obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915293 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389842 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Voči ::

 autor DaNdÝ publikováno: 20.11.2009, 10:35  
Postarší unterground
 

Na to, že má kámík vyholenou hlavu, jsem si už zvykl. Dřív ji nosil potřenou modrými a červenými temperami, říkal, že je to na podporu svobody pro Tibet. To, že dnes přišel v kožené bundě pobité nýty, v kanadách a s velkým kovovým prstenem na pravém prostředníku, mě skoro udivilo.
„Chtěl bych ti ukázat svýho novýho kámoše,“ povídá mi po chvíli.
„Hmm,“ povídám mu po chvíli. Ukázal mi ve svém mobilu fotku Hitlera, jak vášnivě káže k hřmícímu davu. Vedle desetiletého sbírání potisků s pokémony byla proměnlivost jeho názorů asi nejpozoruhodnější vlastností. Klouzal od jednoho extrému ke druhému jako zmatený tučňák. Jednou se ráno v kocovině čučel na kus national geographic z cyklu páření kytovců. Hned, co se vyzvracel a přestala ho bolet hlava, rozhodl se stát ochranářským aktivistou. Masivně začal bojovat proti japonskému lovu velryb, ale podmínky naší vnitrozemské kotliny mu kladly pod nohy mnoho překážek. Jindy zas demonstroval proti měnovému fondu, pak zase držel hladovku na podporu Lisabonské smlouvy.
Sám se ke svému světovému zmatku vyjádřil následovně: „Připadám si jak bažant.“ „Ten pták?“ „Ne, ten skleněnej, jak do něj v nemocnici strkají píči a péra.“ Říkal mi, že nemůže jen sedět na prdeli a drbat si koule, když ví, jak hrozně mu smrdí spařeninou. Prostě jde a opláchne si je. Je na tom něco špatného?
„Co se stalo s tvým starým kámošem Budhou?“ zeptal jsem se a hned jsem pokračoval v olizování hrdla lambruska.
„Poslal jsem ho do koncentráku, šmejda žlutýho. Ale eště něco bych ti chtěl vokázat.“ Na druhé fotce byl stůl skoro jako v nemocnici, nebo spíš pult u řezníka, a na tom stole ležel dlouhý flák masa. Kolem stádečko zadumaných mužů.
„To je anakonda?“
„Ne. Je to oční nerv.“
„Anakondy?“ nenechal jsem se.
„Jak to mám vědět? Možná že tam schovávaj godzilí jatka, co já vím. Mám to od jednoho kámoše z Boletic, z prostoru. Je to náš člověk, spolu s vedením jsme to diskutovali na centrále, myslíme, že by nám to mohlo pomoc k svržení levičácký vlády.“
„Máte už lidi, vedení i centrálu? Tak to asi máte v suchu,“ chtěl jsem ho podpořit.
„Taky si myslíme, eště chvíli počkáme a pak to vypukne, nemůžou z nás donekonečna dělat čuráky,“ zmáčkl kámoš mobil v pěsti, až mu praskl displej.

A ono to skutečně vypuklo, jen s tím rozdílem, že pak byli za čuráky úplně všichni. První voči se objevily následující sobotu hned po ránu. Možná tam byly už v noci, ale až ráno si jich všimli první lidi. Dospělí ještě spali, strhaní po pětidenním pracovním maratónu, ale děti už koukaly na gumídky a řvaly: Hele, mamí, voči, venku lítaj vobrovitánský voči!
Kde které dítě dostalo pořádně přes prdel, než si dospělí uvědomili, že za oknem skutečně létají voči. A pak dali dětem ještě jednu nakládačku, protože se s tím nedokázali smířit. Protože pro některé rodiče jsou děti spíš jen maskotem jejich manželství.
Voči byly všude možně, jedno vyplulo z mlhy nad Karlovým mostem. Vznášely se kus nad střechami největších budov. A jindy se zas jen tak pohupovaly nad poli s kukuřicí nebo i ovsem, stály na místě, a jindy zas létaly od lesa k potoku, a zas třeba nazpátek, nebo letěly dál podél potoka. Nebyl v tom smysl ani koordinovanost.
Voči neměly žádná křídla jako třeba netopýři, nebo alespoň ty ještěrky v amazonských pralesech. Měly jen své brvy - věnec brv okolo žilnatého voka. Některé voči byly větší, jiné menší, měly různé barvy, nijak nepřirozené jako by bylo třeba fialové voko s puntíky. Ne, prostě pomněnkově nevinné voči, tajuplně zelené, černé melancholické, podivuhodné hnědé. Zpoza věnce brv se občas spustilo blanité víčko, které bulvu zvlhčilo, ale ne moc často, vlastně spíš sporadicky. Voči prostě poletovaly a všímaly si světa.


Lidé šíleli, schovávali se do atomových krytů, páchali sebevraždy, nebo voči fascinovaně pozorovali z parků, svlékali se před nimi a pořádali hromadné soulože. Jiní zas běhali za vočima a čekali, že je zavedou k pokladu.
Ale ani vlády na tom nebyly o moc lépe. Jen si tutlaly informace pro sebe i mezi sebou, očekávaly, co přijde, a jak se s tím vypořádají. A když to přišlo, začaly se hádat.
„Jaká jsou tedy usnesení ze Všeobecné komise?“
„Ctihodná komise se neusnesla na společném usnesení.“
„V takový zázrak jsem ani nevěřil.“
„Mnozí z úctyhodné komise ale věří. Konkrétně zástupci církví, ale ani ti se nejsou schopni shodnout. Dvě třetiny se domnívají, že se jedná o oči boží, respektive Ježíše Krista.“
„Udělali si z něj Mesiáše, teď z něj udělají pavouka s dvěma sty tisíci očí, pokračujete.“
„Ano. Třetina z této církevní frakce to pokládá za kladné znamení, dvě třetiny za záporné, potažmo - cituji: Za posly, kteří mají najít hříšné mezi poctivými a věrnými. Výstup z obou frakcí je ale shodný - v žádném případě neútočit. Nestejně se k tomu staví ministerstvo obrany. Každopádně to považují za narušení hranic a naší suverenity, v hrubých obrysech se shodlo na specifikaci objektů jako biologických špionážních družic.“
„Trapnější a nešikovnější špiony svět neviděl. Čí družice to mají být?“
„Blíže nespecifikovaného nepřítele. Doporučení z této strany zní: Okamžité odstranění.
V rychlém sledu: svaz obchodníků mluví o zachování a snaze o komerční využití, věda a výzkum o odchytu a experimentálním pozorování, nově vzniklý Svaz přátel nezvyklých návštěvníků seskupil fundovanou podkomisy, která má navázat kontakt s objekty, mohl bych takto…“
„Nemusíte. Sečtěte kvocienty pro a proti a udělejte výpočty tak, aby vzniklo doporučení k vyčkání a pozorování reakcí objektů.“

Tedy vzniklo celosvětově rozšířené prohlášení: Žádáme občany o neútočení na neidentifikovatelné létající oči. Nehrozí vám žádné nebezpečí, nejlépe uděláte, pokud si jich vůbec nebudete všímat. Ale lidé si všímali, seskupovali sekty, voči uctívali, nebo proklínali, vznikl zaručený přístroj na odhánění vočí od vašich příbytků, také výletní balóny, které vás mohly pronést po okružním letu okolo místních vočí.
Na rozdíl od vlád měla média, a tak i devadesát pět procent obyvatelstva, v celé situaci jasno.
„Já se s těma emzákama prostě nesmířím. Nejdřív to byli židi, cikáni, vietnamci a teď tohle. Copak je ta naše země nějakej lunapark?“
Kámík měl na voči opravdovou pivku. Nejen že mu zkazili jeho plány na převzetí vlády od levičáků, ale navíc byly podle nezvratných důkazů bulvárního tisku z jiné galaktické soustavy.
„Jsou to úchylný šmíráci. Protiklad všeho čistýho a krásnýho, co představuje našeho rasa. Co přiletí vod nich příště? Koule a péra, aby si je mohli honit, když vočumujou naše… lidský… holky? Anebo sou dokonce emzáci buzeranti? Nedivil bych se.“
Jeho současné postoje mě začínaly trochu strašit. Podobně jako tenkrát, když pořádal bombový útok na velrybí akvárium. Myslím, že mu budu muset půjčit nějaký japonský film. Věřím, že se pak stane tolerantnější k odlišnosti i originalitě, ale nejspíš také začne nosit u pasu katanu.
„Měl bys to zklidnit, neví se o tom, že by někomu ublížily.“
„Co těch pět set lidí v Itálii?“ poklepal vychytrale prsty po své nové náckovské helmě s erbíky SS.
„Ty se upálili na jejich počest sami.“
„Hovno, seškvárly je pejzrama. Je jen otázka času, než se s námi začnou chtít spářit, nebo nás vyhladit.“
Zaklonil jsem hlavu a zastínil si zrak. Jedno z vočí se vznášelo kus nad zámeckou věží, sledovalo turisty brebentící a proudící do města. Zvolna. Pozorovalo taky děti, jak se spolu se psy cachtají v řece. Pomalu kroužilo. Proti mrakům a modré obloze ani nevypadalo nějak nepřirozeně, spíš jako další buclatý holub. Třebas klidně může bejt tam odněkud nebo od jinud, ale ať odkudkoliv, myslím, že tam nebylo nic moc pěknýho ke koukání. Proto se jim tu tak líbilo celé dny a noci pozorovat. „Hele… já si nemyslím, že jsou tu proto, jak si říkal…“
„Já jen vím, že sem nepřišly, protože by naši očaři byli největší esa v celým posraným vesmíru. A vím, že tu nebyly a nemaj tu co na práci, lelkujou a vočumujou, jak zasranej intelektuál s rukama v kapsách vedle výkopu. A takovej si zaslouží dostat zbiječkou přes prdel. A tak se stane, brzo už tu zase nebudou a hotovo.“
„Hmmm?“
„To jsme vykoumali včera na centrále. Kámík z Boletic dokáže sehnat víc než jen nějaký fotky. Je přece jeden z nás! Večer ti ukážu, co to je. Dyž naše zprzněná a levičáckým svinstvem prolezlá vláda nedokáže jednat, tak to vodmakáme sami. A jak to lidi uviděj, že sme je zachránili od toho emzáckýho hajzlu, pudou za náma, jak sem plánoval…“
Už byl čas, aby kámoš zase změnil koníčka. Ale já fakt nevěděl jak na to.

„Naši lidi maj město vobšancovaný a tvrdí, že každej večer jedno z vočí slítne sem dolů a houpe se pak po úrovněma střech. To se bude hodit.“ Přemýšlel jsem, co si kámík na voči vymyslí. Snad katapult se solí? Když jsme byli ještě malí, tak se mě jednou zeptal, co je to vlastně ta fantazie. Nevěděl jsem co mu na to říct.
Přivezl si sebou bazuku nebo jak to nazvat. Jedno z vočí sem skutečně přilétalo snad každý večer. Nejen pod úroveň střechy ale dokonce přímo k oknu ve třetím patře šedivé bytovky. Nahlíželo dovnitř a měsíc odrážející se od bělma vrhal do pokojíku kužel světla. Snad to vždycky v tuto pozdní hodinu, kdy všichni v celé čtvrti už spali, probudilo holčičku zpod peřiny.
Nebyla ani moc krásná, snad ani moc chytrá. Nebo tak po svým. Byla vlastně tlustá a v obličeji měla věčně hloupý výraz, naivní, prostý… kdyby tohle kámík věděl, tak by podle svého současného smýšlení nejspíš střelil po voku i do vokna. Řekl by něco jako, ať táhne do prdele i ta retardovaná vočí kurva. Ale kámík toho dost netušil.
Holčička nejdřív neohrabanými pohyby uplácala ze svých peřin pelíšek, nebo vlastně kulisy dalo by se říct. Rychle vyhrabala své hračky a předváděla voku vlastní divadélko. Nevadilo jí vůbec, že medvídek-princ je desetkrát větší než princezna-zkindervajíčkaslonisko. V jejím divadle neměly takové rozdíly roli, to jen divák z toho světa vokolo by pískal a házel kedlubny, řval, že takhle to přeci nejde. Ale voko bylo naprosto potichu, samo bylo spíš ze světa holčičky než z toho vokolo.
„Nevím ani co teď říct,“ posteskl si zcela vážně kámík. „Hastala vista, pozdravuj Tutanchamona i vítej na zemi - je už zabraný.“
„To není správný, abys to udělal…“ Neuměl jsem to přesně vyjádřit. Nevěděl jsem, jak se to říká, aby druhej začal přemýšlet tak jako já. Ne, ne blbost. Každej přeci přemýšlí jako on sám. Protože to dobrý na tom je to přemýšlení, ne myslet jako druhej, ale myslet na to, jak druhej myslí. Jak já… a jak voči.
„Tahle hláška moc halivůdsky nezní ale což,“ odbyl mě kámík, jak si tak hledím bazuky šteloval u oka. „Hele naperu mu to přímo do kaďáku, jestli nějakej má…“
„Ne,“ řekl jsem, protože jsem netušil co jinýho. A kopl jsem do hlavně bazuky. Rána vyšlehla a odhodila kámíka z korby auta. Padl na zem, holou hlavu rozbitou o chodník, kvůli té krvi a kůstkám mu na ní už nezbude místo, aby si ji nechal potisknout hesly: Rovnoprávnost žen, anebo Interrupce je hřích, anebo Zrušte církev - plodí zlo… zničil jsem mu transparentní plochu a navíc úplně zbytečně.
Střela stejně vyletěla a udeřila do střechy bytovky, výbuch odhodil voko skrze okno do pokoje holčičky. Spálilo mu to brvy, střepy pořezaly sítnici, sklivec uvnitř bulvy vřel. Holčička vydávala oslí hýkání a tiskla se do kouta. Zraněné voko se převalovalo v pokojíku, ač napůl upálené, přesto zabíralo téměř půlku místnosti. Válelo se tam zcela bez hlesu, jen zbytkem brv šoupalo o koberec. Z oškvařených koutků voka se draly rudě zakalené slzy. Dotekly až k buclatým chodidlům holčičky, zmáčely jí noční košilku s myšáky. Holčička přestala hýkat. Po kolenou se brodila kaluží slz, nabírala je do dlaní a vždycky, když je vylila zpátky na čočku voka, řekla: „Na!“ Tak to dělala, i když se bulva zvrátila dovnitř a odhalila modré žilky.

Reakce na atentát přišla od vlády záhy.
„Takže se dá říct, že na smrt jednoho z nich, objekty nijak nereagovaly?“
„Přesně tak, pane.“
„Dá se předpokládat, že se o tom dozvěděly?“
„Zajisté pane, i pokud bychom vyloučili teorie o telepatické komunikaci, v okruhu zneškodněného objektu se nacházelo na dohled hned několik dalších, které v podstatě nijak nezareagovaly.“
„Podstatě?“
„Tedy vlastně se pouze… začaly vyluzovat kapalinu, pane, dalo by se říct. Ale nic co by ohrožovalo naše občany.“
„Dá se tedy říct, že objekty jsou naprosto neškodné? Tak to je konečně můžeme pozabíjet.“
Na večer druhého dne od smrti jednoho z vočí, byly s přicházející tmou povražděny i všechny ostatní. Ještě než slunce zapadlo, všechny voči se do něj podívaly a nechaly si vysušit slzy, kterými celý den zkrápěly smutnou zem pod sebou.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 46 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 kulkul 22.11.2009, 12:17:59 Odpovědět 
   Celkově nějak zbytečně divoké a neurovnané. Např.proč "Voči" a ne "Oči"? A jaký je význam toho "kámíka" a jeho hnutí? Proč ta holčička najednou "ani krásná ani chytrá"? Takových myšlenkově nedotažených uspěchaných míst a podivných "rekvizit" je víc a ukazují na práci snažící se iracionálními prvky spíš vyvolat vzruch než cosi pochopit. Moc vymyšleného pohybu a spěchu, a realita chybí či je příliš skrytá.
 ze dne 22.11.2009, 12:43:04  
   DaNdÝ: souhlasím v podstatě. Je to práce ještě z mého nevybouřeného mládí a vůbec se divím, že tady vyvolala nějaký ohlas. Na druhou stranu v tom pohledu na věc, esli správně kritiku chápu, se možná lišíme. Mně spíš maličko vadilo, že je v tom viděn spíš ta snaha odkazu na realitu a něco skutečného, psal jsem to spíš v těch iracionálních jednotlivostech. spíš právě o tom kámíkovi, než že by on musel odkazovat k nějakému významu. Ajta, odpově´d ukecanější než kritika, má omluva a díky za návštěvu i pečlivé přečtení.
 Dawnie 21.11.2009, 14:39:52 Odpovědět 
   Tvým povídkám není co vytýkat:) Jasná jednička, skvělé!
 ze dne 21.11.2009, 17:25:46  
   DaNdÝ: a ono by se něco našlo, ale děkujuu!
 honzoch 20.11.2009, 23:38:38 Odpovědět 
   to byl hodně povedený text. Ze začátku působil text dost reálně, pak sklouzl k mírné absurditě či spíš k jakémusi varování před některými jevy v lidské společnosti (pokud jsem pochopil dobře). Když se "voči" v do té doby reálně se tvářícím textu poprvé objevily, říkal jsem si, že jsem něco přehlédl a vrátil jsem se. Ale nepřehlédl, jen jsi je tam docela dovedně propašoval :)
 ze dne 22.11.2009, 10:28:36  
   DaNdÝ: děkuji před zhodnocením. inu slova vyrovat bych se asi radši vyvaroval, pokud něco tak to bylo spíš výsměch určitým jevům ve společnosti. Ale stejnak to bylo převážně o vočích.
 mistrovamarketka 20.11.2009, 16:39:59 Odpovědět 
   Úúúžasné... v prvé chvíli mi to připomnělo Wellse, ale ten má, samozřejmě, úplně jiný konec. I když... vlastně... konec jiný nemá, spíš prostředek a začátek... Kruci, teď jsem se do toho nějak zamotala :-))))). Jedna ode mne.
 ze dne 20.11.2009, 16:54:59  
   DaNdÝ: a za to děkuju, ač se ve Wellsovi vlastně moc nevyznám a ani bych k němu si nedovolil nijak odkazovat.
 Viktor 20.11.2009, 13:55:35 Odpovědět 
   některé mpasáže jsou famózní, ale celek ve mně vyvolává pocit, při kterém polácí říkají:

"Coś nie tak!"

Ovšem rozhodně je to hodnotnější, než vyfantazírované Příběhy o smrti....
 ze dne 20.11.2009, 16:25:36  
   DaNdÝ: ale děkuji, i za to popíchnutí, ono docházím k tomu ež takovéhle věci píšu raděj než nějaké ty smrtonosné příběhy. Jen konkrétnější výtky by mi přišly vhod, ale jsem vděčný za názor a hlavně přečtení si.
 Ariadne 20.11.2009, 13:50:55 Odpovědět 
   hele to je skvělý.. líbilo moooooooc!!!!!...ráda čtu tvoje povídky, máš perfektní a vtipný styl a nevadí mi, že je sprostý, to prostě k tobě patří..
moc jsem se bavila..
jen se trochu bojím, aby se tvé podobenství nepřiblížilo pravdě (současní neschopní politici a rozpínavost Dělnické strany)
 ze dne 20.11.2009, 16:23:52  
   DaNdÝ: nu něco na tom bude, ale díky bohu, že náckové nemaj nic proti vočím, to už by bylo fakt v hajzlu.Nu děkuji hlavněza to, že je vnímána nějaká ta vtipnost.
 Šíma 20.11.2009, 13:14:07 Odpovědět 
   Je to jasná a zasloužená Jednička, pane! ;-) Bavil jsem se Tvým stylem, ačkoliv na konci jsem se také trochu mračil, ale určitě jde o takové podobenství. Ano, pokud nás něco obtěžuje a nemůže nás to zabít, tak to zabijeme my! Ale jinak je tento příběh lehce absurdní, tragikomický a... Právě jsem to zapomněl! Prostě jasná Jednička, pane!

P.S. Dovolím si jej dát k oblíbeným... ;-)
 ze dne 20.11.2009, 16:22:18  
   DaNdÝ: No jo pravda ten konec, já ho psal jen kvůli tý jedný větě a to pak může všechno otočit, no já vlastně nevím. jsem vděčný za názor, a nějaké to přidání do oblíběných, to je čest, nic než čest!
 Ekyelka 20.11.2009, 10:34:51 Odpovědět 
   Zdravím.
Mno... Podkomisy? Och, Dandý, já jsem u tebe zvyklá na kvalitu a ty...
Pro úplnost - předchozí písmenka vznikla, aby nestála řeč, protože jinak mám trochu problém s vyjadřováním se. Nejen k postavě kámíka a vypravěče, ale i pro voči a všechno ostatní. Málokdy se v poslední době dostanu k publikování tak skvělých textů.
Takže: díky.
 ze dne 20.11.2009, 12:52:31  
   DaNdÝ: Já-jájá děkuju, takový hold vzdaný od takové znalkyně... nu prostě potěší či nevím, ani jsem nevěděl, cosi myslet vo tomhle svým textu, nu teď se na něj koukám sebevědomějc..
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Pohled psychiat...
Džordž J.S.
Konec začátkem
Sophie Dawson
4.
Vladimír Věnek
obr
obr obr obr
obr

Co se to tu, sakra, děje? III.
Cora
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr