|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303511 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Jak jsem šel koupit rohlíky ::
 m2m |
publikováno: 12.11.2009, 18:33
|
| ... pro Lucku, které jsem to slíbil; velkého přítele, který mi byl rádcem a pomocníkem; Veroniku, které jsem nedal to, co jsem měl; a všechny moje čtenáře, protože v rohlících je kus toho všeho... |
| |
|
|
Bylo to ráno jako každé jiné.
Dešťoví trpaslíci na nebi se houfovali do šiků jako správní válečníci, vykřikovali svoje hromové kletby na neviditelné nepřátele, plivali jim do tváří.
Zkrátka a jednoduše pršelo.
Ulice byly jako vždy poloplné davy udivených turistů, kteří v životě neviděli vysokou gotickou věž u neméně gotického chrámu. Turistů, kteří na náměstí stáli pod koněm a ignorovali větrné deštivo a s usměvavýma asijskýma očima se fotili, zatímco jim pláštěnky vlály jako signalizační vlajky. Mladé slečny s ukrutně krátkými sukněmi se houfovaly do řady jako ti trpaslíci na nebi, kteří hřměli a plivali na nás dešťové kapky.
Bylo něco po deváté, když jsem sešel těch čtyřiaosmdesát schodů a po promoklém chodníku z asfaltu a dlaždic se docoural k hypermarketu, kde jsem každodenně utrácel čas, který jsem nikdy neměl. Přehraboval jsem se v regálech a hledal něco, co bych si mohl koupit za ubohých třicet korun, které se mi roztrousily po kapsách a hrály si na honěnou se zapalovačem a svazkem klíčů. Nakonec jsem zakotvil u koše s pečivem, pravačkou navlečenou v igelitovém pytlíku jsem hledal v hejnu rohlíků ty čtyři správné, které sním. Dřív nebo později mě totiž dožene hlad.
U pokladny jsem se svým obrovským nákupem čekal pět minut, než se paní s narvaným košíkem v podpaží rozhodla vyskládat svoje nepotřebné věci na pás. Její peněženka byla nacpaná zbytečnými papíry a platebními kartami, které dneska má každý a každý jimi platí. Její dlouhé nehty hrály symfonii, když jednu z těch karet podávala pokladní, jíž pánbů nadělil hodně velké tělo plné gumových polštářů. Byla to dobrá paní, pořád se usmívala, i když jsem věděl, že její život není o mnoho radostnější než ten můj.
„Čtyři rohlíky,“ zahlásila na mě, když jsem se konečně dostal na řadu, „a jedna kofola. Všechno? Třicet korun.“
„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji slušně a jí chvilinku trvalo, než si vybavila, čí je to ten obličej s kruhy pod očima.
„Dobrej,“ zahlaholila a chvíli se na mě upřeně dívala. „Dneska žádní velbloudi?“
„Ne, dneska ne.“
Sbalil jsem svoje čtyři rohlíky a pet lahev kofoly, která není dle reklamy žádná sladká děvka, strčil svůj nákup do tašky přes rameno, která mi dělá společníka už tři roky a je to na ní poznat.
„Tak jsem nakoupil rohlíky,“ řekl jsem si a vzpomněl na tu, které jsem kdysi slíbil, že jí napíšu o tom, jak jsem šel nakupovat rohlíky. Nikdy jsem to ale nedokázal, nikdy jsem nedokázal skloubit rohlíky se silnou pointou.
Zatímco jsem kulhal po schodech nahoru z pasáže, kde se Albert tiše skrývá, vytahoval jsem z kapsy krabičku modrých velbloudů a vzpomínal, jak vlastně tyhle povídky vždycky končily. Jednou jsem kupoval rohlíky, když se Praha tísnila v železných zdech a bránila se tak proti neviditelnému nepříteli, který tam venku vyhubil půlku lidstva. Jindy jsem s rohlíky v podpaží sledoval mumraj lidí bez domova a bez peněz, lidí, kteří žebrali o to, aby jim někdo dal cigaretu nebo pár drobáčků a přitom jsem vzpomínal, jaké to bylo za dva tisíce let, odkud jsem prostoročasovou dírou přišel. Do naší současnosti zvěstovat lidstvu, že jestli nezmění svůj způsob života, za dva tisíce let se budou všichni tísnit v zemljankách na Měsíci a přát si, aby jejich předkové žili chytřeji a planetu, z níž přišli, nezničili.
Všechno to byly patetické povídky o tom, kterak jsem byl tím jediným, který chápal podstatu světa a kupoval ji po hrstech. Tuhle podstatu světa jsem koupil nejdříve pro Veroniku a nikdy ji téhle dívce nedal. Byl jsem moc lakomý.
Snově jsem putoval časy a hrál si na boha, nechával bohy hnít ve střevech vesmírna, hledal zapomenuté vědění a moudrost světa, hrál si na vojáka, kterému sebrali vlastní já, a obalili ho nejmodernější technikou; byl jsem jediným pomníkem zaniklé civilizace, pomníkem vlastního stvořitele, který mi dal lék na smrt. Tím vším jsem byl, ale přitom jsem neuměl nakoupit rohlíky.
Tohle ráno bylo úplně stejné jako jiná a přesto, že v mojí hlavě se houfovali trpaslíci žadonící o trochu pozornosti, věděl jsem, že dneska se to všechno sotva změní.
„Bůh nedal lidem křídla. Dal jim ale schopnost naučit se létat bez nich,“ odpověděl jsem jednou svému příteli, když mi říkal, že nemožné nemohu udělat.
„To je krásná myšlenka,“ řekl mi, „je tvoje?“
Už nevím.
Pršelo a já se spolu s kapkami deště snášel po chodníku a tahal si do plic svinstvo z modrého velblouda. Byla to ta stará Praha a přitom to byla Praha úplně nová. Turisté a turistky byli všude, ačkoliv lilo, ačkoliv nebe nad námi slibovalo velkou show, ačkoliv na krátké sukně byla příliš velká zima, ačkoliv vlaky měly zpoždění a vojáci si hráli na vojáčky. Jenom já jsem šel po tom chodníku s rohlíky a kofolou v tašce a představoval si, jaký jiný svět pro nás bůh vytvořil támhle za rohem. Nedal nám křídla, abychom tam mohli doletět…
V Charvátově ulici stojí starý dům. Je ošklivý, opuštěný a pochcaný od psů a bezdomovců, kteří se za jeho rohem scházejí. Ten dům smrdí, jenom kolem něj projdete.
Já ho ale vidím úplně jinak. Vidím v něm ráj, vidím v něm svou Západní Cebrenii, do které chodí mladí lidé, studenti téže vysoké školy, jakou navštěvuji já, chodí si tam posedět a přečíst pár knih, které se potěšeně tísní v regálech kolem stěn, studentstvo posedává u stolů a pije kávu, kofolu, čaj, pivo, pokuřují levný i drahý tabák balený v bílých papírcích. Kuchaři dole v kuchyni jim připravují levné obědy, všichni návštěvníci mají svoje vlastní modré knížky, které jsou vstupenkou do tohoto ráje v přízemí. V druhém patře pak někteří ze studentů posedávají u počítačů a hledají si svoje materiály pro seminárky a různé referáty do školy. V sále vedle si pak za pár šupů promítají filmy nebo během pátečních večerů pořádají koncerty.
A já sedím za svým stolem ve třetím patře a píšu povídky a romány, které si budou chtít přečíst miliony lidí po celém světě. Tady nahoře je vlastní kouzlo téhle Západní Cebrenie, tady se rodí nový příběh o muži, kterému nabídli život jeho ženy. Ženy, která zemřela, a on se rozhodl její smrt pomstít na muži, kterému za pár let do klína spadne neskutečná moc. A někdo neznámý našemu muži s vlčíma očima, našemu zdrcenému manželovi, nabídne možnost ji zachránit. A tak se manžel točí v kruhu času a prostoru, neví, co je skutečnost a co jsou iluze, snad desetkrát, snad stokrát vídává svou ženu umírat, ačkoliv se snaží.
A třeba jednou ji zachrání.
A třeba ne a uvědomí si, že život je nespravedlivý. A že abyste žili, stačí vám čtveřice rohlíků.
Západní Cebrenie stojí nedaleko, opravdu jen pár metrů, od stanice metra Národní třída. A díky Cebrenii a díky nepříliš velké Ypsilonce je okolí Národní třídy velmi oblíbeným místem. Staré zašlé baráky, které jste tu vídali dříve, zmizely, jejich fasády byly znovuzrozeny a i když se nad těmi všemi cihelnými obry tyčí dešťoví a hromoví trpaslíci, stále je tu krásně. Je to můj domov, moje Západní Cebrenie.
Rohlíky v tašce budou asi promočené, protože taška už slouží příliš dlouho a nesla ve svých útrobách příliš mnoho piv. Rozpršelo se opravdu hodně.
Vajgl přistane těsně vedle páchnoucího kanálu, špičkou plesnivé boty jej shodím dolů a vytáhnu z kapsy svazek klíčů. Vrátná mě pozdraví, ani jí nemusím ukazovat svůj modrý průkaz, už mě zná a usmívá se na mě, ačkoliv vím, že její život není o mnoho radostnější než ten můj. Má manžela na vozíčku, je ochrnutý už mnoho let, ačkoliv když se poznali, byl to mladý muž v plné síle. Stačil jeden okamžik a z muže se stala troska. Ale zrodila se milující žena…
… skoro jako v tom románu o muži, který přišel o ruku. I tenhle román můžete najít v Západní Cebrenii a je to román, který potřebuje, aby jeho autor ještě vyzrál a snědl spousty rohlíků a vykouřil spousty cigaret. I tenhle román si můžete v Cebrenii půjčit a číst, zatímco budete pokuřovat levný tabák a pít půllitr kofoly za patnáct korun – tolik skutečně kofola v Cebrenii stojí. Můžete si dát oběd, velký talíř plný masa a zeleniny a všeho, co chcete, a všechno vás přijde na čtyřicet korun, protože tolik skutečně to jídlo stojí. Támhle v rohu místnosti je hudební růžek, můžete si půjčit jakékoliv cédéčko a poslechnout si ho, zatímco budete číst některou z klasik zdejší knihovny.
Vystoupám těch čtyřiaosmdesát schodů, ujdu těch dvacet metrů chodby a zarachotím klíčem v zámku.
Jsem idiot.
Můj velký přítel a spolubydlící je přeci vzhůru a připravuje se do práce. Pozdravíme se a když složím obrovský nákup na židli, zeptá se mě, jestli neskočíme na cigaretku.
„Jasně,“ přikývnu.
Vyrovnáme se v úzkém oknu a mlčky budeme sledovat šedavou oblohu nad námi. Přes ulici je klášter sester řádu svaté Voršily, pod námi na kočičích hlavách klapou podpatky turistek, kterým je jedno, že se nad nimi tísní hromoví trpaslíci a plivou na ně svoje dešťové kapky.
„Tak co budeš dnes dělat?“ zeptá se mě můj velký přítel.
Chvíli budu mlčet, než mu odpovím. V hlavě mi vyraší jako mech zhoubná sněť, říká se tomu múza a nutí vás něco dělat, i když byste se nejraději pováleli v posteli. Byť sami.
Vidím ji, jak mi maluje celý tenhle velký svět, i ten svět, kam můžu doletět bez křídel, svět, kde se platí pečivem a kroužky dýmu znamenají život, svět, kde si hrají vojáci na vojáčky a bohové koulí svoje hliněné kuličky do kopců a staví na nich své chrámy zapomnění a samoty. Tenhle velký svět, který jednotně křičí jako třicet hlav ohnivých draků nad námi, že tohle je poslední den, kdy nad vámi vychází slunce. Tenhle veliký svět, kterému stačí, když si za třicet korun nakoupíte kofolu a čtyři rohlíky.
„Vůbec nic,“ řeknu příteli v odpověď.
Dneska jsem nakoupil rohlíky a v hlavě si nechám vyrůst tu zhoubnou múzu.
Protože až vyroste, budu mít křídla, která mi bůh nenadělil. Protože věděl, že do své Západní Cebrenie doletím i bez nich.
„Vůbec nic…“
© Chemist, 2009
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 14 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 42 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 86 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
