nezkoumala jsem, zda smím nebo ne, sedla jsem si před Kaileen a opřela se o její hruď. Ukousla jsem z ovoce a podala jí ho.
„Nejsi trochu drzá?“ usmála se a přijala mě i jabko.
„Ty sis začala, já tě kvůli tomu aspoň nebudím.“
„To by sis mohla zkusit,“ utrousila. „Kvůli tomu jsem tě nebudila.“
„Ne?“
„Ne. Chtěla jsem ti jenom ukázat… Neměla ses tak nešikovně postavit.“
„Ale nestěžuješ si?“ uvelebila jsem se, abych na ni lépe viděla.
Jak jsme tak seděly a dělily se o malý plod, bylo mi dobře. Těšila jsem se, až půjdeme lovit, ztratíme se barbarům a hlavně Coritě z dohledu a strávíme pár hodin spolu, jako to bývalo dřív.
„Ne že se rozsedíš. Dorazíme to jabko a jdeme,“ upozornila mě.
„Už? Vždyť nebylo vidět na krok.“
„Právě, aspoň si nikdo nevšimne, že odcházíme. Znáš Coritu, hned by nám byla v patách a zrovna dneska o to příliš nestojím. Bohatě stačí, že nás sleduje Narat.“
„Není z nás nadšená,“ naznačila jsem.
„Zvykne si.“
Pochybovala jsem o tom, když jsem si vzpomněla na nabídku královny. Že by ty dvě měly plán proti nám? Mohlo by být, ale nechtěla jsem Kaileen stavět ani proti Narat, ani proti Coritě.
„Vstávat,“ postrčila mě. „Jde se na lov.“
„Ty už jsi to snědla? A já jsem si jenom dvakrát kousla.“
„No co? Víc sis nepřinesla,“ zatvářila se nevinně.
„Hlavně že ty jsi toho přinesla,“ obrátila jsem se. „Kdo včera celý den vyspával kocovinu? Kdo ti přinesl večeři?“
„Dobře,“ uznala, „dostaneš větší díl z kořisti. Spokojená?“
„Rozhodně ne!“
Corita se objevila ve vchodu. Ty její přepadovky mi začínaly vadit, Kaileen se na mě podívala se stejným rozhořčením a zavrčela: „Je jako navedená.“
„Pojď se mnou,“ chňapla po mně královskou rukou, než jsem se na něco zmohla. „A na tebe čeká Narat!“ obrátila se na Kaileen.
Vyskočila, aby mě bránila, ale Corita měla výborný postřeh, rychle tasila a hlavice meče přítelkyni zastavila v půlce pohybu úderem do hrudi. Zastrčila zbraň zpět do pochvy, doslova mě vyhodila z chatrče a s ledovým klidem vyšla za mnou.
„Ruce pryč!“ vzpamatovala se Kaileen a vyběhla.
„Jinak co?!“ otočila se Corita. „Narat při tobě nestojí, bez ní mě neporazíš!“
„Chceš to vidět?!“
Nedalo se nic dělat, skočily po sobě a mně nezbylo, než je sledovat. Kdybych zasáhla, musela bych jednu z nich zabít. Kaileen byla bez sebe, podařilo se jí královnu odzbrojit a nevypadala, že by byla schopna zastavit. Beze zbraně bych neměla šanci Coritu zachránit, jenže cokoliv ostrého by mohlo mít pro Kaileen smrtelné následky, to bych za žádných okolností neudělala.
Rozhlédla jsem se a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo vytáhnout ze stojanu nezapálené osvětlení. Hodila jsem tyč Coritě. Víc jsem udělat nemohla, sama jsem s tím neuměla dost dobře bojovat, Kaileen by si se mnou rychle poradila. Před holí měla respekt, kousek couvla, královně se podařilo vstát. Udělala si prostor, Kaileen musela znova ustoupit. Sledovala točivý pohyb hole a snažila se odhadnout, co Corita udělá.
Nehrnula se do útoku, postavila se k ní bokem a zastavila zbraň. Jeden konec jí sahal přes paži k zádům, druhá strana byla připravena na Kaileen.
„Poslední souboj,“ pronesla přítelkyně a pomalu kolem Cority obcházela.
„Kaileen, nechej toho,“ zkusila jsem ji odtáhnout, ale zuřivost ji úplně ovládla.
„Stačí!“ odstrčila mě. „Narat už mezi námi nebude muset volit, sama to dokončím.“
„Předpokládám, že mi vpadneš do zad,“ odtušila Corita.
„Nejsem ty,“ odsekla a zaútočila z levé strany.
Královna to měla přes ruku, ale stačil rychlý krok, vyhnula se meči, uvolnila cestu holi a podrazila Kaileen nohy. Sotva dopadla, mířila jí na krk.
„Naposledy, Kaileen,“ promluvila na ni. „Když řeknu, že něco uděláš, tak to taky uděláš. Dokud nebudeš dost silná, abys mě porazila, vyhrazuji si právo na tvoje štěně. Ona teď půjde se mnou a ty můžeš nerušeně přemýšlet, jak si mě usmíříš.“
Když neodporovala, nechala ji být. Zatímco Corita poodešla a sehnula se pro meč, nabídla jsem Kaileen ruku. Sice jsem pochybovala, že by ji přijala, ale spíš jsem se chtěla omluvit. Chytila se a nechala mě, abych jí pomohla vstát. Přitáhla mě k sobě, levou rukou mě objala.
„Budu blízko,“ zašeptala.
„Tak co je?!“ odtrhla nás Corita a nevybíravě mě postrčila ke své chatrči.
Kéž by tu byla Soy, určitě by nám poradila, pomohla. Snad hrobka není to jediné, co po ní zůstalo.
„Jedno po druhém, Lee. Jedno po druhém,“ ozvala se Iss, nejspíš jsem ji slyšela jenom já.
Corita se mnou dlouho nemluvila. Hlídala mě, nesměla jsem se ani hnout, ale měla jsem dojem, že původně to tak neplánovala. Možná ji tolik rozčílilo, co našla, když nás navštívila a prudká (i když pochopitelná) reakce Kaileen situaci rovněž neusnadnila.
„Když tedy odmítáš udělat něco pro sebe,“ protrhla ticho, „udělej to pro Kaileen.“
„Jak jí prospěje, když přeběhnu na druhou stranu?“ vysmála jsem se jí.
„Sama jsi viděla, že proti mně neměla šanci.“
„Protože jsem ti pomohla,“ připomněla jsem. „Kdyby mě o to nežádala, nemíchala bych se do vašeho sporu.“
„Ale právě tys nás proti sobě postavila!“
„Já ne! Narat!“
„Opatrně,“ pohrozila mi dýkou. „Jsi si jistá, že Narat nezměnila názor? Třeba porazila Iss, třeba mám já příležitost žít a porazit Kaileen, protože narozdíl od ní já některými slabostmi netrpím a jsem ochotná vyhovět bohyni v tom, co sama nesmí ovlivnit.“
„Jak to víš? Narat s tebou mluvila? Její souboj s Iss už je u konce?“
„Ty to můžeš zastavit,“ přešla moje otázky. „Můžeš Kaileen darovat život a uklidnit rozzlobenou Narat. Pojeď se mnou, ji nechej barbarské bohyni a všichni budou spokojení. Kmen ji přijme, postarají se o ni. Jestli chceš, přenechám jí Ronyho i Lany, aby se mohla pomstít. Jak jsem řekla – dostaneš vše, po čem zatoužíš.“
„Nevím, o co ti jde, ale o ničem podobném se bavit nebudu. Jsme dvě, když se ti spolu postavíme, vyhrajeme i bez pomoci Narat.“
„My jsme také dvě,“ stoupla si nade mě. „Já a Narat máme stejný cíl. Ty jediná můžeš rozhodnout, zda přitom bude prolita krev. Kaileen ti nedá všechno, naposledy ti tedy nabízím místo po mém boku. Přijmi to, Lee, než se o tebe postará Narat osobně. Se mnou můžeš mít cokoliv.“
„Cokoliv?“ Postavila jsem se naproti ní i navzdory výhružně vztyčenému hrotu dýky.
„Cokoliv,“ potvrdila, zbraň nechala klesnout a přistoupila blíž. „Neublížím ti. Snažím se ti zachránit život, Lee. Poznala jsi moc bohyně, je příliš zraněná, aby tě ušetřila. Neslituje se, ani kdyby ji Kaileen prosila.“
„Já jsem si musela Kaileen vybojovat, zasloužím si místo vedle ní! Ať nám Narat zkusí bránit a pozná, kdo stojí při nás,“ obešla jsem ji a beze strachu se vydala ven.
Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala a chtěla mě zadržet, místo toho hned na hranici vchodu narazila na čepel známého meče.
„Zkus to,“ promluvila Kaileen přitisknutá ke stěně a mírně pohnula rukou, aby Coritu zbytečně nezranila. „Právě odcházíme a upřímně doufám, že nás nebudeš sledovat. Zaručuji ti, že pak tě ani Narat neochrání.“
„Ty tomu nerozumíš!“
„Budeš mít příležitost mi to vysvětlit,“ svolila Kaileen. „V noci, až barbaři půjdou spát, sejdeme se venku u ohniště, v míru a beze zbraní. Nechám tě mluvit, jak dlouho bude třeba, ale do té doby, mistře, jsi mi nepřítelem, tak na to pamatuj.“
„Přijímám, dodržím tvou podmínku.“
„Výborně,“ odložila meč.
Místo rozepří se nám brzy ztratilo v ustupujícím oparu. Koně jsme nechaly v osadě, do divočiny jsme se vydaly po svých. Z listů pořád odkapávala voda, některé podléhaly nenadálé zátěži a těžce dopadaly na zem.
„Opravdu jí dáš šanci?“
„Jistě,“ podívala se pohoršeně. „Copak jsem lhářka?“
„Ne, samozřejmě že ne.“
„Na,“ podávala mi svou dýku, „vezmi si to, jen pro jistotu, když u sebe žádnou svoji zbraň nemáš. Měla jsem sto chutí ji Coritě vrátit, ale teď se hodí,“ pousmála se.
Jakmile vysvitlo slunce a les se stal přehlednějším, věnovala se Kaileen tomu, co celé roky zanedbávala. Měkká zem jí usnadnila stopování a většinu dne jsme strávily pozorováním různých zvířat, ať už to bylo stálo laní nebo párek tlustých ptáků, kteří nás svou neopatrností dovedli až k budoucímu hnízdu a pak se nás snažili zahnat výhrůžně vztyčenými chocholkami a nesnesitelným křikem. Narazily jsme i na malé soupeřící ještěry a jednoho vyhřívajícího se hada, jemuž jsme se raději vyhnuly a nerušily ho.
Těšila jsem se na lov, nakonec se nám ale zabíjet nechtělo. Stačilo mi ovoce, které jsem si natrhala cestou, Kaileen se s tím kupodivu taky spokojila. Připadala jsem si jako Katherine, najednou mě zajímala kdejaká kytka a rostlinka, jako když jsem poprvé vstoupila do Pealu.
„Já tě nepoznávám,“ prohodila Kaileen. „Zdejší prostředí ti svědčí.“
„Řekla bych, že i tobě prospělo. Počkáš na mě? Musím… Vždyť víš.“
„Zase? Vybíráš si to nejšťavnatější ovoce a potom pořád zastavujeme,“ neopustila si. Chtěla jsem na to reagovat, ale nepustila mě ke slovu. „Prosím tě, běž už nebo se do večera ani nestihneme vrátit.“
„Naděláš.“
Zřejmě jí připadalo, že na mě čeká příliš dlouho, a tak si sedla a trhala stéblo trávy a pak zas další... Nedalo mi to, abych Kaileen trochu nepozlobila a nevrátila jí její ranní pozornost.
„Nic jiného by mě nenapadlo,“ zakroutila hlavou, když jsem si klekla za ni a objala ji. „Plížila ses, jak šelma ke kořisti.“
„Já jsem neškodná šelma.“
„Ale já nejsem neškodná kořist,“ ohlédla se po mně.
„To je dobře,“ oplatila jsem i polibek na krk.
„Myslíš, že je vhodné mě dráždit, malá Lee?“ bránila se.
„Myslím, že je to hlavně zbytečné, když tě to, velká Kaileen, vůbec nezajímá,“ nechala jsem ji a sedla si vedle.
„Jedna z nás musí mít rozum.“
„A je to tady zas. Ty jsi ta starší, rozumnější, silnější…“
„Odvážnější,“ zasmála se.
„Nepovídej, že jsem si nevšimla.“
„Zase se rozčiluješ,“ popíchla mě, „vztekloune.“
„Kousek vedle, já jsem miláček bohů.“
„Ještě mi to připomínej,“ zašklebila se.
„Tys taky byla bohyně,“ upřesnila jsem.
„Já už jsem byla kdeco,“ pokývala hlavou. „Psanec, bohyně, démon…“ zamyslela se. „Psancem jsem vlastně pořád, to jediné mi vydrželo.“
„Vím o něčem, čím jsi ještě nebyla a taky by ti to mohlo vydržet.“
„Povídej.“
„No,“ byla jsem na rozpacích, „u toho se většinou nemluví.“
„Neblázni!“ zvolala nadšeně. „Copak existuje něco, u čeho ty bys nemusela mluvit?“
„Představ si, že existuje.“
„Ale no tak, snad se nezlobíš?“ vzala mě kolem ramen. „Vstávej,“ zvedla se a vytáhla mě. „Brzy se bude stmívat, vrátíme se k domorodcům, stejně se musíme vykoupat, jinak nebudeme moci ani k večeři. Pochybuji, že bys celý den chtěla přežívat jen na ovoci.“
„Já určitě ne,“ přisvědčila jsem.
Jako vždy – odložit zbraně, umýt se a navečeřet v přítomnosti barbarů, popovídat si s nimi, popřát dobrou noc. Každý den stejně, ale každý den to mělo své kouzlo. Pak nastala chvíle, na kterou jsme celý den čekaly.
„Jsme samy,“ rozhlédla se Kaileen. „Mluv,“ pobídla Coritu.
„Nechci s tebou teď bojovat, Kaileen, ale myslím, že nechápeš vážnost svého jednání.“
„Jakého jednání?“ zeptala se číhavě, přitom dobře věděla, o čem Corita mluví.
„Těch důvěrností mezi vámi. Není to správné. Tys v sobě neměla mít místo pro žádné city, přece nechceš být jako Lany?“
„My jsme nikoho neobětovaly,“ odporovala jsem jí.
„Tušíš vůbec, kam se vy dvě řítíte?!“ rozzlobila se. „I nejsilnější šelma je zranitelná, oddává-li se tělesné rozkoši! Víš, kolik takových lidí Kaileen zabila? Řekni,“ oslovila přítelkyni, „jak sis záměrně vybírala milence, protože byli snadná kořist a ty ses na nich mohla učit. Já ani Narat nedovolíme, abys dopadla stejně!“
„To je moje volba,“ odpověděla klidně, ale vřelo to v ní.
„Tvoje volba?“ vysmála se jí Corita. „Celý život bojuješ proti tomu, čemu sama nyní podlehneš? Hezké,“ pokývala hlavou.
„Že zrovna ty mě soudíš?! Ty, která jsi hrdost válečníků Gosaa prokazovala svým tělem jako děvka!“
„Klid,“ zadržela jsem Kaileen, protože se chystala skočit po královně.
„Co ty můžeš vědět?“ zadívala se na ni ublíženě, Kaileen se zjevně trefila do citlivého místa. Vzápětí však uzemnila nás obě. „Byla jsem připravená udělat to i pro tebe, ale to tvoje nevděčné štěně vás chce obě zabít. Posluž si, Kaileen, jestli ti to za to stojí. Neztratíš jen mě, přijdeš taky o Narat, ale až potom, co si tu malou sama vychutná. Vyzkoušej, jaké to je, Kaileen, to jediné jsem ti já nedala. Zkus to, ať se tví nepřátelé mohou podívat, jak bezcílně chodíš a hledáš, co nikdy znovu nedostaneš, protože ty máš jen zabíjet. Patříš Narat!“
„Nepatřím nikomu!“ zlobila se Kaileen a snažila se ovládnout. „Rozhovor skončil.“
Přestože přítelkyně působila spíš rozzuřeně, opak byl pravdou. Corita taky trefila pár odkrytých míst, na které byla Kaileen háklivá. Doma to stejně nevydržela a dala zlosti volný průběh.
„Mě že může někdo vlastnit?!“ Vzteky kopla do kožešin rozložených po zemi, opřela se o stěnu a rozdýchávala, co jí Corita řekla. „Ty to nechápeš… Snad nechceš být jako Lany?“ Dál likvidovala skromné zařízení obydlí a já jsem po ní jen mlčky uklízela. „Co ona o ní ví? Já jsem s ní vyrůstala!“
„Corita to taky nemá snadné, zkus se do ní vžít,“ pokoušela jsem se ji uklidnit.
„Jako by se ona vžila do mě.“
Byla jsem první po ruce, na kom se mohla vybít, ale ten den mi to nijak zvlášť nevadilo. Dokud mi nepředhodila něco osobního, nebyl důvod, proč se zlobit. Porovnávala jsem kožešiny, abychom si mohly aspoň sednout, aniž by nás to tlačilo do zadku.
„A ty ji nebraň,“ spustila zase, „máš stát při mně.“
„Stojím při tobě,“ narovnala jsem se a skoro narazila do Kaileen.
„Zatím ještě stojíš,“ přitiskla mě k sobě a sklonila se.
„Tak ne, Kaileen,“ zadržela jsem ji, i když jsem měla co dělat sama se sebou.
„Ne?“ pustila mě.
„Vždyť to nechceš, děláš to jen na truc. Ani já nejsem tvoje hračka.“
„Promiň,“ sklopila oči.
Hloupá a bezvýchodná situace, do níž jsme se dostaly. Možná jsme opravdu měly nechat věci tak, jak byly dřív.
„Pojď, sbalíme pár věcí a přespíme venku, jako dřív,“ navrhla jsem. „Co ty na to?“
Našly jsme si celkem klidné místo. Doufala jsem, že Corita nebude tak tvrdohlavá, aby se ještě dnes v noci stavěla Kaileen do cesty. Rozdělaly jsme si oheň a uvelebily se u něj. Nemusely jsme příliš přikládat, bylo krásně teplo, a tak jsme ho měly spíš jen pro lepší pocit z noci.
„A teď už vůbec…?“ zadívala se na mě rozpačitě.
„Kaileen, kdyby toto byla výuka meče, tak ty ho budeš muset držet aspoň čtyřma rukama,“ rozesmála mě vlastní bezradnost, protože jsem hned nevěděla, jak jinak jí to vysvětlit a vážných rozhovorů dnes bylo až dost.
„Zírej, jak ho udržím v jedné,“ usmála se, lehla si ke mně a já jsem ji vzala pod křídlo – tu větší, silnější, odvážnější a prostě ve všem lepší Kaileen.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
