|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Na černé listině ::
 honzoch |
publikováno: 08.11.2009, 6:44
|
| Tímto uzavírám pátý a předposlední díl celého příběhu, chtěl bych poděkovat všem čtenářům, i těm, kteří jen nahlédnou. Příjemné počtení. |
| |
|
|
13) Na černé listině
„Snad si se mnou nechce Zuzka dopisovat,“ divila se baronka, když jí kapitán pokorně předával sežmoulaný lístek. Žofie dělala, že si jich nevšímá a sem tam lhostejně vzhlédla. Rivalita mezi ní a Zuzkou byla pryč, nenávist také. Zůstalo pouze pohrdání, neboť co může být pro baronesu horšího než život v chudobě a práce na poli! To už by radši zemřela, než přijmout takový ponížený úděl...
Baronka list pečlivě rozevřela a stále s úsměvem načala první řádky.
Jak ale sklouzávala tím škrabopisem níž a níž, tím byla její tvář zastřenější a její výraz se dramaticky měnil. Jako by s každým svraštěním jejího čela vpadlo do místnosti cosi zlého. Napjaté ticho těch chvil deptalo uši a týralo srdce.
Dokonce i Žofie ožila v očekávání přicházející bouřky. Szendrei pochopil, že tentokrát šlápl vedl, a s hrůzou čekal na panina slova. Už při pouhém pohledu do tváře Véghové se ho zmocňovala děsivá nejistota, snad viděl hlubokou propast mezi baronkou a Lidkou. Propast, kterou sotva překlene jediný pomačkaný lístek, byť srdečný a prosebný!
„Víte, co je obsahem toho dopisu?“ vzhlédla a z očí jí létaly jiskry. „Víte to, kapitáne?“
Ján Szendrei zahanbeně klopil hlavu a čekal, až na něj dopadne první rána. Žofie se matce pokusila list vyrvat, ale ta jej svírala s pevnou rozhodností.
„Taková drzost!“ vykřikla najednou. „Co si o sobě myslí?! Já jí ty šprýmy zatrhnu! Děvka je to! Balašova coura!“
„Paní... “ pokusil se zabránit hrozící pohromě.
„Vy ji ještě hájíte? Ona s ním otěhotněla a má odvahu se sem vracet! Být jí, propadnout bych se hanbou sto sáhů pod zem!“
Načež mu zamávala lístkem před obličejem: „Kapitáne! Nepřeji si již vidět žádný Zuzanin dopis! Ta malá nevděčnice! Ruce bych jí musela usekat... Pleškovic chátra!“
Žofie v nepříčetné zvědavosti stále kroužila kolem matky a dožadovala se lístku jako malé dítě.
„Paní baronko,“ odkašlal si Szendrei, ale byl umlčen jako ranou biče.
„Ticho, Jene Szendrei! Ještě jsem nedomluvila! A důrazně vás varuji! Velmi důrazně! Aby jste se již nepletl s tou sběří, s těmi děvkami... A laskavě mi neskákejte do řeči! Pro Lidunu pošlu Vachoviče s hajduky. Její drzost bude potrestána!“
„Je těhotná!“ zalomil rukama Szendrei. „Pro milost boží! To by byl zločin!“
„To ona svým hříchem znesvěcuje moji půdu,“ zavřískla baronka, „zastávat se jí, to je teprve zločin!“
Szendrei zalapal po dechu, slyšel, jak volají Vachoviče. Pohnul se k odchodu, aby ještě zachránil, co se dá, ale hajduci u dveří na něj vytasili šavle.
„Zrada,“ polkl a obrátil se k baronce se Žofií, „co to má znamenat, Milosti?“
„Je to jen pro vaše dobro, kapitáne,“ příkře odsekla a rozevřela dokořán dveře do knihovny, „běžte dovnitř! Nerada bych, abyste se nějakou nepřístojností připravil o místo!“
„Co? Cože?“ neměl čas se divit, protože ho ti dva tlačili tasenými zbraněmi, kam ukázala. Za jejich zády spatřil přicházejícího Vachoviče. Vypadal překvapeně, sotva však spatřil pandurského kapitána v úzkých, vítězoslavně se usmál. Baronka za Szendreiem zamkla a přikázala hajdukům: „Běžte do vesnice, k Bellákovým! Přiveďte Lidku Pleškovou! Je zatčena!“
Tumpachově přikývli a vyhrnuli se s cinkáním na chodbu.
„Kristián ji nesmí vidět! Nesmí!“ chrlila ze sebe nenávistně baronka, „ta běhna už na něj ztratila nárok!“
„Nikdy na něj nárok neměla,“ s chladnou nenávistní ji opravila Žofie, „možná byste si měla jít lehnout, jste rozrušená!“
„Nedělej si starosti, Žofko,“ odvětila baronka a rozčileně přešla místnost tam a zpátky. „Však já jí ukážu! Balašově kuběně!“
„Nabylo by lepší ji zneškodnit na místě? Jako nešťastnou náhodou,“ navrhla mladá baronka po chvilce mlčení. „Proč ji vodit sem? Akorát riskujeme, že se ti dva zase setkají! Kristián... “
„Kde je vůbec Kristián?“ najednou žárlivě vyhrkla starší Véghová. Obě po sobě vyděšeně mrkly. Už chápaly. Szendreiovi s uchem na klíčové dírce svitla naděje. Když ztichl hluk za dveřmi, sedl si kapitán do výklenku okna, odepnul si meč a zamyšleně upřel zrak k Olšici.
Tetka uvítala Zuzku s prstem na ústech: „Tiše, Lidka už spí. Potřebuje klid.“
„V komůrce?“
„Ano, přesunula jsem ti věci k sobě, budeš spát vedle mě. Nevadí?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „proč by mělo?“
Po špičkách prošly kolem Lidčiných dveří do hlavní místnosti, na stole ležel zbytek chleba a z otlučené konvice cosi pronikavě vonělo.
„Tak co, nechá ji tu?“ optala se jí konečně Belláková.
Zuzka pokrčila rameny, zasedla ke stolu a teprve když nakousla krajíc, tiše vyložila, jak pochodila.
„Než se setmí, tak mi Ján určitě přinese vyrozumění,“ nakonec špitla a vyhlédla oknem ven. Světla již ubylo, večer se blížil. Belláková ji zkoumavě pozorovala, s mateřskou něhou a nadšením.
„Jsi statečná, Zuzanko,“ mínila, „jít sama do kaštělu! Statečná jako Peter!“
„Proč se dal ke zbojníkům?“ nečekaně se optalo děvče. „Což mu tu nebylo dobře? Já bych tu své dítě nenechala... “
Stařena zvážněla, jako by najednou zestárla o dalších dvacet let. Natáhla k Zuzce ruku, a když se vzájemně dotkly, naklonila se k ní: „Nechtěl tu zůstat, všechno mu připomínalo zemřelou ženu... a dítě? To také... Michal bude po něm.“
Stručná odpověď napověděla Zuzaně mnohé, o Bellákovi vyprávěla matka jen sporadicky, opatrně a pokaždé smutně. Bylo znát, že jí vyprávění není příjemné, že bodá do otevřených ran a pálí. Mladší Plešková si dobře všimla osamocené slzičky a cítila, jak jí tetka láskyplně svírá ruku a jak se jí dotýká mozolnatou dlaní, jako by hladila vlastní dítě. Chvilku tam tak seděly v pozdním odpoledni a dívaly se na sebe přes stůl. Snažily se v nastalém tichu rozeznat, zda je Lidka vzhůru, ale komůrka za pootevřenými dveřmi vyzývavě mlčela.
Mohlo být tak k páté, když do ospalé jizby vnikl blíží se dusot kopyt. Zuzana rázem ožila. Ján Szendrei! Musela si přiznat, že se i těší, až ho uchopí kolem krku a vtiskne mu na tvář odměnu za úspěšně vykonaný úkol. V dobrém rozmaru a s šibalským úsměvem pohlédla na tetku. Stará tiše kývla, aby šla otevřít.
Jenže chlap v uniformě, se kterým se srazila přímo ve dveřích, si rozhodně pro polibek nešel. Chytil ji surově pod krkem a přitiskl ke stěně: „Kde je Lidka Plešková? Jdu ji zatknout!“
Zuzana vyvalila oči na samozvaného hrubiána, ale to už jí vlepil mohutnou facku.
Kolem nich se do chalupy vedrali hajduci, v rukou tasené zbraně a ve tvářích zvířecí krutost. Bylo otázkou jediného okamžiku, kdy vtrhnou do komůrky, Belláková věděla, že s Lidkou je zle. Odvracela zrak, nechtěla vidět, jak těhotnou ubožačku vyvlečou v poutech. O to víc ji překvapilo, když hajduci, opustivše komůrku, jen krčili rameny. Vachovič se vztekal, chlap ode dveří hrubě srazil Zuzku vedle Bellákové a probudili i malého Michala, který se z těch zlých pánů ihned rozplakal.
„Kde je?“ rozkřikl se Vachovič, „kdo z vás ji varoval?“
V Zuzce ani v Bellákové by se krve nedořezal, i je samotné neobyčejně překvapilo Lidčino náhlé zmizení.
„Byla v komůrce,“ škytla Zuzka. Jeden z hajduků ji místo poděkování chytil za vlasy a dovlekl před Vachoviče. „Šprýmy si z nás dělat nebudeš, ty pipko!“
Dostala další facku, až se zapotácela. Belláková ji chtěla krýt vlastním tělem: „Nebijte ji! Za nic nemůže! Je to ještě dítě!“
„My ti, babo, ukážeme, že to už dítě není, to se budeš divit... “ ozval se někdo.
„Kam zmizela Lidmila Plešková?“ nekompromisně pokračoval Vachovič. „Notak, zkameněl vám jazyk, mošny? Máme to z vás vytřískat?“
Medvědí tlapy hajduků od sebe obě nešťastnice odtrhly, častujíce je fackami. Vachovič si stařenu i děvče netrpělivě prohlížel, jako by je propaloval pohledem.
„Však vy dobře víte, kam zmizela,“ a vztekle popošel k tetce, „myslíš, že jsem slepý? Co ty, čertova babo? Zbojnické plémě! Chceš, aby ti chalupa lehla popelem? My máme času dost!“
„Ale já nevím,“ zalkala Belláková, snažíc se vymanit z pevného sevření. Vachovič už nekřičel, mluvil odporně tiše a nenávistně, jako když syčí had. To okoukal od Brezničana, však i on byl přítomen na vlas stejné scéně v Siheľského kovárně.
„Poslyš, rašple,“ naklonil se jí k uchu, „však já ji najdu, o to neměj starost! Ale mohla bys tady ušetřit alespoň tady mladou... tu budu vyslýchat jako první!“
Na to se obrátil k podřízeným: „Imrichu, skoč k rychtářovi pro psy! Beno, Arpe, dohlédněte, aby se mladá svlékla, když nebude chtít, tak jí pomozte.“
Olízl si rty a samolibě pohlédl na třesoucí se stařenu. O Bellákovou se pokoušely mdloby, svět se kolem ní točil, ale všude viděla jen ty odporné kruté tváře, mezi nimi ztraceného Michala, chlap jej držel za ucho, a Zuzanu, které hajduci strhli blůzku. Vachovič prohodil pár slov s pobočníkem a zaměřil svůj nelítostný zpět na Bellákovou: „Až ji chlapci svléknou, přivážou ji k jabloni.“
Potěžkal si důtky: „Co ty na to? Nebude lepší kápnout božskou?“
Přistoupil k Zuzce a surově jí štípl do nahého ramene: „Hm, kůžička jako ze sametu, možná se tu budu zastavovat častěji... co ty na to, babo? Mám ji trochu polechtat? Ne? Tak povídej.“
Stařena bezmocně otevřela ústa, Zuzčina spodnička se roztrhla. Zrovna, když místností zazářil bělostný svit dívčiných ňader, zazněl zvenku štěkot psů. Urban Vachovič spokojeně přikývl a přistoupil ke dveřím, hajduci vzhlédli. Ubohá Belláková se bezmocně zazmítala v rukách strážců, Zuzka, na chvilku osvobozená od nenechavých tlap, si roztřesenou rukou stydlivě zakryla vnady.
„Zatraceně, Vachoviči,“ rozlehl se sednicí přísný hlas rychtáře Marčeka, „psy jsem přivedl, ale co to tu u všech čertů děláte?!“
„Bellákovic família už se zase dala na zbojničení, přechovávali tu psance. Šli jsme zatknout Lidmilu Pleškovou, ale varovali ji. Uprchla!“
„Je to pravda?“ zkoumavě pohlédl Marček na Zuzku, od pasu nahou.
„My ji nevarovali,“ lkalo děvče, „nevěděly jsme, že uprchla!“
Marček vraštil čelo, chvíli se mračil na obě ženy, pak na Vachoviče a netečné hajduky.
„Co tu stojíte jako telata?“ rozkřikl se nakonec. „Psy jsou venku, tak na co čekáte?! Než se vzpamatujete, bude Plešková za vodou!“
Na takovou písničku věru nebyl Vachovič zvyklý, mávl rukou, a hajduci se, jeden po druhém, vyplahočili ven. Rychtář za nimi zavřel a vrátil se k nešťastné trojici. Napůl v hněvu nad takovou nerozumností, napůl v lítosti jim vyčítal: „Co vás to proboha napadlo, mít ji u sebe doma?! Ona je na černé listině!“
„Co s námi bude, pane rychtář? Zavřete nás do vězení?“ pohlédla na něj Zuzka půvabnýma, ale tuze smutnýma očima.
„Jestli chcete na noc do šatlavy, je volná,“ hořce se usmál, „možná i tam budete ve větším bezpečí než tady!“
„My radši zůstaneme v chaloupce, hůř už nebude,“ odvětila stařena, tišící vyděšeného Michala, „musím dát chudince Zuzce obklad, jinak bude mít tváře jako sysel.“
„Tak dobrá,“ přikývl Marček. Když odcházel, obrátil se varovně ve dveřích: „Dejte si příště větší pozor... tohle nebylo rozumné!“
Stařena děkovně přikývla a přiložila Zuzce na natékající tvář mokrý hadr. Obě si hluboce oddechly, skoro šťastné, že vše dopadlo, jak dopadlo. Teď jen, aby Lidušku nedostihli a nezavřeli!
„To bylo štěstí snad z pekla,“ vydechlo děvče a vyloudilo nečekaný úsměv.
„To neříkej, v pekle totiž skončí ten ohavný Vachovič,“ napomenula ji stařena, „drž si ten hadr, ať ti nespadne! A sundej si tu spodničku, je úplně roztrhaná, zašiju ti ji!“
„A neměli bychom hledat Lidku? Když si představím, jak někde leží s tím svým bříškem...“
Stařeně srdce zaplakalo, ale zavrtěla hlavou: „Musí si poradit sama, však ten, kdo ji varoval, bude jistě na blízku...“
Ptáte se, jak unikla z tenat samotná Lidka? Těžko popsat její údiv, když jí na okno zaklepal Kristián. A později, když ji opatrně nesl do lesa, jako u vytržení jej objímala a přála si, ať se vrátí čas.
Ale její milenec se změnil, mluvil málo, polibky přijímal neochotně, jako by se jí štítil. Pochopila, že se i on bojí kainova znamení, které na ní zanechal Balaša. Bylo to zvláštní setkání, tak dlouho po něm toužila, tak dlouho snila, ale najednou byla všechno jiné.
„Zavez mě do kopců,“ prosila, „tady dole přináším jen neštěstí.“
„Mně neštěstí nepřinášíš,“ opáčil a pohlédl směrem, kde se v houstnoucím šeru ztrácely považské kopce, „pokud budu moci, zavezu tě tam.“
S námahou se vyhoupl do sedla a zvedl do něj i Lidku.
„Musíme opatrně,“ nabádala ho, „ať se nic nestane malému.“
Kristián ji skoro neposlouchal, byl rád, že se po bolestivém zranění vůbec udržel v sedle. Po čele mu stékal pot a stěží skrýval bolestné vzdechy slabosti, která ho každou chvilkou zachvacovala. Kůň s nimi pomalu stoupal cestou mezi kopci a kraj zastřelo mrholení. Přerývaně si vykládali vše, co je potkalo od vzájemného odloučení, i když byly i věci, které si jeden či druhý nechával pro sebe.
„Kdybych neměla to dítě, mohli bychom utéci, ale takhle?“ navázala. Neodpověděl.
„Jsi v pořádku?“ vzhlédla k jeho horečným očím a zpocenému čelu.
„Ano,“ dutě odvětil, třebaže ho bolelo celé tělo a svaly ochabovaly. „Je to ještě daleko?“
„Do setmění tam budeme.“
A tak jeli, soutěskami a divokou krajinou, rozesetou kolem Váhu. Lidka už radši nemluvila, s úzkosti pozorovala tu milovanou tvář, ve které se zračila smrtelná úzkost. Měla pocit, že každou chvíli sletí její zachránce z koně a ona s ním. Instinktivně si jednou rukou držela jeho krk, druhou bříško a z celé duše se modlila, ať už ta cesta skončí.
Pak se zvedl vítr a pestrá zeleň kopců ztmavla. Noc byla na dosah a šaty jim promáčel houstnoucí déšť.
„Je tam někdo?“ rozkrojil hustou tmu nějaký hlas a hned na to spatřili světlo. Byl to Karol. V hučení větru se jeho hlas ztratil, ale štěkot psa nikoliv. Kristián a Lidka pozorovali jako spásu blížící se světlo.
„Tady je Lidka Plešková!“ zvolala a nemotorně sklouzla ze sedla. Karol se vynořil vzápětí a posvítil si i na Kerkesiho.
„Ale vždyť to je pan Kristián!“ zpustil.
„Ano, jsem to já,“ pravil jezdec schváceně, „ale mě jsi tu neviděl! Musím se hned vrátit!“
„Vrátit?“ úzkostně zvedla hlavu k temné postavě v sedle, „sotva se držíš na koni! Skončíš někde v rokli!“
„A co když se baronka pomstí na tvé sestře?“ otázal se přidušeně. Nečekal na odpověď a obrátil koně. Lidka zděšeně popošla za ním: „Kam jedeš? Vždyť už je noc! Proboha, vrať se!“
Nic nepomáhalo, jezdec i kůň se rychle vzdalovali tmou, a Lidka pozbyla síly i vůle běžet za ním. Po pár krocích se bolestivě svinula do klubíčka, snad ucítila, jak se dítě pohnulo. Několikrát se pokusila vstát. „Kristiáne, vrať se,“ škytala, „zabiješ se, ty blázne!“
„Pojď, dítě,“ ozval se rozvážně Karol, „musíš do tepla, ať se tu nenastydneš! No vidíš, jsi úplně promoklá.“
Zvedl ji z cesty, která se během chvilky proměnila v potok a nikoliv bez námahy ji nesl směrem, kde tušil kolibu. Kolem byla černočerná noc a divočina, bouře strhávala listí ze stromů a hnala se soutěskami.
Konečně došli k ohni pod stříškou, seděl tam Janko a sotva spatřil Lidku, trhl sebou. Karol mu naznačil, ať je zticha a donesl zemdlenou osůbku na skrovné lůžko. Lidku opět přepadly horečnaté sny, přežvykovala rty, myšlenky jí skákaly jedna přes druhou, byla u Bellákové v chalupě, byla na bystrickém hradě, vítr ji zavál na osamělý pahorek s mrtvým stromem, ztracený v dešti a mlze.
Ján Szendrei spěchal bouří do Olšice jako utržený ze řetězu, či spíše jako vypuštěný z knihovny. Měl velký strach, co se zatím seběhlo, a zpráva, že Vachovič Lidku nezatkl, ho pranic neuklidnila. Aby tak ten zločinec něco udělal Zuzaně! Ne, nedalo se říci, že by se Szendrei nějak vášnivě zamiloval, ale pro Pleškovic sestry měl nějakou slabost vždycky a hlavně k Zuzce choval velmi upřímné přátelství, které ještě utužila událost ze hřbitova.
„Stůj, už ani krok!“ kdosi najednou vykřikl a přímo před očima mu se svistla ostrá čepel. Ján prudce uskočil a instinktivně hmátl po meči. Byla v něm malá dušička, jako by stále cítil mrazivé pohlazení oceli na tváři. Ten chlap ho málem zabil!
„To jsem já, kapitán Szendrei,“ překvapeně vykřikl a zvedl lucernu, aby mu bylo vidět do obličeje.
Chlap, konající službu ponocného, mu vyjeveně pohlédl přímo do očí.
„Omlouvám se, blahorodí,“ zakoktal a sekerka v jeho ruce poklesla.
„Takový nečas a ty držíš hlídku,“ uznale ho poplácal kapitán a jako by náhodou se optal, „u Bellákovic už spí?“
„A to víte, že spí,“ přitakal chlapík, „svítí snad?“
„A všechno u nich bylo v pořádku? Neublížili jim hajduci?“
„Ne, neublížili,“ upokojil ho ponocný, „Vachovič je prý chtěl skřípnout, ale pan rychtář to nedovolil...“
Szendrei nepotřeboval vědět víc. Pro jistotu ještě došel k ztichlé chalupě a dokola jí obešel. Ani plamének, ani světélko.
Pokynul ponocnému a vydal se zpět ke kaštělu. Vešel do aleje a obezřetnost ho pobídla, aby se pozorně rozhlédl. Noční stromy nutily jeho očím bizardní černé postavy, tlusté šňůry deště mátly unavený zrak. Tu a tam se pokusil prohlédnout černotu, zda se tam někde pod keřem neskrývá uprchlá Lidka, ale houštiny působily stejně neproniknutelně jako hustá tma všude kolem.
Cosi se zabělalo mezi stromy, Ján zůstal stát jako opařený.
To není duch, to kůň, nešťastné zvíře, ztracené v noci. Raději pokračoval po cestě, potůčky deště za krkem nepříjemně studily a kapky ho oslepovaly. Nevěděl, jak daleko byl od vrat kaštělu, když zvíře spatřil znovu. Ušlechtilý tvor stál přímo uprostřed cesty a na něm úkaz, který nevěstí nic dobrého. Prázdné sedlo žádalo jezdce.
A tu, jako na zavolanou, pronikl lijákem žalostný výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Ján se zastavil na půl kroku a pak bezmyšlenkovitě vyrazil mezi stromy. Neviděl skoro nic.
Zaklel. Skomírající plamen svítilny mu nedopřával ani metr světla, byl jako udušen všudypřítomnou vodou, valící se z nebes. Marně se prodíral mezi keři a příkopem, hledaje cizího jezdce.
Konečně jej spatřil.
Muž ležel mezi keři, zjevně již neměl sílu se plazit.
Horečnaté oči mu svítily ze tmy jako kočce, hlasitě naříkal.
„Pane Kristiáne!“ zvolal pandurský kapitán, když poznal zabláceného nešťastníka. Překlekl k němu, chtěje ho zvednout a dovést k branám kaštělu.
„Nechtě mě, kapitáne! Jen mě nechte!“ zavyl.
„Ale to nejde...“
„Rána se asi otevřela,“ naříkal a zkroutil se do klubíčka, „zabijte mě! Zastřelte je! Jen proboha rychle!“
Szendrei měl dost zkušeností, aby pochopil, že nemá cenu diskutovat s marodem. Mluví z něj slabost a horečka, ne rozvaha. Popadl mladého pána pod rameny a s vypětím sil jej vlekl přes řídký lesík. Musel po tmě, lucerna zhasla. Nechal ji ležet a promoklý na kost pokračoval, dokud se před ním neobjevila bílá zeď kaštělu, svítící i do tmy, jako by zářila svícemi. Kristián celou dobu naříkal a protestoval, odírán větvemi a smýkán přes kořeny.
Kapitán zabušil na bránu.
Ticho a nic než ticho! Zkusil to znovu.
Lhal bych, kdybych řekl, že se kolem lísteček nepohnul, ale je fakt, že se nestalo vůbec nic. Jána to rozlítilo. Koho by napadlo, že když konečně překonají všechny nástrahy, zůstanou trčet na samém prahu bezpečí!
„Nezoufej,“ obracel se na něj Szendrei, „do postele není daleko!“
„Do pekla je blíž,“ zasténal mladý Kerkesi, „zatraceně... né... au...“
Čas běžel, Ján tam stál, probodáván ledovými jehličkami deště, Kristián seděl zhroucený u paty brány a skučel bolestí.
„Do háje! To tu nikdo nehlídá?“ vztekal se první až k nepříčetnosti. Popošel o kus dál, popadl kámen a vší silou jej mrštil do okna kaštělu. Sotva pár minut po zařinčení se brána konečně rozlétla a obklopili je hajduci s tasenými meči.
„Lotři,“ soptil Szendrei, až to bylo směšné, „kde jste se toulali? Ničemové!“
Vrata se konečně rozevřela a společnými silami vtáhli Kristiána dovnitř. Jen na koně se jaksi zapomnělo a nechali zvíře napospas bouři.
Na měkkých poduškám a v suchém oblečení se Kristiánovi projasnila mysl, horečka trochu ustoupila. Před očima mu jako svaté zjevení vystoupil obraz Lidky Pleškové! Jak se za ten rok změnila! Chtěl opět hladit tmavou záplavu jejích vlasů a dotýkat se svůdných křivek jejího těla, chtěl slyšet její hlas. Natáhl se po ní rukou a obraz zmizel, rozplynul se jako přízrak. Kristián vzdychl a převalil se na bok, znovu byla tu, seděla na okraji postele a líbezně se usmívala.
Natáhl prsty k pohlazení, ale po dívce znovu ani památky.
Přemýšlel, zda se zbláznil, zda jej nešálí sama smrt. Jako by zaslechl šustění jejího rubáše. Pak mu spánek zatlačil víčka.
Deštivá považská noc právě vyčerpala všechna svá překvapení, vše zaslouženě spalo, jen ne hajduci, zatmělí v horách...
Konec 5.dílu
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
