|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: 43. kapitola - Bylo mu to jedno ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 22.11.2009, 6:27
|
|
| |
|
|
Ozvalo se zabouchání na mohutné vstupní dveře. Jirka, který stál u jediného, zato velkého okna knihovního sálu, se napřímil, ale neotočil se. Uslyšel, jak se Monika zvedla z pohovky a nervozně začala přecházet po místnosti; ze vstupní haly dolehl Martinin a druhý ženský hlas.
„Tak dobře, pojďte za mnou,“ řekla Martina a Jirkovi hned došlo, že to není mamka.
Do místnosti vešla policistka s Martinou v patách a rozhlédla se.
„Dobrý den,“ pozdravila a změřila si dvojčata soucitným pohledem. „Přišla jsem… přišla jsem se vás zeptat na pár věcí ohledně včerejší noci. Chápu, že pro vás nejspíš nebude lehké o tom mluvit, ale čím dřív budeme hotovi, tím to bude lepší. Včera mi dalo celkem zabrat, přesvědčit šéfa, aby to odložil.“
„Dobře,“ souhlasila Monika a stejně jako jí, i Jirkovi hned došlo, že se policistka snaží zapůsobit mile. A dařilo se jí to.
„Prosím, posaďte se,“ pokynula Martina k pohovce a policistka se posadila, následována všemi ostatními. Jirka zůstal stát u okna a nedůvěřivě si ji prohlížel.
„Jirko,“ usmála se Martina svým milým úsměvem.
„To je dobré, já postojím.“
Policistka vytáhla poznámkový blok a propisku: „Takže, slečno Hykel, zámek patří vám. Řekněte mi, prosím, co se tady stalo. Proč hořelo?“
„Bylo to žhářství,“ odpověděla okamžitě Martina.
„Jste si tím jistá? Víte, kdo požár založil?“
Martina sklopila pohled do země a naprázdno polkla. „Můj bratr.“
„Váš bratr?“ podivila se policistka a na chvíli zapomněla zavřít ústa. Nešlo si nevšimnout, že má celkem výrazný předkus.
„Ano. Radim Chytil, je to… Jirkův a Moničin otec.“
„Proč právě v tom místě? Požár byl podle zprávy kriminalistů založen ve štítu podkroví velkého sálu a našly se tam zbytky různých věcí.“
„Řekla bych, že měl k tomu místu silný citový vztah.“
„Měl ho rád?“
„Nenáviděl ho.“
„Z jakého důvodu?“
„Je to… složité.“
„Čekala jsem to,“ vytáhla policistka ze své tašky složku plnou různobarevných papírů. „Není to poprvé, co tady hořelo.“
Martina pohlédla na Jirku a Moniku a v pohledu se jí objevilo mírné rozladění.
„Podle vyšetřovací zprávy z roku osmdesát dva založil váš bratr požár, který způsobil smrt dvou lidí.“
Jirkovi se roztřásla ruka; schoval ji do kapsy a doufal, že si nikdo nevšimne tlukotu jeho srdce, které bilo jako o překot.
„Poté byl odebrán vašim rodičům a umístěn do dětského domova s Richardem a Reneou Vogelovými, dětmi zemřelých manželů Anny a Josefa Vogelových. A teď se dostávám k tomu hlavnímu,“ odložila policistka složku starou víc jak čtvrt století a vzala do ruky další papír, „Zmíněný Richard Vogel, sirotek po Josefovi a Anně Vogelových, byl včera zabit zbraní, která se našla u Jiřího Chytila, vašeho synovce.“
Martina těkala očima po místnosti a hledala bod, na který by zaměřila své nervózní oči.
„Nechápu to,“ přiznala policistka a rozhlédla se po všech třech přítomných. „Musíte mi pomoct to pochopit.“
„Nemůžu...“ hlesla Martina.
„Slečno Hykel, budu vás v tom případě muset všechny odvést na stanici.“
„To určitě nebude nutné,“ promluvil Jirka, jak nejsrozumitelněji dokázal a v duchu si dodal odvahy. „Richard Vogel chtěl Martinu zabít, já ji jen chránil. Našli jste u toho těla přece pistoli, ne?“
„No…“ listovala policistka papíry.
„Měl ji v ruce! Mířil na Martinu a říkal u toho věci, které…“ Hlas mu přeskočil a Jirka se překotně nadechl. „Nemohl jsem ho nechat, aby to udělal.“
„Udělal jsi ze sebe kvůli tetě vraha?“
„Chcete ho odsuzovat?“ bránila Jirku Monika.
„Já jen dělám svou práci.“
„Vážně?“ zvedla Monika tázavě obočí. „A kde jste byli, když asi tři roky otec mlátil naši mámu?“
Ticho se na několik okamžiků nafouklo do celého prostoru místnosti.
„Je mi líto, ale projednávání takových věcí náleží městskému úřadu. Ten rozhoduje.“
„Rozhoduje,“ uchechtla se posměšně Monika. „Spíš pozastavuje řízení a utvrzuje tím násilníky v tom, že nedělají nic špatného.“
Policistka zabořila pohled do své hromádky papírů. „Dnes jsem se přišla poptat na minulou noc. Mohli bychom se toho prosím držet? Čím dřív skončíme, tím lépe, nemyslíte?“
„Ano,“ přikývla Martina. „Myslím si ale, že byste se měli zeptat hlavně mého bratra, a to na ten požár, který včera založil. S tím my nemáme nic společného.“
„To samozřejmě já nebo někdo z mých kolegů uděláme. Teď ale potřebuji slyšet, co se stalo na místě, kde jsme našli tělo Richarda Vogela.“
Nikdo nemluvil. Martina koukala na podlahu, jako by se v ní snažila vyčíst cosi skrytého.
„Já už to přece řekl,“ ťukal si Jirka nervózně prsty do dlaně.
„Co tomu předcházelo?“
„Už jste někdy někoho zabila?“
„Vyhrožoval slečně Hykel? Chtěl se pomstít za smrt svých rodičů?“
„Takže ne,“ odpověděl si Jirka na svou otázku sám.
„Proč se chtěl pomstít vám?“ otočila se policistka na Martinu. „Dům Vogelových přece zapálil váš bratr, ne vy.“
„No, víte…“ nadechla se Martina zhluboka. „Věci občas bývají ukryté hlouběji, než doopravdy jsou.“
„Dobře, prozatím vám poděkuji,“ zareagovala policistka, schovala notes, do kterého si dělala poznámky, zpět do tašky a postavila se. Nejspíš poznala, že více odpovědí dnes nedostane. „Policie důkladně prozkoumá zprávy kriminalistů a případ postoupí na okresní zastupitelství. Budu vám ale držet palce, hlavně tobě, Jirko. I když ještě není nic prošetřeno, pokud jsi opravdu chránil svou tetu tak, jak říkáš, tak potom klobouk dolů. To by každý neudělal.“
Jirka tiše přikývl a v duchu si přál, aby už žena odešla. Nic ho teď nemohlo rozladit více, než její poslední věta.
„Určitě se ještě uvidíme, tady,“ vytáhla z přední kapsičky tašky vizitku, „je číšlo přímo na mou kancelář, kdybyste cokoliv potřebovali, váš případ spadá do mé kompetence.“
„Děkujeme vám,“ vzala si Martina vizitku a vyprovodila ženu do vstupní haly.
Jirka se posadil na područku pohovky. Zasněným výrazem bloudil po místnosti, dokud se ze vstupní haly nevrátila Martina. Zastavila se u dveří a v rukou převalovala právě obdrženou vizitku.
„Víš, jak je na tom Michal?“ zeptal se do ticha Jirka.
„Jo, volala jsem do nemocnice, je v pořádku. Tu kulku mu vyndali a dostal antibiotika.“
„To je dobře,“ přikývl Jirka a znovu se pohroužil do ticha.
Hodiny na stěně odbily pravé poledne.
„Lenko,“ oslovila Martina mamku sedící naproti ní pod jedním z naleštěných benátských zrcadel zámecké jídelny. „Opravdu se omlouvám. Je mi to líto.“
„Jak můžeš být tak nezodpovědná? Jsi stejná jako Radim.“
„Co-cože?“
„Copak nevidíš, co jsi způsobila? Co kvůli tobě Jirka udělal?“
„Ale mami, Martina za to přece nemůže,“ ohradil se Jirka a kousl se do rtu. „To jsem byl já, kdo tam šel. Dobrovolně, Martina chtěla, ať utečeme a my neposlechli. Nevyčítej to jí.“
„Nejde tady jen o minulou noc. To… copak vám to není ani trochu hloupé? Skoro rok jste mi všichni lhali. Mám vás pořád ráda, ať se stalo cokoliv, a jsem hlavně ráda, že jste v pořádku. Ale opravdu si nejsem jistá, jestli je tohle to pravé místo, kde byste měli bývat.“
Jirka se překotně nadechl a zamyšleně si prohlížel desku stolu. „Víš, mami… když jsem tady byl poprvé, přísahal bych, že už se tady snad nevrátím. Připadal jsem si tady hrozně; nikdo mi nechtěl dát odpovědi, všechno bylo jako… zamlžené. Ale čím častěji jsem tady býval, tím jsem to tady měl radši. Po tom všem, co se stalo doma, to bylo něco… Nevím jak to říct, bylo to zkrátka něco jiného. A mě to pomohlo.“
„Ten člověk tě srazil autem, chtěl tě zabít, Jirko. Já nemůžu dovolit, abyste se s Monikou pohybovali v místě, které to všechno způsobilo.“
„Teď už je to přece jedno,“ namítla Monika. „Richard Vogel je mrtvý.“
Mamka zavrtěla mírně hlavou.
„Zajděte si pro věci,“ zvedla se od stolu a pohlédla na dvojčata. „Počkám vás venku.“
„Mami, počkej,“ postavil se i Jirka. „Prosím, posaď se zpátky.“
„Jdeme domů. Teď hned, takže si vezměte věci a přijďte ven.“
„Budeš se za mě stydět?“ hlesl Jirka a rty se mu roztřásly.
„Co to povídáš?“ vykulila mamka oči.
„Jo… někoho jsem zabil a ty se za mě budeš stydět. Kdo by chtěl mít takového syna. Nenávidí mě taťka, tobě je za mě trapně. Proto tohle děláš.“
„Jirko, nechej…“
„Myslím, že jiná máma by na mě byla pyšná. Zachránil jsem život někomu, koho mám rád. A ty mě zavrhuješ.“
„Nic takového jsem přece neřekla!“
„Ani jsi nemusela. Tobě totiž nikdy nešlo přetvařovat se.“
Jirka vyběhl z místnosti a zamířil po schodišti nahoru do prvního patra. Když vrazil do svého pokoje, měl už obličej celý mokrý od slz. Roztřesenýma rukama posbíral veškeré svoje věci, sbalil – nebo lépe řečeno nacpal – je do batohu, hodil si ho přes rameno a za hlasitého vzlykání vyšel z pokoje na chodbu.
„Copak… jsem nebyla potrestána dost? Zabili jste mi sestru i rodiče, to ti nestačí?“
„Ne, nestačí.“
Výstřel.
Jirka doteď netušil, jak se ze svého úkrytu dostal k Richardovi tak blízko. Ale byl rychlejší než on.
Kácející se tělo, život vyprchal z jeho očí...
A on křičel. Jako malé dítě, vydávající drásavé zvuky. Od úst mu ukáplo několik slin.
Bylo mu to jedno.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
