|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 10 ::
|
 |
|
:: V den, kdy to nečekáš VII ::
 Anna |
publikováno: 19.11.2009, 18:58
|
|
| |
|
|
(Robert)
Ať jsem se přemáhal sebevíc, k oslovení "babičko" a "dědo" jsem se donutit nedokázal.
On nakonec souhlasil s tím, abych mu říkal jménem.
- Albert… jako Ajnštajn,dodával téměř pokaždé se zřejmým zalíbením v hlase.
Ona se naopak každé rozmluvě na toto téma vyhýbala, rty semknuté tak pevně, až připomínaly špatně zahojenou jizvu.
Taky bych byl naštvaný, kdyby mě rodiče pojmenovali Blahomíra.
Kdykoliv na ně vzpomenu, vybaví se mi uhnízdění v tom bytě za velkými prvorepublikovými dveřmi… ve zřídkakdy větraném obýváku přecpaném až ke stropu atrapami knih a desítkami nikdy nepřehraných vidoekazet. Starý Prickel byl na tu – jak on říkal se slizce knírkoidním úšklebkem panenskost - v podstatě pyšný. Vypadalo to, že byla jediná, s jakou se kdy setkal. Vražený půlkou trupu do ohavně hnědozeleného křesla mi ze všeho nejvíc připomínal zapomenutého prahorního ještěra.
Poskytli mi ovšem střechu nad hlavou a možnost dokončit gymnázium. Mámini rodiče mi vlažně pokondolovali na pohřbu a pak už jsem je neviděl. Nakonec… měl jsem možnost jisté volby. Mohl jsem na těch pár let do děcáku. Anebo to s nima nějak přečkat.
Denně narážet na tátovy trofeje, školní výkresy, a jiné suvenýry. Bába měla schované od prvního zoubku do poslední plíny snad všechno. Přidělili mi jeho pokoj. Dobrý. Akorát jsem si tam připadal jako v muzeu, ničím se nesmělo hnout. Když jsem jednou přerovnal knihy v polici ve snaze najít staré vydání Holana, které jsem tam kdesi zahlédl, to bylo pozdvižení! Nemluvila se mnou celý víkend. A když pak zas začla, trpce jsem litoval, že nemlčela dýl.
Ani ne dva týdny po maturitě jsem se odstěhoval.
- Však ty přilezeš, prorokovali ve vzácné shodě můj budoucí krach. Po roce, když jsem spíš ze zvyku přijel na vánoce, jim vědoucí úsměvy trochu plihly. Následující rok jsem raději strávil sám. A nemám potřebu na tom cokoliv měnit. Jen občas mě bez varování přepadne jistá lítost nad tím, že tohle všechno nemám komu vyprávět.
Ne tak docela. Helena je na dosah. Povím-li jí, co se dělo v pátek v noci, může si klidně vyslechnout i zbytek. Za zavřenýma očima si zkouším vybavit její tvář. Tak, aby mě u toho nerušila. Neustále se rozplývá a vlní.
Rádio, jehož poslech jsem v autě vzdal, teď stahuje moji mysl z kůže dvojnásobnou silou. Právě tady. Vsedě na podlaze se opírám o bedny s Coca-Colou. Nabízejí mi ledový obklad na čelo.
- Ne, děkuji. Ne. Ne. Ne. Jen co usměrním ten hukot. Jen malou chvíli, než se cesta mé mysli opět narovná a já se po ní vydám bez váhání.
Omlouvají se za trestuhodný omyl. No jasně. Tohle budou určitě dlouho vykládat všem kamarádkám, sousedkám a známým. Příběh postupně rozkošatí, až z něj bude hrdinská sága o totální likvidaci nebezpečného zločince. Kéž byste tušily, Marto a Iveto, jak blízko - jak neskutečně blízko - pravdě pak mimoděk budete…!
Věcný dotaz, má-li mne kdo odvézt, přetíná zvonění mobilu. Helena.
Cosi heknu do míst, kde předpokládám reproduktor přístroje.
- Seš v pořádku?
- Ale jo… já jen… udělalo se mi zle, jsem v OMV, hned u tý křižo…
- Já vím, jedu tam! Přeruší mě a položí to.
Odvoz tedy mám. I když to chvíli potrvá. Prodavačky, které vše se zájmem sledovaly (jsem stále tak trochu jejich úlovek), mi radostně sdělují, že OMV čerpačky jsou kolem městečka hned tři.
Aspoň si můžu rozmyslet, s čím začít.
- - -
(Ema)
Když se Ema osobně setkala s paní Havlíčkovou podruhé, neusmívaly se ani jedna. Pro Emu byla při kampani rozpoutané Hanou Brandovou v kombinaci se stále napjatou finanční situací výpověď otázkou času. Majitelka bytu naproti tomu neměla náladu obden nacházet ve schránce na dopisy nepodepsané, blábolivým jazykem napsané texty.
- Pěkný věci sem vo vás slyšela. Jak si to vůbec představujete?
Ema polkla, až se zakuckala. Na blbou otázku blbá odpověď, napadlo ji. A na tohle nedovedla odpovědět vůbec.
- Platim v pořádku,dostala ze sebe nakonec. Nebyla to tak úplně pravda. Párkrát uhradila nájem až po písemné urgenci, jakkoliv si umiňovala, že příště se polepší… Zatímco se snažila aspoň zhluboka dýchat, majitelka procházela byt a sčítala škody.
Bobek bohužel v poslední době projevoval svůj výtvarný talent výhradně na nežádoucích místech. Brandovic pračka dokonala dílo zkázy na koupelně, kde šmahem plesnivělo vše včetně potrubí. K tomu se na každého hned ode dveří šklebil uražený kus zdi mezi dětským pokojem a předsíní – Pavlína jednou odněkud přinesla omlácený skateboard se šmajdavými kolečky. Vyhráli si s ním neskutečně. Jen by byli potřebovali o deset metrů delší dobržďovací rampu…
- A na zahrádku ste se taky vyprdla. Víte, na kolik mě přišly jen liliový cibule? To vám nikdo neřek, že takový věci se na zimu dávaj do sklepa?
Ema musí uznat, že letos bude pod okny patrně více plevele než květin a že do sklepa za celou doby vkročila jen za účelem občasného přihození briket do kotle v rámci zimní služby.
- Neřek.
- Klíče hoďte do schránky, až budete vodcházet.
Poslední pohoršené odfrknutí. Ráda by namítla něco na svou obranu, ale široká záda ve flaušovém kabátě barvy velbloudí srsti se už jen nesmlouvavě sunou prostorem. Následuje hutný ohon vůně Nina Ricci a třísknutí hlavními dveřmi. Na podlahu v předsíni se chrastivě snáší trocha omítky. O minutu později slabší rána zdola.
Znovu je březen. Dnešní nebe se pomněnkově modrá, jako by tam kdesi ve vesmíru ani nebyla žádná věčná temnota. Žádné neznámo. No fear.Jen dětské oči důvěřivě upřené na matčinu tvář, plyšoví medvědi vzorně seřazení na gauči a vše, od kořenek až po rodiče, na svých místech.
Ema se rozhlíží nahým prostorem. Samotnou ji překvapuje, jak rychle si tu zvykla. Stále má pocit, že opouští něco víc, než jen místo k přespání. Byl tohle... domov? Stopy jejich životů ulpěly na každém centimetru. Vsákly do stěn. Pohledy z okna si vryla do paměti. To, jak člověk vstane v noci na záchod a bezpečně dojde i poslepu…? Tohle tedy? Povzdechne si. Radost z nadcházející změny jí hořkne divnou pachutí.
Adama viděla od onoho setkání v prosinci jen jednou. Beze slova jí už ve dveřích podal velkou modrou igelitku s vánočními dárky pro Bobka, zahalený do nedobytné krusty mlčení si sbalil své věci a šel. Jak se otočil, zavanulo z něj čerstvé povětří. Od té doby se po něm slehla zem.
Nějakým zázrakem našla cenově přijatelný podnájem jen pár kroků od Jindrova bytu. Myslí na jeho oči, vybavuje si poslední objetí – vídají se tak jednou týdně. Většinou přichází k večeru, kdy už se Bobek chystá spát, a zůstává do rána.
Musí jít. Stěhováci čekají.
Rázným pohybem podobným úderu přivře dvířka kuchyňské linky, která už pár dní vlají do prostoru a sama pro sebe se kdovíproč usměje. Popadne vzpírajícího se Bobka, jenž právě objevil kouzlo ozvěny panující v prázdných místnostech a než se naděje, v podivně zrychleném filmu diriguje stěhováky vynášející s hekáním její skromný majetek do jediné místnosti ve třetím patře v činžáku na konci ulice toho zvláštního města...
… zastaví se mnohem později. Večer, až zas bude sama kouřit v kuchyni, pomalu, téměř obřadně zavře oči. Jako by vyhlížela do tmy na dny světel, třaslavě líbající mokrý asfalt. A uvnitř její mysli hoří film, který už si nepustí ani neprožije. Jenom to zatím neví.
- - -
(Pavlína)
Hladím ho, přestože spí. Trochu bojím, že ho probudím, ale nemůžu si pomoct.
Jemně se dotýkám rašícího strniště na bradě a nevěřím svýmu štěstí.
Tyhle ukradený chvilky. To bych nemohla vyprávět ani Mileně. Ne snad proto, že by mi záviděla. Ale už tu není. Přesto vím, že by s tím nesouhlasila. A měla by pravdu.
- Tohle přece nikam nevede… řekla by. A taky:
- To přece nemůžeš, spát se svým… to…
- Nemůžu? Proč nemůžu?
- Neptej se tak blbě. Ti to jednou nestačilo?
Oddychuje tak neslyšně, jako by ani nežil.
Dívám se na něj v nažloutlém světle pouliční lampy, vnímám jeho blízkost, tu sálající nahotu.. a hlavou mi splašeně víří útržky událostí posledních dní.
Napadlo to Milenu – najít Bobka. Nebo se aspoň pokusit.
Ale pak bylo ze dne na den všechno jinak.
- Budu na ajsku, máš můj telefon, řekla mi.
Zemřel jí otec. Matku neměla už roky.
- Ten barák je psanej na mě. Vysvětlila mi.
- A cos teda dělala… tady? Nechápavě si mě změřila.
- Muj táta byl strašnej šmejd. Do šera škytl zapalovač.
- … a stejně bych musela v květnu pryč, a Praha – Brno, Brno – Praha… to je přece kousek. Nežijem v době dostavníků… Najednou byla až moc mnohomluvná.
- Hele a… pojedeš se mnou do těch… ?
Už z odstínu mlčení jsem si přečetla, že ne.
A tak jsem jela sama. Rozhodnutá přijmout cokoliv.
Nebo aspoň zjistit, co se s ním stalo.
Někdo přece musí vědět, kam se se poděli.
Zkoumám jmenovky na zvoncích, Hanousková Jar., Mahde (zvoňte 2x), Henyk… samý cizí jména. Jako by nestačilo, jak nepřátelsky a odmítavě se na mne zazubily všechny ty vzpomínky. Křoví u silnic, telefonní budka, nic se tu nezměnilo.
Stěhovali jsme se odsud asi rok po Emě s Bobkem. Pamatuju si, jak máma brečela, Kája, její novej přítel, mlátil s věcma a na krabice hodinu pršelo, protože se opozdili stěhováci.
Stojím před tím kdysi velkým domem a znovu prší.
Pocity chladu a nepatřičnosti mě trhají na kousky.
Domovní dveře se lehounce pohupují v poničených pantech. Stačí jen se opřít a spolkne mě špinavá a dusná chodba. Místo zvonků schránky. Mahde, Henyk, Spilý, Hanousková…
- Pavlínkooo,… to není možný! To seš ty? Hólka zlatá, jááá bych tě nepoznala!
Baba Fousková. Co se mámě nažalovala, každou pitomost jí musela vyslepičit.
Zvědavost jí zůstala, pár kilo se na ni ještě nabalilo, funí do schodů, sotva dejchá. Vrazily jsme do sebe, když jsem se obracela k odchodu. Tohle snad ani nemůže být náhoda – potkat největší drbnu z baráku, zrovna když potřebuju informace.
První třičtvrtě hodiny vyslýchá ona mne. Co máma. Co Roman. Co táta. A práce, děti nějaký mám? Chlapa? Kde bydlím? Jak žiju? Vařím na Ramě nebo kupuju Sanu jako ona?
Statečně fabuluju. Vlastně je to jedno.
- … já myslim, že sou v Praze. Někdo řikal, že se zabila v autě. Ale podle mě vodjeli do ciziny… No, to jsem si pomohla. Vytasím papírek s připraveným číslem a pomalu se zvedám.
- Kdybyste něco třeba…
- To víš, že jó, holka, pro tebe všechno…
Zabere mi další půl hodiny, než několikrát odmítnu druhou kávu (ani toho prvního turka s nakyslou příchutí neznámého původu jsem nebyla schopná dopít) a vycouvám. V předsíni sáhne do jakési krabice. Ožmoulaná vizitka.
- Třeba ti poradí, kam šli.
"Marie Havlíčková" - stojí tam.
A pak jdu po schodech, a míjím naše dveře. Tiká za nimi cizí život, hraje tam rádio, jen stěží odolávám pokušení zazvonit, prorazit hradbu času a vstoupit. Říct:
- Mami, já si zapomněla klíče. Mami, to bude dobrý, on se Roman vrátí… A vrátil se, to už dneska vím. Věděly jsme to obě. Ale ona už dávno všechno zapomněla. Trochu jí to závidím… je to jen tichá, téměř neznatelná…
- Kotě, ty nespíš?
Otevřela jsem oči. Jak dlouho už se na mne dívá?
- Máme ještě dvě hodiny. Minimálně.
Zachytil moji ruku až dosud bezmyšlenkovitě putující jeho tváří a nasměroval ji níž.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 21 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
