|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Chaloupka v lese ::
Tak, konečně přibude i próza. Původně to bylo psáno jako rychlovka. Doufám, že tady ty příkazy pro kurzívu atd. fungovat budou.
A podotýkám, že opravdu nejde o záměr šířit na internetu dětskou pornografii, jak někteří saspiřané, DOUFÁM, ŽE V ŽERTU, poznamenali na fóru :D
Tak, tady to máte: |
| |
|
|
V lese bylo ticho. Ale ne to obvyklé poklidné ticho, jaké v lesích bývá. Tohle bylo nepříjemné. Neozvalo se jediné pípnutí ptáka, bzučení hmyzu. Dokonce ani vítr nefoukal a stromy nešuměly. Přesto působily dojmem, že jsou až příliš živé.
Najednou tohle mrazivé ticho něco přerušilo.
Někdo překročil Hranici.
Začal se ozývat pravidelný zvuk a stále sílil. Jinde sotva slyšitelné kroky se tady rozléhaly a působily na tohle místo až nepatřičný hluk. Ozvalo se prasknutí větvičky. A další. Někdo se prodíral houštím. Byl stále blíž…
Pak se křoví rozestoupilo a na mýtině se objevila malá dívenka. Třásla se a v očích měla výraz obrovského strachu. Že se ztratila jí došlo už před několika hodinami, ale tohle místo jí nahánělo větší hrůzu než jakou kdy cítila, přestože se na první pohled příliš nelišilo od části lesa, kde si hrávala.
Černý havran, který seděl na větvi nad její hlavou, ji pozoroval a kdyby to bylo možné, spokojeně by se usmál. Radostně zakrákal a vzlétl.
Ten zvuk působil v tomhle tichu jako úder do chrámového gongu. Dívenka vyjekla. Před chvílí jen popotahovala, ale teď se dala do zoufalého pláče. Byla k smrti vyděšená, ale neměla sílu ani odvahu jít dál. Opřela se zády o obrovský kmen starého stromu, schoulila se do klubíčka a plakala.
…
Havran opustil hradbu stromů a ocitl se nad malou loukou. Zamířil přímo k domku, který stál v jejím středu. Když se přiblížil ke dveřím, ani nezpomalil. Otevřely se na vteřinu přesně a když vletěl dovnitř, se zaskřípěním se zase zabouchly. Usadil se na svém místě a začal si čistit peří.
„Brrr, ten zvuk je strašný. Měl by sis promazat panty.“
„Ty máš co říkat.To tvoje krákání taky nezní jako rajská hudba.“
„No dobře, dobře. Ale mám zprávu, která tě potěší.“
„Sem s ní.“
„Máme návštěvu. Člověk. Malá dívka. Je na mýtině.“
„Dítě? Výborně! Skvělé! Brzy bude tma, jistě uvítá úkryt. Malý, vlídný domeček a teplou postel.
Myš, běž a trochu si pohraj. Probuď Dub.“
Z pod lavice vyběhla malá šedá myška, prolezla dírou ve zdi a rozběhla se loukou směrem k lesu.
„Tak, a my se pustíme do práce. Co má rádo každé dítě?“
„Ehm, hračky?“
„Ano, to taky. Ale hlavně sladkosti. Chci nějaký koláč a horký ovocný čaj. Taky utřít prach a ustlat postel. O zbytek se postarám sám.“
V tu chvíli se chaloupka dala do pohybu. Někde v koutě se zvedlo kostě a začalo zametat podlahu.
Na polici se prachovka protáhla po dlouhém spánku, zívla a začala utírat prach.
Z kredence vyskákaly mísy a hrnky, vědro doneslo vodu ze studny. Nádobí se ponořilo do lázně a utěrka ho potom utírala.
Dózy s moukou a cukrem se naklonily a začaly samy odsypávat svůj obsah. Slepice snesla vejce a ta se rozbila přímo nad mísou.
Dřevo vletělo do otevřených dvířek kamen a rozhořelo se.
V rohu místnosti se z postele zvedla peřina a po ní i polštář, vylétly dveřmi ven, nechaly se vyklepat a zase se vzorně složily na posteli.
Mokrý hadr se pustil do umývání oken.
Lampa zavěšená u stropu zablikala a rozsvítila se.
Samotný Dům se také pustil do práce. Ze stěn opadala plíseň, dřevo opustila vlhkost a rozpadlé části a díry se znovu zacelily. Ze střechy opadal mech. Dokonce, k havranovu potěšení, došlo i na promazání pantů u dveří.
V mísách se uhnětlo a vykynulo těsto, mléko se proměnilo v tvaroh. Koláče se vytvarovaly, uložily na plech a čekaly, až havran přinese větvičky s malinami a borůvkami. Ten se během chvíle vrátil, zatřepal větvičkami nad plechem a ovoce se samo úhledně rozpřostřelo na koláče. Pak se plech vznesl a když se otevřela dvířka pece, vlétl dovnitř.
Konvice si z vědra nabrala vodu a postavila se na plotnu. Když voda začala vřít, zapískala a zalila směs z lesních plodů a bylinek.
Trouba se znovu otevřela a z ní vylétl plech s lákavě vonícími koláči. Ty se poskládaly na velký talíř, který se vzápětí spolu s hrnkem čaje postavil na vzorně prostřený stůl.
„Výborně, jsme připraveni. Zbývá už jen čekat,“ zabručel Dům spokojeně.
…
Myš vběhla do lesa. Proplétala se mezi kořeny stromů a mířila k mýtině.
Konečně doběhla ke svému cíli. Dívky opřené o kmen si nevšímala. Spala.
Oběhla strom, našla skulinku a vnořila se pod zem mezi kořeny prastarého Dubu.
Spal příliš dlouho. Bylo těžké ho probudit. Myš prolézala bludištěm kořenů a snažila se vytrhnout strom z nečinnosti. Lechtala kořeny svými vousky, škrábala do nich drápky a kousala ostrými zoubky.
Strom se zachvěl. Pomalu začal vnímat, že se něco děje. Cítil, že si někdo hraje s jeho kořeny. A také jak se něco opírá o jeho kmen. Postupně nabýval víc a víc na vědomí. Začal se ošívat. Rozkýval menší větve, listí začalo tiše šustit. Párkrát zacukal kořeny…
Dívenka, stále ještě schoulená do klubíčka, se probudila. Protáhla se a otevřela oči. A uviděla, kde je. Znovu se roztřásla strachy a úzkostí se jí stáhly vnitřnosti.
Pak si uvědomila, že je něco jinak než předtím. Chvíli jí to trvalo, ale pak na to přišla. Už nebylo ticho. Jako by les ožíval. Za zády ucítila pohyb.
S výkřikem vyskočila na nohy a otočila se. Podívala se na kmen, o který se ještě před chvílí opírala. Klouzala pohledem nahoru, směrem k obrovské koruně. Celý strom se chvěl a šustění listí narušovalo to hrobové ticho, které tu ještě před chvílí vládlo.
Snažila se uklidnit. „Je to jenom vítr,“ pomyslela si. Ale když se mimoděk rozhlédla kolem sebe, zjistila, že tenhle strom je jediný, který se hýbe.
Znovu se vyděšenýma očima podívala na strom. K smrti se bála, ale něco jako by ji nutilo jít blíž, dotknout se ho.
Roztřesenou rukou se pomalu přibližovala ke kmeni. Opatrně, centimetr po centimeru. Natáhla ukazováček. Pod bříškem svého prstu ucítila drsnou kůru…
A pak se Dub probudil úplně.
Zuřil. Někdo narušil jeho klid. Rozkýval i velké větve, protáhl si silnější kořeny a celý se otřásl.
Dívenka nehybně stála ochromená hrůzou. Pak se ale někde vzadu v její hlavě ozval tichý hlásek. Ten hlásek, který se nás snaží udržet při životě. „Utíkej,“ zašeptal.
„Utíkej!“
Aniž by se zdržoval projít dívčiným vědomím, přinutil tenhle tichý příkaz její nohy, aby se okamžitě daly do pohybu.
Moc daleko se ale nedostala. Nohy se jí strachy proměnily v rosol. Uběhla sotva pár metrů a zakopla.
„Zvedni se! Běž dál!“
Opřela se o ruce a snažila se vstát, ale něco ji drželo za nohu přišpendlenou k zemi. Podívala se tím směrem a zjistila, že je to kořen. Neměla pod ním ale jen zaklíněnou nohu. Držel ji. Dub ji držel. A neměl v úmyslu ji pustit.
Snažila se vysmeknout. Posadila se a oběma rukama zkoušela vytáhnout nohu zpod kořene. Měla ale pocit, že čím víc se snaží, tím víc kořen utahuje své sevření. Zapřela se i druhou nohou a zatáhla ze všech sil.
A povedlo se! Vytáhla ji!
Jakmile byla volná, znovu se ozval ten hlásek, tentokrát ještě silněji. Dodalo jí to sílu, vůli zachránit se. Okamžitě vyskočila na nohy a rozběhla se pryč. Co nejdál od toho stromu.
Dub cítil, že se mu oběť vysmekla a to ho rozzuřilo k nepříčetnosti. Uvolnil své kořeny ze země a natahoval je po dívčiných kotnících. Nedovolí, aby mu utekla.
Dívka běžela dál, ale nově nabyté síly ji rychle opouštěly. „Už přece musí být konec. Přece ten strom nemá nekonečné kořeny!“
Ale Dub byl starý. Velmi starý. Mnohem starší než zbytek lesa. Jeho kořeny sahaly daleko.
Běžela po sotva rozeznatelné pěšince. V panice uhýbala před kořeny, které neustále vylézaly ze země. Snažily se ji opět chytit. Nevěděla proč, ale věděla, že ji ten strom chce.
Utíkala stále dál. Její nohy už se dávno neřídily pokyny mozku. Snažily se ji jen dostat pryč. Bylo to ale stále těžší, protože do lesa se pomalu začala plížit tma.
Už nevěděla, jestli běží několik minut nebo několik hodin, když se jí zdálo, že přece jenom kus dál vepředu vidí o trochu více světla. Taky se měla pocit, že stromy řídnou.
Nemýlila se! Ještě před okamžikem se už téměř vzdala naděje, ale teď asi dvě stě metrů před sebou uviděla, že les končí.
Přestože už nemohla, přidala na rychlosti. Už ji nehnala síla, ale naděje. Běžela a modlila se, aby na hranicí lesa ty strašné kořeny končily.
Během několika desítek vteřin doběhla zcela vyčerpaná na malou zšeřelou louku.
Ohlédla se a zjistila, že kořeny ji stále pronásledují. Otočila se zpět a uviděla, že uprostřed louky stojí chaloupka.
Z posledních zbytků sil k ní doběhla. Bez přemýšlení rozrazila dveře, vběhla dovnitř a s hlasitým prásknutím je za sebou zabouchla a zavřela na závoru.
Pak se vyčerpáním zhroutila.
…
Dům očima havrana sledoval, jak k smrti vyčerpaná dívka vyběhla z lesa a blíží se k němu.
„Výborně. Vše jde podle plánu. Brzy budeme mít milou návštěvu.“
Dveře Domu se rozletěly. Dívka vběhla dovnitř a práskla jimi.
„Au,“ zamručel Dům a díval se, jak omdlela.
Když se po několika hodinách zavrtěla, vydal pokyny. Do kamen se přiložilo dřevo, čaj a koláče se ohřály a pak se horké vrátily zpátky na stůl.
…
Když se dívka probudila, okamžitě si vzpomněla, co se stalo. Znovu ji zavalila obrovská vlna strachu. Pak ale zjistila, že je stále v bezpečí chaloupky.
Na stále rosolovitých nohách a plná obav se pomalu přiblížila k oknu a chtěla se podívat, jestli tam kořeny stále jsou. Byla už ale taková tma, že neviděla ani na centimetr za okenní tabulky.
Otočila se do světničky a ve světle lampy, která svítila u stropu, si ji prohlédla. Přestože vypadala zabydleně, nikdo v ní nebyl. Pak na stole uviděla talíř koláčů a vedle něj hrnek čaje.
Měla takový hlad a žízeň, že jí v tu chvíli bylo úplně jedno, jestli sem každou chvíli někdo přijde a najde ji, jak jí jeho jídlo. Dřív než vůbec dosedla na židli, už měla v ruce první koláč. Ládovala je do sebe jako by měla bezedný žaludek a zapíjela je horkým voňavým čajem.
Když utišila hlad, znovu na ni dolehla únava. V rohu místnosti uviděla pohodlně vypadající postel. Bez přemýšlení k ní přešla, posadila se na okraj a zula se. Pak si lehla a zachumlala se do prachových peřin. Postel byla pohodlná a měkká a ve světničce bylo příjemné teplo. Usnula téměř okamžitě.
…
„Výborně. Je ještě hodně mladá. Až se vyspí, bude mít spoustu energie. Skvělý dárek! Mladé má nejraději. Bude mít radost.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 13 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 53 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
