» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2141421

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Balada o Loriel. ::

Annún	publikováno: 22.09.2006, 17:39

Smutná dlouhá báseň o elfí dívce.


	Balada o Loriel. Sličná elfí dívka, - jak proutek štíhlounká, hlásek zpěvavý - jak zvonkohra větrná. Vlasy černé jako uhel - oči modré jako len, krásná, půvabná byla - jak slunný jarní den. V přestrojení do lesa chodila, stříbrný luk na zádech nosila. Toulec hbitých šípů měla, na opasku se dýka skvěla. S mečem dovedně se oháněla, ruku i mušku pevnou měla. Nezkrotná, divoká jak horská řeka, volná, svobodná jak pták co nebem létá. Byla to lučištnice, bojovnice skvělá, svému otci radost i starost dělá. Grošák jak blesk přes kapradí pádí, měkkou trávou boj s větrem svádí. Vlasy nespoutaně vlají, oči vesele se smějí a nad hlavou ptáci radostně prozpěvují. Rychle přes brod na řece cválá, voda se tříští a vysoko cáká. Přes louku směřuje k vysokému kopci, kde stojí zámek patřící jejímu otci. Otec na večer velkou slávu strojí, mnoho hostí přijde co o ni stojí. Kníže o dceru jedinou se obává, doufá, že za prince se provdá . Velký sál mnohými hlasy a hudbou šumí, hosté tančí na písně - co jen elfy zpívat umí. Loriel v duhových šatech do sálu vstoupila, nejedna hlava za ní se údivem otočila. Na sametový stupínek ke knížeti vystoupila a hostům na přivítanou rukou pokynula. Líbezné úsměvy všem rozdávala, pohledem ke dveřím zabloudila. Tam u vchodu v zámeckém stejnokroji, na stráži mladý - ztepilí muž stojí. Na černém kabátci stříbrná hvězda září, ozdobné kopí v ruce třímá s vážnou tváří. Na okamžik jejich pohledy splynuly, on očima rychle uhnul do strany. Loriel je do lučištníka Eldara zamilovaná, jehož od doby kdy malá byla dobře zná. Eldar mladík - spanilí jak elfy bývají, též okouzlující Loriel miluje potají. Mnohý z princů a šlechticů se o ni ucházel u jejího srdce žádný z nich neuspěl. Loriel byla k vznešeným mužům milá, ale lákavé nabídky k sňatku odmítala. Panovník z toho smutný - rozzlobený byl, dceři do lesa jezdit zakázal - trest vyměřil. Dozorce, jednoho ze strážců jí přidělil, musí jí hlídat na každém kroku nařídil. Jejím strážcem a ochráncem se Eldar stal. Byla ráda, teď osud jí příležitost dal. Nastal správný čas Eldarovi říci, že velkou lásku její srdce elfí cítí. Na koleno před ní pokleknul s pohnutkou slova vyřknul. "Má paní, - vaše vyznání mě těší, nezlobte se, já nesmím být láskou vaší. Nemyslete již na lučištníka oddaného, ve mě naleznete pouze přítele svého." Obyčejný muž z prostého elfího lidu a ona vznešená elfka z knížecího rodu. Lásku svou jí vyznat nemůže, snad přátelství k ní mu pomůže. Na louce střelbu z luku trénovali a hbitě společně šermovali. Kníže snaží se nápadníka najíti, jehož by mohla za muže pojmouti. Jeho snaha však stále marná byla, ona žadatele zdvořile odmítala. Jednou po nevydařených námluvách, prohání se s koněm po lukách. S grošákem trávou uhání - jak vítr letící, za ní pádí kůň - Eldar na něm v sedle sedící. Dlouho koně své vpřed hnali, od zámku se na míle vzdálili. Mezi stromy lesní cestou cválali, až se na mýtinu k potoku dostali. Tam koně zastavili - dolů z nich sesedli. K potoku je dovedli - do trávy usedli. Loriel šaty pánského střihu měla, luk na zádech, na opasku se dýka skvěla. Zvednula se - na břeh k vrbě se postavila. Do vody hleděla - rukou kůru stromu pohladila. Větřík si pohrával s tmavými vlasy něžně, laskal jí tváře co jízdou zrůžověli krásně. Nečekaně se k němu čelem obrátila, podívala se na něj a nahlas pravila. "Ach Eldare, já si nemohu vzít muže jehož nemám ráda. Tak proč si otec nedá říci a po mě to neustále žádá?" "Vím jaká tehdy tvá odpověď na mé vyznání byla, já svému srdci tehdy ani teď poručit neuměla. Jsem šťastná, za přítele svého Tě pokládám, ale stejně Tě pořád moc a moc ráda mám." Nyní bylo jasné co trápí její duši, proč je smutná, co ji tolik kruší. I když se snažil též ho láska zžírá neustále věděl co za krok teď musí udělat dále. Eldar na to co mu svěřila nic neřeknul, jen blíže přistoupil a něžně ji obejmul. V dlouho vytouženém polibku splynuly, když se jejich horoucí rty konečně setkaly. Les tichounce šuměl svými mohutnými větvemi, a ptáčci tu chvíli podbarvovaly svými písněmi. Však sotva jen ji Eldar na ústa políbil, okamžik krásný pronikavý řev přerušil. Oba na ráz od sebe rychle uskočili, jako by se o rozžhavené uhlí popálili. Když se kolem sebe rozhlíželi - zjistili, že ohavní skřeti je neprodyšně obklíčili. Eldar rychle svůj elfský meč vytasil postojem k boji se skřety se připravil. Loriel jenž stála po jeho pravém boku hbitým pohybem se chopila šípu a luku. Ostrý šíp na tětivu luku nasadila, ke střelbě na nepřátele se připravila. Skřetí vůdce něco vykřiknul, tím boj litý se skřety započnul. Dívka dovedně šípy střílela, dýkou se bránila - jak jen uměla. Lučištník ostrým mečem do oblud sekal, břidkou čepelí lesklou do nepřátel bodal. Odporných skřetů byla velká přesila, jedna zbloudila střela Eldara trefila. S velkou bolestí šíp ulomil, aby mu v dalším boji nebránil. Z posledních sil dál se bil, aby milovanou Loriel ochránil. Neměla ponětí co se Eldarovi stalo, to všechno se za jejími zády odehrálo. Když už žádné šípy neměla, jinou zbraň rychle najít musela. Tak mrtvému skřetovi meč sebrala a sním se proti nepřátelům vydala. Dlouhou chvíli nerovném boji zápasili, než všechny nakonec do jednoho udolali. Loriel hrdě nad mrtvými nepřáteli stojí, na kupu obludných těl bez života hledí. Pohlédla na Eldara jenž k ní zády stanul. Meč z ruky mu vypadl - na zem dopadnul. Na nohou stěží držel se - znaveně vypadal, malátně zakolísal - k zemi pomalu klesal. Když to spatřila, meč do trávy upustila, rychle jak jen to šlo k němu přistoupila. Poklekla na chladnou zem vedle něho a opatrně obličejem k sobě otočila ho. Halenu bílou na prsou rudý květ obarvil krví z rány v níž zlomený černý šíp byl. Chtěla vyjmout šíp co život jeho ohrozil, on jí hlasem a chvějící se rukou zastavil. Dobře věděl, že i kdyby to učinila, před smrtí by ho již nezachránila. "Má paní, můj čas na světě právě teď odchází nesmělé vyznáním lásky k vám přichází. Má Loriel, na uzdravení nemám naději, proto musím říct jak velmi tě miluji." Loriel slzy po tvářích stékali jeho bílou halenu skrápěli. Viděla jak z jeho očí stříbrných světlo mizí, tvář tak drahá barvu ztrácí - zdá se být tak cizí. Srdce elfí žalostně ji v hrudi naříká, když život z jeho těla tak rychle utíká. Poslední přání vyplnila - rty své na jeho přiložila. Naposledy ji vroucně políbil, život se z něj nadobro vytratil. Od toho osudného dne úplně jiná byla, jakoby z ní veškerá energie vyprchala. Luku stříbrného si přestala všímati, slunce, měsíc, hvězdy přestali zářiti. Kníže nemá zdání a otázka ho trápila, neví proč se dcera z nenadání změnila. Kde je její divokost a nespoutanost? Kam dala svou svobodu a volnost? Na vyjížďky do lesů s koněm nejezdívá, po zámku jako stín bloumá - pokoji sedívá. Líce růžovou barvu ztratili, za popelavou běl ji vyměnili. Oči co dříve byly veselé a jiskřivé, prázdné jsou jak lesní tůně hluboké. Zámkem není slyšet její smích pláče po nocích bezesných. Mnoho lékařů a bylinkářů pozvat dal, však Loriel chřadla stále dál a dál. Jednou dívka bledá a povadlá ulehla z měkkého lůžka svého se již nezvedla. Pleť bílá jak padlí sníh - jak led chladivá, sluneční záře jasná - ji vůbec nezahřívá. Elfí srdce láskou usoužené zchladnulo, žalem nad ztrátou milovaného muže puknulo. Za věčným světlem se navždy odebrala, spanilá dcera elfího knížete Nimrodela. Nikdo jí neviděl, každý o ní vyprávěl, smutně skončil život krásné elfky Loriel.


celkové hodnocení autora: 94.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 29		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Maura	19.01.2007, 23:04:32

Ano, báseň je soce rozsáhlá, ale děj, který v ní je, je nesklutečně krásný, jako nakonec celá tvorba této autorky. 1


ze dne 20.01.2007, 10:08:49
Annún: Děkuju Mauro, přivádíš mě do rozpaků.

Aetrein	19.10.2006, 23:22:46

Odpověď na příspěvek od uživatele: Aetrein* ze dne 19.10.2006, 22:28:53* Doufám, že jo. Za pokus to stojí. Přeju hodně zdaru.

Aetrein	19.10.2006, 22:28:53

To je vždycky tak dlouhý, že ti za to člověk dá lepší známku, než by jinak dal. Protože je neskutečný napsat něco tak rozsáhlýho (ovšem při kvantitě se těžko udržuje kvalita, na to pozor) Já mám ráda elfy i poetiku Tolkiena. Ale nemůžu si pomoct, tohle není nic pro mě. Ty tvoje příběhy bych radši četla v próze... pokud to má být poezie, ať je prosím víc melodičtější a nepůsobí tak jednoduše. Nebudu hodnotit, už to dlouho nedělám. Chci ti jen poradit :)


ze dne 19.10.2006, 23:00:49
Annún: Víš, já mám ten problém, že to není ani tak docela báseň a ani docela próza. Na prózu je to moc veršovaný a na báseň málo a kulhá mi tak rytmus. Já to rostě zatím předělat nedokážu, protože by to podle mě stratilo to své určité kouzlo. Snad jednou budu mít inspiraci a zkusím to přepracovat do čisté prózy.