obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2916054 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Vina lásky III. část ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Vina lásky
 autor Velvet tears publikováno: 05.12.2009, 9:04  
Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím?
 

Vina. Ráno nedokáži myslet na nic jiného. Neměla bych Lukášovi vysvětlit, proč jsem se na svatbě tak chovala? Neměla bych ho ujistit, že miluji navždy jen jeho? Rozhlížím se. Nikde ho nevidím. Tiše se otevírají dveře. Nakoukne, aby zjistil, zda už jsem se probrala. Vejde. V rukou nese tác s vydatnou snídaní, kde nechybí káva, ani můj oblíbený jogurt.
„Jakpak se vyspala moje nová ženuška?“ usmívá se a září radostí. Nemohu tuhle chvíli kazit hloupým vysvětlováním. Určitě najdu vhodnější příležitost.
„Čekal jsem, až se vzbudíš. Spala jsi jak miminko.“
„Taky že se mi spalo moc hezky,“ spokojeně se protáhnu.
„To je ale servis! Doufám, že snídani do postele mi občas přineseš i za dvacet let,“ rukou naznačím, aby si ke mně ještě na chvíli lehnul. Nadšeně se usměje a vzdálí se. Snažím se vypozorovat, co se chystá udělat. Pochopím, až když se celá postel rozhoupe. Jedním skokem se ocitne vedle mě.
Láskyplně na mě pohlédne a začne mě hladit po vlasech.
„Že váháš! Budu ti jí nosit navždycky.“
Něco se mi na té větě nelíbí. Je to fakt, že jednou naše idylka skončí. Až zemřeme. Mezi obočím se mi objevuje patrná vráska. Myšlenka, že by umřel, mě naplňuje panikou. Nikdy jsem tak nepřemýšlela.
„Musím na záchod,“ vstanu. Skoro utíkám pryč. Nesmím se přece rozbrečet jako malé děcko. Jsem dospělá vdaná žena a ty neřeší každý problém útěkem na záchod.
„E, promiň,“ u dveří se málem srážím s Petrem. Všímám si jeho oblečení. Černé triko s krátkým rukávem a volné kalhoty na doma mu moc sluší.
„Ahoj,“ pozdraví. Prohlíží si mě. Úsměv se mu pomalu vytrácí ze rtů, když si všimne, že mám na krajíčku.
„Ahoj,“ pohotově odpovídám. Za svou horlivost se stydím. Nemusí být přeci celému světu jasné, že se v jeho přítomnosti nedokážu ovládat.
„Jdeš…?“ Jeho otázka se ztrácí v tichu. Otevře dveře a rukou naznačí, abych vešla. Překvapí mě svou galantností.
„Mmmm,“ zamručím na souhlas a vykročím k toaletě. Snaží se mi vyhnout. Zamotáme se. Zastavíme, usmějeme se a pokračuji v chůzi. Úspěšně ho obcházím. Když vejdu a zavřu, zrudnu. Pochybuji, že jsem včerejší noc prožila s Lukášem a ne s ním. Tak bych se chovala po společně prožité noci. Rozbrečím se. Mrzí mě, že nemyslím na Lukáše. Jeho přítel mě zajímá víc. Snažím se ho vypudit z hlavy, ale nechce se mu ven. Zabydlel se a odmítá odejít.
Další dny probíhají stejně. Chodím s Lukou a Petrem na výlety, večeře a procházky. Směji se jejich historkám a zážitkům z dětství. Dávám si pozor, abych se nedívala na Petra. To ale nemůže trvat donekonečna. Občas, když se naše pohledy setkají, naplní mě rozporuplné emoce radosti, strachu a provinilosti.
Nastane čas, kdy musí Lukáš nastoupit do práce. Trávím dopoledne s Petrem. Vyhýbáme se. Ani jeden z nás nechce, aby se z našeho vztahu vyvinulo něco víc. I Petr cítí, že musí brzy odjet. Lukáš si nepřipouští myšlenku, že by ho opustil. Přemlouvá Petra, aby zůstal.
Jednoho večera se manžel vrací pozdě z práce:
„Ahoj, jsem doma,“ zvolá, pověsí kabát na věšák a sundá si boty.
„Ahoj,“ přivítáme ho jednohlasně. Často nás napadají stejné myšlenky ve stejný okamžik. Překvapeně vzhlédne a nechápavě zavrtí hlavou.
„Zítra budu muset odjet na služební cestu,“ vzdychne si smutně.
„A na jak dlouho?“ ptám se s viditelným zájmem. Možná až moc viditelným.
„Na tři dny.“
„Tak to já asi pojedu, ne? Stejně už bych se měl vrátit.“ Petrův hlas klesá. Ramena se spouští smutně dolů.
„Né, zůstaň, prosím,“ vyděsí se Lukáš, „alespoň týden…“ Fakt, že jeho přítel musí odjet ho zřejmě ještě nenapadl. Co si myslel? Že s námi bude žít? To už rovnou můžeme zkusit třeba švédskou trojku! Vyjeveně a šokovaně těká očima z jednoho na druhého, jako bychom se proti němu spikli. Petr nechce svého přítele trápit a rychle souhlasí. Pozoruji scénu, mlčím a čekám.
„Dobře, zůstanu tedy ještě týden.“
„Děkuju ti,“ vydechne úlevou. Zamíří do ložnice, aby se sbalil na cestu. Když odchází, ani se neohlédne. Nepoznávám ho. Nikdy se takhle nechoval. Vyšlu letmý, vyděšený pohled po Petrovi. Jak dokážu vzdorovat touze, když se mi do cesty nepostaví žádná překážka? Sklání hlavu. Patrně přemýšlíme stejně. Po chvíli ji pomalu zdvihá. Na tváři se mu rozprostírá podobný výraz zděšení.
Rozhodla jsem se pro útěk. Obešla jsem ho a cítila pohled v zádech. Kdybych měla oči na temeni hlavy, podívala bych se i já. Potřebovala jsem záminku, abych se zabavila. Půjdu pomoct Lukášovi s balením. Beze mě si nesbalí ani spoďáry, natož oblečení na tři dny.
Vcházím do pokoje, opřu se o futra a vítězoslavně se usměji. Přesně, jak jsem předpokládala. Sedí nad hromadou naprosto nepotřebných a nevhodných věcí. Zoufale se je snaží narvat do kufru:
„Doprčic,“ stlačuje zimní bundu. Po kouscích zapíná zip přeplněného kufru. Když si mě všimne, otočí se a sjede mě pohledem. Pokoji vládne ticho. Po chvíli naráz vyprskneme smíchy. Nemůžeme přestat. Jakmile se uklidním, zeptám se:
„Nechceš pomoct?“ přistoupím k němu.
„Docela bych to bral,“ uvolňuje mi cestu. Vyndávám všechny věci.
Od této chvíle jsme spolu nepromluvili ani slovo. V domě zřetelně cítím napjatou atmosféru. U večeře panuje ticho a občasná konverzace typu „Podáš mi sůl?“
Večer s Lukášem zalehneme, každý otočený na svou stranu postele. Poprvé za dva roky, co spolu bydlíme, se nemilujeme. Vstup do nového dne nic nemění. Snídaně probíhá mlčky. Ani loučení se nezdá být nijak srdceryvné.
„Tak se tu mějte pěkně a opatrujte se,“ pokouší se Lukáš o úsměv. Stojí u svého černého BMW Combi. Pootevřené dveře lákají ke vstupu do vozu. Slyšíme tlumené rádio.
Petr vykročí k Lukášovi. Zakrývá si oči proti vycházejícímu slunci. Po pečlivém uvážení přistupuje ještě blíž a obejme ho.
„Opatruj se, kámo!“ poplácá ho po zádech. Poodstoupí, abych se mohla rozloučit i já. Přiblížím se o dva kroky blíž. Nejsem schopna se mu podívat do očí.
„Měj se pěkně a dávej na sebe pozor,“ přitisknu rty na oholenou tvář a obdařím ho letmým polibkem na rozloučenou. Stále se mu nemohu podívat do čí. Vycítí odtažitost z mého hlasu a nasedá do auta. Startuje. Ozve se tiché předení motoru. Ve zpětném zrcátku vidím, jak si zapíná bezpečnostní pás. Rozjíždí se. Z nutnosti nám ještě zamává. Na tváři se mu rozprostře potemnělý výraz prozrazující náladu. Zařadí vysokou rychlost. Ujíždí za roh. Chceme zamávat také, ale mezitím odjede.
Pohlédneme na sebe, v očích vyplašenější výraz než včera. Rychle zrak sklopíme a začervenáme se. Odcházíme, neschopni jít vedle sebe. Kráčím první. Když vejdeme, zavře Petr hlasitě dveře. Na konverzaci ani nepomyslíme. Mlčky se rozcházíme do pokojů a neplánujeme nic jiného, než zavřít se, dokud Lukáš nepřijede.


 celkové hodnocení autora: 80.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Amater 05.12.2009, 18:03:11 Odpovědět 
   Ona a Petr nepracují? Promiň, že se ptám, ale zdá se mi to divné. V dnešní době většinou oba páry pracují, pokud není bohatá.
zdá se mi, že trochu brzy se spolu nemilují. Není mu to divné? a řádná výmluvy typu... bolí mě hlava milášku, dnes ne.

Já nevím, něco mi tamnesedí, možná právě ty malé detaily? neumím si to asi dobře představit.
 čuk 05.12.2009, 9:04:19 Odpovědět 
   Napětí v textu je, i psychologizování pomocí detailů. Postupným krokem. (Proto se určitá zdlouhavost snese).Téma jako ze života. Prozatím se sentiment drží na uzdě, byť pocitovost je někde mírně přetažena. Čtivé. Bude mnohým mnohé připomínat.
 ze dne 11.12.2009, 15:20:48  
   Velvet tears: Děkuji za komentář =)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence31
kilgoretraut
Redforce- Noční...
Iserbius
Bez obětování n...
ivanka.suhinka
obr
obr obr obr
obr

S láskou - Ďáblova millenka 12
Nat Danielová
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr