obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Spoutané meče (34. kapitola) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Spoutané meče
 autor Kaileen publikováno: 13.11.2009, 6:47  
Většinou perexy nepíšu, dneska udělám výjimku.
Do tohoto dílu jsem hned na začátku vložila "vysvětlovací" pasáž, co se týká vztahu mezi Narat, barbary a ostatními bohy, protože první sérii dobrodružství Kaileen a Lee jsem zgruntu přepracovala.

Bude to podstatné pro další díly a nevím, jestli by to šlo vynechat, aby to pak nepůsobilo, že upravuju dávno řečené podle toho, jak zrovna potřebuju. Snažila jsem se takovým situacím vyhnout, toto by ale v příštím dílu mohlo působit jako velký skok, když jsem se o tom v předchozích textech nezmiňovala. Nic podobného už by příběh nemělo brzdit.
 

V tu noc, která měla být naše


Kaileen vydržela dlouho jen tak ležet, hladit, vnímat. Mně to stačilo, v tu noc jsem nechtěla nikam spěchat a snažila jsem se zahnat skoro zvířecí pud dostat všechno.
„Vadí ti to?“ nadzvedla se.
„Ne.“
Vytušila, že je to naopak, škodolibě se usmála a zase si ke mně lehla, aby mě mohla zlobit. Pořád jsem měla v hlavě myšlenku, jestli to s ní nic nedělá, jak jí to může být jedno? Kaileen se jednoduše vyžívala v jakýchkoliv provokacích, její záliba neznala hranic a když zrovna neměla nic lepšího… Možná čekala komentář, jenže když žádný nepřišel, přestalo ji to bavit. Lehla si vedle mě a s rukama za hlavou pozorovala nebe nad námi.

„Narat je blízko,“ řekla, aniž by spustila oči z oblohy, na níž kromě maličkého srpku měsíce zářilo pouze jediné souhvězdí, složené z třinácti hvězd. „To je její znamení.“
„Ty v tom něco vidíš?“
„Spoj ty hvězdy a uvidíš to taky.“
„Vždyť to jde pospojovat všelijak, jak v tom mám vidět něco konkrétního?“
„Ukážu ti,“ usmála se.

Štěstí, že se tam nevyskytovalo hvězd víc, jinak bych nerozeznala vůbec nic, ani tak by mi jejich postavení moc neprozradilo, kdyby mi Kaileen neradila. Seděla jsem mlčky vedle ní a pozorovala, jak její prst spojuje zářící body jeden po druhém do znaku, který mi připomněl roztančené písmeno E.

„Vypadá to jak přeseknuté,“ napadlo mě.
„Vidíš, že to vidíš,“ položila mi ruku na ramena. „I Narat má jizvu, také proto přijde mezi barbary. Nejen aby pozdravila svůj lid, ale především se setká s čarodějkou.“
„Jak čarodějka vyléčí bohyni?“ nepochopila jsem, o čem přesně se bavíme.
„To přece matky dělávají. Léčí rány, které mnozí ani nevidí.“
„Narat má matku?“
„Zapomněla jsi, co jsem ti o ní říkala?“
Vypadala, že se snad bude zlobit, rychle jsem zachraňovala večer.
„Ne, nezapomněla, ale můžeš mi to připomenout. Tenkrát, když jsme vyjížděly z kláštera na pomoc Coritě, jsem tě ráda poslouchala.“
„Pohádka na dobrou noc?“ rozesmála se. „A zase mi budeš skákat do řeči jako tenkrát?“
„Chceš?“
„Schválně, jestli se zeptáš na to samé,“ mrkla.
„Když ti to udělá radost.“
„U pohádky se ale leží,“ zdůraznila, když přikládala do ohně. Už zase? Kdo to má vydržet? „A po pohádce se spí,“ dodala s jasným záměrem mě dráždit.
„Já si lehnu a ty mi něco vyvedeš,“ protestovala jsem. „To platí jen pro děti.“
„Prosím tě, vždyť sotva dohlédneš na hlavici zabodnutého meče.“
„Až tak malá nejsem!“
„Pojď sem, vztekloune,“ natáhla se a vzala pod křídlo ona mě.

Počkala, až se pohodlně uvelebím, teprve pak začala vyprávět – stejně jako tehdy. Možná to coby dítě slyšela od Narat, nenapadlo mě, jak jinak by si to mohla pamatovat slovo od slova.

„Když ustaly rozepře mezi Raamem a Kharem, když si oba bratři rozdělili svět, uchopil Raam magii a s její pomocí začal vyplňovat prostor, který před bratrem uchránil. Vznikly rostliny, řeky, lesy, zvířata a všechno kolem. Kharovi se to zalíbilo a protože byl schopen tvořit jen nestvůry a nehostinný prostor, posílal svá monstra, aby zabrala alespoň část místa pro něj,“ odmlčela se.
„Povídej a nenapínej.“
„Barbaři byli první rasou, která se Raamovou vůlí zrodila, aby jeho dílo před Kharem ochránila. Byli to vynikající válečníci, ale všímali si svého a pokud Khar neútočil přímo na ně, nestarali se o něj. Raam tedy stvořil další národy, každý měl však slabiny a místo toho, aby lidé plnili svá poslání, musel se o ně starat. Brzy seznal, že sám na všechno nestačí. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že děti rodiče obvykle poslouchají. Rozhodl se tedy přestat tvořit a začít plodit.“
„Jak může mít bůh děti?“ vzpomněla jsem si, jak jsem jí skočila do řeči a ona pobaveně rozhodila rukama.
„Už je to tady, co? To ti netrvalo dlouho.“
„Vidíš, že si to pamatuju. Povídej, jak?“
„Pořád stejně, to se od té doby nezměnilo,“ smála se. „Raam si ponechal svou vlastní podstatu, ovšem kus své bytosti rozdělil na třináct částí. Každou z nich pak doplnil schopnostmi a podobou lidí, kteří nejlépe odpovídali jeho představě, jak by měl bůh vzhledem ke svému povolání vypadat.“
„Srovnávaly jsme Iss a Narat, na nich jsi mi to nejlíp vysvětlila.“
„Lepší vzor snad ani není,“ přikývla. „Copak by si ty dvě mohly vyměnit místa? Představ si Narat, která ti přijde kázat o odpuštění a síle slova, oproti tomu celá zahalená Iss tě bude učit zacházet s mečem,“ zarazila se a nesouhlasně zakroutila hlavou přesně jako tenkrát, „to by nešlo.“
„A ta lidská část jim umožňuje zhmotnit se, je tak?“
„Prve ses zeptala jinak,“ připomněla s úsměvem. „Ano, je to tak. Raam má zase své způsoby, jak toho dosáhnout.“
„Teď už se dostaneme k Narat, že?“

Usmála se, zčásti smutně, určitě si vzpomněla na dobu, kdy jsme měly starosti jenom s Coritou a s holým přežitím. Nic tak nepřehledného jako city nás netrápilo.

„Narat původně měla být mužem. Sám Raam byl překvapen, koho zplodil. Myslel, že podstatou válečníka je statná mužská postava, ale jak víš, barbary vede žena, sice čarodějka, ale žena. V Narat se jednoduše spojila Raamova vůle se skutečností. Získal dceru, která je tělem mužům velmi podobná, troufám si říci, že málokterý bojovník má tak svalnatou postavu jako ona.“
„Ona je důkaz, že ani bůh není neomylný?“ snažila jsem se pochopit vztahy mezi nimi.
„Nikdy ji úplně nepřijal, ale nechal ji zastávat úřad, pro který ji stvořil. Narat dobře ví, že v ní nevidí svoji dceru, ale chybu, které se u ostatních potomků snažil vyhnout. Kdyby se jí byl podíval do očí, poznal by, že není jen krutá, zuřivá a nemilosrdná. Neoplývá krásou, ani její postava není právě přitažlivá a na rozdíl od ostatních sourozenců nepomáhá slabým. Nevím ale, proč by měla být horší než její bratři a sestry, kteří se naopak nestarají o silné, vždyť i ti to potřebují, jinak zeslábnou.“

Taky jsem se zadívala na nebe. Do míst, která Kaileen skoro celou dobu sledovala. Původně jsem jí chtěla vrátit její škádlení, ale zrovna na to nebyla vhodná doba.
„Co je to za souhvězdí tam naproti Narat?“ ukázala jsem na seskupení devíti hvězd. „Je hezké. Ten tvar vidím, ani mi ho nemusíš vysvětlovat.“
„To je Iss. Krásná a dokonalá Iss,“ řekla ne zrovna pohrdavě, ale zvláštním tónem, jako bych v jejím hlase slyšela Narat. „Ani teď ji nemůže nechat chvilku vydechnout.“
„Myslíš, že jejich souboj je u konce?“
„To nevím, ale určitě ho aspoň dočasně přerušily, musí jí dovolit sestoupit. Už zítra se objeví.“
„Řekla jsi, že v ten den chceš odjet. Pořád to platí?“
„Ne,“ podívala se na mě. „Slabí nabudou odvahy – to mi vadilo. Pořád jsem nevěděla… Ale teď, když už…“
„…To ta hvězda splnila, tak tě nějaká legenda nemůže rozhodit, co?“
„Ty tvoje výrazy,“ usmála se.
„Jsem ještě malé štěně.“
„Přitom strkáš čumáček do věcí dospělých,“ zachytila moji ruku, která se jaksi najednou dobývala pod její oblečení, „a taky tlapky.“
„Jsem zvědavá, co najdu. Jako každé štěně.“
„Ale úplně,“ zasmála se. Zadívala se na moji ruku, prohlížela si ji a hrála si s prsty. „Takové malé packy a jak dovedou ublížit.“
„Nejen ublížit dovedou,“ naznačila jsem.
„Hezky se snažíš.“
„Jenom hezky?“

Natáhla jsem se, ale ona se odvrátila. Nejen její tělo, i rty byly zakázaným územím, ovšem tím, že otočila hlavu, mi nabídla jiná místa a já už jsem nemohla odolat. Líbilo se mi na ní všechno. Ten drobný pohyb krku, když polkla, tepna, pulzující těsně pod kůží, její dýchání přizpůsobené mně i to, jak se ne zrovna přesvědčivě snažila bránit.

„Jak rozkošné,“ pronesla Corita pohrdavě. „Pomalu,“ upozornila nás, když jsme chtěly vyskočit, ani jedna jsme od ní nic dobrého nečekaly. Opřená o strom si pohrávala s dýkou – rukojeť v levé ruce, hrot se otáčel na prstu pravé ruky, během okamžiku mohla uchopit čepel a hodit.
„Máš jenom jednu dýku,“ namítla Kaileen.
„Ty máš jenom jedno děvče,“ usmála se samolibě.
„Dobře,“ zvedla ruce, „co chceš?“
„Bylo by to až příliš snadné, jsi jako fena chránící mrzácké štěně,“ zatvářila se znechuceně a zakroutila hlavou. „No nic, tedy k věci. Zítra je pro barbary důležitý den, přijde i Narat, tudíž by se slušelo, kdybychom také nějak přispěly.“
„To jsi přišla jen kvůli tomu?“ nevěřila jsem.
„Hlavně kvůli tobě. Přišla jsem tě vyzvat.“
„Ji?!“

Kaileen se evidentně cítila odstrčená. Coritu považovala za svoji soupeřku, skoro až majetnicky si vyhrazovala právo utkat se s ní, i když to pokaždé dopadlo stejně, případně jí vítězství někdo překazil.

„S Narat jsme si říkaly, že je čas na změnu,“ usmála se vyzývavě a podívala se na Kaileen. „Ty budeš mít v naší hře také svoje místo – budeš trofej pro vítězku.“
„Cože?!“
„Pozor!“ napřáhla Corita.
„Strč si ty svoje hry!“ rozčílila se, přesto se vyvarovala dalšího pohybu, kterým by královnu mohla vyprovokovat.
„Ou, taková urážka!“ Zlobila se jen naoko, její povýšený tón se mi vůbec nelíbil. Věděla něco, co my ne. Určitě. „Na tvém místě, Kaileen, bych ještě zvážila…“
„Není co zvažovat. Jestli to zopakuješ, vyzvu já tebe!“
„Cítíš-li se konečně dost silná, abys mě porazila,“ rozhodila rukama.
„Cítíš-li se dost stará, abys mohla umřít,“ kontrovala.
„Že to říkáš zrovna ty! Vždyť ani nevíš, kolik je ti let.“
„Přijímám tvoji výzvu!“ ukončila jsem nesmyslnou debatu plnou urážek.
„Věděla jsem to,“ usmála se spokojeně. „Zítra ráno se sejdeme v osadě, tak nezapomeň, že musíš brzy vstávat.“
„O mě se neboj.“
„Klidně pokračujte,“ ledabyle mávla rukou, otočila se a beze strachu, že by se za ní Kaileen rozběhla, odcházela.

„Bestie!“ ulevila si Kaileen. „Ona je snad všude!“
„Nic bych za to nedala, že je někde poblíž.“
„Na to si klidně vsaď.“
Za celý večer byla tak vytočená, že nemohla spát. Nepomohl jí souboj, dlouhá procházka, ani noční plavání, k němuž já jsem se uvolila nejen ze solidarity. Ovšem rychle jsem jezero opustila, protože až tak vážné to nebylo. Voda div nebyla pokryta ledem, raději jsem na břehu čekala, až se Kaileen dost vyřádí. Ani ona to nijak zvlášť nepřeháněla, přesto sotva se oblekla, kýchla.
„No,“ pohoršeně rozhodila rukama, „tak to bysme měly.“
„Zahřeješ se a do rána tě to přejde.“
„Hm, přejde,“ zavrčela.
„Prosím tě, jedno kýchnutí.“
„Copak jsem ty, abych se rozčilovala kvůli takovým maličkostem?“
„Ale, tak kvůli čemu?“ nedalo mi to, abych ji nepopíchla.
V tu ránu začal foukat prudký vítr. Zničehonic. Předtím ani vánku a najednou… Počasí se zbláznilo.
„Bo už neví, jak by nám to tady zpříjemnil. Prve ledová voda, teďka vítr,“ nadávala a zvrátila hlavu k nebi. „Nic naplat, venku zůstat nemůžeme.“
„Domů je to kousek,“ navrhla jsem.
„Co jiného nám zbývá,“ zavrčela a rozběhla se.

O běhu jako takovém nemohlo být řeči, ale nakonec se nám podařilo doškobrtat až do chatrče. Kaileen pořád nadávala a nevraživě se na mě dívala, jako bych snad já mohla za to, co si příroda umanula.
„Já spím tady a ty si zalez na druhou stranu,“ rozhodila kožešiny a znova kýchla.
„Je to pravda,“ reagovala jsem samozřejmě.
„Co je pravda?“
„To se jen tak říká, když někdo kýchne.“
„No proto,“ zavrčela.
„Máš žízeň?“
„Co nabízíš?“ přišla se podívat.
„Šťávu,“ odpověděla jsem trochu zklamaně, taky bych radši něco ostřejšího. Slyšela jsem její otrávené povzdechnutí. „Ale ode mě bys to mohla vypít, ne? To tě nezabije.“
„Tak nalévej, sličná šenkýřko,“ chytila mě, jako to dělávali někteří křupani v putykách.
„Pusť!“
„Nebo?“
„Nebo… Nebo zavolám Kaileen a ta ti jich nandá.“
„Ale, koťátko má drápky,“ škádlila mě.
„Tak kotě nebo štěně? Já už se v tom nevyznám.“
„To je jedno. Hlavně, když je to přítulné.“
„Tady máš a dej pokoj,“ odrazila jsem ji.
„Díky,“ vzala si šťávu a vlepila mi pusu na tvář.

Sedla si, napila se a otráveně sledovala, jak se vzdouvá kůže zavěšená ve vchodě. Bo měl zřejmě laškovnou náladu, ale my moc ne, vlasy nám i tak trčely všude možně. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než sebrat obě dýky a přibít kožený závěs ke stěnám.

„Zůstaň tam, rozdělám oheň, ať se mi tu nepřerazíš,“ ozvalo se ze tmy.
„Ale ať tady nevystojím důlek.“
Cosi štrachala, pak se objevilo sotva znatelné světýlko a když ho správě „přikrmila“ a rozfoukala, malý plamínek trochu osvětlil chatrč. Pomalu jsem vnímala obrysy věcí, které byly umístěny dál ode mě. Nemělo smysl zapalovat velkou vatru, stejně by to pak neměl kdo hlídat.
„Někdy ti to myslí,“ zasmála se Kaileen.
„Vidíš, co ve mně máš,“ přisedla jsem si k ní.
„To se uvidí zítra. Jsem zvědavá, co si na tebe Corita vymyslela.“
„Musíme mluvit o ní?“
„O čem chceš?“
„Co kdybychom nemluvily vůbec?“ pokračovala jsem tím, v čem jsme byly původně vyrušeny.
„Přestaň,“ řekla potichu, ale přitom se mi nabízela.
„Ne.“ Vůně jejích vlasů mi vzala všechny zábrany, už jsem se nechtěla ovládat. „Nejsou tu šelmy, Corita ani Narat…“
„Stačí!“ zbavila se mě svým typickým způsobem, když jsem se znova snažila najít její rty. Pustit mě však nedokázala.
„Od sebe!“ zlobil se Raho.
„Co ty tady…“
„Ostatní zabavili Narat, abych mohl přijít. Seďte a poslouchejte, nemáme čas.“

Nervózně přešlapoval, ostatně jako vždycky. Ač bůh, znova přišel jen v zelených kalhotách, ale ne že by to vadilo – ostudu rozhodně nedělal, narozdíl od jiných byl urostlý a mohl si to dovolit.

„Jste důležitou součástí souboje mezi Narat a Iss. Ty, Kaileen, zítra budeš moci zvolit – radu od Iss nebo zbraň od Narat. Vybírej dobře a nezapomeň, že nemusíš chtít ani jedno,“ zadíval se na ni, jako by to bylo nejlepší řešení. „Tobě, Lee, přináším vzkaz od Iss. Pomůže jedné z vás tří,“ zdůraznil, „ale jen jedinkrát. Corita zachraňuje svou víru, pamatuj na to. Může ti být nebezpečnou soupeřkou nebo nepostradatelným spojencem. Budeš oproti ní v nevýhodě, pokusíme se alespoň vyrovnat vaše šance, ale nemůžeme se věnovat jen vám, máme spoustu jiných povinností, raději na nás nespoléhej.“
„Proč byste vy ostatní…“
„Narat je naše sestra,“ nenechal mě dopovědět. „Její roztržky s Iss jsou zbytečné. Mohla by zachránit spousty bojovníků, kdyby si občas nechala poradit. My jí rozumíme, ale ona nerozumí nám.“
„Zítra rozhodneme jejich při?“ zajímala se Kaileen.
„Ne,“ zakroutil hlavou a když u toho pořád přešlapoval, vypadal, jako by tančil. „Ta nejdůležitější část přijde pak, ale s tím vám nepomůžeme. My se jen budeme snažit, abyste do té doby přežily. Jsou věci, do nichž ani bohové nesmí zasahovat. A teď mne omluvte, musím jít.“
„Díky!“
„Za málo,“ odpověděl a zmizel.

„Tato noc je možná naše poslední,“ napadlo mě, když mi konečně všechno došlo.
„Ty to přežiješ, já taky a pak se spolu postaráme, aby Peal nepřišel o vladařku. Cokoliv pro nás Narat přichystala, zvládneme to. Hlavně klid.“
„Nelíbí se mi to.“
„Ani mně ne,“ potvrdila, „ale hodlám se dožít toho tvého překvapení. V Antoniově vězení ses tvářila, že to bude stát za to,“ usmála se.
„To si piš.“
„Až budeš bojovat, nedívej se Coritě do očí,“ radila. „Sleduj zbraň, jasné?“
„Jasné, vždyť vím.“
„Zajímalo by mě, co tím Narat sleduje,“ zadumala se.
„To se dozvíme. Doufám.“
„Půjdeme spát,“ rozhodla, „takový malý plamínek dohoří i sám.“

Lehla si ke mně zády a zakryla se až po uši. Nedalo mi to, abych se nevloudila k ní. Ohlédla se po mně, usmála se a zakroutila hlavou.
„Pohádka na dobrou noc už byla,“ prohodila.
„Vždyť nic neříkám.“
„Jednou jsem tě objala a od té doby pořád něco chceš,“ rozčilovala se. „To kdybych věděla…“
„Udělala bys to dávno, co?“
Nahmátla moji ruku, přitiskla ji k sobě jako dítě hračku a zavrtěla se, aby se jí pohodlně leželo.

Pro obě to bylo nové a já jsem přemýšlela, jestli je to i správné. Říkala jsem si, že ji nechám, že se nebudu snažit získat její rty ani nic jiného, co by ji mohlo změnit, protože pak už by nemusela být tou, do které jsem se za… Z myšlenek mě vytrhlo kýchnutí.
„Na co zas myslíš?!“ zeptala se podrážděně.
„Na tebe.“
„Možná by sis chtěla jít zaplavat,“ naznačila a přetočila se na záda.
„Snad se dovedu ovládat. Nejsem zvíře.“
„Jak kdy,“ zasmála se. „Pojď sem, ty štěně, ale ne že mě budeš dráždit, jinak tě opravdu hodím do vody.“
„Abysme mohly kýchat spolu?“ popíchla jsem ji.
„Znám příjemnější činnosti.“
„Jaké?“
„Nemudruj pořád a spi!“ ztrácela trpělivost. „Tebe mi bohové poslali schválně. Co tě znám, jsem se pořádně nevyspala.“

To byla moje Kaileen. Ta odmítavá a nevyzpytatelná žena, která se snadno mohla změnit v nebezpečnou šelmu a přitom mi pořád dávala to, co jsem nejvíc potřebovala.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ariadne 13.11.2009, 10:58:10 Odpovědět 
   stále doufám, že tvůj příběh budu někdy držet v tištěné verzi...
 ze dne 13.11.2009, 16:58:57  
   Kaileen: Taky doufám.
 amazonit 13.11.2009, 6:46:52 Odpovědět 
   Myslím, že tvé obavy ohledně toho, že vysvětlování by snad mohlo nudit, jsou liché.
Opět je to velmi čtivé, od prvního slova až po to poslední.
Kaileen a Lee jsou vztahově zcela někde jinde než v prvních dílech. Je to logické a vlastně i očekávané. Jako skoro všude, kde jsou dva ,,špičkující" se parťáci, nakonec to dopadne tak, že jsou si velmi blízcí a to jakkoli.
Dobře jsi příběh dovedla do tohoto ,,rozhodujícího" bodu. Čtenář jasně cítí napětí a je zvědavy, jak se to vše bude vyvíjet dál.
 ze dne 15.11.2009, 6:12:02  
   amazonit: To doufám, to doufám:-)
 ze dne 14.11.2009, 14:41:12  
   Kaileen: To bych opravdu nechtěla :-)
 ze dne 14.11.2009, 6:24:16  
   amazonit: Abychom ti ale nepraskli, kdo by tě potom četl?:-)
 ze dne 13.11.2009, 10:29:04  
   Kaileen: Tak já budu ještě chvilku napínat.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Mimozemský živo...
LT
Praha ha-ha
Centurio
Eretea II - 10....
Garathea
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr