» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."

Joseph Addison

počet přístupů: 2141411

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Tak teda dobře... ::

Matylda Kratinová	publikováno: 18.11.2009, 13:27

Věnováno jednomu týpkovi a jeho vyprávění o cestě nočními vlaky do Roztok u Jilemnice. A samozřejmě všem milovníkům offbeatové hudby.


	Zuzana se v lehkém trhavém rytmu pohupovala za volantem. Nechávala ho volně trčet v prostoru a rukama střídavě máchala dopředu a dozadu, přesně podle drnkání kytary a štěkání kláves. Tuhle skáčkovou vypalovačku přímo milovala. Stejně tak ctila celou 2tone éru přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. A zbožňovala Jerryho Dammerse, klávesistu The Specials. „Jé-jéjej, jé-jéjej, taky víš,“ broukala si a prsty klepala všude kolem sebe. „Ty taky víš, co- je- dnes- za den, ty taky víš, co-po-tobě chci. Dne-ska je stře-da, a já chci kafe. Kafe, kafe, kafíčko. Svoje, svoje skáčko. Či či či či či, čičiči.“ Ten usměvavý blonďák Jerry ji pozoroval skrz své typicky černé brýle z fotky, kterou měla zavěšenou na vnitřním zpětném zrcátku. Jako by hlavou taky pokyvoval do rytmu. Její rezavá dodávka nadskočila na nějakém výmolu, ale slečnu za volantem, ponořenou ve vrcholném hudebním opojení, to nijak nezajímalo. V podstatě ji nezajímalo skoro nic. Neměla ani rodinu, ani práci, domovem jí byla prašivka na čtyřech kolech. Peněz moc nepotřebovala, prostředky na živobytí si uměla obstarat pochybnými triky, které ji stály nejméně námahy. Z obrovských reproduktorů, vestavěných pod přístrojovou deskou, se začala linout další její oblíbená písnička. Zuza zařadila neutrál a zcela se oddala taneční párty na sedadle řidiče. Tleskala, podupávala a zrezlá podlaha auta jí za to hrozila probořením. Sotva Jerryho klávesy zakničely svůj part, dupla tak, až v plechu křuplo. Za určitých okolností dokáže být ska pořádně ničivé. Obyčejnému pozorovateli by se z jejího nadšení ježily vlasy hrůzou. Mizerně osvětlené auto se řítilo tmou po zledovatělé vozovce a z jeho útrob se linuly hopsavé zvuky. Za volantem seděla holka, která dělala téměř vše, jen se nevěnovala řízení. Bylo až s podivem, že vůz vůbec jede ještě po silnici. Reflektory dodávky rozrážely temný prostor před sebou a nasycovaly ho matným žlutavým světlem. Osvěcovaly silnici plnou děr vyleptaných od soli, které vzápětí mizely pod rozhrkanou přední nápravou. Tomu, co vidí před sebou, nevěnovala velkou pozornost. Radši zašmátrala rukou v žebradle a mezi zuby si vrazila jointa. Zapálila si a kabinu za chvíli zaplnil čpějící dým. Pootevřela okénko. Blaženě vyfoukla kouř a vtom si všimla, že na ni od krajnice někdo mává. Byla už dost pokročilá noční hodina. Kdo se v tomhle nečase může flákat venku? Zuzanu napadaly různé věci. Jak se ale blížila, v matné postavě rozlišila zimou se klepajícího kluka. Nevypadal, že by mu bylo zrovna do tance. „Tak teda dobře,“ zabručela si sama pro sebe. Sešlápla pedál, stařičké brzdy zaskřípěly. Nahnula se a otevřela dveře spolujezdce. Do kabiny, příjemně vytopené motorem i kouřením, vnikl krutý chlad. „Tak kam to bude, kámo?“ houkla na mladíka, jehož promrzlý obličej se objevil v kuželu světla. Podle výrazu ve tváři byl svou dobrodinkou značně zaskočen. Stál venku v zimě a hypnotizovaně pozoroval vnitřek dodávky, který připomínal spíš hašišový bar. Mezi černobílými tretkami seděla na místě řidiče ženská se svatozáří z dredů a se sbírkou roztodivných náušnic v ušních boltcích. „No co čumíš jak péro z gauče, tahle linka jede do ráje, tak kam to bude?!“ založila si ruce v bok. „D-do Lovosic,“ zajektal zuby. „Tak naskoč a jedem, než z tebe bude rampouch,“ pobídla ho. Vyškrábal se na prosezené sedadlo, zabouchl dveře a dál se podezřívavě rozhlížel kolem. Zuzka znovu zvedla hlasitost své hudební produkce a dost nevybíravě sešlápla plyn. „Řikej mi Zuzo,“ mávla paží směrem k němu, což mělo zřejmě naznačit potřesení rukou. „Nechceš špeka?“ „Nechci,“ zavrtěl razantně hlavou, i když po něm mlsně pošilhával. Asi si myslel, že v autě by měl zůstat alespoň jeden při smyslech. „Kdyžtak já sem Venca,“ chtěl jí podat dlaň, ale Zuzana se zrovna zabývala přemlouváním převodovky, a tak jeho gesto zůstalo nevyslyšeno. Konečně s křupnutím vnutila neposlušné součástce svoji vůli. Mohla se začít věnovat svému spolujezdci. Podle jejího mínění ten týpek docela ušel, na volných kalhotách měl velké záplaty v barvách šachovnice a rastafariánské trojice. Co měl nad nimi přes černou zimní bundu nebylo vidět, ale z kostkované šály vykukoval mrazem zčervenalý obličej zachumlaný do dlouhé čepice s přepadlou špičkou. Mladíkův nos se ještě nevzpamatoval z teplotního šoku, protože z jeho špičky odkápla trocha vody. Jeho bledě zelené oči se zvědavě dívaly kolem sebe. Měl vlastně naprosto tuctový obličej, který Zuzanu momentálně zaujal jen proto, že se na něm málem začínala dělat jinovatka. „Mno, když ty si nedáš, tak já jo,“ natáhla z jointa, pustila volant a znovu se dala do zběsilého máchání rukama. Pohybovala jimi podél trupu rychle sem a tam, jako kdyby běžela na místě. „Znalkyně, co?“ zaposlouchal se do reproduktorů a zkušeným okem zhodnotil její skanking. Na zhulenou neplácala rukama a nohama vůbec špatně. „Znáš?“ prohlásila nadšeně. „Sedumdesátý léta jsou nejlepší. Dáš si čajík?“ nabídla mu otlučenou termosku. „Je tam rumajz. Docela neškodný.“ „Neškodný,“ zašeptal, „co neni neškodný? Ale dám si, potřebuju rozmrazit,“ chopil se chutě nádobky a po značné snaze nepolít se si nalil do víčka řádnou porci. Vyfoukal ten horký nápoj, usrkl a pak do sebe všechno kopnul na ex. Teprve když mu tekutina stekla hrdlem dolů, ucítil na jazyku navinulou chuť. „Ty vole, co to je?“ zamlaskal. „Neuraž se, ale šmakuje to jako vyluhovaná pneumatika.“ „Nějaká rozmrazovací směs, se v tom lesním šmejdu nevyznám, až na pár druhů, todle sbíral jeden týpek,“ chopila se jeho nahrávky na smeč. „Je-jéjej, je-jéjej...“ Přejel si prsty po vystouplém ohryzku. „No, tak mu budu věřit, že nesbírá žádný srágory. Radši ani nechci vědět, co to je. Jednou sem si dal v čajce něco se vznešeným názvem Na východ od ráje a chutnalo to jak voda, ve který někdo vařil párky,“ zasmál se. „To musíš něčim vokořenit,“ ušklíbla se. „Máš rád houby? Jsou super do polívky nebo do guláše. Do čaje teda taky.“ Hovor začínal nabírat obrátky. Zablýsklo se mu v očích. Rum už mu stihl stoupnout do hlavy. „Mam děsně rád bramboračku s houbama, nebo smaženici.“ Po očku se na něj podívala. Bylo v něm něco z šelmy. „Jé, todle sem neměla namysli, co ty a houbičky?“ Pohnul koutkem úst až téměř dolů k bradě, v přemýšlivém šklebu. „Ani nevim, měl sem je jednou, s mlíkem, a nebyl to žádnej extrém. Ale bylo mi docela fajn, čas běžel hrozně pomalu. V době, kdy všichni lítaj jako hadr na holi, to neni k zahození.“ „No výborně,“ otočila se k okénku, aby mohla vyplivnout konopím prosycenou slinu. Do úzké škvíry se trefila s nedbalou elegancí. „A sbíráš, sbíráš?“ „Ani ne, nějak nevim, kde to roste,“ pokrčil rameny. Ve skrytu duše mu to bylo docela jedno, jestli lysohlávky někde rostou nebo ne, protože v rostlém stavu je prostě nepoznal. A nerad zkoušel něco, o čem nevěděl, co to je. „Ále,“ kontrovala, „zajeď si na vejlet do Harrachova, tam toho na sjezdovkách rostou mraky. Stačí jenom chodit a škubat horem dolem,“ pokývala důležitě hlavou jako zkušená houbařka, která vyzrazuje své léta střežené místečko ke sbírání. Napil se ještě z termosky, protože měl žízeň. „Hm, Harrachov je docela z ruky,“ plácl něco jen proto, aby ji naoko uspokojil. Ve skutečnosti se mu do sbírání podezřelého materiálu vůbec nechtělo. Co kdyby to máma doma našla? „V podstatě to roste skoro všude, jen umět hledat,“ nechtěla se pustit očividně oblíbeného tématu. Vyloudil z obličeje otrávený ksicht. „Na todle mam kámoše, se v tom vyzná,“ snažil se všemožně vykličkovat pryč. Připadal si jako zajíc prchající před hlavní myslivcovy pušky. „Ty prostě nechceš, co?“ THC jí vehnalo do žil nebývalou dávku upřímnosti. Přikývl. Konečně si podroušená slečna všechno uvědomila. Sláva bohu. „No jo, tak já ti to neberu,“ nadula své hrdélko, zahalené šedavou palestinou. Podle Vencova mínění mělo takový hezký tvar, tak akorát do ruky. „Já ti zas nenutim gandžu v čaji s máslem,“ ušklíbl se. Navzdory vší Zuzanině otravnosti se cítil příjemně, promrzlé končetiny mu roztály a do tváří se rozlil teplý ruměnec. Měl pocit, že se na něj rezavá jedoucí rachotina, ve které seděl, dokonce usmívá. „Či, či či či,“ natřásala se Zuzana do rytmu rumbakoulí. „Hej,“ zpozorněl už čajem poněkud rozklížený Venca, „to je co?“ „V mlečce melou kafe, kafe, kafe, kafíčko..., eh, cože?“ zamrkala. Vypadalo to, jako by se její zorničky chtěly rozprchnout každá na jinou stranu. „Co je to za kapelu. Zněj děsně oldschůlově a přitom zpívaj česky,“ zopakoval Vašek trpělivě svou otázku. Podrbala se ve svých dredech. „Myslim,“ zamračila se soustředěně, „že je to Ruka v rukávě. Jsou to tušim osumdesátý léta, prostě něco jako v regéčku Švihadlo.“ „Já znám Kozy v korzetu,“ pochlubil se svou oblíbenou kapelou. „To je na mě moc novodobý, hrabu se hlavně ve starejch věcech,“ pokrčila rameny. Nová hudba jí moc nesedla, prostě už to nemělo ty koule. Místo dalších úvah zařadila neutrál a rozjela své taneční kreace na plné pecky. Vůbec se nevěnovala dění na silnici. Jednu chvíli dokonce svému spolujezdci málem vyrazila oko. „A po ka- fi dám, dám si čouda. Čo-uda ja-ko hrom.“ Vašek se přitiskl k okénku a s pohledem utlačovaného ubožáka tiše trpěl. Zuzanino plácání rukama teď dost omezovalo jeho životní prostor. Zuzana mu nevěnovala pozornost, kašlala na něj. Najednou spolujezdec vytřeštil oči na silnici před sebou. „Zastav, proboha zastav!“ zavřískl. Zuza místo reakce mávla rukou a potáhla ze zbytků špeka. Sešlápla plyn až k podlaze. Jakoby vůbec nevnímala realitu. „Zastav!“ zmohl se mladík na poslední výkřik. Pak křečovitě zavřel oči a schoulil se. Zuzana v extázi roztáhla obličej do úsměvu, jako by byl z gumy. „Jerry Dammers je bůh!“ zařvala zplna hrdla, zatímco auto se řítilo vstříc stromu padajícímu přes silnici. Mohutný kmen byl už ostře nachýlený přes vozovku. Motor dodávky řval jak pominutý. To se prostě nedalo stihnout. Strom spadne na auto a rozmáčkne ho jako rezavou plechovku. A z nich dvou budou nasekané sardinky v oleji z motoru. Šance, že by to zvládli, jednoduše nebyla. Přes střechu auta šlehly větve. Ale kov nezasténal. Mladík zamrkal očima a vytáhl hlavu z objetí svých ramen. Zdálo se, že nevěří tomu, že je ještě vůbec celý, natož naživu. Pak se podíval do zpětného zrcátka a vytřeštil oči. Tvářil se, jako by viděl ducha. V jeho obličeji se střídala nezdravě bílá a načervenalá. Zběsile mrkal víčky. Nechtěl tomu věřit, ale byla to trapná pravda. Žádný strom na silnici za nimi neležel. Jen Zuzana se tvářila naprosto vyhuleně a nic nenapovídalo tomu, že by před chvílí hodila na plynový pedál cihlu. Nemohl to pochopit. Málem ho zabil padající strom, ale za nimi cesta vypadala jako předtím. Jediné vysvětlení bylo, že má halucinace. Ale kde je, k čertu, vzal? Co sežral podezřelého? Pak si vzpomněl. Čaj. „Do piče,“ zamumlal zmateně. „Problém?“ zhoupla zvědavě hlavu k němu. „Ne, ne, žádnej,“ zakroutil hlavou. Zapíral, protože si to za prvé nechtěl přiznat a za druhé se bál, co zfetovaná řidička ještě spáchá. Ale Zuzana dobře věděla, že problém má. Nechtělo se jí to nijak řešit, nemontovala se do věcí druhých lidí. Protože pokaždé, když se v nich začala vrtat, dopadlo to pro ni špatně. A co je jí koneckonců do nějakého týpka, který má nejradši maminčiny sukně. Jinak by se nebál, že mu doma najde houbičky. Jo, Venca by byl fajn kluk, kdyby nebyl takovej přizdisráč, konstatovala v duchu. Ještě je mladej a nemá šajnu, co je to spadnout do pořádný prekérky. Projeli hranicí města. „Nějaká navigace?“ zeptala se. „Vyhoď mě u nádra. Kolem kostela a pak kus rovně a doprava,“ ukázal přes špinavé čelní sklo. Na křižovatce za zámečkem se obě nápravy smekly na zledovatělé vozovce a dodávka se pokusila udělat hodiny. Zuzana prudce škubla volantem na opačnou stranu a sešlápla plyn. Auto poskočilo na nějakém výmolu a jen tak tak se vyhnulo hromadě dlažebních kostek. „Kúrňa, tady je nějaký rozkopaný kluziště.“ „Tak todle už je na mě moc,“ zahuhlal Venca a křečovitě si přitiskl ruku k ústům. Žaludek měl jak kocábku na rozbouřeném moři a jeho obsah cítil někde v krku. „Kdyby něco, tak hlavně bli ven,“ ušklíbla se řidička. „Jejda, brzdi potvoro!“ Dupla na brzdu, protože pro samé legrácky málem přejela železniční stanici. Venca nevydržel, vypadl ven a zbytky Zuzanina čaje a jakési večeře ozdobil běloučký sníh. „Taková škoda. Takovej dobrej matroš,“ zakroutila nechápavě hlavou. „Tak přeju dobrou cestu, ty noční poutníku,“ zabouchla dveře, aby jí z kabiny neunikalo teplo. Skrz boční okénko ještě zahlédla Vaškovu tvář, sice nazelenalou, ale s úsměvem. Kola na kluzké silnici zahrabala a Zuzana už se pranic nezajímala o osud toho kluka, který bude za chvíli vysvětlovat mamince, proč se vrátil v takovém stavu, v jakém se vrátil. „Kousáči, cos to s těma lysohlávkama dal do toho čaje, že mu po něm bylo tak šoufl?“ zeptala se imaginárního společníka. Kousek před ní zase přes ulici padal strom. Stočila volant přímo na něj a sešlápla plyn. „Jerry Dammers je bůh!“ Pozn. aut.: Jerry Dammers, klávesista 2tone kapely The Specials, byl jedním z těch, kdo stáli u zrodu té podoby ska, kterou známe dnes. Kapela Ruka v rukávě je výmysl. Kozy v korzetu skutečně existují a vesele si koncertují ve stylu ska-punku. V Lovosicích jsem byla pouze jednou.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

honzoch	18.11.2009, 20:27:44

To je moc :) hlavně popisy prostředí jsou prostě dokonalé, ale sedět bych tam teda rozhodně nechtěl... prej "Dáš si čajík? Je to neškodný!" nebo ten Harrachov :D


ze dne 18.11.2009, 21:19:19
Matylda Kratinová: Ahoj, ten Harrachov, to je pravda, tahle hlaska vazne spatrila svetlo sveta ;-) Diky moc za precteni a komentar =-)

Šíma	18.11.2009, 14:09:39

Líbilo! Dám si tento šílený textík (pokud dovolíš) do oblíbených! Hihi, bacha padá strom! ;-))) Jsem celou dobu čekal, kde to divče sjede ze silnice a rozplácne se někde jako moucha o čelní sklo... :-DDD Ta šoférka byla prostě ďábel!!!


ze dne 18.11.2009, 19:23:17
Matylda Kratinová: Ahoj Simo, ano, byla dabel, ma dokonce spoustu zivych predobrazu, a to nejen holek. O te veci s tim stromem se mi v noci zdalo uz kdysi, jen jsem porad nemela text, kam by se to dalo posadit, az ted... Ale kdyby se vykosili, to by nebyl ten spravne absurdni konec. Neskutecny je, ze vubec dojeli. /To neni navod, abyste sedali za volant nahuleny a nahoubickovany, vazeni./ Jsem rada, ze se libilo. =-) M.

Das	18.11.2009, 13:26:04

Tak teda dobře :-) „D-do Lovosic,“ ... to je to místo, kde sis mě jako čtenáře naprosto získala. (A upřímně přiznávám, že už nepustila.) Je v tom obrovský kus americké literatury a já při čtení viděl rezavou polododávku s čumákem a otevřenou korbou na americkém středozápadě a celé to bylo takové neskutečné a vzdálené. A ty to pak vezmeš a prostě řekneš "do Lovosic" a v tu chvíli se z dodávky stane otřískaný moskvič a od nosu toho kluka odkápne nudle. Je to tak fantasticky absurdní. Dokonale propojuješ popisy, děje a charaktery. Je to tak jisté, plynoucí a samozřejmé. Zasluhuješ velké uznání. Tohle je jedna z nejlepších próz, které jsem tu četl.


ze dne 18.11.2009, 19:16:27
Matylda Kratinová: Ahoj, tolik chvaly :-D, dekuji moc =-). To auto me napadlo ve chvili, kdy jsem listovala webem jedny liberecky kapely, a oni tam maji fotku, ve ktery je v pozadi stara dodavka z NDR, Barkas, kterou jezdeji po koncertech, a me ti ten jeji zvlastni cumak uplne uhranul. Vypada proste jako ptakopysk, nemuzu si pomoct. Pak jsem jen pridala trochu rzi a spiny, vzpomnela si na exkurz s cvicim do Lovosic, vypraveni jednoho kamarada a uz to jelo. Ale pravda, hrala jsem si s tim vic nez mesic. Jsem rada, ze se Ti to fajn cetlo a zas nekdy nashle =-). M.