|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (36. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 22.11.2009, 6:43
|
| *** |
| |
|
|
Hear me!
Nad námi zakroužil havran a odletěl kamsi daleko před nás. Znovu se ozvaly hromy, na zpocené tělo se mi lepili brouci a housenky, kteří na mě padali z rozhoupané trávy. Naráz jsme obě měly potřebu spěchat. Nevěděla jsem kam, ale hlavně pryč odtud, nejlépe zpátky k barbarům. Bez Kaileen? Nemysleli by, že jsem zkoušku vzdala?
„Počkej,“ zastavila jsem královnu, ale nedovolila jsem si na ni sáhnout, už tak byla dost rozzlobená. Nejspíš jenom zklamaná z toho všeho, ovšem u ní to vyšlo nastejno.
„Slyšíš něco?“ zpozorněla.
„Ne, ale měly bychom to ještě zvážit. Vždyť neděláme nic, co je nám přirozené, jen se hloupě rozhodujeme mezi Narat a Iss.“
„O to tu přece jde,“ namítla a chtěla pokračovat v cestě.
„Copak my smrtelníci máme soudit bohy?“
„Co navrhuješ?“
„Co bychom udělaly jindy? Kdybychom nevěděly, o co tu jde,“ upřesnila jsem. „Šla bys zpátky ke koním, nebo by ses vrhla mezi ta monstra?“
„Ty máš ve zvyku klábosit, já bych dávno bojovala.“
„Tak vidíš. My mezi nimi nemusíme volit, protože narozdíl od Narat víme, jak dlouho by bojovník přežil, kdyby nepoužíval rozum. Ony se nějak rozsoudí, mají přece tolik sourozenců, otce…“
„Otce?!“ zjevila se Narat těsně přede mnou. „Raam mi nikdy nebyl otcem!“
„Tak nemluv!“ napomenula ji Iss, která se zhmotnila hned po ní.
„Budu mluvit, jak se mi zlíbí o bohu, který má raději smrtelníky než mě,“ odpověděla pohrdavě.
„Jak to můžeš říct?“
„Jak?! A co je toto?!“ stiskla Raamův amulet a strhla mi jej z krku. „Nosím snad já tento znak?! Nosíš ho ty, Iss?! Ne, nikdo z nás, ale zrovna jí ho musel dát! Děcku, které učí bojovníky citům a podobným hloupostem a dělá z mojí Kaileen oběť pro kdejakou chamraď!“
Byla tak rozzlobená, až jsem se divila, že ještě stojím. Její sestra nedokázala na výčitky reagovat. Narat ztlumila hlas a přednesla svoje rozhodnutí.
„Nejdřív dokončíme náš souboj, Iss, a pak si vyřídím ten zbytek. Jedna z nás musí nyní zvítězit, jsou tři, dvě ku jedné je chatrné vítězství, ale mně postačí. Ty nepřežiješ,“ odvrátila zrak od ženy v rouše, zadívala se na mě, zatnula pěst a rozdrtila amulet, jen pták se prodral jejími prsy a zaskřehotal, než se ztratil. „Buď nakrmíš jeho,“ kývla směrem k ještěrům, „nebo se postavíš přímo mně.“
„Potom se postavím tobě.“
„Boha nelze zabít a já tě neušetřím. Až tě Kaileen uvidí umírat, splní to, čím jsem ji každou noc uspávala – ten malý vystrašený uzlíček, který se mi třásl v náruči,“ ukázala prázdné dlaně, „a přestane toužit po tobě. Klidně věnuj svůj hlas Iss, stejně nepřežiješ,“ zopakovala a zmizela.
„Je to na tobě,“ řekla Iss královně, než se ztratila.
Obě jsme přemýšlely, co tím myslela.
„Zřejmě pro ni nejsme ničím,“ promluvila Corita, „ale znám boha, který zařídí remízu, třeba vám to dá trochu času. Myslím, že jediná Kaileen dokáže Narat zastavit. Hlídej, jestli se sem něco neblíží.“
Klekla si a zdálo se, že se modlí. Dlouho byla doslova mimo, potom se zvedla a položila mi nečekanou otázku.
„Dala´s jí všechno?“ Zaskočila mě. Když jsem na ni moment zírala a neodpověděla, zeptala se ještě jednou. „Včera v noci, dala´s jí všechno?“
„Ne.“
„Tak jí to dáš.“
Rozběhly jsme se k místu, kde jsme zahlédly soupeřící monstra. Ať to byla od Narat léčka nebo ne, Coritě nevyhrožovala a já jsem měla stejně padnout. Stmívalo se rychle, nebyl čas vymýšlet jinou strategii. Prudký vítr odkláněl stébla trávy a tvořil nám uličku v jinak nepřehledném porostu, přesto se dalo zaslechnout pískání.
Dorazily jsme příliš blízko k ještěrům, pro jistotu jsem měla v ruce meč. Corita najednou zastavila, skoro jsem do ní narazila. Otočila se, naznačila, abych byla potichu. Blýskalo se, přitom nás zvuk hromu neohlušoval, zřetelně bylo slyšet několikeré rupnutí a mlaskání.
„Ať je to co chce,“ otočila se na mě, „zabijeme to, sebereme Kaileen a rychle pryč.“
„Chceš říct…“
„Nechci, ale musíš s tím počítat. Kaileen by těžko něčemu zlomila kosti, aby si vytrhla část vnitřností.“
„To Narat neudělá,“ odmítla jsem, že by ji obětovala.
„Bohyně, která lže, udělá cokoliv,“ odpověděla, načež něco zařvalo tak, že se i ona lekla.
„Lee!“
„Kaileen!“
„Lee, uteč! Běž!“
Já a utíkat? V žádném případě. Sice jsem na Kaileen neviděla, ale mezi stébly prosvítal volný prostor, musely jsme být pár metrů od místa, kde se souboj odehrával. Ať je to, co je to – zabiju to, seberu Kaileen a rychle pryč.
„Na to zapomeň!“ zadržela mě Corita.
„Nemůžeš ji tam nechat!“ bránila jsem se, když se mě snažila odvléct.
„Pro ni už je pozdě.“
„Pusť mě, ty zbabělče!“
„Dost!“ Otočila mě k sobě a vrazila mi facku. „Vzchop se! Zůstala tam, abys ty mohla utéct, tak běž, jinak umře zbytečně.“
„Jenže já to stejně nepřežiju, nemůžu porazit Narat, to ani ty nedokážeš! Přece bychom ji měly aspoň pohřbít.“
Dívala se na mě a zjevně byla téhož názoru.
„Pojď, než si to rozmyslím.“
Kaileen se stačila odplazit do úkrytu vysoké trávy. Byla vyčerpaná, ale neměla žádná zjevná zranění. I Coritu to překvapilo a nechápaly jsme, proč mě od sebe odháněla, když jí nic nehrozilo.
„Co tu ještě děláte?!“ Odstrčila Coritu. „Odveď ji pryč!“
„Co ty?“
„Já si poradím, zmizte už!“
Něco proletělo ozářeným nebem a vzápětí se ozvaly dvě rány, až země zaduněla. Chvilku bylo ticho, zvedly jsme Kaileen a vydaly se na zpáteční cestu.
„Je pozdě,“ řekla, když se ozvalo další dunění. Ne tak silné, přesto se půda pod našima nohama třásla.
„Co to je?“ zeptala se Corita, protože tušila, že Kaileen zná odpověď.
„Musíte pryč,“ pustila se nás, „běžte, já je zdržím.“
„Vždyť nemůžeš pořádně stát,“ namítla jsem.
„Ty,“ obrátila se na Coritu, „mi ručíš za to, že se dostane živá zpátky do vesnice.“
„Bude tam na tebe čekat,“ přikývla Corita. „Bo nám pomůže.“
Byl by nám pomohl, ale nedalo se to stihnout. Ze dvou různých směrů se k nám něco blížilo. Běželo to a země duněla. Corita a Kaileen to musely vidět, narozdíl ode mě. Z podivného důvodu Kaileen strčila do královny a naznačila, na kterého soupeře se má soustředit, druhého tvora si nevšímaly.
Ticho.
Kousek od nás to zastavilo, zavrčelo to a tráva se před tím rozestoupila. Bytost nebyla vyšší než Kaileen, zato podstatně mohutnější. Světlé vlasy lemovaly téměř zvířecí tvář plnou hlubokých vrásek, na hnědé pokožce visely cáry oblečení, prostě jen tak odporovaly přírodním zákonům, jako přilepené držely na těle nositele. Možná spíš nositelky, těžko se to dalo odhadnout. Zato se dalo snadno odhadnout, že pracky té bytosti budou její silnou zbraní. Byly úměrné postavě, ale tak dlouhé drápy jsem nikdy neviděla, jen mírně zahnuté, jako by jí prsty přerůstaly v jednostranné čepele.
Zadívala se na mě a nastavila ruku hřbetem ke mně, abych si ji mohla lépe prohlédnout. Jasná výzva. Potichu vrčela, svěsila paži a znovu se dala do pohybu. S každým krokem se země trochu zachvěla, cítila jsem přítomnost něčeho… Aniž by Kaileen spustila oči z první bytosti, zachytila Coritu, když chtěla reagovat a napadnout podobné stvoření, které se objevilo těsně vedle nás.
„Nech ji, ona vám neublíží.“
„Zatraceně, Kaileen, co to je?!“
„Co asi?“
Byla jsem už krajně nervózní, ani Corita nevypadala, že by se jí nejistota líbila. Zatímco jedna bytost stála vedle nás a její oči se na nás přátelsky dívaly, ta druhá si klidně kráčela pro mě. Kdyby se postavily vedle sebe, snadno by si je člověk spletl.
Kaileen jí šla naproti. Mluvily spolu stejně jako v mém snu, ale zatímco tajemná bytost ji očividně k něčemu vyzývala a byla bojovně naladěná, Kaileen zakroutila hlavou a spíš bych řekla, že o něco žádala. Byla odmítnuta a jemně odstrčena stranou, s tím se však nespokojila, proto následoval silný úder hřbetem pracky, který nečekala. Za mnou se ozvalo výhrůžné zavrčení a raději jsem ustoupila, abych novému spojenci nebránila v cestě.
Kaileen se těžko sbírala sledována zraky všech. Jedny oči se od ní odvrátily a zadívaly se na mne, jako bych já byla vinna. Šlo to po mně. Kaileen se sice snažila doběhnout, ale nestihla to. Záchranu jsem našla v novém spojenci. Corita rychle pochopila, že máme příležitost utéct. Chytila mě a zatímco se rvaly, pomalu jsme ustupovaly. Kaileen se přidala k nám.
Nepřítel byl mnohem silnější, než jsme čekaly. Dokázala se zbavit soupeřky a když se kolem sebe rozhlédla, rozzuřilo ji, že jsme se pokusily uniknout. Její řev nám prozradil, co bude následovat.
„Běžte!“ odstrčila nás Kaileen.
„Bo, dělej něco!“ ujelo Coritě.
Kromě toho, že nám pomáhal větrem vytvořenými uličkami a blesky, které nám alespoň trochu posvítily na cestu, nemohl nic dělat. Mlhou by nám přitížil, déšť nebyl k ničemu, slunce v noci… Běžely jsme ze všech sil, bohužel jsme jich měly míň než nepřítel.
Spletla jsem si je, tak hloupě jsem se spletla, když se k nám mohutným skokem přemístilo tělo jedné ze dvou bytostí. Myslela jsem, že nás to chce napadnout, ani Corita nečekala, že se k nám nejdřív dostane ta, která nás chtěla bránit. Vyhnuly jsme se jí a pak stačilo jen napřáhnout pracku se smrtícími drápy.
Objevila se přede mnou tak nečekaně, Kaileen křičela, já jsem toho nebyla schopna, když si spár razil cestu mým břichem. Úplně skrz, cítila jsem, jak protrhl i kůži na zádech.
Během toho okamžiku jsem nevnímala, kde je Corita, jenom jsem se dívala, jakou extázi prožívá Narat. Přidržela si mě, abych se jí dívala do očí, když pomalu vytahovala pracku ven. Corita mě zachytila, nemohla jsem se déle udržet na nohou. Strach, bolest a neovladatelný třes těla, to jediné jsem dokázala vnímat.
Dokud nedoběhla Kaileen.
Surově Narat odstrčila, klekla si k nám, podívala se na Coritu, ale ona nemohla udělat víc, než jen pomalu zakroutit hlavou. Kaileen se snažila udržet mě při vědomí. Nadávala mi, slibovala. Věděla, že to bolí, věděla, že každý pohyb bude horší než ten předchozí, proto mě nechala ležet v náruči královny a já jsem nemohla ani zvednout ruku, abych jí ukázala, jak moc ji potřebuju.
„Kaileen,“ naznačila Corita.
„Ne, ještě ne,“ divoce zakroutila hlavou a obrátila se na bohyni. „Pomoz jí!“ Ona jenom mlčky stála a spokojeně se na mě dívala, ze spáru odkapávala moje krev. „Pomoz jí, jinak povraždím tvůj lid, jednoho po druhém!“
„Neuděláš nic,“ odpověděla povýšeně Narat. „Vychovala jsem tě, patříš k nám, je to i tvůj lid.“
„Ty nemáš odvahu,“ řekla jí Corita a dál se věnovala mně.
„Ona mohla zvolit!“ křičela Kaileen a ukazovala na Coritu. „Proč mně tu šanci bereš? Oč jsem horší než ona?!“
„Nebudu smlouvat! Jsem bohyně, tak jsem se rozhodla a ty s tím nic neuděláš.“
„Tak si vezmi i mě,“ zachytila její ruku.
„Kaileen!“ okřikla ji Corita. „Teď ne, Lee tě potřebuje. Umírá.“
Topila jsem se sama v sobě, cítila jsem pach i chuť krve a musela toho Kaileen ještě tolik říct, ale na nic nebyl čas. Věděla jsem, že to nestihnu.
„Kaileen...“
„Nemluv,“ pohladila mě, přesto se ke mně sklonila, aby mi lépe rozuměla.
„Nenech mě umřít.“
Nejspíš mi ještě něco říkala, ale poté, co jsem nebyla schopna zaostřit, jsem přišla i o sluch. Pořád jsem cítila její ruce, její tělo, když mě k sobě přitiskla a naposled jsem vdechla její vůni.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 12 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
