|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (35. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 18.11.2009, 6:12
|
| *** |
| |
|
|
Čas souboje
„Vyspala ses dobře?“ zeptala se Kaileen, sotva jsem trochu zamžourala kolem sebe.
„Náramně. Kdybys věděla, co se mi zdálo,“ pomalu jsem se přinutila otevřít oči a uviděla jsem ji, jak cosi kutí otočená zády ke mně.
„Zase tě někdo honil, co?“
„Jak víš?“
„Tak dokopaná už jsem dlouho nebyla,“ otočila se ke mně. „Narat ještě nepřišla, Corita se po tobě taky zatím neshání, raději jsem tě nechala pořádně vyspat. Předpokládám, že máš hlad.“
„Strašný,“ přisvědčila jsem.
Kaileen asi už jedla, ale nezapomněla na mě a přinesla mi misku s kaší, jejíž barva se ani nedala pojmenovat.
„Neboj, to jsem nevařila já,“ poznamenala.
Dodala jsem si odvahy a abych neurazila, aspoň jsem ochutnala. Okamžitě jsem zjistila, že barva byla na tomto pokrmu to příjemnější.
„Boha, co v tom je?!“
„Nechutná?“ divila se.
„To zkus,“ nabídla jsem.
„Hm,“ zatvářila se všelijak a kdyby nechtěla, abych to snědla, určitě by to vyplivla. „Teplé to chutnalo líp, to musím uznat, ale je to výživné. Celý den nebudeš mít hlad a když nevíme, co tě čeká… Domorodci to jí běžně.“
„Třeba je to tím, že nejsem domorodec. Nemáme něco jiného?“
„Nesmlouvej a sněz to. Donesu ti šťávu, když to pořádně zapiješ…“
„Jako tvoje dřívější výtvory?“ napadlo mě.
„Vidíš, taky jsi to všechno snědla a žiješ.“
„Kaileen, vzhledem k tomu, že to je možná poslední moje jídlo vůbec…“
„Co se ti zdálo?“ změnila najednou téma.
„No vidíš, to jsem ti chtěla povyprávět. To bylo příšerné. Byla jsem kdesi, co já vím kde, a byla tam vysoká tráva, že jsem přes ni ani neviděla na cestu. Ona tam vlastně žádná cesta nebyla. Prve jen les a pak ta tráva. Tys tam byla taky a mluvila jsi s…“ Už jsem si připadala jako Katherine, ta kolikrát taky motala páté přes deváté. „Od začátku. Za nějakým lesem byla strašně vysoká tráva, že jsem přes ni nic neviděla.“
„To nemusela být moc vysoká,“ prohodila Kaileen.
„Tak chceš to slyšet nebo ne?!“
„Pokračuj.“
„Objevilo se tam takové monstrum, spíš to mělo ženské rysy, ale jinak to vypadalo jak zvíře, co chodí po dvou a ty pařáty…
„A chtělo tě to sežrat, co?“ popíchla mě.
„Chtělo. Dívalo se to na mě, pak se to rozběhlo a bylo by mě to roztrhalo, kdyby se tam neobjevila další podobná příšera a začaly se spolu rvát.“
„Ty máš sny, kam na to pořád chodíš?“
„Nevím, ale tys s tím mluvila. S tím, co na mě prve útočilo, ale až když to vyhrálo nad tím druhým a chtělo ho to dorazit.“
„Co jsme řešili?“ zeptala se pobaveně.
„Nerozuměla jsem vám. Tys říkala divná slova a „to“ spíš jenom vydávalo jakési zvuky, mluvilo to strašně pomalu a skoro bych řekla, že tě to mělo rádo.“
„Poslechlo mě to?“ zpozorněla.
„Nevím, vzbudila jsem se.“
Odložila jsem misku, jejíž obsah jsem zpoloviny snědla. Bylo mi horko, těžko se dýchalo, připadalo mi, že je poměrně šero na to, aby byl den. Když se zablýsklo a ozval se první hrom, věděla jsem, že přišel čas souboje.
Vstoupila pomalovaná bojovnice a vysvětlila, že se musím přichystat. Slyšela jsem promluvit dav, rozuměla jsem jen jednomu slovu, a to mě ujistilo, že Narat se obtěžovala přijít. Kaileen odmítla přítomnost dívky. Nevadilo jí to, pouze přikývla, položila, co přinesla a odešla.
„Chceš se převléknout?“ zeptala se Kaileen.
„Ne, na co?“
„Ty ses v jejich oblečení cítila dobře, třeba by ti pak nebylo tolik horko.“
„Co mě se týká, klidně můžu hned vyrazit. Na to, abych Coritu rozmázla, nepotřebuju nové oblečení.“
„Troufáš si,“ usmála se. „Pár úprav stejně uděláme. Seď a drž.“
„Kazane, trhej!“ napadlo mě, když jsem uslyšela povely, které se většinou říkají psům.
„Až za chvilku,“ usmála se a z hromádky věcí vytáhla hnědý pruh látky. „Jak to chceš?“
„Hodláš mě věšet nebo co?“
„Ale ne, upravím ti vlasy, aby ti nezavazely,“ pobaveně zakroutila hlavou.
„Prosím tě, hlavně nic nevymýšlej a pojďme, ať už je to za námi,“ začínala jsem být nervózní.
Představa, že nevím, co mě čeká a ještě na to musím čekat… Čekání jsem nikdy neměla ráda, nebylo pro mě.
„Přípravy jsou na soubojích to nejlepší,“ vyžívala se, když mi rozčesávala vlasy, potom zavázala provizorní čelenku. „A teď se na tobě vyřádím,“ mrkla a už se ke mně hrnula s barvou, kterou děvče přineslo. „Líbí se mi černá, co ty na to?“
„Kaileen, je to nutné?“
„Mně se tak líbíš.“
„Černá vyhovuje,“ vzdala jsem to.
Sedla si naproti mně. Její prsty se ponořily do barvy, zlehka se dotkly mého levého spánku, jemně přejížděly přes lícní kost až dolů k bradě, kde se zastavily těsně u rtů. Sledovala jsem, jak se Kaileen soustředí, podívala se mi do očí, usmála se a dál kreslila. Klikatá stopa tří prstů se táhla od spodní čelisti, přes krk až po horní část hrudní kosti.
Musela si všimnout, že boj je to poslední, na co myslím a když domalovala pár detailů, naklonila se ke mně, jako by mě chtěla obejmout a do ucha mi zašeptala:
„Vyhraj a odložíme nejen barvy.“
Byla tak blízko, její řasy mě zalechtaly na líčku, když se se mnou mazlila a já bych jí slíbila cokoliv.
„Pro tebe zabiju i slunce.“
„To nemusíš,“ cítila jsem její úsměv, když se její tvář dotýkala mojí a znovu jsem zkoušela najít to, co mi pokaždé odepřela. To, co jsem si slíbila, že už hledat nebudu. „Až potom,“ položila mi prst na rty a odtáhla se.
„Vyhraju a přijdu si pro tebe.“
„Nic jiného nečekám,“ zvedla se. Hodila mi meč a počkala, až se ozbrojím. Prohlédla si mě a nejspíš jsem se jí poprvé za celou dobu opravdu líbila: „Sama bych s tebou bojovala, takovou trofej bych si nenechala ujít.“
„Dnes to zřejmě bude naopak,“ připomněla jsem.
„Snaž se,“ podívala se na mě vyzývavě.
Postavila se ke vchodu, odtáhla závěs a kývla ven, kde byli pod nachovým nebem kolem Narat shromážděni snad všichni barbaři.
„Kazane, trhej!“
Venku bylo až dusivé horko, pořád hřmělo, ale blesky nebylo vůbec vidět. Kaileen šla krok za mnou. Vykračovala jsem si odhodlaně, sebejistě, možná to dokonce vypadalo, že jsem nad Coritou už mnohokrát zvítězila. Věděla jsem, co chci a Corita mi stála v cestě – byla jsem připravená rozdrtit mistra.
Barbaři mi ustoupili. Nálada mě přešla, když jsem ji uviděla stát vedle Narat a na okamžik jsem si připadala, jako by všichni domorodci stáli na jejich straně. Přítomní měli barvy nejen na tvářích. Podle znamení těch, s nimiž jsem se za celou dobu tady blíž seznámila, jsem rozeznala válečníky pomalované podobně jako já, domorodce, zastávající odlišné činnosti a jejich druhy či družky, jejichž hlavní barvou se stala modrá. Tváře svobodných chlapců i dívek pokrývala šedá.
„Téměř se mě zmocnily obavy, že se vzdáš,“ provokovala Corita, jejíž jedinou změnou byl dlouhý cop, kterým zkrotila jindy bujnou hřívu, „ale vidím, že Kaileen opět našla způsob, jak tě povzbudit.“
„Mám-li být cenou pro vítězku,“ odpověděla Kaileen za mě, „měly bychom být obě spokojeny, nemyslíš?“ přitiskla mě k sobě.
Nebe se rozzářilo nespočtem blesků, hromobití vylekalo i barbary a vystrašeně se krčili k zemi. Jediná čarodějka, která stála bokem, přistoupila blíž a promluvila k Narat.
„To je ono,“ strčila jsem do Kaileen, „tak jsi s tím monstrem mluvila.“
„Tiše,“ napomenula mě a zaposlouchala se do té podivné řeči.
Narat i obloha se uklidnily. Rozmlouvala s čarodějkou, poprvé na ní byly vidět jiné emoce než jen vztek nebo zuřivost. Jazyk, kterým mluvily, nebyl bohatý na slova, přesto každé v sobě skrývalo tolik citu, že se v nich člověk ztrácel. Jejich řeč snad nebyla stvořena k ničemu jinému.
Bohyně nezvyšovala hlas, přesto podle gest i výrazu obličeje nehodlala staré ženě ustoupit. Zdálo se, že nevydařené jednání obě mrzí, když vědma odcházela. Narat vypadala zklamaně stejně jako ona, přesto neústupná ve svém rozhodnutí.
„Ty jim rozumíš?“ zeptala jsem se Kaileen.
„Později,“ odbyla mě, protože tušila, že Narat nebude čekat, až si popovídáme.
„Tři hráčky, dvě zbraně,“ pronesla bohyně chladně. „Žádná jiná pravidla nejsou. Oni už ví,“ rozhlédla se po barbarech, „že byste měly spěchat, neboť váš nepřítel zbožňuje tmu, horko a v něm pobíhající kořist. Jedna z vás se sem možná vrátí s Kaileen. Možná. Ta druhá – slabší – bude žrádlem pro něj,“ vyzývavě vztyčila pěst a lid zvolal: „Bal´S´hraal!“
„Tak jsme se nedohodly!“ bránila se královna.
„Selhala jsi! Buď mi vděčná za příležitost bojovat o život. Přines mi lovce, jinak se sama staneš kořistí!“ Narat se zlobila a kývla na Coritu jako na psa, aby odstoupila. „Pojď sem, Kaileen. Ty jediná půjdeš neozbrojená a počkáš, která z těch dvou ti přinese meč a záchranu. Kdyby ses příliš bála, požádej mě a já ti dám zbraň.“
„Nebo ti já mohu dát radu,“ objevila se Iss.
„Ty abys někde nechyběla,“ utrousila Narat.
„Je to náš souboj, sestro, je přirozené, že chci být přítomna,“ odpověděla klidně Iss.
„Buď si, kde chceš, rada proti němu nepomůže,“ povýšeně připomněla Narat a vítězně i nenávistně zároveň se zadívala na Iss.
„Řekla bych, že ano. Dva meče proti němu přeci postačí,“ namítla její sestra a podívala se na mě i na Coritu.
„Jistě, proti němu jistě,“ přisvědčila Narat se zákeřným úsměvem, „ale ne proti NIM!“
Rozesmála se a nejspíš se předčasně cítila vítězkou boje, v němž bylo pět účastněných. Kaileen zmizela, Narat se proměnila v havrana. Vzlétla, ozval se hrom. Ptačí křik jsem si nejen já vyložila jako zahájení „her“.
Vyměnila jsem si krátký pohled s Coritou a obě jsme se rozběhly ke koním. Nezdržovala jsem se osedláním Gira, hned jsem naskočila. Jaksi samozřejmě jsem odvázala i Darta. Corita byla rychlejší, brzy se mi ztratila z dohledu. Říkala jsem si však, že pokud míříme obě na stejné místo k řece, nebude jí rychlost nic platná v případě, že jako první narazí na ještěra. Nebo démona? To se pozná. Každopádně bych její zápas mohla využít, abych se tomu nebezpečnému místu vyhnula a dostala se ke Kaileen.
Míjeli jsme nespočet stromů, keřům jsme se vyhýbali, ani ty nízké jsem si netroufala přeskočit, bez sedla jsem si nebyla dost jistá. Dart běžel za námi, nechal nám náskok o celou délku.
Jak mohla Narat předhodit bezbrannou Kaileen tak nebezpečnému monstru? Samozřejmě, že Kaileen požádá o meč, kdo by žádal Iss o radu tváří v tvář tomu, čeho se bojí i vojáci? Narat to měla dobře spočítané. Jestliže chtěla Kaileen pro sebe, a to chtěla, zadala mně i Coritě úkol, který jsme nemohly bez pomoci bohů splnit a ona sama se zřejmě hodlala postarat jen o jednu z nás, a tu už dávno vybrala. My dvě jsme mohly umřít, smrt obou by jí přišla vhod.
„Dva meče proti němu postačí.“
Zamyslela jsem se a na okolí jsem reagovala až v okamžiku, kdy se přede mnou objevil dlouhý úsek vysoké trávy. Rozhlédla jsem se z Girova hřbetu, ale neviděla jsem nic užitečného. Nachové nebe a od úpatí kopce jen tráva kam až oko dohlédlo. Většinou pevné vysoké stonky byly protkány rostlinami ještě vyššími a tenkými jako pavučina. Byly skoro průhledné, jako závoj pokrývaly nekonečné místo, kterým jsem měla projít až k řece. Kde jinde by Narat lépe schovala Kaileen? Musela jsem sesednout a dál se vydat po svých.
„Počkej tu na mě,“ pohladila jsem Gira, Dart nervózně přešlápl jako by se bál, že budu chtít poplácat i jeho. „Ty tu počkáš na Kaileen, stejně mě nemáš rád.“
Mezi tlustá stébla trávy se mi vůbec nechtělo. Pořád jsem váhala, jestli to nemám objet a lépe si obhlédnout terén kolem.
„Pomodli se,“ ozvala se Corita a hrot jejího meče mě ujistil, že můj čas právě vypršel.
„My dvě už to máme stejně spočítané,“ vsadila jsem na poslední kartu, která mi zbyla a ona mě nechala mluvit. „Vždyť to taky musíš vidět. Co by se stalo, kdybych přijala tvou nabídku? Úplně to samé, co se stane teď, když tu budeme obě jen tak pobíhat a ty bestie nás budou jednu po druhé žrát.“
„Na co narážíš?“ obešla mě, aby na mě viděla a já jsem pohlédla na impozantní dámu, které jsem se já ani Kaileen nemohla rovnat.
Tolik vytrpěla a mně bylo upřímně líto, že jsem jí musela vzít i to málo, co jí zůstalo. Blesknul mi hlavou plán, odvážný plán a byl tak chatrný, že jsem to prostě musela zkusit a hodlala jsem se dožít dne, kdy se dozvím, jak to dopadne.
„Už nemáš nic,“ odpověděla jsem jí a nemohla jsem si nevšimnout, že její ruka není tak pevná jako obvykle, když se meč mírně zachvěl. „Narat při tobě nestojí, ale pořád jsem tu já. Je tu Kaileen. Pobíhá tu někde sama, beze zbraně a Narat se klidně dívá. Chápu, proč mě nemůžeš vystát, chápu, proč nás chceš udržet od sebe, ale já za to nemůžu, nejsem král ani Narat. Ona z Kaileen udělala vítězku a z tebe…“
„Mlč!“
„Já bych to nedokázala, královno. Nevzdala bych se celého kmene, abych vychovala nepřítele. Neriskovala bych trůn, abych sama přijela zachránit Lonshi, kterou jsem původně přísahala zabít. Tys měla odvahu zjistit, co se stane, když Kaileen necháš žít. Narat tu odvahu nemá.“
„Proč Kaileen?“ zadívala se na mě ublíženě a být sama, nejspíš by podlehla tomu, na co za všechna ta léta dávno zapomněla. Hrot zbraně pomalu klesnul. „Proč ona má, co se nedá získat mečem?“
„I ty to můžeš mít,“ přistoupila jsem o krok blíž a nabídla jí ruku.
Odmítla ji přijmout, ale schovala meč a kývla k nekonečnému úseku trávy, která se ze země vypínala až po ramena. Po ramena Cority, já jsem viděla…
Prodíraly jsme se hustým porostem, šly jsme pomalu, Corita se rozhlížela kolem a snažila se zahlédnout Kaileen nebo cokoliv jiného, co by nám pomohlo v hledání. Pořád jsem nevěděla, na co myslí a jestli její gesto znamená smír nebo past. Moc možností ale nebylo, narozdíl ode mě ona aspoň něco viděla, potřebovala jsem ji, aby mě vedla.
Nachová obloha nabírala odstínů šedé a výhrůžně tmavé barvy a já už jsem měla plné zuby všeho hmyzu, který po mně lezl. Překvapilo mě, jak dlouho jsme byly na cestě, že už se blížila noc. Vítr si pohrával se stébly, a to mě mátlo, ani podle sluchu jsem se nemohla orientovat, přitom hromy už slyšet nebylo.
„Musíme se rozdělit,“ navrhla Corita a setřásla brouka. „Takto ji nenajdeme včas, brzy bude tma.“
„Neexistuje! Co tu budu platná, když nic nevidím?“
„Máš snad lepší nápad?“
„Tys ji cvičila, přece jste se musely nějak domlouvat.“
„Zřejmě by tě to taky naučila, nemyslíš?“
„Počkej, slyšíš?“
„Ne,“ odpověděla po chvíli ticha, „ale ty brzy něco uvidíš, jestli na mě ještě jednou sáhneš.“
„Přísahala bych, že jsem slyšela Kaileen.“
„To je pravděpodobné, když ji tu celou dobu hledáme,“ zašklebila se. „Jdeme dál, tady nic nevyřešíme.“
Po dalších nekonečných metrech mě zastavila, ukázala, abych byla potichu a podívala se doleva. Načež já jsem jí ukázala, že při své „výšce“ přece nic neuvidím a nevybrala jsem si proto příliš slušné gesto, protože už mě štvala, jak si ze mě pořád utahovala, obzvlášť v tak vypjaté situaci. Čekala jsem, že mi zase bude vyhrožovat, ale ona se usmála a než jsem se vzpamatovala, nadzvedla mě, dokonce mě otočila přesně tím směrem, kam jsem měla soustředit pozornost. Chvilku mi trvalo, než jsem zaměřila zdánlivě poválený kus země.
„Hýbe se tam něco?“ ptala se.
„Teď ne.“
„Ale něco tam bylo,“ spustila mě na zem. „Co myslíš?“
„Stejně nemáme nic lepšího. Půjdeme tam a uvidíme.“
„Třeba i ty něco uvidíš,“ popíchla mě. „Konec zábavy. Máme možná hodinu, než se setmí, pak tu budeme běhat naslepo. Dnes nám ani měsíc nepomůže, Narat si nemohla vybrat lepší den. Vlastně noc.“
„Vidíš?“ Sama potvrdila moji verzi a já jsem znova zkusila dostat Coritu na naši stranu. „Nechce, abychom přežily. Kaileen ochrání, ale ona to neví, běhá tu a myslí, že je odkázaná na nás. Pokud ji včas nenajdeme, požádá Narat o meč, bude muset. Každý by to udělal, to jí Iss nemůže vyčítat.“
„Ty o tom něco víš?“ podivila se.
„Tuším, ale teď na to vážně není čas.“
„Povedu tě,“ kývla.
Neušly jsme ani tři kroky, když do mě najednou strčila a ukázala vysoko nad stébla trávy. Dva pohybující se ocasy jsem viděla i já, míhaly se nedaleko od místa, k němuž jsme chtěly dorazit.
„Vypadá to, jako když o něco soupeří,“ vyslovila to nahlas za obě a já jsem nemohla uvěřit, že by Narat Kaileen obětovala.
Chtěla jsem se tam rozběhnout, ale Corita po mně chňapla a zadržela mě.
„Počkej!“
„Pusť mě!“
„Přemýšlej přece! Proč by tam Kaileen chodila, když ví, že to leze z vody?“ Přestala jsem se bránit a ona mě pustila. „Jestli je pravda, co jsi tvrdila, potom nás tam chce Narat jenom nalákat a Kaileen je bůh ví kde.“
„Ale to se nedozvíme, když se tam nepůjdeme podívat!“
„Právě o tom jsem mluvila, city ti zatemnily rozum!“ zatřásla se mnou. „Chceš se mezi ně jenom tak vrhnout? Vždyť tě to sežere, než si je stačíš prohlédnout! Tím Kaileen opravdu pomůžeš,“ zlobila se. „Vrátíme se a požádáme Iss o radu. Pořád lepší její hádanky, než se tu nechat honit.“
„To zabere spoustu času!“
„Kaileen je dost schopná, aby se udržela naživu,“ odsekla. „A zřejmě je jediná, komu nic nehrozí. Jdeme!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
