|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: 42. kapitola - Tak mluv! ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 08.11.2009, 6:56
|
|
| |
|
|
Martina se otočila za sebe a pohlédla do dálky.
„Nééééé!“
Výkřik byl jako smíchaný z několika druhů strachu. Beznadějný zvuk musel snad dolehnout až k domům stojícím kolem návsi; nenašel se však nikdo, kdo by z nich vyběhnul a vydal se po svahu nahoru, stejně jako to před mnoha lety udělali někteří obyvatelé.
Rozběhli se ve stejném okamžiku vpřed. Nepřemýšleli, možnost, jak to uvést do pořádku, neexistovala.
‚Je mrtvý, je mrtvý a já od něj běžím pryč‘
Střechy zámku byly ozářeny odporným oranžovým světlem.
‚Čekal jsem to, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to opravdu stane.‘
Z celého krovu, kryjícího křídlo s velkým sálem, šlehaly vysoké plameny.
‚Taťka mi zakazoval ptát se ho na jeho práci, zakazoval mi ho v ní navštěvovat. Asi mě nikdy neměl rád.‘
„Stůjte!“
Přímo před Jirkou se objevil policista a mířil na něj zbraní. O kousek dál stálo policejní auto, ke kterému se během chvilky přidaly dvě další.
„Odlož tu zbraň,“ promluvil na něj chladně klidným hlasem.
‚To je šílené, nikdo nemůže být přece tak klidný. Já ho zabil.‘
„Slyšíš, odlož tu zbraň!“
Plameny stále šlehaly výš a výš. Jirka by vsadil cokoliv, že snad i na tu dálku cítil jejich teplo. Pomalu sklonil ruku a zbraň upustil na zem.
„Zavolal nás někdo z vás?“
„Jirko!“ ozval se z parku dívčí hlas.
„Moniko? Moniko!“ rozběhl se Jirka k sestře, která se šourala k bráně.
Vzduch byl naplněn pachem pálícího se dřeva.
Sestra ho objala a Jirka si stačil všimnout, že se Martina zhroutila do náruče Michalovi ležícímu na zemi s nohou pevně obvázanou kusem látky.
„Jsi v pořádku? Já jsem… zavolala jsem hasiče, oni… vyběhli ze zámku a za chvíli se objevil ten oheň a já nevěděla co dělat a… co je s tebou? Tak řekni něco!“
V dálce se ozvalo houkání hasičského vozu, mířícího po cestě nahoru k zámku.
„Promiň, Moniko… promiň mi to.“
„Jirko? O čem to…“
„Richard je mrtvý,“ hlesl Jirka a ohlédl se za sebe; hasičská auta projela bránou, následována policejním vozem. Zastavily těsně u schodiště mířícímu k nádvoří a jejich posádka vyskákala ven.
„Je… co?“ pohlédla Monika Jirkovi přímo do očí, ve kterých se odráželo jasné oranžové světlo.
U Michala a Martiny se seběhli tři lékaři v křiklavých červených bundách a kontrolovali Michalovu ránu na noze; několik okamžiků poté jej na nosítkách opatrně a s pečlivostí profesionálů přenesli do sanitky.
„Jedeme s tebou, všichni.“
„Zůstaň tady, Martino. Zůstaň tady s Jirkou a Monikou. Ano?“
„Ale…“
„Udělej to pro mně. Prosím.“
Martina si rukou zakryla ústa a pohledem pohladila Michala po zpocené tváři.
„Co nejdřív za tebou přijedeme. Slibuji.“
Řidič zavřel dveře, nastartoval auto a chvíli poté, co se rozjelo, zmizelo za bránou zámku.
„Slečno? Slečno, potřebujete ošetřit?“
Monika hlasitě vzlykala a koukala někam do neurčita, přestože pohledem jezdila po všudypřítomných lidech; ať už to byli policisté, hasiči, nebo zdravotník, který se u ní, Martiny a Jirky právě zastavil.
„Ne, já… jsem v pořádku, děkuju.“
Všudypřítomný zmatek ještě umocnilo několik zvědavců z vesnice, kteří se náhle objevili u brány a hleděli na hořící křídlo zámku, kde s plameny bojovalo několik hasičů.
„Promiňte,“ ozval se Martině za zády policistův hlas. „Pokud jste v pořádku, potřebuji s vámi mluvit.
Martina jen mlčky přikývla.
„Vy jste slečna Hykel?“
„Ehm, jo… ano.“
„To jste byla vy, kdo nás zavolal?“
„Ne, to byla moje neteř, Monika Chytilová.“
„Dobře, Moniko, mohla bys mi říct, k čemu tady vlastně došlo? Proč jsi volala?“
„No…“ šeptla Monika. Hledala v hlavě slova, ale bylo vidět, že netuší, co říct. S nadějí se otočila na Martinu.
„Myslím, že Monika teď nechce o ničem mluvit. Budeme to muset nechat na někdy jindy.“
‚Copak proboha všichni zapomněli, co se stalo? On tam leží, je mrtvý…‘
„Potřebuji základní informace o tom, co se vlastně stalo. Jinak odsud nemůžu odejít,“ upozornil Martinu policista a podrbal se na velikém nose. „Je mi líto.“
„Pane, můj přítel právě odjel do nemocnice s postřelenou nohou, a pokud jste si toho nevšiml, tyhle děti jsou v šoku. Takže říkám znovu -necháme to na jindy.“
„Slečno Hykel,“ usmál se policista nepříjemným úšklebkem, „nejspíš si neuvědomujete, že tím, kdo tady teď bude celou situaci řešit a korigovat, jsem já. Ne vy.“
„Já vás plně chápu, ale-“
„V tom případě odpovídejte na otázky.“
„Stalo se to tam,“ zvedl Jirka ruku a prstem ukázal za bránu, do místa, kde naposledy viděl Richarda Vogela. Před očima mu živě probleskl jeho pohled – uhrančivý a bodlavý - kterého si v tu chvíli nevšiml. Teď si ho však vybavoval nadmíru přesně a ostře, jako promítaný film.
‚Všechno se seběhlo tak rychle‘
„Stalo se co? Proč jsi utíkal s pistolí?“ nechápal policista a měřil si Jirku přísným, nepříjemným pohledem.
„Já jsem…“
‚Proč to proboha tak bolí?‘
„Já nechtěl. Neměl jsem na vybranou, musel jsem to udělat, to…“
‚Proč mluvím tak rychle? Něco se mnou není v pořádku.‘
„Co jsi udělal?“
„Já…“
„Nechte ho být,“ chytila Jirku za ramena Martina a přitiskla ho k sobě. „Běžte pryč. Tak slyšíte? Běžte!“
„Jak myslíte, slečno, ale uvidíme se při výslechu,“ vycouval policista zpět ke svému autu a začal horlivě gestikulovat se svou kolegyní.
„Chtěl jsem mu to říct,“ špitl Jirka tak, že ho slyšela jen Martina.
„Na to bude času dost. Teď na to nemysli, všechno je v pořádku.“
„V pořádku?“ hleděl Jirka se zasněným a nepřítomným výrazem do země.
„Ano, protože jsme živí. A zdraví. To je nejdůležitější.“
„Pane? Pane,“ přispěchal k policistovi mladší člen sboru, „našli jsme tělo.“
„Jaké tělo?“
„Je támhle nahoře, u té zříceniny,“ ukázal prstem na stejné místo, jako před chvílí Jirka.
Náčelník se otočil zpět na něj. Mlčel a nechával Jirku, aby promluvil, ale způsobil tím pravý opak.
Jirka neřekl ani slovo. Neschopen promluvit koukal napůl policistovi do tváře a napůl do země.
„Tak co se stalo? Zastřelil jsi toho muže?“
„Já…“
„Ano nebo ne?“
„Já ji zachránil.“
Ráno přišlo nezvykle rychle. Nový den byl jako ohraničený policejními páskami a policisty, pobíhajícími a zkoumajícími celý zámek a pahorek, nazývaný odedávna Adlerberg.
Richardovo tělo zmizelo – naloženo do auta a odvezeno na místo, o které se Jirka snažil raději nepřemýšlet.
Vlastně se snažil nemyslet na nic, vyčistit si hlavu, pokusit se pragmaticky uvažovat. Brzy se ale ukázalo, že to není možné. Jakmile dostali od policistů povolení, že můžou vstoupit do zámku – bylo už skoro poledne-, zůstali Jirka s Monikou a Martinou nevěřícně stát na okraji knihovního sálu; po jeho podlaze se válelo několik rozbitých kusů porcelánového nádobí, rozházené knihy, několik desítek papírů a mnoho dalších věcí.
Stejně byla zřízena také Martinina kancelář a pár dalších pokojů – Renea s otcem dvojčat a jejich kumpány si dali na prohledání zámku dobře záležet, přestože ani Martina, ani dvojčata nedokázala pochopit, co hledali.
„Slečno Hykel, můžete prosím na chvíli za mnou?“
Statik, který přišel během dopoledne a ihned se dal do kontroly křídla zámku, které hořelo, odvedl Martinu pryč.
Jirka sebral z podlahy několik knih a bezmyšlenkovitě je srovnal do úhledného komínku na stůl. Skoro mu připadalo, jako by převedl do skutečnosti své přání urovnat si v hlavě všechno, co se během uplynulé noci stalo. Nic mu však v tu chvíli nepřipadalo více nemožné.
„Chceš mi o tom číct?“ napodobila Monika bratra a uložila na hromádku pár papírů.
Jirka se zhluboka nadechl, na hrudníku znovu ucítil neviditelné závaží. „Říct o čem?“
Monika byla z těch lidí, kteří si na nic nehráli; vždy řekla to, co cítila, a tak, jak jí to přišlo na jazyk. A v případě svého bratra úmyslně neudělala výjimku – doufala, že mu tím pomůže více, než utěšováním (kterého se mu stejně dostane ze všech stran nejspíš dost).
„No, o tom, co se stalo.“
„Víš to,“ odsekl Jirka. „Co ti mám ještě vyprávět?“
„Já tam nebyla,“ oponovala sestra, postavila se nad Jirku a založila ruce na prsou. „Chci, abys mi to řekl. Jak se to stalo, proč se to stalo, chci, abys se mnou mluvil. Jasné?“
„Aha. Takže ty chceš,“ utrousil Jirka ironicky, zvedl hromádku knih, vydal se ke knihovnám rozestavěným kolem zdi a začal je ukládat na svá místa.
„Nechci to přece kvůli sobě,“ ohradila se Monika. „Chci ti pomoct. Jsi můj bratr, moje dvojče, chápeš to?“
„Hm,“ zabručel a uložil pod zdobenou značku ve tvaru písmena J knihu Saturnin.
„A dost,“ vyhrkla Monika, sebrala mu knihy z náruče a hodila je pět na zem. Rozsypaly se tak, jak ležely předtím. „Chci, abys se mnou mluvil, rozumíš mi? Ne abys odpovídal ‚hm‘ nebo ‚jo‘, ale musíš se mnou mluvit, Jirko, mluvit. Udělej mi laskavost a začni od začátku.“
„Jirko, Moniko?“ ozvalo se jim nad hlavami. Na ochozu stála Martina s mobilem v ruce.
„No?“
„Zavolala jsem Lence. Řekla, že přijede prvním vlakem, jakým to půjde.“
„Co všechno jsi jí řekla?“ zhrozil se Jirka a žaludek se mu nepříjemně přetočil.
„Jen aby co nejdřív přijela, že s ní musím mluvit. Teda… že musíme.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
