» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141415

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 10 ::

:: Sestry Pleškovy-Přes kořeny a kamení ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Sestry Pleškovy

honzoch	publikováno: 13.11.2009, 6:56

Co nás čeká v šesté a poslední sérii? Ve třinácti kapitolách (a doslovu) se pokusím uspokojivě uzavřít románové osudy mých hrdinů.
Jaro postoupilo ke květnu a s ním pokročil čas Lidčina plodu. Vrátili se i štefanovci, kterých se v celém dílu užijete měrou vrchovatou...


	6.1 Přes kořeny a kamení Ve velké komnatě olšického kaštělu vládla tísnivá atmosféra, plná nervózního očekávaní. Těkající oči přítomných bloudily mezi kazetovým stropem a číšemi s vínem, zlověstné škrábání písařského brku jen podtrhovalo tíživost situace. Syndikus Rák právě dokončil poslední z těch spěšných řádků, foukl na list, zasypal písmo pilinami a přepustil list Jánu Szendreiovi. Pandurský kapitán načmáral podpis a po zapečetění předal psaní dvěma podřízeným. „Do Žiliny, spěchá! A tenhle je do Trenčína, pro župana.“ „Spolehněte se, blahorodí,“ zasalutovali ozbrojenci se šavlí po boku a kvapně odkráčeli. Ve dveřích se minuli se svým druhem, schváceným a zaprášeným. Pánové, již připraveni se opět se usadit, zvědavě zvedli zraky. Dokonce i Schiller, nevzrušeně si kousající nehty, vzrušeně vzhlédl. Pandur spěšně zasalutoval. „Urození pánové,“ sypal ze sebe, „Štefanovci překročili Bystru... a odřízli cestu na Turkovou. Na Šolcovom porubali gazdu a zapálili statek. Naši museli ustoupit na olšickou cestu. Udělali jsme zásek, ale sotva je udržíme!" Szendrei pudově uchopil jílec šavle: „Kolik má mladý Végh mužů?“ „Asi třicet, nejméně,“ sdělil jim dráb a už po očku pokukoval po číších s vínem. Luboš Uher pochopil a posunul k němu jednu z nich. Načež se obrátil na Jána: „Kde sebral tolik chlapů?“ „Kde? Za peníze, které mu baronka posílala na studia, však víš. A ochotných rukou se vždycky najde dost! Kdo ví, koho ti ničemové okradli a s kým se spojili!“ „Nechápu, co si tak dovoluje. Vždyť je to blázen,“ navázal Schiller, „což neví, že máme za jedním kopcem Trenčín a za druhým Žilinu?!“ „Pochop, Martine, když ovládne kaštěl a véghovskou registraturu s pokladnou, bude moci vést legální při o dědictví! Klidně i v Žilině, před magistrátem! Znáš úřady, župan nebude mít čas, náhodou něco podepíše a už nám bude vládnout barončin synáček!“ Malíř přikývl a vytáhl z pochvy kord. Při pohledu na tasenou čepel shromáždění ožili. „Chceš se s ním bít muž proti muži, pane malíři?“ smál se Luboš Uher. „Nevím, nevím... “ „Však ho porazíme,“ hned se vložil do řeči Ján Szendrei, „musíme ho jen držet na uzdě, ať toho nestihne moc ukrást! Pak mu třeba dojde žold! V posily moc nevěřím, alespoň ne hned!“ Jak se odpoledne protahovalo, stávalo se čekání na nové zprávy nekonečné, čas se vlekl jako hlemýžď a pánové marně napínali uši, zdali oknem nezaslechnou byť jen jediný osamělý výstřel, značící, že se bojuje. Ten však nepřicházel, naopak, jako by ani žádný spor neexistoval, horký den působil tichou zaprášenou všedností a po mladém Véghovi a jeho hrdlořezech nebylo ani památky. A tak se mluvilo při víně, ospale a bez jiskry, o všedních věcech. Smysly na chvilku rozrušila Cilčina líbeznost. Služka se kolem mihla jako rusalka, popelavé vlasy zasvítily svůdným stříbrem a shromáždění byli rázem samá dvornost. A protože věčně uhihňaná Cilka nikdy nebyla moc bázlivá, ba dokonce tíhla k mužskému pohlaví, rázem skončila na Reichertově klíně. Žilinský Němec nestydatě nadhodil, ať se má děvče na pozoru, až sem dobyvatelé vtrhnou, a Ján Szendrei hned teorii se vší květnatostí rozvíjel... Nuda obvykle skýtá prostor pro nemravnosti, ale než mohl někdo pokročit ještě dál, přispěchal další ozbrojenec a hlásil, že má nové zprávy, prý dorazil pasáček z koliby na Čerchovém a žádá o slyšení. „Ať vstoupí,“ pokynul Ján Szendrei a v nervozitě povstal. Dráb přistoupil ke dveřím a otevřel je. Nejprve vešel kluk v ošoupané vestě a za ruku vedl Zuzku Pleškovou, na pohled vystrašenou. „Copak?“ hned se optal Kamenský, vida dívčin výraz. „Karol Slavík se poroučí, ale štefanovci byli na Čerchovém! Odvedli pár ovcí a slíbili, že se ještě zastaví...“ „Zatraceně!“ zlobně utrousil Ondrej. „Ten chlap má snad křídla, kde se vzal na Čerchovém?“ „Kolik jich bylo?“ vyzvídal klidnější Ján. „Jen pět chlapů, pane kapitán, ale měli pistolky a šavle,“ vykládal chlapec, bázlivě se rozhlížeje po komnatě. Tolik nádhery ještě neviděl, bílé zdi, vyřezávaný strop i nábytek, rudé uniformy a krajky... Zatímco si samou zvědavostí div nevykroutil hlavu, dali pánové hlavy dohromady v tiché poradě. Nová událost mnoho neznamenala, bylo jen nutné dát Karlovi na srozuměnou, ať se nebrání, aby zbytečně netekla krev. Stála tu však ještě Zuzka, už delší dobu urgentně přešlapující. V tváři byla ještě bledší než obvykle, v ochozených zešedlých šatkách a s vyjukaným výrazem připomínala neopeřené labutí mládě, ztracené v peřejích. Dosud nenašla odvahu ke slovům, ale bylo vidět, že je v sobě přímo dusí, že touží po tom, aby ji vyslechli. Kamenský se Szendreiem k ní vzápětí přistoupili, zvědavi, co jim poví. „Snažně vás prosím,“ kolísal jí hlas, „zachraňte mi sestřičku! Jestli se na Čerchovém usídlí ti bandité, tak ji na mou duši vykuchají!“ Kapitánovi s doktorem stačil jediný pohled, snadno pochopili, že její obavy nejsou úplně neopodstatněné, že dokonce zoufale volají po činu. Ano, talisman z plodu z matčina bříška prý zaručuje nezranitelnost, nositele se kulky ani netknou. Když najdou těhotnou, vykuchají ji, když ne, alespoň ji znásilní. Jaká ohavnost! „Oni ji viděli?“ „Prý ano, zeptejte se ho,“ strkala je k pasáčkovi, „viděli ji a vtipkovali o tom!“ Szendrei už se rozhodl, uchopil děvče za ruku a tiše k ní promlouval: „Uklidni se, Zuzi, zajedeme na Čerchové a sestru převezeme do Olšice.“ „Ale jak ji v tomhle stavu dostaneme z kopců?“ obával se realisticky myslící Kamenský. Živě si vybavil brzy již maminku, její bříško a strastiplnou dlouho cestu přes kamení a kořeny. Než na to stačil upozornit, vynutil si Szendrei ticho. „Pánové, jedu na Čerchové, obhlédnout situaci a zjistit, co se dá dělat,“ oznámil. „Ondrej převezme velení až do mého návratu!“ Dalo se sice namítnout, že není proč tak činit, že jen kapitán riskuje vlastní krk, ale takovým námitkám by ten tvrdohlavec sotva naslouchal. „Ale ty zůstaneš doma,“ sděloval děvčeti ve stájích, „tam nahoře bude nebezpečno!“ „Beze mě odtamtud Lidušku nedostanete,“ vcelku správně namítala Zuzka, třebaže se skutečně bála o vlastní kůži. „Ona jen tak nepůjde, nechce se prý ani hnout a vůbec nechápe, co jí hrozí. Ty netušíš, jak dokáže být zatvrzelá!“ „To věřím," přikývl Kamenský, „Zuzka má pravdu." Ján se nechtěl dál zdržovat, přikývl a už pomáhal plavovlásce do sedla. Kamenský a Schiller rovněž nasedli a brzy již minuli na olšické cestě rozestavenou stráž. „Lidko, proboha, poslouchej mě,“ naléhala Zuzka, sedíc u těhotné sestřičky, „musíš dolů, do Olšice, jestli tě tu ti hrdlořezové najdou, tak ti ublíží...“ Se sestrou to hnulo mnohem méně, než Zuzana čekala. V její tváří byl jakýsi zatvrzelý odpor a touha se vůbec nehýbat. Rysy měla změněné, byla celá nějak plnější a nejen velkým bříškem. Jako by Zuzčinu domlouvání ani nedopřála sluchu, tiše vrtěla hlavou a povzdychávala, jak ji každou chvíli přepadávala slabost. „Štefan ti slíbil pomstu, prý jsi příčinou jeho neštěstí,“ vymýšlela si plavovláska, nevědouc, co víc počít, „bude tě strašně mučit-určitě tě zabije, ublíží tomu malému... umíš si vůbec představit, jak mu může ublížit?!“ Trefa do černého, Lidka vyděšeně zvedla zrak a pokusila se plod zakrýt rukama. „Ublíží mu,“ hučela jí do ucha sestra, „a to přeci nechceš.“ „Ale vždyť ho po té cestě vytřesu! Měj rozum,“ ozval se v Lidce poslední slabý odpor, „já nemůžu tam dolů... to bude příšerná cesta... ty můžeš, ty jsi zdravá...“ „Já se tě ale neptám,“ najednou přitvrdila plavovláska, slyšíc rychlé kroky, „dáme tě mezi dva koně, do plachty a převezeme do Olšice.“ Starší sestra při té představě široce rozevřela oči a roztřásla se jako osika. „No tak, Lidko,“ přitiskla jí tvář ke tváři, „všechno bude dobré, ale tady, tady nesmíš v žádném případě zůstat!“ Do místnůstky vstoupil Kamenský, Schiller a Szendrei čekali ve dveřích, zírajíce na tu novou, změněnou Lidku, tak rozdílnou od krasavice posledních let. „Můžeme jet?“ otázal se doktor. „Nezabije ho to?“ oplátkou vyhrkla Lidka, jejíž půvabné čelo se lesklo potem. Znovu si bázlivě si sáhla na bříško. „Ne,“ rezolutně odvětil, „bude to jako by ses vznášela v mracích.“ Načež Szendrei přistoupil a namáhavě zvedl tu zpocenou a třesoucí se bytůstku do náruče. Její vypoulené oči a zrychlený dech nevěstily nic dobrého. S pomocí všech dostali nešťastnici na nosítka, přímo mezi připravené koně. Žlutá plachta, natažená přes dřevěnou konstrukci, se nebezpečně prohnula, div nepraskla. Jestli byla cesta tam plna srdcervoucí nervozity, ta zpět přinesla pravý očistec. „Průvod“ musel jít pomalu, čímž se jen zvětšovalo riziko dopadení štefanovskými bandity, kteří jim zatím mohli odříznout cestu. Ze všeho nejhůř se samozřejmě vedlo Lidce, zmítala se v plachtě, tlumila nářky a pot ji zaléval. Chytala se plátna, svírala je v křečovitě semknutých prstech a celá se chvěla. Kamenský se obával, zda nepochybil. Měla pravdu, vždyť toho malého vytřese! Cesta se vlekla, dlouhé řady stromů a křoviny mohly snadno ukrýt nelítostné útočníky, prudké svahy a skály přímo vyzývaly k přepadu. Jistě si pak umíte představit, co způsobí jeden jediný výstřel, byť vypálený nazdařbůh někde daleko, a jak s každým otřese. Bylo to, jako by se našim hrdinům někdo rozžhavenou tyčí dotkl jejich srdcí. Všichni s obavou pohlédli na Lidku. „Jsem v pořádku, jen dál, jeďme! Ať už tam jsme,” pobídla je k jízdě, celá bledá. Popohnali koně. Zuzka, která sestru uklidňovala tak umě, jak jí to sesterská láska umožňovala, každou chvíli vyhlížela, zda se již neblíží k cíli. Přísahala by, že tu, či onu zatáčku již projíždějí poněkolikáté, že se pořád potácejí v bludném kruhu, ne a ne vymotat se z kopců na považský břeh. Jak se blížil večer, ponořil se kraj do oranžové záře, prosvítil Lidce lesknoucí se tvář, udělal ze Zuzky zrzku a dal krajině podivný krvavý nádech. Jako duchové se pak před dobrodruhy objevila skupinka pandurů, hlídkujících při olšické cestě. Jejich dlouhé stíny, dotýkající se kořenů stromů, působily strašidelně, v tvářích jim probleskovalo nervózní očekávání. Krýt Lidku nemělo smysl, dostat ji znovu na koně by beztak nebylo možné. Panduři se neodvážili ptát, ale z jejich pohledů koukala nedůvěra i soucit, mnozí ji ani nepoznali. Zato Zuzanku s narudlými vlasy zdravili víc než srdečně. „Co Štefanovci, ukázali se?“ vyzvídal Szendrei. „Obsadili Turkovou,“ hned děl pandur, „prý pobrali, co mohli a rozstrkali se po chalupách... kdy mají přijít ty posily, pane?“ „Do roka a do dne, až nás tu všechny pobijí,“ ušklíbl se kapitán, „to víš, dají si na čas... jak znám úřady. Snad si župan pozve Végha na kobereček a nějak se to vyřeší!“ Součastně pohlédl přes fialovějící oblohu k potemnělému východu, kde stál Štivianov, a znovu, pokolikáté už, si uvědomil, že pár let nazpátek by tam všichni našli pohodlnou a bezpečnou ochranu jako v dobách nejhorších tureckých nájezdů. Ano, přichází nový věk, věk pohodlí, ale nepřátelé zůstávají a hrady se kámen po kameni rozpadají, prorostlé keři a divočinou. Lidčin hlasitý vzdech je přiměl, aby se rozloučili s hlídkou a pokračovali k Olšici. „Doneseme ji zadem k nám,“ navrhla Zuzka, „co zbývá!“ „Radši na faru, tam bude v bezpečí,“ mínil Szendrei. „To sotva,“ dal Zuzce za pravdu doktor, „farář ji nepřijme... akorát bude skandál... doneste ji k Bellákovým, zakryjte něčím okna a buďte tiše. Čeká nás krušná noc!“ V té chvíli Lidka zasténala, až jim tuhla krev v žilách. „Dolů, vezměte mě dolů, složte mě na zem!“ hystericky zvolala a zašátrala rukama kolem sebe, jako by se chtěla něčeho chytit. Beze slov ji uposlechli, ale místo, aby ji položili na tvrdou půdu, nesli ji potemnělou cestou za domy. Pomohla jim noc, jejíž křídla se snesla na Olšici a pohroužila vísku v jakési měsíční pološero. Tma vyplnila červenavá místa mezi modravými obláčky a dala vyniknout měsíci. Noc byla teplá a přesto vlahá, jako chladivý obklad po rozpáleném dni klesla na Lidčino horečnaté čelo. Konečně stanuli u přístřešku se dřívím za Bellákovic chalupou a připravovali se na moment, kdy proběhnou podél stěny a vpadnou dovnitř. Okolnosti hrály pro ně, na návsi nikdo nehlídal, všichni střežili vnější okruh a kaštěl.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	13.11.2009, 12:12:00

Pěkně to pokračuje. Při čtení jsem takřka ani nedýchal a čekal, kdy a co se semele! ;-)


ze dne 13.11.2009, 18:54:07
honzoch: Díky, Šímo, budu se těšit u pokračování i (nejen) Tvých děl

Gracian	13.11.2009, 7:41:54

To nám to pěně začíná! Už od počátku je ve vzduchu cítit nějaké nebezpečí...


ze dne 13.11.2009, 18:53:30
honzoch: Díky za přečtení, nebezpečí v mém příběhu je, bylo a bude :)

amazonit	13.11.2009, 6:56:34

Zprvu se zdá, že se v tomto díle sestrám příliš věnovat nebudeš, ale nakonec je to opět i o nich. Dokážeš plynule přejít od jednoho k druhému, nic neopomenout. Vše do sebe zapadá. Těžko se píše ke každému dílu zvlášť, takže toho už nechám a jsem zvědavá, jak to bude dál. -Pánové, již připraveni se opět se usadit - nestačilo by jedno zvratné zájmeno -nevzrušeně si kousající nehty, vzrušeně vzhlédl - nebylo by lepší nerušeně?


ze dne 13.11.2009, 18:52:37
honzoch: Díky za publikaci, taky mnohdy nevím, co mám napsat k jednotlivým dílům (čtu tady víc věcí na pokračování).