» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2141422

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Příběh V. Volební ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Deník Psychopata

Gilbert Cunninghamm	publikováno: 25.11.2009, 8:30

Tak, tentokráte k tématu voleb. :D


	Růžena stála uprostřed velkého, fialově vymalovaného pokoje. Zničehonic poklekla a dala se do breku, jehož příčinu znala jen ona sama. Zpytovat svědomí, to se ji teď v téhle situaci hodilo. Mohla tak zapůsobit na neupřímné city svého zetě. Ten v momentální situaci stál v téže pokoji s Růženou. Zaklonil hlavu a začal se na hlas, hurónsky smát. Skomírajícím hlasem pak konstatoval: „Tož prosím tě, Růžo, neblbni! Já to tak nemyslel, to že jsi volila Vilejše pro mne nic neznamená. Nejsem natolik přízemní. Avšak nemohu tvrdit že city mého syna jsi neranila. On jakožto zarputilý straník Borovice vejmutovky a vůbec celé Strany pro Flóru. Nemyslel jsem si, že se tak brzy neshodnete!“ Růža si utřela slzy a odešla z pokoje. Její zeť čekal dokud se nevrátí. Vrátila se a v ruce držela mop, který měl propagační nálepku SLEVA pořád na rukojeti. Jala se drhnouti koberec a u toho začala horečnatě mluvit: „Víš Mário, já nejsem ledajaká cuchta! Nevím co si o mě myslíš! Jsem ženská jak má být! A to znamená, že mám právo na vlastní názor! Neznamená, že když tvůj syn je Vejmutovec, já bych nemohla volit Stvolnatého! A vůbec už nechápu jak jsi na agitaci mohl chroupat ten sprchový nástavec! Vždyť je to tak neslušné! Už jsi snad někdy viděl nějakého člověka ve foyer, který by si pochutnával na chromu? Na těchhle rautech se lije olovo, chlapče! Tak nepřilívej svými sáhodlouhými promluvami olej do ohně! To nehledím na fakt, že jsi jakožto příslušník mé rodiny nebyl schopen akceptovat názory ostatních! Demagogu!“ Mário se pousmál a s tikem v levém víčku utrousil: „Už s tebou nebudu ztrácet čas Rosamundo! Mám také vlastní věci na práci, nejen se dohadovat s tvou šlechetnou pýchou.“ Otočil se na podpatku, vztáhl ruce ke knoflíčku u krku a bez zábran si jej zapnul jakoby tímto gestem propagoval mátový čaj. Růženka se v mysli vrátila do volební místnosti. Bylo to rozlehlé zázemí školy, stěny byly bělostné. Sem tam se na nějaké objevila prasklina, aby tak naznačila stáří celého objektu. Růženka však věděla, že profesor výtvarné výchovy se bude snažit výrobky žáků zakrýt praskliny na stěnách, to ovšem nebylo vůbec podstatné. Podstatná byla atmosféra, která čišela z těch stěn. Potemělými chodbami proháněl se bez zábran proud stresu a napětí. Svírající se uličky chrámu vzdělání. Růženka tuhle školu neměla ráda už kvůli masovosti celého objektu. Stejnokroje, dveře totožné s jakýmikoli jinými v budově, tabule tytéž jako v jiných třídách. Spíše ústav či nemocnice než škola kde je vzdělávání hrou. Utíkala do ředitelského sálu, aby se stihla zapsat na volební listinu. To bylo nutné, protože jinak by nebyla k volební urně připuštěna. Volební urna – jakoby s vhozením lístku do urny cosi s člověkem zemřelo. Kousek jeho vlastního přesvědčení, jakási oddanost nespoutanosti. Podivný vzdech vydávající tíživou schránkou, když list se jménem, kandidáta dopadl na hromadu k ostatním. Růženka již stála s perem v ruce mezi tisícem lidí tísnících se v hale. Všichni skandovali: „Vilejš! Vilejš! Vilejš Stvolnatý!!!“ Ona však stála bokem ještě s jedním posmutnělým chlapíkem. Vzrůstu byl vyššího, na hlavě očividně nosil klobouk již pěknou řádku let, v puse žmoulal stéblo trávy a u pasu se mu houpal kolt. Kožené kalhoty zjevně působily kovbojsky. Halena stejného vzezření jako kovbojské kalhoty byla překryta bundou s třásněmi. Muž měl tvář zarostlou a působil tak jako štvanec. Růženka se na něj podívala a ihned ji na mysli vyvstala otázka: „Kohopak asi volí?“ Logika šla stranou, v poslední den července, na začátku již tak zajímavého podzimu se příroda postarala o lidskou mysl – jako by bylo jaro. Muž si zkušeným okem zabijáka změřil Růženčinu postavu. Odhadl velikost střevíců, ač měla na nohou kozačky. Bylo to jako harlekýnovy blbé fóry. „Těší mě, že také nejste přívržencem Stvolnatého, slečno…“ započal rozhovor, hlas měl drsný (nebo spíš tolik pil absintu, že už jemnější hlas mít nemohl). „Brýtro. No popravdě jsem spíše spekulantka. Chci volit, protože žiji v této napůl demokratické zemi, avšak jsem plná skepse k Stvolnatému. Jeho sliby zdají se mi plytké.“ Odvětila Růža. „Sklapněte blbečkové!“ Zakřičel muž do davu. Účinku tato věta nenabyla ani po sedmi hodinách strávených čekáním na přístup k volební urně. „Obdivuji silné muže.“ Zamumlala si pod knírem, který neměla. „Promiňte, říkala jste něco? Docela mě rozčilují, Vilejš je slizoun a s tím jeho stvolem bych jej poslal k šípku. Chodí pořád ve stejném perleťovém sáčku, to nemohu strpět, prezentace našeho lidu v perleťově měňavé barvě je k zbláznění. Asi budu požadovat satisfakci za ublížení na mé duševní zdraví, budu se soudit a vydobudu si tak veliké jmění…“ zasnil se. „Ehm. Koho tedy plánujete volit?“ Otázala se Růženka. „No Borovici Vejmutovku!!!“ Zakřičel do davu. To ovšem dělat neměl. Odněkud z davu se vynořila chobotnice a přisála se mu na hlavu. Zjevně se ji nelíbil klobouk. „A mám po konverzaci.“ Řekla si smířeně Růžena. Po dlouhé době čekání se dveře otevřely a mnoho lidí vběhlo do volební místnosti. Tam spatřila Růža svého zetě. Vkládal jméno Žlutého Knoflíku do volební urny. Růženka jej neměla moc ráda, už kvůli jeho španělskému vzhledu starého Don Juana. Vypadal jak mafián, jen jméno Mário k němu nesedělo. Přistoupil k zoufalé Růžence a tehdy se jí zeptal: „Tak kohopak volíš?“ Pak si uvědomila, že zeť nesnáší Vilejše. A tak odvětila s pozoruhodně vyumělkovaným úšklebkem: „Stvolnatého.“ Před domem zabrzdil modrozelený kabriolet. Ten zvuk brzd Růženka znala dokonale. Věděla že přijíždí Afásios Frivolius. Její mužný choť. (Jestli se vám na tom jméně něco nezdá, mýlíte se. Je to jméno řecké jméno.) Její manžel pocházel z Řecka, trpěl psychickou vadou, a to takovou že nedokázal mluvit „normálně“. V pokoji se vše blýskalo, včetně mopu ze slevy. Růžena seděla v modrém ušáku a předla. Afásios vstoupil. „Vinčuju ti nádhernou chvíli na zlomu dni, kdy slunce přechyluje se do odpolední půle.“ „Afázie, upletla jsem ti šálu. Podívej jak se ti bude hodit k tvému levému oku… Byl tady Mário. Poslala jsem ho pryč. Vyčítal mi můj hlas ve volbách.“ „No ne, děkuji slečno slunovratu, jež vděčen jsem za mnohé skutky, které sám vykonat bych nemohl! To je smutek, jež schvátil mou duši, je to báseň jež rozplakala mou nadměrně přecitlivělou mysl a pobouřila mé tělo. Vyjadřuji tímto mou náklonnost k tvé duchaplně přítomné osobě, jež v pravou chvíli uzřela ohrožení mého styku s Máriem, tím jež rychlý je pouze ve slovních hříčkách, avšak nikterak moudrostí neoplývá.“ Již chýlilo se ke konci dne, tma na ulicích už zavdala příčinu k rozsvícení lamp. To aby chodci, pomalu vracející se z tancovaček a ostatních candrbálů našli útočiště ve světelných kuželech a mohli tak ještě na chvíli spočinout pohledem na tváři blízké osoby. Tvořivost noci zachvátila téže živočichy. Tudíž mnoho tlup a smeček kocouřích semklo se u odpadků v postraní uličce Růženina domu a servali se o zbytek vyhozené tuňákové konzervy, jež svým názvem vypovídala o nepoetičnosti okamžiku, který lunární paprsky činili tak poezie hodným. Ten název tam ležel černý na bílém: „Opilý hlen z moře.“ Znění jeho nikdo by nepředpokládal, snad i proto kočka následně po snězení obsahu té konzervy procedila pod fousky: „Ňho!“


celkové hodnocení autora: 93.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 10		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	13.08.2010, 16:36:26

Zdravím! ;-) Fandím tvým imaginárním hrdinům vv jejich zcela nezvyklém životě i životním situacím. Stejně fandím i zvířátkům (zejména kočkám)! Líbí se mi ono: "Ňho!" Pěkné! ;-))) Šotky Ti vypsal čuk, jinak má pravdu, je třeba je vymést koštětem (popřípadě mopem s dlouhým nástavcem) a bude to! ;-)))

Ariadne	26.11.2009, 17:17:57

mně se to moc líbí, ale to je tím, že já mám vkus ovlivněný Bratry Coenovými či Davidem Lynchem, a proto tyhle úlety mám ráda... místy to je starosvětské, sešněrované až exaltované, ale to zřejmě má tak být, aby lépe vynikla absurdnost celého textu


ze dne 27.11.2009, 8:50:11
Gilbert Cunninghamm: Přesně tak, je to prostě švihlé po všech stránkách :) A absurdita staví také na jakémsi kontrastu až exaltované afektovanosti.... :)

čuk	25.11.2009, 8:29:48

Pobavil jsem se, ovšem je to i tím, že mám rád absurditu. V textu je hodně príma hlodů. I téma s motivem aktuálnosti a parodií na volby je chvályhodné. Ale k tomu, abych text považoval za chvályhodný, mi stále něco chybí. Zdá se mi, že se tady tlučou dva druhy absurdity. Líbí se mi kombinace lidé- flóra-fauna: dostatečně absurdní je, že lidé volí za politiky jména flóry a fauny (ale pak je absurdita rozmazána tím, že z davu se vynoří chobotnice). Tato scéna je nedotažena a čekal jsem, že se tak stane v druhé části. Postava Afásia je rovněž velmi vtipná. Ale začíná nové téma a motiv Růženy se vytrácí, chybí mi tady případný střet. Afáísiův styl se přenese do další části už třetího motivu. Marně jsem čekal pointu, byť třeba absurdní. JInak řečeno: celkový absurdní smysl, který se nabízel, se změní v tříšť dílčích absurdit. Celkový obraz je nedotažen a rozmyt, což je škoda. Přece jde zkloubit absurdní humor se situačním humorem a z cihliček vystavět stavbu, byť se podobala babylonské věži. I absurdní text by měl mít vnitřní kompozici a určitou jednotu a dopracovanost v celku i v dílčích motivech ( což nevylučuje využití hlodů v podobě štěků). Nedostatek určitého nadhledu se projevuje i v zanedbávání čárek v souvětích. Nad vychrleným textem bys měl víc pracovat (což neznamená uzemňovat). zeťův syn je Růženin vnuk (pochopil jsem to správně?) na hlas? tvrdit že? čekal dokud? čas Rosamundo? škola kde? jménem kandidáta? podzimu se? jež?