|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Betlémská noc ::
 honzoch |
publikováno: 19.11.2009, 6:18
|
| Na Olšici se snesla vlahá květnová noc. Co skryla pod svým pláštěm? |
| |
|
|
6.2) Betlémská noc
Starou Bellákovou málem trefil šlak, když spatřila Lidku, schvácenou bolestí a svinutou v Szendreiově náruči. Nevěřícně pohlížela na tu ubožačku, zalitou potem a přivírající své velké oči.
„Ježíši,“ tiše pronesla. Našla v sobě alespoň tolik duchapřítomnosti, aby ji společně se Zuzkou dostaly do postele.
„Děkuji,“ hlesla. Jako by bylo její mohutné oddychnutí slyšet po celé místnosti, jako by dolehlo i k uším Szendreie a Schillera, kteří honem zakrývali okna. Otočili se a prohodili pár povzbuzujících slov.
„Dej jí něco pod hlavu, Zuzanko,“ pobídl Kamenský, „a přineste vědro vody...“
Pak se posadil k Lidce a chvilku si ji zkoumavě prohlížel. Široce otevřené oči měla protkány červenými nitkami a hruď se jí rozechvěle dmula nahoru a dolů. Pot jí nezadržitelně smáčel vlasy a lepil na tělo chatrnou spodničku.
„Kdy to přijde, pane doktor?“ ptala se a zoufale pomrkávala po sestře, která ji pevně držela za ruku.
„Už brzy. Uvidíš, že bude dobře,“ uklidňoval ji, i když ani v nejmenším netušil, jak dlouho to ještě bude trvat. Ztichli a dívali se jeden po druhém. Belláková se už vzpamatovala, alespoň natolik, aby z chalupy vyhnala Szendreie se Schillerem, kteří ve stísněné světničce jen zabírali místo.
Měla z toho všeho roztodivný pocit, jako by jí před očima povstávala legenda z Betléma. Žena, která tu ležela, sice nebyla neposkvrněnou a měla daleko k svaté panně, ale bilo v ní dobré srdce a zasloužila pomoc. Místo králů a mudrců tu stáli panský malíř, doktor a pandurský kapitán, místo chléva tu byla chudá chalupa, místo komety tisíce jiných hvězd, neméně krásných. A byl tu i Herodes, co čekal za branami, mladý baron, pomstychtivý Štefan Végh, který přišel pro své dědictví.
Noc se nekonečně vlekla, Lidku zachvacovaly bolesti, kolikrát již myslela, že přichází tisíckrát vytoužený a tisíckrát obávaný okamžik! Zuzka jako by rodila s ní, prožívala její bolesti i radosti z celé duše a nechávala si od sestry drtit ruku tím křečovitým sevřením. Leč rozhodující moment nepřicházel a svíčka dohořívala. Stařena ji hbitě vyměnila a sama přisedla, aby potěšila rodičku. Sepjala ruce k modlitbě.
Dva vyděděnci, Schiller a Szendrei, v té chvíli nenápadně obcházeli zarosenou náves. Šli směrem k rychtě, kde se stále svítilo. Marčekova vrata již byla blízko, když je jako duch překvapil Ondrej Javor, přispěchav od cesty. Všichni tři se vzájemně vyděsili a nyní po sobě překvapeně koukali.
„Už je po vás sháňka,“ zvěstoval mladý desátník, „baronka měla strach, že vás ti bandité chytili!“
„Vyřiď Její Milosti, ať si nedělá starosti,“ odsekl Szendrei, „máme důležitý úkol... “
„Pomoci Lidce porodit?“ optal se trochu úsečně Ondráš. „Ale já teď nemůžu nic vyřídit, Ilona by ráda věděla, jestli žiju! Tak jdu za ní!“
„My jí to rádi potvrdíme,“ odbyl jej Ján.
„To vám věřím,“ uchechtl se Ondrej. „Inu, po někom se shání Ilona, po někom baronka!“
„A ona ještě nespí?“ přešel přes zlomyslnou poznámku Schiller.
„Prý neusne, dokud nebezpečí nepomine,“ pokrčil rameny, „ale, k čertu, dobrá! Vyřídím jí to... ale nepřejte si mě, lotři, jestli se jen přiblížíte k Ilčině chalupě.“
„Ondráši,“ zvážněl kapitán, „kdo všechno to o Lidce ví?“
Desátníkovou tváří prolétl neurčitý výraz: „Zatím je snad v bezpečí, ale rozkřikne se to rychle, to si buďte jisti! Někteří chlapi jsou horší než slepice... “
Načež jim pokynul na pozdrav a trošku otráveně zamířil zpět do aleje, odkud před chvilkou přišel. Szendrei se pozorně zahleděl na Iloninu chalupu, zda děvče nezahlédne on sám, ale když nepochodil, následoval Schillera k vratům rychty. Jak nasvědčovalo světlo za oknem, domácí byli ještě vzhůru. Do napjatého ticha vesnice v ohrožení a cvrlikání cikád zaznívaly přes sklo okna dva hlasy. Jeden silný, mužský, ten patřil Mariánu Marčekovi, druhý, něžný a příjemný na poslech, to byl hlas Dorčin. A každou chvíli znělo jizbou „Kamenský“.
János Szendrei a Martin Schiller po sobě rozpustile pohlédli, vždyť nebylo pochyb, tady se domlouvá svatba. Ale neřekli nic a chvilku naslouchali cizímu hovoru. Když se rychtář pohnul ze židle, oba rázem uskočili od okna. Ale to si Marček jen poposedl.
Přešli ke vchodu a zaklepali. Výseč světla, vržená otevřenými dveřmi, oznámila rychtářův příchod. Marián Marček je srdečně pozdravil a vyzvídal, co je nového se Štefanovci. Pánové krčili rameny, prý že je mladý baron v Turkové a že tam přenocuje.
„Ale Végh je šelma,“ dodával jedním dechem Ján Szendrei. „Třeba nás jen chce oblafnout a v noci zaútočí!“
Tiše vešli do místnosti, kde je uvítal Dorčin mírný pohled. Marček jim nabídl posezení a sám se měl k odchodu.
„Kampak, pane rychtář?“
„Když jste tu vy, pánové, tak nic nehrozí. Zajdu se podívat za syny, hlídkují u cesty. A dejte mi pozor na Doru, ať nelítá někde po nocích!“
„Slyšíš, máme tě hlídat,“ křenil se Szendrei na Dorku a obrátil se k rychtáři, „to víte, že vám ji pohlídáme... “
„Tak hlídejte dobře, pánové, má před svatbou,“ ohlédl se po něm Marček. Sebral valašku a pistolky, hodil si na hlavu klobouk a s lucernou v pravici odkráčel přes náves.
Szendrei zjistil, že navázat hovor s Dorkou je mnohem snadnější nyní, když už je zaslíbená doktorovi. Časem přišla řeč na mladého Tomáše Marčeka (cizí patálie se poslouchají lépe než ty vlastní), Dorčina neposedného bratříčka, který byl postrachem všech matek v širém okolí. Ano, slyšíte správně, matek a nikoliv dcer, neboť dcery rychtářova Tomáše zbožňovaly. Dívka rudla a rudla, když s furiantským úsměvem vykládala, co (nebo lépe čí panenství) už má mladý Marček všechno na svědomí.
„Dorko, ty se nezdáš! To tě Kamenský pěkně zkazil,“ smál se Szendrei, „snad se ti s tím bratříček nechlubí!“
„Spíš je na to hrdý.“
„Tak teď to budou vědět i na zámku,“ přikyvoval se zvířecím smíchem Schiller. Z Dorky za ten krátký čas vylezlo všechno možné i nemožné, pánové se bavili a nenápadně upíjeli rychtářovo víno. Věru, co už ošemetných nebo směšně trapných situaci musel Tomáš Marček vytrpět kvůli své náklonnosti k něžnému pohlaví! Szendrei se Schillerem se pousmívali, ale v duchu, jako všichni ostatní, tiše záviděli.
„Ale tiše! Notak, pst! Matka a sestřičky spí,“ napomínala je. „Neměla by vědět, že vám říkám, co samy nevědí, a vůbec, že jsem tu s vámi takhle sama!“
„Ale ty přeci nejsi sama,“ nadhodil Martin a žertem ji objal kolem ramene. Dora ho odstrčila a odsunula se. Něco jadrného poznamenala, ale právě tak tiše, aby to nikdo z nich nemohl zaslechnout. Než si ji mohli začít dobírat, dveře se pomalu otevřely.
Dovnitř nakoukla malá hlavička, po ní ručka a nakonec celý klučina, Bellákovic Michal.
„Hele, návštěva!“ halasil Schiller jako hlásná trouba. „Pojď dál, kluku!“
Dorka překvapeně sledovala dítě, kterému mohlo být tak sedm, jak bez bázně kráčí ke stolu.
„To se divím, že vůbec dosáhl na kliku,“ konečně se ozvala a káravě pohlédla na chlapce. „Ty jsi utekl babičce, viď?“
„Nene!“ nepřesvědčivě zapíral. Ani za sebou nezavřel dveře, které vyzývavě nechávaly nakouknout nebezpečné noci.
„Ale utekl,“ trvalo na svém děvče a vyzvedlo jej na židli. „A ona tě teď bude hledat... “
„Myslí, že spím,“ káplo dítě božskou.
„Tedy, ty jsi ale mazaný,“ jako by dětským hláskem pravila a vyčítavě vrhla očkem po Szendreiovi, který bez pikantních historek viditelně usínal. Kluk si pohledu všimnul a hlasitě, velice hlasitě, vyhrkl: „Vy nosíte uniformu, strýčku?“
Jako by jej ten malý udeřil pěstičkou. Kapitán sebou trhl, chvilku poplašeně pomrkával.
„Ty jsi syn Petra Belláka?“ nakonec hekl, stále překvapen drzostí toho fracka.
„Neopověděl jste mi.“
„Jak vidíš, tak nosím, a doufám, že ty budeš taky, až vyrosteš... “
„Já budu zbojník,“ ohromil jej ten malý kujón. Szendrei zpozorněl. Tak vlče! Potenciální rebelant! Ale v dobrém rozmaru navázal: „A ty nechceš dodržovat zákon?“
„Já chci být jako tatínek.“
„A kde je tvůj tatínek?“ skoro až služebním tónem se optal kapitán.
„To nevím a nepovím-jste ošklivý pán.“
Dorka s neskrývaným smíchem přitakala, že má děcko naprostou pravdu. Ani Schiller nezůstal pozadu, několikrát již sice zívl, ale jeho humor neochladl. Naopak, Jánova porážka jej nadmíru rozveselila.
„Je vidět, že už tě všichni znají,“ křenil se. Ján Szendrei cosi zamručel a v duchu počítal čas. Ondrej už musí být zpět a jestli se někde mezi stromy líbá s Ilonou? Opět ho zachvátila bezmezná žárlivost a poznal, jak se všechny jeho vtípky na staromládenectví obrací proti němu. Už jen přítomnost Dorky v něm vzbouzela pocit intenzivní samoty, prázdné a šedivé. Být tak na Ondrejově místě! Už při té představě, jak s ní stojí někde v aleji a dotýká se jí, šílel.
Po dlouhém a ještě delším čase někdo prudce zabouchal na okno. Zvedli hlavy a Dorce hned zaplály oči. Vyskočila ze židle. Kamenský tiskl obličej ke sklu. Volal je pohyby ruky ven.
„Lidka má klučíka,“ sděloval jim, když se plni očekávání ocitli na návsi, „úplně zdravého!“
„Díky. Jsem v pořádku,“ špitla potem zborcená Lidka na Schillerovu otázku. Ležela pod duchnou, celá zrudlá a stále velmi těžce oddychující. Vlasy měla slepené potem, bujná hruď poskakovala s bláznivě přeskakujícím dechem a prosvítala skrz šat. Dítě už neřvalo, jako zázrakem vyslyšelo jejich modlitby a usnulo.
A světe div se, Betlém byl najednou úplný, spatřili Josefa-Kristiána Kerkesiho. Teprve teď si ho všimli, stál ve stínu a s hlavou svěšenou.
Svou přítomností překvapil, měli za to, že je v kaštělu střežen skoro jako ve vězení a že nemůže na krok. Nemluvil, jen s nečitelným výrazem hleděl na bývalou milenku. Jako by sám ani nevěděl, jak se zachovat a jak přistupovat k dítěti, jehož otcovství mu ihned přisoudila.
O mnoho šťastněji působila Zuzka, skoro tak splavená, jako maminka sama. Chovala zabalené dítě, tiskla jej k hrudi a nadšeně si je prohlížela. Nikdo jí v té chvíli neviděl do duše a těžko by si někdo dokázal představit, že tam vedle ryzích citů trůní i závist a žárlivost.
„Gratulujeme, Liduško,“ srdečně jí přál Ján Szendrei, ale když mu chtěla rozesmátá Zuzka dítě podat, ustoupil. A protože viditelně unavený Schiller apaticky rýpal nožem do stolu, obešlo se to bez poznámky. Ani radost Bellákové nebyla zcela upřímná, tetka jako jediná viděla i stinné stránky. Přišlo jí sice příliš rouhavé a ostudné přát si, aby dítě zemřelo, ale teď, když přežilo, vyvstávalo mnoho problémů, těžce řešitelných a odsuzujících Lidku na okraj společnosti. Nebála se hanby, která padne na celý dům, necítila žádný z těch odvěkých předsudků a z celého srdce přála Lidce její radost, jen se obávala, jak dlouho ta radost vydrží.
Pohlédla na rodičku, která mezitím upadla v blahodárný spánek. Spalo se jí lehce, jen Kristián Kerkesi stál vedle jako podivná socha, věštící potíže.
Leč po čase odešel i mladík, byl zde na zapřenou a nechtěl na ostatní přivolat neštěstí. Po něm zmizeli Ján Szendrei a Pavol Kamenský, doktor doprovázel Dorku domů, Ján vykročil zpět ke kaštělu. Unavená Belláková nakonec zanechala v místnosti jen Zuzku se Schillerem, oba svorně poklimbávající u Lidčiny postele. Pak se odebral i Schiller (stejně s ním nic nebylo, jen pořád srkal z čutory nějaké svinstvo) a při svém odchodu probral Zuzanu.
Než stačila obrátit hlavu, už byl kdesi pryč a s ním i její spánek. Roztržitě povstala a došla ke kolébce s dítětem hned vedle Lidčina lože. Jak jí toho tvorečka záviděla, jak moc toužila, aby byl její! Zbožňovala jej od prvního pohledu, chtěla chlapečka sestře ukrást, jako by byl jen dětskou hračkou! Naklonila se nad kolébkou a opatrně k němu natáhla ruku. Skoro se dotkla jeho pokožky, ale rázem stáhla ruku nazpět. Jen se ho dotknout a křik by všechny probudil! Hlavně Lidku a ta potřebuje odpočinek!
Okouzleně a zároveň zklamaně si dítě naposledy prohlédla a plna rádoby mateřských citů sfoukla svíčku a po tmě vyšla z komůrky, aby se uložila ke spánku vedle tetky. Zuzka si stáhla šaty a ve spodničce přikročila k posteli. A tu její zrak narazil na něco, co tu být rozhodně nemělo. Peřina vedle Belláková se plasticky boulila, i v mdlém svitu to bylo příliš dobře patrné. Přistoupila blíž a spatřila ještě něco jiného, o poznání znepokojivějšího. Cosi se bělalo v měsíční záři, cosi čnělo přes okraj postele. Dodala si kuráž a opatrně se té věci dotkla.
Prudce uskočila.
To jsou přeci nohy! Ale jaké?! Zapocené a chlupaté! Ty přeci nepatří stařence! Už jen ta velikost! Proboha, takové palce! Na dotek přerostlé nehty!
S notnou dávkou odvahy lehce nadzdvihla deku, aby zjistila, kdo si ustlal vedle nic netušící pěstounky.
Ha, Schiller!
Nevěděla, zda se svalit na zem v křečovitém záchvatu smíchu nad tou neomaleností, nebo se rozplakat, že nemá kde spát. V první chvíli si chtěla vydobýt své lůžko násilím, tahala střídavě za jednu, střídavě za druhou a následně i za obě nohy součastně, jejich majitel se však nepohnul ani o píď. Otřela si zpocené čelo a chvilku nerozhodně postávala nad obsazenou postelí, na jedné straně tetka a na druhé Schiller. Když poznala, že pouhý úpěnlivý pohled se spáči nehne, navlékla si zpět šaty, utáhla živůtek a vyplížila se z chalupy.
Byla jasná noc, hvězdný náhrdelník svítil nad krajem, všude se rozléval stříbrný měsíční svit a noční les vydával tajemné zvuky. Zuzka kráčela, co noha nohu mine, najednou neměla žádný strach ze štefanovců, připadali jí vzdálení. Myslela na Lidčino dítě a v duchu si je přivlastňovala. Dala si pozor, aby se nepotkala s ponocným či hlídkami, a vydala se někam směrem ke kaštělu. Bezcílně bloudila mezi stromky na návrší, rosa ji studila do bosých chodidel a přesto se jí nechtělo spát. Keře před ní v tom magickém světle tvořily zvláštní výjevy, tu myslela, že vidí chalupu, tu jezdce s koněm. Konečně pocítila únavu a touhu po návratu.
A tu se u paty jednoho ze stromů cosi začernalo.
Zvíře? Nikoliv, lidská bytost!
Poznala Jána Szendreie. Zvědavě a trošku v obavách klesla k nehybnému kapitánovi aby zjistila, že si tohle místo vybral ke spánku dobrovolně. Žertem pomyslila, že mu snad také někdo obsadil postel. Ján měl vedle sebe opřený meč a plášť mu nedbale visel přes rameno, asi sklouzl. Se šibalským úsměvem odsunula kord stranou, připravená provést nějakou neplechu. Hned však otočila a napadlo jí, že by byla škoda nevyužít situace a nějak na sebe nestrhnout pozornost ostatních, která se nyní beze zbytku upírala na Lidku a její dítě. Se zatajeným dechem vklouzla pod plášť a opřela svou plavou hlavu Szendreiovi o rameno. Ján spal jako zabitý. S pocitem, že se není čeho bát, brzy také spokojeně usnula.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
