|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: Setkání 9 ::
 Amater |
publikováno: 23.11.2009, 7:25
|
|
| |
|
|
Tak trochu klidu, si pomyslí Kosťa. Může konečně napsat své sestře Káti a poslat jí dopis, který nebude cenzurovaný. Je moc rád, že jí může napsat. Dopisy chodí nepravidelně a k tomu tak proškrtané, že to nestojí za to, ale tenhle dopis…
Kamarád byl raněný a dostal dovolenku do Leningradu. Odnese ho Káti a ona si konečně bude moci přečíst o té největší zprávě, jakou pro ni má. Určitě bude ráda.
Sedí pod stromem na břehy řeky Odry a poslouchá zpěv válečných strojů. Za ta léta si tak na to zvykl, že by snad ani nemohl bez té hudby usnout. Ve válce je nejhorší ze všeho ticho. Dusné ticho znamená připravené lidi, boj a zabíjení. Znamená to, že brzy bude ofenzíva a oni se pohnou dál, hlouběji do území nepřítele, ale taky to znamená, že konec války je zas o kousek blíž.
Nenávidí ticho.
Dívá se na rozložený papír na kolenou a přemýšlí jak začít. Dosud byl velmi opatrný, ale teď nemusí. Pohlédne na druhý dopis a na hračku. Vyřezal dost neuměle koníka pro svého takzvaného kmotřence, ale to, co schovává, je něco jiného.
„Jdeš psát rodině?“ ozve se za ním hlas.
„Sestře Káti,“ usměje se na Anatolije. Bojují spolu už druhý měsíc a on doufá, že by s ním mohl dojít až do Berlína. Jeho přátelé padají jeden za druhýma, jen on zůstává. Nechápe to. Už několikrát měl být mrtvý a stále žije. Jistě, byl několikrát zraněn a před Varšavou obzvlášť zle, ale vylízal se z toho.
„Tak piš. Nikdy nevíš, kdy začneme útočit.“
Rozumí si perfektně. Za den, dva možná tři konečně vniknou na Hitlerovo území, ale nikdo neví přesně kdy. Jen rozkaz zní: Být připraven.
„Je tady tolik lidí, že není žádné soukromí. Před chvilkou jsem zakopl o jeden pár a vůbec jim nevadilo, že jsou slyšet.“
Kosťa se tázavě podívá.
„Jurij a ta nová sestřička.“
Kosťa si odfrkne. „Ta dá snad každému. Jenže je válka a na druhou stranu člověk nikdy neví, kdy zemře.“
„To máš pravdu. Tak tě nechám.“ Odejde a po cestě zakleje, jak zakopne o čísi nohy. Kolem jsou vojáci na sebe namačkání jak sardinky. A vedle vojáků pečlivě maskovaná technika. Občas někomu povolí nervy a střílí přes řeku. Za to jsou tresty. Před chvilkou se nesla zpráva, že nějaký pitomec vystřelil z T34. Zašklebí se. Chudáci, ti v tanku, a pitomec ten, co střílel. Určitě půjdou v první linii.
Nasliní si tužku.
„Drahá Káti,
Nevím, kde začít, a tak začnu asi tím, že konečně ti mohu poslat dopis, jak se vše seběhlo, i velkou novinu. Ale po pořádku. Jak jistě víš, byl jsem raněný. Do ramene a do nohy. Čisté průstřely, ale bolelo to jako čert. Měl jsem štěstí, že blízko byl zdravotník a byl šikovný. Ošetřil mě a já se dostal do nemocnice. Nebudu ti říkat, jaká to byla řezničina. Myslím, že od blokády tě nic nepřekvapí. Nepatlali se s námi, rozhodně ne. A léků je nedostatek. Když máš štěstí, dostaneš i hlt vodky jako anestetikum a jako uspávací prostředek zároveň. Měl bych ti psát samé příjemné zprávy, ale žádné nejsou. Pobyl jsem si tam tři týdny. Bylo to skvělé už proto, že to bylo daleko od fronty. Odpočinul jsem si. Sestřičky byly hodné, ale strava, no hrůza. Nechápu, jak je to možné, ale nemocniční strava je zřejmě všude stejná. Neboli je horší než vojenské jídlo, a to je co říct, ale od blokády si nestěžuji jako jiní. Většinou se musíš ve válce postarat sama o sebe. Jídlo často není, a když je, stojí za bačkoru. Takže zbývají místní obyvatelé, u kterých hledáme jídlo, a ti sami toho moc nemají.
Vrátím se k nemocnici. Byla tam moc roztomilá sestřička. Ošetřovala mě a byla na mne moc hodná. To doktoři byli jeden jako druhý. Postavit nás co nejrychleji na nohy a poslat na frontu. To bylo pořád „Hypochondr, to je dobrý“ a jak tohle člověk slyšel, tak věděl, že příští den už je na cestě na frontu.“
Zarazí se a podívá se před sebe. Kaťuša se jmenovala ta sestřička. Stejně jako jeho sestra. Ironie. Když mu bylo lépe, začali se scházet v jedné z místnosti na nemocniční prádlo. Když měl odejít, všiml si, že začala pečovat o dalšího vojáka, tentokrát důstojníka, a on pochopil, že je konec. Nerozumí tomu. Musí pokračovat ve psaní. Za chvilku se setmí, a i když je jaro, oheň rozdělat nemohou.
„Tak i já jsem jednu neděli uslyšel Na frontu a sbalil jsem si věci. Přiřadili mě k další jednotce, protože ta moje byla rozprášena na kousky u nějaké malé vesničky. Dny na frontě jsou stejné. Je to jako tvoje práce. Musím ti poděkovat za ty rukavice z lišky. Nevím, jak jsi je sehnala, ale moc děkuji. Ani nevíš, jak mi pomohly a ochránily ruce před zimou.“
Ví, že za ty rukavice musela těžce zaplatit. Káti, sestřičko milovaná. Má je schované v batohu stejně jako její vzácné dopisy v kusu celty, aby se jim něco nestalo. Každou volnou chvilku je vytahuje a čte proškrtaná slova, vyjadřující obavy a lásku.
„Po několika měsících jsme přešli do Polska. Je rovinaté, stejně jako Rusko. Boje byly těžké a Němci se umí bránit. Nejsou to žádní nezkušení vojáci nebo zbabělci, ale ostřílení vojáci. Jsou na tom stejně jako my. Unaveni válkou. Je to vidět v jejích očích, ale něco je popohání kupředu. Bojují často stejně zuřivě jako my a střety jsou náročné. Jednou jsem se bavil s jedním zajatcem. Nevím, co se s ním stane, a možná to ani nechci vědět. Bylo to úžasné, kde všude byl. Itálie, Francie, a dokonce mi ukazoval vyznamenání z Afriky. Pak ho odvedli a víc jsem ho neviděl. Bylo by krásné takhle cestovat a vidět všechna ta úžasná místa.“
Nechce to vědět. Bojí se toho, ale šepot mezi vojáky je někdy hlasitější než zvuky děl. Jen prohozené poznámky, ale zaslechl o Cestách, ze kterých není návratu. Dědeček mu říkal o vyhnanství na Sibiř a podle toho, co ví od ostatních, tam zřejmě šel i voják, co miloval horké africké slunce.
„Pamatuješ na Paříž, a jak nám o ní vyprávěl dědeček? Jednou bych se tam chtěl podívat. Jak tak bojují a vidím různé země a tváře, stále to víc chci a chci ještě jedno, ale o tom později. Chci na cestách zapomenout na krutosti války. Drobné i ty velké. Jsou vůbec velké a malé? Někdy si říkám, že je to jedno, že vše je krutost. Od vojáka, co sebere starým lidem poslední slepici a obere je o jídlo, až po tábory.
Určitě už jsi o nich slyšela. Byl jsem u jednoho menšího, osvobozoval ho, ale slyšel jsem o těch velkých. Lidi namačkaní na sebe, vychrtlí. Připomíná mi to blokádu, ale tam jsme měli volnost a tady ti byli za ostnatými dráty. Je to tak podobné Leningradu. I tihle, stejně jako my, přežili. Nechápu, jak mohli přežít. My dva jsme přežili díky němu, ale oni? Vidím jejich velké smutné oči, unavené, plné rezignace, a vychrtlá těla potažená kůží. Zvracel jsem a viděl, jak jim vojáci dávají plné hrsti jídla. Krutost, lhostejnost, nevím. Vím jen, co jsem zažil. Bránil jsem jim v tom, a pak jsem uviděl ty hromady. Myslím, víš... Káti, nic tolik mě nedostalo, jako tohle. Ty hromady věcí, vyšší než já. Vše uskladněno na sobě. Ne nesmyslně, ale po pořádku, precizně. Všechny věci na sobě a podle toho, jak k sobě patřily. Hračky zvlášť, kabelky zvlášť, boty velké a boty malé zvlášť… Natáhl jsem ruku a vzal do ruky panenku. Krásnou, s porcelánovou tvářičkou a zlatými vlasy. Pustil jsem ji, jako by byla… Nevím. Víš, viděl jsem holčičku, která měla právě takovou… Neunesl jsem to a utekl. Pryč, co nejdál. Později jsem se potuloval táborem a díval se na to vše. Nedokázal jsem to pochopit. Myslím, že nedokážu pochopit spoustu věcí."
Ještě teď, kdykoliv si vzpomene - a nedá se na to zapomenout - vidí tu panenku a oči lidí za dráty. Ve válce člověk vůči utrpení druhých otupí. Vedle může křičet kamarád s utrženou nohou a lhostejně se díváte, jak vám umírá v náručí. V tu chvílí je člověk rád, že není na jeho místě. Po nějaké době nepocítíte nic. Vše se ztrácí a vy chcete jedině přežít. Přežil Leningrad, přežije i válku. Musí. Co jiného zbývá…
„Chci se k tobě vrátit, Káti. Nechci tady zůstat někde v bezejmenném hrobě. Mohli jsme skončit jako oni v tom táboře, ale neskončili. Víš, chci se znovu smát, ale budu to umět? Říkal mi, abych zůstal takový, jaký jsem, ale věděl, co po mně chce? Tušil tohle všechno? Asi ano, nebo ne? Víš, o kom mluvím, Káti. Jedli jsme jeho jídlo, mluvil jsem s ním. Nepřítel, a přece právě nám nepřítel pomohl. Svět je obrácený vzhůru nohama. Víš, že mám nové válenky? Svlékl jsem je mrtvému vojákovi z nohou, a to jen proto, že jeho byly lepší a byl jsem u nich první. Zůstal jsem takový, jaký jsem byl? Nevím, ale chci to zjistit. Stále mi přichází na mysl jedna jediná myšlenka. Pryč od toho všeho. Chápu, proč vojáci utíkají, ale je smutné, že není kam. Vpředu stojí nepřítel a vzadu vlastní lidé.
Jsem unavený. Rád bych se prošel po břehu řeky Něvy a poslouchal zpěv ptáků, rád bych viděl, jak se usmíváš, a stále víc jsem si jistý, že tohle už nikdy neudělám, a víš proč? To je jedna z velkých novinek. Viděl jsem ho. Je naživu. Aspoň byl, tam u té vesnice Biale Dzwonki. Později jsem se vyptal místních, jak se ta malá vesnička jmenuje.
Byli jsme v rojnici, když jsme uslyšeli střelbu. Čekali jsme je někde poblíž. Okamžitě jsme zalehli. Velitel vyslal zvěda a dal vědět dalším. Nikdy bych netušil, koho zde potkám. Vyrazili jsme vpřed. Střílel jsem a snažil se nedívat do tváří těch, kteří byli přede mnou a vedle mě. Ale nakonec všechny tváře splynou do jedné jediné. Té první. Nebo té poslední. A pak v jedné vteřině mihnutí oka jsem ho zahlédl. Něco křičel na ostatní a vydával povely. Viděl jsem jeho oči, jako bych byl jen metr daleko, a přitom nás dělila taková dálka. Vypadal unaveně a trochu kulhal, ale jinak byl v pořádku. Víš, moc jsem si přál a přeji si, aby přežil. Je to zvrácenost? Nevím. Je to můj nepřítel, a přece ho chci znovu vidět, zeptat se ho, proč?
Začal boj. Nevzpomínám si na tak krutý boj. Možná proto, že jsme bojovali proti sobě? Najednou jsem byl plný pochybnosti, touhy ublížit mu, nevím. Nakonec jsem přestal vše vnímat. Nechali tam čtyři mrtvé. Ostatní se stáhli. Nahradila nás jiná jednotka. Víc jsem ho neviděl, ale určitě žije.
Šli jsme dál. Pořád dál. Nakonec si jen pamatuji, jak den splýval se dnem. Boj a odpočinek. Nespavost. Lehali jsme si, kam to šlo. Snažil jsem se ukrást kousek odpočinku, kde jsem mohl. Nakonec jsem spal i při dunění děl. Zastavili jsme se u Varšavy a já si opět vzpomněl na dědečka. Uvědomuješ si, Káti, jak nás ovlivnil? Já ano. Uvědomuji si to stále víc. Čím dál jsem od Ruska, tím víc si to uvědomuji.
Zastavili jsme na velké řece. Visla jí říkali, a je pro ně tím, co pro nás Volha nebo Dněpr. Národní řekou.
Odpočívali jsme. Nechápali jsme, proč nejdeme dobýt to město. Dívali jsme se přes řeku, jak hoří, jak se tam bojuje a někteří by nejraději vyrazili.
Od města se nesl dým a křik. Rachot výstřelů. Bojovali tam a my tu stáli. Po dvou měsících zbyly z města trosky. Nevím, proč nás tehdy drželi na uzdě… Snad taktika, opravdu nevím. Tehdy jsem si odpočinul a pak jsme šli dobývat město. Jen mrtví a Němci. Nikdo jiný snad ve městě nebyl. A žal. Městem se nesl žal a nenávist. Ne k Němcům, ale k nám, že jsme jejich krásné město nechali zničit, že jsme nezasáhli. První známky nenávisti k nám, Káti. Ale proč?“
Zastaví si a vzpomíná, jaké to tehdy bylo. Čistili jeden dům za druhým, ruiny, mrtví a mezi nimi zbytek obyvatel a Němci. Boj mezi ruinami. Jeden voják mu pak řekl, že to bylo horší než u Stalingradu. Nikdy tam nebyl, ale slyšel o tom dost vyprávět. Ve městě nebylo jídlo, nebylo nic - jen bolest, žal a nenávist.
„Dobyli jsme město. Nikdy jsem tak těžké boje nezažil. Domy a ruiny. Každý metr byl těžce zaplacený naší krvi. Oslavovali jsme a tiše trpěli nenávist, nechuť obyvatel. „Postavíme ho znovu, kámen po kameni,“ řekl mi jeden starý muž. „Varšava bude žít.“
Vzpomněl jsem si na Leningrad. Taky byl živý, celou dobu. Ale byl opravdu živý, nebo jen jsme to předstírali? Omlouvám se, Káti, že píšu takové věci, měl bych psát, jaké to bylo skvělé a jaká je skvělá nálada, když jsme vyhráli, ale vítězství je tak trpké.
Ve skutečnosti máme války dost.
Je to zvláštní země, řeknu ti. Plná historie a války. Musím chvilku přemýšlet, abych přišel na něco hezkého.
Ubytoval jsem se svou jednotkou na okraji Varšavy. Nebylo to tam tolik zničené. Jedna rodina mě pozvala na večeři. Donesl jsem jim čaj, který jsem našel, když jsme čistili město od Němců. Našel jsem ještě něco, ale to ti řeknu na závěr. Dál jsem to manželce muže, který mě pozval. Měli radost. Nechápal jsem, proč mě pozvali. Byl jsem s nimi dlouho a musím přiznat, že to bylo skvělé. Pozvali mně lámanou ruštinou a já odpověděl kostrbatou polštinou. Řeč je to úžasně měkká, taková šišlavá. Jiná než naše. Nakonec jsme spolu mluvili německy. Divné, viď, když nakonec se domlouváme němčinou, řečí nepřátel. Byli udiveni, že tak dobře umím německy, a ptali se, kde jsem se ji naučil. Vyprávěl jsem jim o dědečkovi. Neviděl jsem důvod, proč ne. Nechápu to, ale jako by ledy roztály. Začali se dívat trochu jinak a hospodář dokonce vytáhl láhev vodky. „Na zdrowie.“
Nechtěl jsem tolik pít, ale jedna sklenička stíhala druhou. Někteří mi kamarádi pili hodně, ale já chci přežít. To už mi říkal Armin - a na druhou stranu jsme mohli kdykoliv vyrazit. Byl to příjemný večer a nakonec jsem tam zůstal až do svítání.“
Nebude psát Káti, že ho tam pozvali kvůli ochraně. Vojáci prostě drancovali. Byla mu hanba, když to zjistil, ale brali, co se dalo. Hospodáři byli ochotni za ochranu zaplatit a nakonec se to vyvinulo jinak. Vzpomínalo se, jak to bylo před válkou. Žádný z nich se nedotkl tématu války, občas něco uklouzlo, jak to bylo těžké a podobně, ale na to se připilo a povídalo se dál. Pochopil, že je nemají rádi. Ptal se jich proč, ale oni neodpověděli. Pak zčistajasna vypadlo z paní Jadwigy slovo Katyň a ona utekla. Nechápal jsem, o co jde, a zjistil to až o hodně později. Nastalo rozpačité ticho a přerušil ho až další přípitek.
„Skoro mě tehdy hospodář opil k smrti. Poprvé. Ráno mě bolela hlava jako střep. Hnusné. Příště budu už pít jen s mírou. Ostatní se mi smáli a poplácávali po zádech a já vrčel jako vlk za studené noci. Každé bouchnutí jsem mnohonásobně cítil. Smáli se, když jsem dostal pozvání pro zbytek pobytu. Dokonce jsem se tam nastěhoval a dostal jsem pokoj po jejich synovi. Zemřel. Neřekli mi, kde. Viděl jsem jeho fotografii v důstojnické uniformě s koněm vedle sebe. Usmíval se a byl šťastný. Od války o něm nic nevědí, ale přesto říkají, že je mrtvý. Pravidlům války někdy nerozumím. Ale dá se válka vůbec pochopit, Káti?
A pak jsme se hnuli dál. Bylo mi líto, že se s nimi loučím. Oblíbil jsem si je. Hodně dlouho jsem na ně vzpomínal, ale šli jsme dál. Čím blíž jsme byli německým hranicím, tím horší byly boje, a přesto jsem zpozoroval takovou nějakou únavu. Jako by válce docházela chuť bojovat. Nikdo nechtěl zemřít před koncem války. Všichni se chtěli vrátit zpět domů.“
Možná tady se zrodila nenávist k těm, kdo nebyli ve válce. Možná právě tady se zrodila touha všechno vzít, vždyť mohu být druhý den mrtvý. Proč si neužít, když já bojuji a nastavuji krk za vás. Pozoroval, jak se z některých stávají zvířata, a pochopil, že o tom mluvil Armin. O tom, aby i on se nezměnil na něco, co přežívá ze dne na den, a je mu vše jedno. Na někoho, kdo vše ztratil a nemá sny a budoucnost. Bez pudu sebezáchovy, bez toho, že je mu jedno, co se stane s ním a s ostatními. Nebyli takoví všichni, ale hodně, hodně takových bylo. Jistě, přežití bylo nejdůležitější, ale co až přežiješ? Můžeš se pak podívat sám sobě do očí a říct ano, bojoval jsem, ale jinak nemám se za co stydět? Jenže tyhle pocity ve válce umírají. Nejsou, zůstane jen syrová podstata žít, a nic víc.
„Chci se vrátit. K tobě. Nebyly jen smutné věci, ale i některé veselé. Například jsme dostali do jednotky vojáka a k němu se připojil pes. Malý, bílý pes. Byl s ním docela dlouho a nějak jsme si na něj zvykli, jako na maskota. A jednou zmizel. Ten voják nás málem postřílel, protože si myslel, že jsme ho dali do guláše.
Nežertuji. Ten den jsme si udělali guláš z krávy, kterou roztrhal granát. To byla dobrota. Třásli jsme se na něj jak malí kluci před cukrárnou. No, ale ten voják o tom nevěděl. Museli jsme ho svázat. Za dva dny se ten dareba nakonec ukázal. Zdravý. Museli jsme ho nechat na jednom statku.
Budu muset pomalu končit. Světla ubývá a v noci není dovoleno cokoliv zapálit, aby Němci nevěděli, kolik nás je. Sedím pod stromem u Odry. Další řeka. Kolik jsem jich přešel? Přestal jsem počítat někde u páté, šesté, nevím. Až dostaneš tenhle dopis, budu na území nepřítele.“
„Kosťo, už máš ten dopis?“ dotkne se ramene jeho přítel. „Jsem rád, že jedu nakrátko domů. To víš, ženu jsem neviděl už tři roky. Možná budete v Berlíně, až pojedu nazpátek.“ Na blůze se mu třpytí vyznamenání.
„Ještě chvilku, ano? Dopíšu pár řádků a bude to.“
„Jasně, jdu se ještě zeptat Andreje z třetího praporu, jestli nechce něco v Leningradě.“ Odchází a Kosťa jde psát poslední věty.
„Posílám koníka svému synovci. Pamatuješ, měli jsme podobného, ale ten můj nebyl tak hezký. Posílám pár věcí, které by se ti mohly hodit. Nevím, jestli jsi z mých slov poznala, k čemu se chystám, ale pokud… Víš, rád bych. V den kdy máš narozeniny, mezi 15 a 16 hodinou na místě, kde měl dědeček líbánky a odkud má fotografii s babičkou.
Nevím, jestli se mi to podaří, nevím, nic nevím, ale musím to udělat a chci ho znovu vidět, zeptat se ho na ty mrazivé dny. Odpusť mi to. S láskou
Kosťa“
Svine dopis do ruličky a dřevěného koně rozpůlí. Vytáhne malý váček, který sebral mrtvému německému důstojníkovi a vloží oba předměty do koníka. Složí ho. Nic není vidět. Jen náhodou by ho někdo mohl otevřít, a kdo by Tolju prohledával? Poslouchá zvuky, ale kromě řeči vojáků, vzdáleného dunění dělostřelectva a přeletů bombardérů, nic neslyší.
Zvedne se a opráší si od země kalhoty. Jde hledat Tolju, aby mu dal koníka a pár dalších nezbytností pro Káti.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
