|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Šíma a jeho bol... ::
 Šíma |
publikováno: 18.11.2009, 14:01
|
Zdravím vás, milí přátelé. Dovolil jsem si vám předložit další "šílený" textík se dvěma velikány nejen české literatury a doufám, že se vám toto "dílko" bude líbit! ;-)
Děkuji mistru Pelionovi za propůjčení jeho nicku a mrkám na své šotky! |
| |
|
|
Bylo studeno a nevlídno. Po nebi plula těžká mračna a Šíma se třásl u náhrobku mistra Peliona. V očích měl slzy a myslel na to, že neměl tehdy do těch zpropadených lázní jet a dělat ze sebe hogofogo. V hlavně měl prázdno a v srdci bol. Měl pocit, že za všechno může právě on, protože svévolně opustil svého přítele i soka v jedné osobě. Kdo ví, jakou cestou by se ubíraly jejich osudy, kdyby se neulakomil na ozdravovací zájezd jisté cestovní společnosti, jejíž jméno bylo stejně pochybné, jako záplaty na spodním prádle mistra Peliona. Ano, je to tak! Oba literáti se sice topili v penězích, ale nechali by si pro korunu koleno vrtat...
"Cos to udělal, Pelione?" ptal se v duchu a před očima si přehrával všechny legrácky a lumpárny, které spolu kdy zažili... A teď? Teď prdí Pelion do hlíny.
"Šímo!" ozvalo se odněkud. Ten sebou trhl, rozhlížel se kolem sebe a nevěřil svým uším.
"Jsi tady, Pelione?" podivil se. "Jsi dobrý, nebo zlý duch? Nebo jsi jenom vzduch? A nebo se mi jenom zdáš a já jsem zralý do blázince... Proč mi to děláš, Pelione? Proč mě ani po vlastní smrti nenecháš na pokoji?"
Šíma se otáčel na všechny strany, ale neviděl nic jiného, než nespočetné množství hrobů a náhrobků, které byly zapadané spadaným listím. Tu a tam trčela z tohoto nadělení kytice, náhrobek, nebo svíčka. Větve stromů stojících mezi hroby se kývaly ze strany na stranu sem a tam, jako by byly živými bytostmi. Vítr se mu chechtal do tváře a hnal po nebi temná mračna plná vody. Šíma tušil, že dneska na něm nezůstane jediná nitka suchá. Občas mu padla za krk osamocená dešťová kapka a varovala jej, že brzy sprchne. Šíma se otřásl pod studeným větrem a zatlačil další slzu. Povzdechl si a pomalu se chystal k odchodu. Myslel na to, že na náhrobek svého přítele postaví hranatou láhev, ale brzy tento nápad zavrhl, raději ji vypije sám, Pelionovi stejně už nic nepomůže, tak co? A proč by měl napájet osamocené bezdomovce, že ano?
"Pelione..." zamyslel se. "Všemu je konec..."
"Šímo?" slyšel znovu ten podivný hlas, který jako by přicházel z jiného světa. Nedovedl si to srovnat v hlavě, protože nemohl identifikovat směr, odkud vycházel. Že by ze záhrobí?
"Pelione? Kde jsi? Jsi v nebi, nebo v pekle a jak to, že tě slyším?" klepal se a měl sto chutí odejít ze hřbitova, jenže cítil ke svému mrtvému příteli jistý dluh. Pořád si nalhával, že kdyby tehdy neodjel do Luhačovic, nic by se nestalo a on by si s Pelionem nadále lezl na nervy. Přitiskl si límec blíž ke krku, aby mu na něj nepadaly dešťové kapky a naposledy se podíval na pozlacený nápis vyrytý do krásného leštěného mramoru, na kterém stálo: "Zde odpočívá poslední velikán české literatury! Budiž mu země lehká a ať jeho pero nikdy nevyschne..."
Jo, Pelion na to měl! řekl si šíma v duchu. Pelion byl prostě třída!
"Šímo!" ozvalo se znovu tiché zavolání, až mu naskočila husí kůže, div že mu na zádech nevyrašila husí brka. "Šímo, všechno vím!"
"Kurva, Pelione!" zahrozil mu šíma a pohlédl přes rameno naposledy k místu jeho posledního odpočinku. "Neser mě! A jestli mě budeš i po smrti strašit, tak tě nechám vymést vymítačem a bude to!"
Než došel domů, začalo lít jako z konve. Ještě nyní měl před očima cedulku na plotě u Pelionovy vily a pozemku: "Na prodej pro toho, kdo na to má!" Mnoho nechybělo a rozeřval by se jako malé dítě. Kam teď bude chodit na dobré jídlo a pití? A komu bude dělat různé naschvály.
Ano, všechno dobré jednou musí skončit, pomyslel si smutně, když pověsil svůj kabát na věšák a boty hodil ledabyle do botníku. Vyrazil do svého obývacího pokoje bez krbu a natáhl se do baru pro flašku. V duchu se ptal sám sebe, proč svou vilu někomu nestřelí a nekoupí tu od Peliona, jenže... Pořád by jej tam viděl na každém kroku, nehledě na to, kdo by to vydržel...
"Nepij!" slyšel ve svých uších a nalil si další plnou sklenku z hranaté lahve. Zvedl ji takřka až nad hlavu a kývl k nebi. "Ta je na tebe, mistře!" řekl si a zhluboka se napil.
Večer v hodině duchů a strašidel byl již zpitý pod obraz. Na zemi se válela nejedna hranatá láhev a na konferenčním stolku ležel ušpiněný talíř od uzeného pečeného kolena. Vedle talíře stál kelímek s kremžskou hořčicí a nedaleko prázdná láhev od piva. Umaštěný ovládač od plazmové televize se válel na gauči a na obrazovce velkoplošné TV bylo vidět jen zrnění bez signálu. Šíma chrápal tak hlasitě, že by se za to nemusela stydět ani parta dřevorubců. O čem se mu to vlastně zdálo? Bůh ví, možná o Pelionovi... Celou noc se mu k uším nesl tajemný hlas volající na něj jeho jménem. Viděl oslepující světlo a tunel, z něhož na něj mávala jakási postava, ale on neměl dost odvahy, aby k ní vykročil.
Jde si snad pro mne také zubatá? ptal se v duchu, když se ráno probudil celý upocený. Co mám dělat? Napsat závěť? Pít a jíst jako o život? Užívat si o sto šest, dokud to jde? Dny se vlekly a Šíma byl stále nejistější. Zdálo se mu, že se pro něj stal Pelion jeho osobním prokletím. Pořád a stále slyšel jeho hlas, přestože věděl, že Pelion nemůže vstát z hrobu jako Ježíš Kristus, protože ne každému se to podaří a ne každý může (a umí) přelstít samotnou smrt. A on si stále kladl za vinu, že tu nebyl, když jeho příteli Pelionovi zvonila hrana...
"Jdu za tebou, Pelione!" řekl si Šíma, když se pod vlivem alkoholu snažil oběsit. Ale zapomněl uvázat druhý konec lana o větev stromu a tak se znovu (už pokolikáté) probudil se smyčkou na krku. Utopit se nechtěl, protože měl panický strach z vody a skočit pod auto, nebo vlak, na to také neměl dost odvahy. A otrávit se prášky, nebo chemii, na to byl příliš zbabělý. Co kdyby i tato možnost selhala a jemu by pak bylo měsíc špatně od žaludku? Ne, Šíma měl rád dobré jídlo a pití a neměl chuť si zkazit žaludek, i kdyby do něj Pelionův duch hučel od rána do večera. Ale kdo ví, čím (nebo kým) byl vlastně ten vyzývavý hlas?
"Šímo!" slyšel znovu ve své hlavě. Co když to bylo jeho svědomí a ne Pelion? Ale proč se stále ozývalo? Proč kvůli němu pořád trpěl pocitem viny? Proč se cítil jako ryba na suchu, vodník ve slaném moři, nebo námořník na suché zemi? Stále byl jako na trní a nevěděl, co si počít...
"Už dost, co po mně chceš?"
"Dohromady nic!" ozvalo se v jeho mysli, až se chytil za hlavu.
"Tak proč mě pořád voláš?"
"Protože musím, Šímo!"
"Co se stalo Pelionovi a kde teď je? A můžu za to já? Můžu za to, že je Pelion... Že byl... Debil? Proč na sebe nedával větší pozor? On mi to snad udělal schválně!" litoval se ještě s provazem na krku, o který málem zakopl, když si na něj šlápl při cestě do své vily po dalším nezdařeném pokusu o sebevraždu. Ano, byl takový ňouma, že se ani oběsit neuměl...
"To nevím, ale Peliona už asi nic nebolí a nic jej netrápí!"
"To ti věřím!" škytl Šíma. "Tak co bude?"
"Měl bys taky jít!" řekl mu hlas v jeho hlavě, až se zarazil.
"A kam?"
"Na druhou stranu..."
"Ale já na to nemám dost odvahy!" řekl Šíma a šel do své vily se znovu opít. V ruce si nesl lano se smyčkou, na kterém se marně pokoušel věšet. "Jsem prostě břídil!"
"Nejsi... Ty jsi... vůl, víš to?"
"Vím..." souhlasil Šíma. "Co teď se mnou bude?"
"Vydej se k protinožcům... Na Hawai... Běž za hlasem svého srdce a dojdeš k prozření!" řekl mu tajemný hlas a odmlčel se.
"A to ti mám jako věřit?" zamračil se Šíma a myslel na ta tučná konta, která vlastnil. Co se všemi penězi, když nemá svého přítele Peliona. Nač mu jsou všechny hmotné statky, když nemá s kým soupeřit? Když nemá na celičké Zemi rovnocenného soupeře?
"Tak já jdu..." řekl si. Sbalil si svých pět švestek a do týdne visela i na jeho plotě cedulka s nápisem: "Na prodej!"
Měsíce ubíhaly. Šíma obletovaný vnadnými a polonahými děvami pomalu zapomínal na vše, co kdysi s Pelionem prožil. Stal se pro něj jen nejasným snem, či snad takovou malou noční můrou. Sice mu chyběly dýchánky na verandě u Peliona, nebo divoké pitky u něj v pivnici, ale všechno dobré musí jednou skončit. Zvykal si na skutečnost, že jediným velikánem literatury je již jen on sám a že na světě není nikoho, kdo by si s ním mohl změřit své síly. Dokud... dokud jednou Šíma neotevřel dva týdny starý výtisk jistého bulvárního plátku ze své domoviny a nestačil valit bulvy...
"Pelione, ty žiješ?" zvolal a málem mu vypadly oči z důlku. Netušil, zda je pondělí, nebo sobota, ale jedno mu bylo jasné: zase mu sedl na špek! Spatřil na fotografii svého přítele Peliona, jak přebírá Nobelovu cenu za literaturu a nepřiměřeně se při tom šklebí do objektivu fotoaparátu! "Pelione! Pelione, já tě... Já tě asi zabiju! Za tohle mi zaplatíš a budeš rád, když ti bude země lehká! Ty... Balvane! Břídile jeden... A až jednou skutečně natáhneš brka, nebudu pro tebe plakat! Ne a ne... Kurva! On žije a je slavnější než já! Pelioneee..."
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 10 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 18 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 51 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
