|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-20-21 ::
 Annún |
publikováno: 18.11.2009, 6:24
|
Pokratší odmlce tu je pokračování příběhu. Tak dnes máme dva díly v jednom.
Co všechno se přihodí?
Kdo se bude komu svěřovat?
Proč se jednoho rána všichni pořádně zasmějí?
Proč se bude Diriel zlobit?
Čtěte a uvidíte. |
| |
|
|
XX. - Svěř se mi.
Mëllinda se ho pevně držela kolem krku a nakonec si položila hlavu na jeho mužné rameno. Připadala si celá polámaná a domlácená. Jak předpokládala, bruslení bylo, tedy alespoň v jejím případě, krajně nebezpečné. V hlavě cítila tupou tepavou bolest a ve svých zádech a jiných partiích též. Princ se k ní choval galantně a starostlivě. S velkou opatrností s ní kráčel ulicemi rovnou k paláci. Jeho šlechetné vystupování v Mëllindě na chvíli ukonejšilo její ostražitost a ona se oddala tomu příjemnému pocitu, že se o ni někdo stará. Vlastně to bylo poprvé, co si pamatovala, že ji nějaký muž nesl v náruči a musela si přiznat, že ve skrytu duše se jí to velmi líbilo. V mnoha ohledech. i přes svůj pokročilý věk, byla ještě v mnoha věcech nezkušená. A v těch situacích, jež se týkaly mužů a vztahu muže a ženy obzvlášť. Po tom všem, co prodělala si Rindonem, se bála pustit si nějakého muže k tělu, ačkoliv věděla, že všichni muži nejsou stejní, jako její bývalý manžel, měla strach, že se svým štěstím kápne na muže podobného ražení. Už nechtěla znovu zažít to ponižování a tyranii. Ne, nechtěla právě teď myslet na minulost. Přimkla se víc k Dirielově pevné hrudi a zavřela oči. Princ si toho všiml.
„Jsi v pořádku?“ otázal se starostlivě.
Elfka přikývla.
Diriel se pousmál, protože tím, jak přitakala, ho její vlasy mírně zašimraly na krku. Přesto měl v duši nepatrné obavy, jestli si při tom nečekaném pádu nějak neublížila. Mëllinda vypadala tak křehce a Ellendirova fena Raica byla pořádný kus živé váhy, takže by jí snadno svým dopadem mohla zlomit žebra. Usmyslel si, že předtím než ji dopraví do jejího pokoje, zanese ji k léčitelovi Ferenovi, aby ji pro jistotu ještě jednou prohlédl, a v případě potřeby i ošetřil.
Asi tak po necelých pětadvaceti minutách rychlé chůze se konečně ocitli na nádvoří paláce a Diriel si to namířil rovnou do domu uzdravování, aby vyhledal léčitele. Dopravil Mëllindu na ošetřovnu, kde ji mistr Feren pečlivě vyšetřil. Naštěstí se jí opravdu nic vážného nestalo. Kromě mírného otřesu mozku, který si tedy vyžadoval, aby zůstala tři dny v posteli, měla jen pár naraženin a vybarvujících se modřin na sedacích partiích. Nic zlomeného ani naštípnutého, což prince uklidnilo. Poté co ji léčitel pečlivě prohlédl a stanovil diagnózu, tak ji Diriel opět vzal do náruče a spojovací chodbou, která vedla z domu uzdravování do paláce, ji odnesl až do podkroví, kde se nacházel její pokoj. Tam ji opatrně složil na postel. Mëllinda chtěla vstát a jít do přilehlé koupelny, ale on ji zastavil.
„Ne, zůstaň sedět.“ přikázal jí mírně.
‚Ale já musím.‘ Namítla znakovou řečí.
„Zkus to zatím chvíli vydržet, dojdu dolů a pošlu ti sem jednu služku a ta ti se vším pomůže. Nechci tě zde nechat úplně samotnou. Otřes mozku je otřes, i když je jen malý. Nerad bych, aby se ti udělalo špatně. Mohla bys omdlít a třeba se o něco praštit a ublížit si ještě víc.“ Pronesl starostlivě a pohladil ji po paži. „Počkej, prosím, hned tu někdo bude.“
Přikývla a Diriel se rychle vzdálil z její ložnice. Mëllinda tedy seděla na posteli a čekala na příchod služebné. Přemýšlela nad princem a musela si přiznat, že jeho starost byla dojemná a velmi přátelská.
Za okamžik vstoupila do místnosti hnědovlasá elfka, kterou za ní Diriel poslal, a doprovodila ji do koupelny, aby si Mëllinda mohla odskočit a pak ji dovedla zpět do ložnice a pomohla jí převléci se do nočního úboru. Když jí přetahovala košili přes hlavu, elfka se zachvěla, přestože v pokoji bylo příjemné teplo vycházející z krbu.
„Je vám zima, slečno?“
Mëllinda potřásla hlavou. Služka se dotkla její pokožky a ta byla opravdu hodně chladná.
„Slečno, jste studená jako led. Musela jste na tom ledě promrznout. Pojď a zalezte si pod deku, hned vám bude tepleji.“ řekla elfí dívka a ochotně jí odestlala.
Pak jí uložila do postele, přikryla ji po bradu peřinou a přiložila pár polínek do krbu.
„Odpočívejte, slečno, na chvilku si odskočím a přinesu vám teplý čaj s kapkou něčeho silnějšího na zahřátí, hned jsem zpět.“
Mëllinda se zavrtala do teplé přikrývky a zavřela oči. Dívka odběhla a opravdu za pár minut byla zpět i s kouřícím šálkem čaje, který byl ovoněn a dochucen medovinou. Lehkým šťouchnutím ji děvče probralo z dřímoty a pomohlo jí posadit se na lůžku. Služka jí podala šálek s čajem a přidržela jí ho u úst, aby se mohla napít. Mëllinda si zavdala několik pořádných loků teplého nápoje a cítila, jak se jí prokřehlým tělem šíří vlna opojného tepla. Poté se opět pohroužila do polštářů a zavřela oči. Nějak na ni dolehla únava, tak se poddala spánku a usnula. Služka měla příkaz na ni dohlížet a vždy po půl hodině ji jemně probrat, aby se pro jistotu přesvědčila, že elfka ve spánku neupadla do bezvědomí. Tak se děvče posadilo do křesla a strážilo ji.
Mëllinda s nechtěnými přestávkami prospala celý zbytek dne a z dřímoty se probrala až dvě hodiny po večeři. Venku již dávno padla tma, takže pokoj ozařovaly zapálené svícny a plápolající oheň v krbu. Teplá přikrývka a čaj s medovinou ji zahřály na tolik, že se musela částečně odkrýt, protože jí začalo být horko. Otevřela oči a rozhlédla se po své ložnici. Chtěla se protáhnout, ale při tom pohybu ji rozbolelo celé tělo, aby jí připomnělo její drobnou nehodu při bruslení. Hlava jí tupě třeštila a připadla si jako přejetá valníkem. Zasténala. V mžiku se u ní objevil vysoký elf, který ještě před vteřinou byl uvelebený v křesle, a nyní se posadil na postranici jejího lože. Zaostřila rozespalý zrak a poznala v tom muži Diriela.
„Je ti něco, Mëllindo? Přitížilo se ti snad?“ Jeho hlas zněl starostlivě.
Zavrtěla hlavou.
„Díky bohu,“ oddechl si zhluboka. „Tak to jsem rád.“ Natáhl k ní ruku a pohladil ji po čele a tváři. „Měl jsem strach, aby se ti neudělalo zle. Jak se cítíš?“
Mëllinda se zavrtěla a chtěla si sednout. Diriel se rychle naklonil a v okamžení jí podepřel záda několika polštáři. Elfka se chtěla naklonit k nočnímu stolku, ale on ji předběhl a podal jí její blok a tužku, aby mohla psát, což hned udělala.
‚Děkuji, docela to ujde. Jen mě všechno bolí, ale doufám, že to brzy přejde.‘
„V to doufám i já. Spala jsi dlouho, nemáš hlad?“ Elfka přitakala. „To je dobře. Mám tu pro tebe něco k zakousnutí.“ Zvedl se a přešel ke stolku uprostřed pokoje, zvedl z něj tác a přenesl ho k posteli a položil jí ho do klína. „Medové koláčky s mandlemi a sklenici vlažného mléka. Snad ti to přijde k chuti.“
‚Určitě přijde, děkuji.‘ Stálo na papíře v zápisníku.
„Nemáš zač, to je takové malé odškodnění za tu nepovedenou lekci v bruslení, ale doufám, že tě to neodradilo od zimních sportů.“
‚No, nevím, jestli ještě někdy stoupnu na ty ďábelské brusle.‘ Poznamenala do bloku.
Diriel se pousmál.
„Nikdo tě nutit nebude, ale pokud to budeš chtít zkusit ještě jednou, tak ti slibuji, že tě tam vezmu, když už tam nikdo nebude, aby ti nehrozila žádná nečekaná srážka s funící a slintající překážkou. Uvidíš, že se ti to zalíbí.“
‚Uvidíme.‘
„Dobře a teď se v klidu najez.“ Vybídl ji a přistrčil jí tác blíž.
Mëllinda se moc dlouho pobízet nedala, protože jí zakručelo v břiše a prázdný žaludek dal jasně najevo, že má hlad. Pustila se do pojídání výtečných koláčků, které se přímo rozplývaly na jazyku, a zapíjela to vlažným mlékem. Diriel měl z její chuti k jídlu radost, protože to znamenalo, že všechno bude brzy v pořádku.
* * * * * *
Svátky Zimní rovnodennosti pomalu plynuly vpřed i přes drobný Mëllindin úraz, z něhož se běhen několika málo dnů zcela zotavila. Někteří příslušníci rozsáhlé královské rodiny se po čtrnácti dnech strávených v Ladérionu vydali na zpáteční cestu do svých domovů, a tak nastalo srdečné loučení a dávaly se sliby, že se brzy zase navštíví. Ve městě snů zůstala v Annerisině paláci jen její matka s otcem, bratr Rínon s chotí Niomey a Dorienův bratr Calen s Iris a královnou Isabelou. Když se Dorien postaral o své vládcovské záležitosti, tak trávil hodně času ve společnosti svého bratra, prince Rínona, a krále Darnela. Vedli spolu diskuze o mužských záležitostech, vyprávěli si košilaté vtipy a historky, popíjeli lahodné víno z Ladérionských vinic a hráli karty či šachy. Anneris byla též neustále obklopena ženami, které ji rozesmávaly. V kruhu svých blízkých jí bylo velmi dobře a Mëllinda se k nim přidávala a poslouchala to, co si ženy mezi sebou povídaly, když se věnovaly se ručním pracím. Vyšívaly, pletly, vytkávaly vzorované gobelíny či paličkovaly kraječky. A zimní čas pomalu ubíhal.
Jednoho večera, asi tak necelé tři týdny po Mëllindině nehodě, se Anneris necítila úplně dobře, a tak se svým společnicím omluvila, s tím, že je unavená a ráda by si odpočala, a tak požádala Mëllindu, aby ji doprovodila do její ložnice. Plavovláska se hned zvedla ze židle stojící v koutku, na níž seděla, a přispěchala k ní. Pomohla těhotné elfce vstát a nabídla jí rámě, aby se do ní mohla žena zavěsit a pak společně opustily pracovní salónek. Pomalu kráčely dlouhou chodbou ke schodišti.
‚Anneris, jsi v pořádku?‘ otázala se v mysli starostlivě Mëllinda. ‚ Nemám raději dojít pro mistra Eweriona, nebo léčitele Ferena?‘
Anneris zavrtěla hlavou a poplácala ji po ruce.
„Ne, děkuji ti za tvou péči, Mëllindo. Nijak se mi nepřitížilo, jen si potřebuji na hodinku dvě lehnout a odpočívat. Jsem trochu unavená a pobolívají mě záda od nošení toho objemného nákladu.“ Pousmála se a volnou rukou si přejela po vypouklém břiše a pak si s ní podepřela bolavá záda.
‚To malé bude pěkný cvalík.‘ Poznamenala Mëllinda a posmutněle se usmála, neb ji trochu bodlo u srdce při vzpomínce na dobu, kdy vypadala podobně a pod srdcem nosila své děti. Zmučeně si povzdechla a Anneris to zaregistrovala.
„Copak ti je, že sis tak smutně povzdechla?“
Mëllinda potřásla hlavou.
‚Nic, jen jsem si na něco vzpomněla.‘
„Nechceš se mi svěřit?“ tázavě se na ni podívala.
‚Ne…, nezlob se Anneris, nechci jitřit starou bolest. A k tomu to, co tíží mou duši, by se nehodilo pro uši šťastné budoucí matky. Vůbec si mě nevšímej.‘
„Ach, to se ti snadno řekne, ale když vidím ten zármutek ve tvé tváři, tak mě má zvědavost stále nabádá přemýšlet o tom, co se ti kdysi přihodilo. Možná, kdyby ses mi svěřila, tak by se ti ulevilo. Copak mi nevěříš?“ Pozvedla obočí v tiché otázce.
Elfky dál procházely chodbou, jež je zavedla do haly, a začaly pomaloučku stoupat do patra.
‚Ne, že bych ti nevěřila, Anneris, jde o to, že ty vzpomínky netoužím oživovat ve dne, úplně mi stačí, že se mi vrací v noci v plné síle a nenechají mě pořádně spát.‘
Anneris si povzdychla a zavrtěla hlavou.
„Nějak tvé počínání nechápu, Mëllindo. Po tom všem, co si mi o Rindonovi pověděla, nemohu pochopit tvůj žal, jenž držíš v duši. Děvče milé, trápí tě snad smrt tvého manžela? Pro něho stále nosíš smutek? Ale proč? Ten půlelf ti jen ubližoval, týral tě a dělal ti ze života peklo. Pro takového mizeru nemá cenu se trápit, obzvlášť když si ho nemilovala.“
‚Můj smutek nemá se smrtí Rindona nic společného. Je to mnohem složitější.‘ Pronesla sklíčeně Mëllinda v duchu.
Elfí paní se na ni překvapeně podívala, jako by se snažila vyčíst důvod jejích problémů z očí. Vyšly na první odpočívadlo a na chvilku se zastavily, aby si Anneris mohla oddychnout, než budou postupovat dál.
„Ráda bych znala příčinu tvého trápení.“
‚Prosím, Anneris, neptej se. Já o té záležitosti nechci mluvit. Nenaléhej na mě, moc tě o to žádám.‘ Mëllinda vrhla na elfku úzkostný prosebný pohled.
„Nu, dobrá, nebudu víc vyzvídat, když si to nepřeješ.“
‚Děkuji.‘ Špitla vděčně v duchu.
„Nemáš zač.“ Odvětila Anneris a společně zase začaly kráčet vzhůru po schodech.
Na druhém odpočívadle se opět na kratičký okamžik zastavily, a když si elfka vydýchala, pokračovaly v chůzi. Stanuly v patře a Mëllinda svou přítelkyni zavedla do krásné prosvětlené ložnice s velkou, prostornou manželskou postelí, jejíž čelo bylo překrásně vyřezávané a zdobené ornamenty, mezi kterými seděl drak s roztaženými křídly. Plavovláska nasměrovala elfí paní k loži a pomohla jí složit obtěžkané tělo do nadýchaných přikrývek a bolavá záda jí podložila polštáři, aby se jí dobře odpočívalo. Anneris se spokojeně uvelebila, rukama spočinula na klenutém břiše, v němž poklidně rostlo její nenarozené dítko, opřela si hlavu o vyřezávanou pelest a přivřela oči. Mëllinda se rozhodla, že přítelkyni nebude rušit svou přítomností a potichu se chtěla vyplížit z pokoje ven. Už brala za kliku, když zaslechla ženin hlas.
„Mëllindo, neodcházej. Zůstaň.“ Pronesla svou prosbu Anneris.
Plavovláska otočila hlavu a podívala se na polo ležící, polo sedící elfku, která na ni upírala svůj zlatý zrak.
‚Myslela jsem, že chceš odpočívat.‘
„Ano, to chci, sezení v tom křesle mě velmi unavovalo, ale spát se mi nechce, ráda bych si s tebou ještě chvíli povídala, jestli ti to nevadí?“
‚Ne, samozřejmě, že mi to nevadí.‘
„To mě těší. Pojď sem a posaď se ke mně.“ Řekla Anneris a poplácala volné místo na posteli.
Mëllinda se přišourala k loži a umístila své pozadí do nadýchaných podušek a opřela se zády o pelest naproti Anneris, aby si navzájem viděly do očí.
‚A o čem by sis chtěla povídat?“ zeptala se elfka své přítelkyně.
Anneris se potutelně uculila.
„O tobě a mém bratrovi.“
‚O mně a Dirielovi?‘ Podivila se Mëllinda.
„Ai. Všimla jsem si, že se spolu scházíte.“
Elfka se zatvářila pobouřeně.
‚Já se s ním nescházím. To on se mi vnucuje. Tvůj milý bratr mi usiluje o život.‘ Postěžovala si Mëllinda.
„Opravdu?“
Plavovláska přikývla.
‚Jako by mu nestačilo, že jsem při bruslení utrpěla pořádnou ránu do hlavy. Onehdy mě odvedl na severní louku, do rukou mi vrazil hůlky a na nohy mi připevnil ta šílená prkýnka.‘
„Lyže? On tě učil lyžovat? Vůbec se mi o tom nezmínil, dareba.“
‚Dareba?! On je něco horšího. Nechtěla jsem lyžovat, Diriel do mě strčil a já letěla ze svahu dolů jako vystřelený šíp a nedobrovolně jsem skončila zapíchnutá v bezovém houští, protože ten trulant mi neřekl nejdůležitější věc, a tou je, jak ty ohoblovaný latě zastavit.‘ Lamentovala rozhořčeně Mëllinda.
Anneris se začala smát, až jí stekly slzy po tvářích.
‚Nesměj se, to není k smíchu, ale k pláči. Mohla jsem si něco udělat.‘
„Nezlob se na něho, on to jistě nemyslel zle. Jen se tě pokouší rozveselit.“
‚Nepotřebuji, aby mi zvedal náladu.‘ Ohradila se skloněnou hlavou. ‚Chápu, že to nedělá schválně, ale já z toho nadšená příliš nejsem. Zrovna včera mě vytáhl opět na severní louku. Tentokrát lyže nechal doma a vzal s sebou sáně. Usmyslel si, že budeme sáňkovat.‘
„A tobě se to nelíbilo?“ Zeptala se Anneris s pozdviženým obočím.
‚Neříkám, že to bylo špatné. Já prostě na zimní radovánky nejsem zvyklá. Sáňkovala jsem sama i s ním. Těch několik předcházejících jízd bylo, no řekněme, zábavných, ale…’
„Ale co?“
‚Pak si Diriel usmyslel, že spolu sjedeme ze sněhu vytvořený můstek. Já protestovala, ale on tvrdil, že to bude báječné. Posadil mě před sebe, chytil mě kolem pasu a odstrčil nás. Můstek jsme sice zdolali, ale při dopadu se pod námi ty saně rozlomily na několik kusů. Já si o úlomky odřela loket a koleno a tvůj drahý bratr si do svých intimních partií zadřel pár velkých třísek. Můžu říct, že proklínal všechny bohy, démony i skřety.‘ Dopověděla v mysli Mëllinda.
Anneris to při představě Diriela, který má v zadní časti svého těla nabodané kousky saní a klejícího a hanícího jména boží z plných plic, prostě nevydržela a spustila hurónský smích, rukama se držela za obrovské břicho a po skráních se jí koulely slzy smíchu. Když se trochu uklidnila, tak řekla.
„Proto si bratříček nechal večer zanést jídlo do pokoje a dnes jsem ho celý den neviděla. Asi nechce, aby si někdo z nás všiml, že se nemůže posadit na zadek.“
‚Dobře mu tak, neměl vymýšlet takovou skopičinu.‘ Pronesla v duchu odměřeně Mëllinda.
„Ty přeci nejsi tak škodolibá, Mëllindo. Tak se chudáčkovi neposmívej.“
‚Já se neposmívám, nebo snad na mé tváři vidíš úsměv?‘
„Ne.“
‚No vidíš, já jen konstatuji. Copak to musím pokaždé odnést já nějakou odřeninou či šrámem?‘
„Samozřejmě, že ne. Ale když se vrátím k tomu bruslení, tak se mi zdálo, že se ti přece jen tenhle sport zalíbil, nebo se mýlím?“ Podívala se na ni tázavě Anneris. Elfka sklonila hlavu, až jí plavá clona zakryla výhled. „Měla jsem takový pocit, že se ti bruslení zamlouvá, když si se s Dirielem dva dny poté, co ses zotavila z onoho pádu, vypravila znovu na brusle.“
Elfka mlčela a skrývala tvář za vodopádem z vlasů, jako by se cítila provinile.
„Mëllindo, podívej se na mě.“ požádala ji Anneris přívětivě.
Plavovláska pozvedla obličej a záplava se rozestoupila a dovolila pohlédnout na její tvář.
„Nemusíš se cítit provinile, když se ti něco líbí, anebo když máš z něčeho radost. Není zločin být šťastná, řekla bych, že už si ve svém životě truchlila dost dlouho, zkus začít znovu žít naplno. Přiznej si, že je příjemné, když tě někdo druhý rozesměje či pro tebe udělá něco milého.“
Mëllinda se nejdřív k odpovědi neměla a nakonec přikývla.
‚Ai, je hezké vědět, že je někdo, komu na mně záleží a kdo se snaží, abych se zase smála.‘
„Řekla bych, že to se mému bratříčkovi docela vede. Uvědomuješ si vůbec, že od té doby, co jsi zde, se tvé chování přece jen trochu změnilo? Hmm. Všimla sis toho? Už se nelekáš úplně každého rychlého pohybu, začínáš víc důvěřovat mužům, vždyť můj manžel a Diriel jsou toho dobrým příkladem, a i drobný úsměv se již občas objeví na tvé tváři. Je to sice vzácné, ale o to víc mě těší, když jej spatřím.“
‚Já vím, jenže někdy je pro mě těžké se smát, i když je čemu. Prostě to nejde.‘
„Je mi to jasné, též jsem zažila pár takových chvil, kdy se jednomu chce smát či plakat, a přesto nemůže. Nesmíš se tomu příliš poddávat a propadat depresím, postav se tomu čelem a nebraň se pocitu radosti, protože smích léčí hlavně duši.“
Mëllinda souhlasně pokývala hlavou, až se jí rozvlnily plavé kadeře.
„A teď mi pověz, jak se ti líbila druhá lekce bruslení?“
‚O moc víc než ta první.‘ Přiznala v duchu upřímně.
„Tak to jsem ráda. No pokračuj. Svěř se mi.“ Nabádala ji Anneris, aby dál povídala.
‚Tentokrát mě vzal na kluziště až po setmění. Nebe bylo temné a plné ligotajících se hvězd a měsíc svítil bílou září, v níž se krásně třpytil nově napadlý sníh. Jiskřil tak, že se zdálo, jako by byl posypaný hvězdným prachem. Hladina jezera se matně leskla, že vypadala jako obrovské obsidiánové zrcadlo. Ticho, skoro nikde nebyla živá noha, jen v oknech domků zářilo světlo vycházející z rodinných krbů. Diriel mě zavedl k velkému kluzišti, kde krom nás byly ještě dva páry zamilovaných. Ale ti si nás nevšímali, neboť měli oči jen sami pro sebe. Takže v dohledu se nenacházeli žádní nezvaní diváci, kteří by mě znervózňovali, a hlavně žádný obludný pes. Tvůj bratr mi pomohl nazout si brusle, sám si natáhl na nohy své, a pak mě odvedl na led. Nyní už jsem se na nich cítila jistější a nepřipadaly mi tak vratké. Vzal mě za ruce, rozjeli jsme se a on mě doprovázel pomalým klouzavým pohybem kolem celého odklizeného kluziště.‘
Mëllinda vyprávěla, oči se jí lehce zaleskly a na líci se jí usadil mírný zasněný úsměv. Anneris ji nijak nepřerušovala a poslouchala v hlavě její myšlenky.
‚Ai, docela se mi bruslení zalíbilo, obzvlášť to večerní, když nám nad hlavou stříbřitě svítila luna na sametově černé nebeské klenbě. Držela jsem se ho pevně, přece jen jsem se ještě pořád bála, že upadnu. Když jsem získala jistotu, tak mi Diriel ukázal pár dalších kroků, a než jsem se nadála, tak jsme tančili po ledu jako po nablýskaném parketu. Vůbec nemluvil, jen se na mě díval, hezky se usmíval a něžně svíral mou ruku.‘ Mëllinda si tiše povzdechla. ‚Líbilo se mi to, velmi.‘
„A co tvé srdce říkalo, když tě držel za ruku? Bylo klidné, anebo poplašeně pulzovalo?“
‚Tetelilo se jako horký vzduch nad plameny.‘
Anneris souhlasně přikývla.
„Ano, to jsem si myslela. Můj bratříček dokáže být velmi okouzlující a tímto kouzelným chováním působí na všechny ženy. Umí i otrlým ženám vehnat červeň do tváří.“
‚Ai, to tedy umí a dovede být velmi neodbytný a paličatý.‘
Anneris se zasmála.
„Tak s tím mohu jen souhlasit.“ Přitakala elfí paní.
Ještě nějakou dobu si spolu povídaly, poté se Anneris rozhodla, že si na chvíli zdřímne, a tak Mëllinda opustila její pokoj a vzdálila se. Stála na chodbě a přemítala, co nyní bude dělat, když přítelkyně spí. Nechtěla se vrátit do pracovního salónku k ženám, měla pocit, že se do jejich společnosti nehodí. Nebyla urozená, ani jejich příbuzná, a jen stěží by si s nimi mohla povídat, když jí nesloužil hlas. Princ Diriel po svém drobném zranění, raději zůstal zalezlý ve svém pokoji, aby se ostatní nesmáli jeho komické chůzi. A mistr Ewerion bádal a vedl zasvěcenou konverzaci s mistrem Ferenem v jeho laboratoři v domě uzdravování. Nakonec zamířila do velké knihovny, jež se nacházela v přízemí, kterou strážila velká vrána Edani, tam si vybrala román a zasedla do pohodlného čalouněného křesla, jež stálo u vysokého okna, a pohroužila se do čtení.
* * * * * *
Tak svátky zimy pomalu utekly, zbylí rodinní příbuzní se též rozloučili a vyrazili na cestu do svých domovů. V paláci zavládl relativní klid na rozdíl od toho šíleného zmatku, hluku a rozruchu, který zde panoval po dobu uplynulých několika týdnů. Vše se vrátilo do zaběhlých kolejí a dny se ploužily loudavým krokem vpřed.
I když byly i dny, kdy se neklid do paláce vrátil a nejednoho obyvatele pobavil tím, co se přihodilo. Takovým dnem byl i jeden pátek asi měsíc a půl po svátcích Zimního slunovratu. Ráno onoho dne rozesmálo snad všechny, co se k oné příhodě připletli.
XXI. - Krásné ráno.
Páteční ráno na začátku měsíce Milca se nejprve zdálo, že bude naprosto obyčejným a idylickým jitrem, tak jako vždy. Venku jasně svítilo slunce a jeho paprsky se odrážely od pomalu ubývajícího sněhu. Začínalo se loudavými kroky blížit jaro, neboť v elfských zemích zima nikdy dlouho nevydržela. V paláci vládla dokonalá pohoda, i když pán Dorien byl jako na trní, protože pomaličku nadcházel čas Annerisina porodu, takže byl neustále v pozoru a při každém jejím i sebemenším zanaříkání či povzdechnutí burcoval celou domácnost a oba mistry léčitele. Naštěstí se vždy jednalo o pouhopouhý planý poplach. Anneris ho bez přestání konejšila a říkala, že se nemusí o ni obávat, že až bude jejich dítko chtít přijít na tento svět, tak to dá jasně najevo. Jenže budoucí otec to prožíval a poté, co nechtěně propásl příchod své prvorozené dcery, tohle si prostě nechtěl nechat ujít. Toužil svou ženu držet za ruku, chlácholit ji, povzbuzovat a účastnit se celé té úžasné záležitosti. Takže posledních několik dnů Dorien Anneris pořád doprovázel a dělal jí společnost, až si z něho někteří utahovali, že se chová jako věrný pes, který hlídá svého pána. Dorien to vždy přešel mávnutím ruky a prohlášením: „Jen počkejte, až i vy budete očekávat příchod svých dětí, pak si o tom budeme povídat.“
Musel mít svou drahou choť na očích. Pomohl jí ustrojit se, neboť v jejím pokročilém stavu těhotenství jí to činilo jisté obtíže, a pak spolu línou chůzí sestoupili z prvního patra do přízemí a zamířili do jídelny na vydatnou snídani.
Snídaňová tabule se prohýbala pod tácy s ranním menu a přísedící elfové vedli živou konverzaci. U dlouhého stolu pána a paní Ladérionu v čele sálu byla téměř všechna místa obsazená a strávníci se oddávali konzumaci palačinek se smetanovým krémem, lívanečků se zavařeninami, toastů, koláčků a dalších kulinářských specialit paní Seliny a jejích pomocníků. Dorien si ulamoval kousky toastu, namáčel je v rozpuštěném másle a vkládal si je do úst. Sem tam se nahnul ke své ženušce a zašeptal jí něco do ouška, až se Anneris nad tím, co řekl, mírně se zarděla a lehce zasmála. Fëa seděla po boku své matky a vedle své chůvy Vessi. Léčitelé se nenuceně bavili o bylinkách, poradkyně Sefira dělala nevinné oči na velitele Findëse, který po ní nenápadně pokukoval, pomrkával a pod stolem se laškovně dotýkal jejího kolene. Mëllinda též seděla v tomto hloučku a sledovala, jak se ostatní baví. Jediné volné místo u stolu patřilo Dirielovi, ale ten se zatím ještě neukázal. Však podle toho, co zaslechla v šuškandě, která se jak tichý vítr šířila palácem, dospával divokou noc, jíž strávil v nějakém podniku dole ve městě.
Snídaně ve velké jídelně probíhala docela mírumilovně v družném hovoru, dokud se do stravovací místnosti nevřítil Diriel supící jako bůh pomsty.
„Kde je?!“ zaznělo sálem zadunění, což připomnělo mohutné zahřímání hromu. „Kde je ten malej ďábel?!“ zahulákal znovu rozlícený hlas prince Diriela.
Všichni přítomní elfové i elfky se otočili na svých místech a upřeli pozornost na zuřícího muže, který se objevil ve dveřích jídelny. Jenže jakmile ho osazenstvo zahlédlo, sálem se rozlehl výbuch srdečného smíchu. Neboť princ oděný v dlouhém, temně zeleném brokátovém rouchu, měl své jindy upravené rovné vlasy naondulované do mohutných vln a hustých loken, takže vypadal jako rokoková panenka. Celá jídelna se zalykala smíchy při pohledu na elfa s trvalou na hlavě.
„TICHÓÓ!!!“ zařval naštvaně a mířil rovnou ke stolu vládců paláce.
Rty měl stažené do jediné přísné linky, svraštělé obočí mu dodávalo podmračený výraz a v očích mu nebezpečně jiskřily zlostné plamínky. Ráznými kroky přeměřoval vzdálenost od vchodu ke stolu a v pravé ruce nesl sítěný pytlíček plný kovových natáček. Došel ke stolu a hodil pytlíček mezi porcelánové talíře na desku stolu před Anneris a především před Fëu, která po něm hodila lehce provinilý pohled. Anneris stačilo krátké spočinutí zraku na té věci a moc dobře poznala sáček se svým ozdobným monogramem na sametovém lemu, v němž přechovávala natáčky.
„Ty malá divoženko, jezinko nezbedná, nejraději bych tě tady přede všemi přehnul přes koleno a nařezal ti na zadek.“ rozčiloval se elf na elfí holčičku.
„Ale no tak, bratříčku, uklidni se.“ pronesla smířlivě Anneris a rukou si hladila již hodně vystouplé břicho. „Copak se ti přihodilo, že tak zuříš?“ otázala se a snažila se tutlat smích, který se jí dral na rty.
„Což pak to nevidíš? Jen se podívej, jak vypadám.“ zabručel navztekaně a poukázal prstem na naondulovanou hlavu.
„No, docela ti to sluší,“ prohodil Dorien s potlačovaným smíchem. „Vůbec jsem neměl tušení, že si děláš trvalou.“ dobíral si ho půlelf.
„Já si nedělám trvalou, švagře.“ ohradil se Diriel vztekle. „Večer, když jsem šel spát, měl jsem je rovné, a když jsem se před chvílí probudil, tak jsem měl na hlavě nandané natáčky a věř mi, že já si je na ně nedal.“ Zaměřil zrak na svou neteř Fëu, jež očima bloudila všude možně a dělala, že jí se to netýká. Udělal na ni velmi zlý obličej. „Za to moc dobře vím, kdo v tom má prsty, že? Nebo se snad mýlím, Fëo?!“
„Cože?“ odvětila nevinně dívenka a zamrkala dlouhými černými řasami.
„Nedělej, že si mě neslyšela. Říkám, že za tuhle pohromu můžeš ty!“
„Ne. Já to nebyla,“ namítnula dívenka se zavrtěním hlavy.
„Nelži!“ obořil se na ni rozezleně.
„Dirieli, upokoj se.“ Požádala ho jemně sestra klidným hlasem. „Přece to není nic tak hrozného, spláchneš to vodou a vlasy se ti zase narovnají.“
„Myslíš si, že jsem chtěl přijít na snídaní naondulovaný jako panenka? Umyl jsem si hlavu a usušil, ale nezabralo to, stále vypadám jako pudl.“ prohlásil rozladěně Diriel.
„Tak to ber s humorem, copak nemáš smysl pro legraci? Prostě zavedeš novou módu v pánských účesech. Je to velmi elegantní styl.“ Uchechtl se lord Findës.
Diriel se na velitele stráží zamračil.
„Já mám smysl pro humor, ale všechno má své meze.“ Obešel stůl a postavil se přímo za dívenku. Popadl židli za opěradlo a i s holčičkou ji otočil čelem k sobě. Fëa seděla jako přimražená a úsměv, který ještě před chvilkou zdobil její růžová dívčí líčka, povadnul a vystřídal ho výraz naprostého vyděšení. Diriel si přidřepl, uchopil ji za útlá ramínka a houkl na ni.
„Ty skřítě proradný, cos mi krom těch natáček dala na hlavu?!“
„Dirieli, přestaň! Děsíš ji.“ Napomenula ho zamračeně Anneris.
„Dám jí pokoj, až mi řekne, co mi napatlala na hlavu, aby ty zatracený vlny tak pevně držely.“
„Nic.“ Škytla Fëa a začínala natahovat moldánky.
„Nebreč a mluv!“ poručil jí přísně.
Nyní i Anneris zaměřila pozornost na své nezbedné dítko.
„Fëo Dalian Isabelo, ihned strýci povíš, co chce vědět!“ přikázala dívce matka.
Fëa vzlykla, neboť věděla, že když matka použije v oslovení celé její jméno, znamená to, že se zlobí, přestože to na její sličné tváři nebylo nijak moc patrné. Podívala se na elfku a pak přesunula pohled na plavovlasého elfa.
„Já…“ popotáhla. „Já… jsem… použila… nanin… tužící… olej… z horských… bobulí.“
Fňukala statečně dívenka.
Anneris se zamračila. „To nemyslíš vážně, děvče? Copak jsem ti již několikrát neopakovala, že si nemáš nic půjčovat, či brát bez dovolení?!“
„Já…“ škytla, její provinilý výraz tváře vypovídal vše.
„Okamžitě se strýci Dirielovi omluvíš!“ nakázala jí matka.
Elfí holčička sedící sklesle na židli sklonila hlavičku a zamumlala tichým hlasem.
„Omlouvám se.“
„Cože jsi říkala? Špatně jsem tě slyšel?“ poznamenal a přiložil si dlaň k uchu a naznačil, že jí nebylo rozumět.
Dívenka vzlykla a pak nahlas pronesla.
„Moc se ti omlouvám, strýčku, je mi líto, co jsem ti provedla. Už se to nebude opakovat, slibuji.“
„Dobře, ale jestli svůj slib porušíš, tak si mě nepřej.“ Pohrozil jí rukou s pozvednutým ukazováčkem. „To bych tě pak opravdu přehnul přes koleno a dal ti pětadvacet na tu tou malou sedinku. Rozumíš?“
Dívenka několikrát přikývla, že si jeho výhružku bere k srdci. Diriel se zvedl z dřepu, napřímil se a vrhl pohled na sestru.
„Omlouvám se ti za její lumpárnu, bratře, potrestám ji.“
„Nana, vždyť jsem se omluvila.“ Namítla plačtivě Fëa.
Anneris si ji přeměřila přísným pohledem.
„To na tom nic nemění, Fëo. Celý týden nedostaneš desert…“
„To ne, nana, vždyť jsem neudělala nic zlého.“ Protáhla uplakaně obličej.
„Nedělej na mě štěněčí oči, to ti dnes nepomůže.“
„Ale nebuď na ni tak přísná.“ Zastal se jí z ničehož nic Diriel, kterého už nával vzteku přešel, a nyní, když viděl zmučený výraz tváře své neteře, tak si vzpomněl, že i on když byl v jejím
věku, miloval deserty a raději by podstoupil tělesný trest, než aby přišel o oblíbený zákusek, jenž se podával vždy po hlavním jídle.
„Neospravedlňuj ji, jak jsem řekla. Týden bez dezertu a celý týden se nepřiblížíš ke stájím a ke svému poníkovi, mladá dámo.“
„Nana…“ škytla ufňukaně a pak loupla zrakem po svém otci, u něhož hledala zastání. „Ada…“ oslovila ho prosebně.
Dorien zavrtěl zamítavě hlavou, neb nehodlal zpochybňovat rozhodnutí své drahé ženy.
„Je mi to líto, děvče, ale maminka má pravdu.“
„Ada… Nana…“ popotáhla a roztřásl se jí spodní ret.
„Dost, Fëo, přestaň tu hrát divadlo, nikdo ti nezkřivil ani vlásek. Už jsem rozhodla, teď tě Vessa doprovodí do tvého pokoje a dohlédne, aby si krasopisně stokrát napsala: Nebudu si brát věci bez dovolení.“
Dívenka se nadechovala k protestu, ale přísný pohled její matky ji zastavil.
„Jdi do svého pokoje, Fëo!“
Annerisina dcera svěsila rezignovaně ramínka. Dívčina chůva Vessa se zvedla ze svého místa u stolu a podala holčičce ruku.
„Tak pojďte, slečinko.“
Fëa sklouzla ze židle, poslušně uchopila ruku své opatrovatelky a šouravým krokem se skloněnou hlavou spolu s ní opustila jídelnu.
Anneris se zadívala na bratra.
„Promiň, Dirieli.“
„To je dobrý, ale velice tě žádám. Prosím, Anneris, zamkni si své kosmetické potřeby a přípravky do skříně, ať k nim nemá Fëa přístup, alespoň dokud není plnoletá. Víš, nerad bych se jednou probudil s našminkovaným obličejem, anebo hůř, ostříhaný dohola.“ Bolestně zaúpěl při té šílené představě, že by přišel o své dlouhé vlasy.
„Už se to nestane.“ ujistila ho elfí vládkyně Ladérionu. „A Dirieli, pokud chceš tu nádheru sundat z hlavy,“ poukázala na jeho nechtěnou trvalou.
„To si piš, že se té trvalé chci zbavit.“ Přitakal vehementně elf, až se mu rozhoupaly mohutně zvlněné prameny vlasů.
„Tak použij k umytí odvar z borové kůry, ohnivých bobulí, šalvěje a heřmánku. To zabere, už to mám vyzkoušený.“ Poradila mu metodu, jak tu ondulaci odstranit.
„Děkuji.“ odvětil a zamířil ke své židli u jídelního stolu, jež byla hned vedle Mëllindy.
Obcházel přísedící, kteří se stále ještě potutelně culili pod nos jeho novému účesu. Elfí princ si odsunul židli, posadil se na ni a přitáhl se blíž ke stolu. Naklonil se pro dozlatova upečený toast a v té samé chvíli se mu jedna zvlněná lokna zhoupnula dopředu a přistála mu přímo ve výhledu. Zkusil ji odfouknout, ale natočený pramen se ani nehnul. Položil toast na talířek před sebou a rukou odhrnul nezbednou vlnu. Podíval se na své spolustolovníky, kteří ho v tichosti pozorovali se smíchem v očích.
„Co je? Copak jste mě ještě neviděli snídat?“ otázal se mírně rozmrzele.
„Ale to víš, že jsme tě viděli jíst snídani, ale ne takhle parádně vyfešákovaného.“ Nadhodil zvesela Dorien. „Musím říct, že ti to fakt moc sluší.“ Podotkl s tutlaným smíchem na rtech. „Vypadáš tak sladce, přímo k zulíbání. Myslím, že v tuto chvíli by si tě nejeden z těch elfů, co tě nezná, spletl s půvabnou dámou lehkých mravů.“ Dodal a už se neudržel a začal se skoro hystericky smát.
„Jo, jo, fešando, fakt vypadáš úžasně, kočko.“ zavtipkoval Findës s bláznivým úšklebkem.
Jakmile spustil svůj hurónský řehot Dorien a lord Findës, přidali se k nim i ostatní, dokonce i Mëllinda dovolila svým koutkům se zvednout do širokého úsměvu a vesele se culila. Diriel se už nadechoval ke kousavé odpovědi, ale pak pochopil, že si ho švagr i velitel stráží dobírá a mysleli to v žertu a začal se také smát. Vrhl pohled na svou zářící sousedku a hned mu bylo jedno, jestli má na hlavě trvalou, anebo vrabčí hnízdo či brčálovou barvu, hlavně, když to rozesmálo Mëllindu.
Celá společnost se řehnila tak, že je všechny za chvíli začaly bolet bránice. Diriel se z plna hrdla smál sám sobě a přitom pozoroval elfku vedle něj.
„Zlatíčko, opravdu vypadám tak směsně?“ zeptal se jí hlasem sníženým do fistule a šibalsky na ni mrknul jedním okem.
Mëllinda přikývla hlavou.
„Och, můj bóže,“ zalomil teatrálně rukama. „Má reputace sličného muže a spanilého bojovníka je zcela zničena, takhle přece nemohu mezi lidi. Co si jen počnu, vždyť takhle se mi už nepodaří poblouznit žádnou krásku. Och, abych se začal bát o svou mužnou čest.“ Šaškovsky zaúpěl a udělal naprosto utrápenou grimasu, čímž přivodil u nejednoho přísedícího další výbuch smíchu. Sklonil hlavu a většina pramenů stočených do loken mu spadla do obličeje a zase ji pozvedl. Mnoho pramenů se vrátilo na své místo, ale několik nezbedných se mu vlnilo kolem tváře. Vypadal naprosto rozkošně a komicky k tomu. Mëllinda se znovu něžně pousmála, poté naprosto instinktivně natáhla ruku, uchopila neposlušný pramen a zastrčila mu ho za ucho. Neměla zdání, proč to učinila, prostě to byl náhlý popud, kterému podlehla. Při zasouvání pramínku se nechtěně dotkla špičky elfova ucha. Cítila, jak se jemně zachvěl, což ji vyvedlo z míry. Diriel na ni upřel pohled svých smaragdových očí a zahleděl se do jejích modrých studánek. Uvědomila si, že v jistých chvílích je toto gesto bráno jako výzva k intimnostem, což ona rozhodně neměla v úmyslu, nechtěla, aby si to špatně vyložil, a tak rychle sklonila hlavu a skryla zrůžovělou líci za vodopádem plavých vlasů. Diriel přešel její něžné gesto bez komentáře, ale v duchu ho to potěšilo. Byla to první spontánní, nepromyšlená věc, kterou udělala z vlastní vůle. Věděl, že mu tím nedávala podnět ke sblížení, tak jako to dělaly jiné elfky, zkrátka to byl pouhý projev přátelství. Usmál se a dal se do pojídání snídaně. Stolovníci se již uklidnili a též se pustili do konzumace pokrmů. Ano, dalo by se říci, že se jednalo o opravdu rozjařenou snídani, plnou smíchu a přátelského pošťuchování.
Později toho den se pomocí Annerisina zaručeného receptu podařilo Dirielovi zbavit se těch prokletých loken, aby nebyl všem pro smích a zase se mohl pyšnit hladkými zlatými vlasy.
Vysvětlivky a překlad:
Milca - únor
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
