|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Nerelis ::
 Ekyelka |
publikováno: 23.09.2006, 1:09
|
| První část tryptichu o těch, kteří nás vždy doprovázeli, nespatření, nepojmenovaní. |
| |
|
|
Ozvěna vlastního výkřiku jí ještě zněla v uších, když se prudce posadila v propocených přikrývkách. Několik zběsilých úderů srdce nedokázala popadnout dech, pak přeci jen přestala svírat ruce v pěst a zpomaleně klesla zpět na polštář. Mdle se usmála na rovný bílý strop nad hlavou, po kterém v nekonečném tanci klouzaly stíny záclon, pohybujících se v teplém vánku. Sen, nic víc. Příliš živý, děsivý, ale jen sen.
Další stěží znatelný pohyb rtů, když k ní otevřeným oknem dolehl ptačí zpěv. Byl sice teprve únor, ale ten jásavý hlásek uprostřed noci ji paradoxně uklidnil mnohem více než pohled na důvěrně známé věci v ložnici. Ptačí zpěv a teplý vítr, prohánějící se jejím pokojem v půlce zimy, kdy by celý svět měl spát pod sněhovou přikrývkou, sem patřil, do téhle doby letů do vesmíru a zvrácené přírody. Ne do mramorových a křišťálových síní, mezi rytíře ve stříbrné plátové zbroji a ty druhé, zahalené temnotou a smrtí. Byla doma, v bezpečí.
Zbytek noci strávila až nepříjemně bdělá v křesle pod otevřeným oknem. Stejně jako sedmnáct předchozích úplňků se ani dnes neodvážila znovu usnout. Sen číhal, připravený vrátit se po měsíčních paprscích. Dobře věděla, že by nepomohly rolety ani prášky; právě naopak až k zešílení zostřily všechny detaily a zabránily jí včas se probudit. Než věci dospějí k osudné ráně…
Samozřejmě jí to nahánělo strach, poslední dobou stále víc. Každý úplněk stejný sen, naplněný hrůzou, zuřivým vztekem i bolestí… Jenže jí nikdo nemohl pomoci, to věděla naprosto jistě. Netušila sice, kde se ten pocit vzal, ale dávno se naučila svým instinktům věřit. A navíc si nedokázala představit, že by někomu vyprávěla o nikdy nekončícím boji světla a tmy v síních utkaných z měsíčního třpytu. Když nad tím sama uvažovala, připadala si jako prvotřídní cvok.
Vandě ráno stačil jediný pohled, když při cinknutí zvonku nade dveřmi krátce zvedla hlavu od účetní knihy.
„Zase?“
Jen přikývla a s povzdechem klesla na oblíbené empírové lehátko, ukryté před zraky přicházejících zákazníků v tmavém koutě.
„Ještě jeden úplněk a pozvu zaříkávače. Tohle je šílené!“
„Celý uplynulý rok a půl byl šílený,“ ušklíbla se.
Vanda jen povytáhla obočí.
„Ne, nevrátil se.“
Obě věděly, o kom je řeč, přestože všechny stopy po jeho přítomnosti byly zničeny a jméno zapomenuto.
Znovu cinkl zvonek. Bylo teprve deset dopoledne a v tuhle dobu chodili jen turisté, kteří sem náhodou zabloudili cestou do některého z mnoha okolních obchůdků se suvenýry, ale vysoký muž ve tmavém plášti vypadal spíš jako obchodník. Ne, obchodník ne. Pod uhlazeným zevnějškem a značkovým oblekem se skrývalo něco znepokojivého. Příliš mnoho elegance a síly na pouhého obchodníka. Možná excentrický sběratel, už jich pár zažily.
Dala si nohu přes nohu, smluvený signál pro Vandu.
„Mohu vám pomoci?“ nasadila prodavačka přátelský úsměv.
„Snad.“
Nerozhlížel se po obchodě jako jiní zákazníci, právě naopak. Nespouštěl z lehce znepokojené černošky oči, jako by v její tváři něco hledal. Náhle se Vandě mírně uklonil:
„Jmenuji se Alasdair. Starý přítel mi prozradil, že se vedle obchodu se starožitnostmi věnujete i zakázkové výrobě.“
Vanda váhavě přikývla:
„Jak se váš přítel jmenuje?“
„Obvykle se představuje jako Viktor.“
Vanda sebou trhla jen trochu, přesto si toho muž všiml. Smutně pokýval hlavou:
„Takže jste se mu zalíbila i vy.“
„Ne, já…“
Vanda na ni pohlédla s němou prosbou. Dokázala zvládnout obchod, dílnu i jednání se zákazníky, ale tohle bylo nad její síly. Krátkým kývnutím hlavy přítelkyni poslala zadním vchodem na kávu, pak tiše přistoupila k muži:
„Jestli jste mluvil s Viktorem o mém obchodě, pak se vám jistě zmínil, že nevytvářím kopie už existujících předmětů. Bez výjimky.“
Měla dost času prohlédnout si ho, když hovořil s Vandou, přesto teď byla překvapená. Kde předtím viděla jen pohlednou mladou tvář, orámovanou dlouhými černými vlasy, teď odhalila drobné vrásky a moudrost věků v šedých očích. Upřel je na ni a celý svět se náhle zatočil, když jejich sílu ucítila jako chladivý dotek až na samém dně duše.
„Maličká!“ zašeptal neslyšně. Skoro ji už pohladil, ale prudce trhl rukou zpět, než se prsty mohl dotknout tváře. Odvrátil hlavu, tehdy si uvědomila, že vedle ní stojí z každé strany další dva muži. Rysy ve tváři i držením těla byli podobní panu Alasdairovi jako rodní bratři, jen o desítky let mladší, ještě nepoznamenaní prožitými starostmi.
„Poznáváte to?“ uvolnil tkanice na podlouhlém balíku ze sametu, které držel v náruči plavovlasý muž po její levici. Černou látkou problesklo stříbro, smaragdová zeleň a nebeská modř. Sklouzla pohledem po důvěrně známých liniích dlouhého rovného meče, pak pohlédla zpět na pana Alasdaira:
„Viktorův meč. Přinesl nákresy a dost peněz, aby mečíř zapomněl, že ho někdy viděl, nebo dělal.“
„Jste si jistá, že je to opravdu on?“
Přejela ukazovákem po vyleštěné čepeli, poseté zvláštními runami. Po Viktorově nečekaném zmizení pátrala aspoň po významu těch značek, ale bezúspěšně. Pak se jí poprvé zdál ten sen a nedokázala se už vrátit k ničemu, co jí připomínalo Viktora nebo její lásku k němu. A teď byla část minulosti najednou zpět.
Pomalu sevřela jílec levačkou, prsty druhé ruky podepřela čepel, když ji zvedala z mužovy náruče. Sluneční světlo se odrazilo od nabroušeného ostří, proťatý vzduch tiše zazpíval, když si přehmátla a na zkoušku mečem mávla.
Pamatovala si, jak se mistr Donnovan mračil, když tu čepel koval. Viktor bezpodmínečně trval na přesném dodržení všech rozměrů, dokonce na mečířovu práci osobně dohlížel. Výsledkem byl nevyvážený kus oceli, ale Viktorovi stejně záleželo jen na vzhledu. Láskyplně uložil hotový meč do sametového pouzdra a druhý den zmizel. Z města i z jejího života.
Tohle však byla úplně jiná zbraň. Zpívala jasným hlasem, žila. Vybavil se jí letmý úryvek snu, jednoduchý pohyb paží, baletní otočka na špičkách. Alasdair i jeho muži okamžitě ustoupili, náhle také ozbrojení starodávnými čepelemi. Zazpívala ocel, starožitnictví i zbytek světa zmizel ve víru smrtícího tance.
Letmý dotyk ostří na ostří v ní vyvolal další vzpomínku. Byla zpět v mramorové a křišťálové síni, rychlá jak vichřice, nepolapitelná. Měsíční paprsky ji bezpečně vedly mezi bojujícími rytíři, stříbro a čerň promíchané v jednu paletu bolesti, strachu a nenávisti. Nevšímala si křiku, řinčení ani kleteb. Nic z toho nebylo důležité, jen Dar-ai-Dhir.
Příliš se ponořila, zapomněla, kým je. Bolest proto přišla zcela nečekaně a mnohem větší, než kdy dřív. Slabě vykřikla, pak klopýtla. Jílec jí vyklouzl z ochabujících prstů, vítězná píseň umlkla, nahrazená nekonečným tichem. Klesla na kolena ve stejnou chvíli, kdy se od kamene odrazily první jiskry dopadajícího ostří, runy na čepeli se naposledy rozzářily skrytou silou nerel. Zaševelila černá křídla divokých labutí, pak zmizely i poslední záchvěvy myšlenek.
Postupně se probírala, schoulená pod hrubou vrstvou přikrývek, ve své posteli. Zpočátku jen tiše pozorovala prachová smítka, tančící ve slunečních paprscích. Myšlenky se objevovaly jen pomalu, vzpomínky ještě pomaleji. V noci… byl zase úplněk. Jistě, ten sen. Ráno se ji Vanda snažila rozveselit a přísahala, že před dalším úplňkem přizve zaříkávače. Pak přišel zákazník… Ten meč!
Zvedlo ji to do sedu, ale hned se zase s tichý zaúpěním zhroutila zpět. Rázem zapomněla na všechny starosti kromě jediné: ve spáncích jí tepalo bolestí, která se rychle šířila i pod čelní kostí. Zbytek těla přestala vnímat, stejně tak okolní svět. Bolest byla příliš velká, aby se dala snést, ale také příliš velká, než aby ji poslala zpět do nevědomí. Typická poúplňková migréna.
Chvíli jen nehybně ležela se zavřenýma očima, ruce rozhozené, hlavu zakloněnou, jak padla přes polštář. Neuvědomila si, že není v ložnici sama, dokud se bolest aspoň trochu nestáhla pod letmých chladivým dotekem. Překvapeně otevřela oči, vzápětí se prudce posadila a odtáhla až ke stěně v hlavách postele.
„Měla byste ještě chvíli odpočívat,“ podal jí Alasdair košilku z bílého hedvábí, aby zakryla svou nahotu, ale zůstal sedět na kraji postele.
„Jak jste se sem dostal?“ hlesla, kolena přitisknutá k hrudi, ruce zatnuté v pěst. Měla vztek sama na sebe, že se chová jako vyděšená slepice, místo aby ho vyhodila z bytu, ale ještě se necítila příliš dobře.
„Přinesl jsem vás, když jste omdlela,“ pokrčil rameny.
Krátce se zamračila. Omdlela? Ve vzpomínkách se postupně vrátila skrz temnotu, zmatené útržky snů a halucinací zpět do dopoledne v obchodě. Skutečně. Zase snila, tentokrát s otevřenýma očima, a neuvědomila si to, dokud ten prokletý sen nedospěl k bolestivému závěru. Zatraceně!
Vzhlédla, když se ve dveřích objevil jeden z Alasdairových společníků se zabaleným mečem v náruči. Mimoděk mu oplatila krátkou úklonu kývnutím hlavy, pak zamyšleně přimhouřila oči, když jí položil balík na pelest k nohám a s další úklonou zase odešel.
„Proč jste tady?“ pohlédla zpět na Alasdaira.
„Abych vás ochránil a pomohl vám.“
Zasmála se, ale zarazil ji zdviženou dlaní.
„Od chvíle, kdy jste poznala Viktora, se vám zdá stále ten samý sen. Každou noc se vrací, zpočátku nezřetelný a zmatený, dokud za úplňku nezíská sílu, která vás děsí k smrti. Chcete tomu uniknout, ale nemůžete, a tak vždy jen přetrpíte pár nejhorších nocí, než začne měsíc zase ustupovat.“
Ve slunečních paprscích, dopadajících šikmo na podlahu, tančilo několik prachových částeček. Vše ostatní ztuhlo v příliš barevné fotografii z jiného světa.
„Kdo jste?“ zašeptala nakonec.
Místo odpovědi sáhl do kapsy saka. Na dlani se mu zaleskl drobný šperk z krouceného stříbra, modrozelený briliant uvězněný v pavučině měsíčního světla. Zmateně se zamračila a mírně se naklonila dopředu. Cítila, že by ten přívěšek měla znát, skoro už vyslovila jméno, ale pak mrak venku na obloze zakryl slunce, záře v kameni pohasla a dávná vzpomínka zmizela. Zamyšleně se stáhla zpět za zmuchlaný polštář.
„Kdysi, v jiném životě,“ přimhouřil Alasdair oči, aby zakryl vlastní zklamání.
„Nezměnila ses, Ithariel.“
„To není moje jméno,“ zavrtěla hlavou, spíš ze zvyku, než z přesvědčení. V jeho přítomnosti si nebyla jista už ničím.
Alasdair, možná přítel, jak tvrdil, možná součást příliš živého snu, před ní na přikrývce rozbalil černý samet. Ještě trochu se přikrčila, jakmile zahlédla čepel, ale pak se v ní zase probudila touha. Pomalu jako šelma na číhané se přikradla blíž, všechny smysly zaměstnané neslyšným vábením. Zálibně přejela konečky prstů po modrozelených drahokamech v záštitě, runy se pod jejím dotekem slabě rozzářily.
Ani si neuvědomila, kdy sevřela jílec v rukou, kdy vyskočila z postele. Teprve prudká bolest v pravém lýtku ji vzpamatovala. Marně se zazmítala v Alasdairově náruči, když jí meč vyklouzl a s tichým zařinčením skončil na podlaze, pak nenávistně zasyčela na tmavovlasého muže, stojícího tři kroky před ní. Ještě držel svou čepel dolů stranou od těla, na ostří temně rudou linku, a čekal.
„Už je to pryč!“ zašeptal jí Alasdair do vlasů vedle ucha, „pryč.“
Nedokázala odtrhnout pohled od Dar-ai-Dhiru, dokud ho neuložili zpět do sametu a neodnesli z ložnice. Vzápětí se jí podlomily nohy vyčerpáním i bolestí, Alasdair ji zachytil jen v poslední chvíli. Slabě vykřikla, pak sklouzla do temnoty.
Minuly dva dny. Rozseknuté lýtko ji příšerně bolelo, přestože jí Alasdair dával nějaká analgetika. Mrzutě se na něj při převazování rány mračila z hnízda polštářů a přikrývek, které kolem ní pro její pohodlí naskládali, ale neodvážila se znovu jeho péči vzdorovat. Když se o to minulé ráno pokusila, nijak to nekomentoval, ovšem také ji nechal skoro celý den bez prášků.
Navíc se jí zase zdál ten sen, přestože nebyl úplněk. Možná proto se nedokázala uklidnit ještě dlouhé minuty po tom, co ji Alasdair probudil. Teď se za svou slabost styděla, ale v noci se mu velice ráda schoulila v náruči jako vyděšené zvířátko. Příšernějších čtyřiadvacet hodin ještě nezažila.
„Odpoledne, když jste spala, volala Vanda z obchodu. Podařilo se jí prodat… Příšeru? Prý budete vědět, co měla na mysli,“ položil světlovlasý Nadir vedle ní na pelest podnos s večeří.
„Co jste jí namluvili, že mi ještě nebouchá na dveře se smečkou policajtů za zády?“ ušklíbla se na lákavě vonící pečeni a ihned sáhla po sklence lahodného burgundského. Byla sice vězněm ve vlastní posteli, ale aspoň vězněm hýčkaným, to nemohla Alasdairovi a jeho společníkům upřít.
„Spíš co jsem neřekl,“ mrkl na ni. Dosud si toho nevšimla, ale teď si uvědomila, že levé oko má šedozelené, kdežto druhé jasně modré. Zvláštní kombinace.
„Musel jsem šeptat, abych vás neprobudil. V noci jste se přeci skoro nevyspala.“
Znechuceně se překulila na bok, zády k pobaveně se šklebícímu muži. Znala Vandu až příliš dobře, než aby mohla během několika příštích dní doufat v další telefon. Naopak, Vanda bude trpělivě čekat, dokud se sama neozve a nepředstaví jí svého nového milence. Nadir nelhal, nemusel. Prostá pravda byla vždycky nejlepší živnou půdou pro falešné domněnky.
„Odpočívejte,“ pohladil ji nakonec Nadir něžně po rameni, než ji pečlivě přikryl. Klaply dveře, když s sebou odnesl tác s netknutou večeří, pak tiše zavrzala pera v křesle pod oknem. Alasdair se za celý den nepohnul, nepromluvil, až na něj téměř zapomněla. Teď však byla ráda, že je v ložnici. Nebude čelit snům sama.
Ani jeho přítomnost ale nedokázala odvrátit ochromující hrůzu, která se jí pokaždé zmocnila. Hrůzu vědomí, že ať se snažila sebevíc, vždy nakonec dopadne rána a ji pohltí agónie. Znovu se hnala kupředu, Dar-ai-Dhir připravený, ale k čemu? Marně se zazmítala ve stříbrné síti z měsíčních paprsků, vzápětí k ní dolehl Alasdairův konejšivý hlas a konečně bolest i hrůza pominuly.
Unaveně se mu opřela hlavou o rameno, když ji objal.
„Proč se mi ten sen pořád vrací?“
„Není to sen, ale vzpomínka,“ hladil ji po zádech, nekonečně trpělivý a něžný.
„Vzpomínka?“ narovnala se.
„Ithariel, má paní, byla vyvolena, aby navrátila Dar-ai-Dhir jeho právoplatnému majiteli. Než tak mohla učinit, byla smrtelně zraněna. Dokázali jsme ji udržet při životě dostatečně dlouho, aby mohla čarodějka Swinthila provést obřad Zrcadlení a ukrýt její esenci v duši nevinné ženy. Kdyby tak neučinila a paní Ithariel zemřela, náš svět by zanikl. Od té doby putujeme a Ithariel hledáme, abychom jí pomohli vrátit ztracené. Je to už mnoho, příliš mnoho let, ale konečně jsme u cíle. Tady.“
Upřímně se rozesmála, ale zarazila se, když si všimla jeho přimhouřených očí. Rázem ji veselí přešlo. Ten upřený pohled jí připomněl, že nemluví s blízkým přítelem, který se jen snaží odpoutat její mysl od příliš živého snu.
„Přesto bych chtěla, aby to všechno už skončilo,“ posteskla si, už zase uvelebená mezi čerstvě natřesenými polštáři.
„Možná kdybyste dokázala ovládnout své bojové šílenství,“ nadhodil zamyšleně, „zmenšil by se i strach a bolest. Pak by bylo mnoho věcí snadnějších a jasnějších.“
Když se poprvé zastavila uprostřed síně z ledu a skla, obklopená bojujícími dvojicemi a září měsíčních paprsků, příval nejrůznějších emocí ji rázem probudil. Zbytek noci pak probděla, stulená kolem polštáře a neschopna se natolik uklidnit, aby zase usnula. Během následujícího týdne se však naučila ovládat. Volně přecházela z plného vědomí do snů, pozorovala vyrovnaný boj světla s temnotou v křišťálové síni, pátrala po čepeli, která ji vždy zabije těsně před posledním krokem.
Někdy v té době také poprvé zaslechla rodnou řeč svých věznitelů. Newen jí jemně převazoval rozseknuté lýtko, když se ho Nadir na něco zeptal. Ložnicí se přehnal poryv horského větru, zavonělo zmoklé jehličí a pálicí se smůla, únorové slunce na chvíli vykouklo z hustých sněhových mraků. Procitla, přilákána neznámou melodií těch podivných hlásek, oči však nechala zavřené a jen se nechala unášet tichými hlasy Alasdairových synů.
Čas pro ni přestal existovat, reálný svět se stal pouhou součástí snů. Vracela se do křišťálové síně. Bojovala s každým, kdo ji napadl, ať tmavým stínem nebo ve stříbře oděným rytířem. Vyhlížela z vysokých lomených oken na neznámé hory, strmé, černé a tolik nepřátelské, až ji mrazilo v samém nitru duše. Pozorovala hvězdy, zářící na nočním nebi i přes jasné světlo měsíce v úplňku. Rostla, připravovala se. Čekala.
Jakmile poprvé zaslechla okolní skály zašeptat své jméno, poznala, že se blíží konec. Rázem procitla, vrátila se do hnízda z polštářů, k čekajícím mužům. Mlčky natáhla ruku k černému sametu v Nadirově náruči, usmála se na zachmuřeného Newena, když vedle ní pokládal Dar-ai-Dhir. Přitiskla se k obnažené čepeli, nedočkavě zpívající touhou po krvi, a zavřela oči.
Čekali na ni, stíny ve stínech. Pohybovali se mimo zorné pole bojujících rytířů, vyhýbali se i temným stínům, ozbrojeným začerněnými čepelemi namočenými v prudkých jedech. V síních z měsíčního světla a diamantového třpytu, zasvěcených Životu i Smrti, zuřil stále tentýž boj, ale teď už chápala, že to není její boj. Musela dál, za hranice svého snu.
Nehmotní průvodci, neviditelní a přesto reální jako všechno v této nekonečné noci, ji vedli síněmi a širokými chodbami stále dál. Přes pusté nádvoří a čarokrásné zahrady se stříbrnými kmeny neznámých stromů, jejichž holé větve se vzpínaly k hvězdné obloze jako paže naříkajících prosebníků. Malou brankou ve skále, temnotou úzkého tunelu, přes chvějící se kamenný most, klenoucí se nad bezednou propastí. Vítr kolem ní tančil ve víru sněhových vloček, připomínajících spadlé hvězdy, mráz ji ukryl ve své pevné náruči.
Když se ocitla na kraji strmého útesu a udělala první krok do prázdna, zatajila dech. Teď už nebylo cesty zpět. Stoupala po neviditelném schodišti stále nahoru, nad temné hory, mezi hvězdy. Sněhové mraky se před ní trhaly a ustupovaly do stran, aby se za ní zase uzavíraly v jednu celistvou masu.
Moc Dar-ai-Dhiru, která ji vynesla vysoko nad strmé skalní štíty, sílila. Runy na jeho čepeli začaly zpočátku slabě, stále však jasněji zářit, jak se probouzela vlastní duše starobylého meče. Teď už věděla, co ty podivné značky znamenají; hovořily k ní starým jazykem nerel. Jazykem strážců, jakými byl i Alasdair a jeho synové. Jejím jazykem.
Slabě vykřikla, spíš překvapením než bolestí, když se ze zad náhle vyrazil pár mocných křídel. Pevně sevřela Dar-ai-Dhir v pěsti a jediným máchnutím se vznesla ještě výš, do záře obrovského stříbrného Měsíce. Zahalená chladem a třpytem noci očekávala příchod právoplatného majitele Dar-ai-Dhiru.
Zjevil se chvíli na to. Sestoupil z vesmírné temnoty, nesen obřími černými křídly, ozdobenými na vnitřních stranách stříbrem hvězd. Oděný v černém hávu a s aureolou havraních vlasů kolem krásné bledé tváře připomínal temného anděla, ale dobře věděla, že lidské chápání dobra a zla se na něj nevztahuje. Byl nad ním. Mimo něj, stejně jako už i ona sama.
„Nemusela jsi jít celou tu nebezpečnou cestu až sem, maličká,“ usmál se něžně. Jeho hlas laskal a hladil, ale dobře věděla, jak strašný by ji čekal konec, kdyby mu znovu podlehla.
„Čekala jsem na tebe doma, ale stále ses nevracel, Viktore,“ pokrčila rameny, „nebo ti teď mám říkat tvým pravým jménem, Gar‘briaeli?“
„Proč tak vážně?“ poodlétl stranou, když pozvedla zářící čepel. Znovu se usmál a znovu si musela připomenout, kým je.
„Musím vrátit meč.“
„Hledal jsem Ithariel v čase i prostoru víc jak tři tisíce let a přitom jsem ji měl přímo u sebe,“ zavrtěl pomalu hlavou. Poodlétla kousek stranou, aby unikla jeho upřenému pohledu.
„Mluvila jsi s Alasdairem,“ povzdechl si ublíženě.
„Kdy tě našel?“
„Příliš pozdě, než abych tě ještě mohla milovat. Opustil jsi mě uprostřed noční můry, kterou jsi sám vyvolal, vzpomínáš? Alasdair mi jen pomohl dojít sem. O tobě mi nemusel říkat nic, sama jsem už předtím zjistila, co jsi zač. Zrádče!“ zasyčela na něj. Nedokázala se ovládnout, ne při vzpomínce na čepel, nořící se do jejího předešlého těla.
„Skonči to a dej mi meč!“ stáhla se mu předtím krásná tvář do hrozivého úšklebku. „Vyzvedl jsem ho z hlubin temnoty a tedy mi patří! Odříkej tu formuli a dej mi ho!“
„Jak si přeješ, lásko,“ usmála se.
„Jedenáct je rozměrů bytí, devět je bran času,“ začala nahlas odříkávat, „sedm je sil života, pět je živlů stvoření. Tři jsou daemoni magie,“ uklidnila se a sklonila čepel špičkou dolů, do mraků, „jeden je pramen všehomíra. Vracím, co bylo ukradeno.“
Dar-ai-Dhir se vítězně rozezpíval, když nečekaně rozevřela prsty. Gar‘briael vztekle vykřikl. Než se však mohl za padající čepelí vrhnout, zaútočila. Tloukla ho pěstmi i křídly, drásala mu jemnou tvář a z křídel vyškubávala plné hrsti hedvábných letek. Snažila se využít překvapení a co nejdéle ho zdržet, ale jakmile se vzpamatoval, neměla šanci. Nenarodila se s křídly, nedokázala využívat jejich sílu tak lehce jako on.
Ozvalo se hlasité křupnutí a zalila ji vlna dosud nepoznané bolesti, když sám zaútočil. Levá strana těla jí náhle ztěžkla, zmrtvěla stejně jako zlomené křídlo. Pomalu začala padat, protože jen s jedním křídlem nebyla schopna se ve vzduchu udržet.
Přesto se usmívala. I když se Gar‘briael řítil se složenými křídly přímo k zemi, Dar-ai-Dhir už nezíská zpět. Pramen všeho živého i mrtvého, ukrývající se hluboko pod mračny a černými horami, přijal její dar. Slyšela čepel zpívat a její píseň se měnila, jako se měnil a rozpadal i samotný meč. Zpomaleně klesala k zemi, nadnášená zbytky síly všech nerel, co se kdy čepele dotkli, a studený vítr líbal její nahé tělo. Poslední sbohem, které ještě byla schopna vnímat.
Pomalu se vracela z hlubin nebytí. Jednotlivé smysly se postupně probouzely, ale stále chyběla vůle, která by je využila. Teprve mnohem později se objevily vzpomínky, myšlenky. Procitla.
V ložnici panoval příjemný chlad, vzduch voněl květinami a vodou. Noční vánek si pohrával se záclonami v otevřeném okně a hladil ji po odkrytém rameni, zároveň se probíral větrnou zvonkohrou z nasbíraných lastur, zavěšenou v rohu nad starým křeslem. Měsíční paprsky zjemňovaly kontury všech věcí v místnosti a halily kouty do tajemného šera, v němž žijí bytosti z lidských snů.
Ležela naprosto tiše, s tváří napůl zabořenou do polštáře. Ještě nechtěla světu dávat najevo, že je zpět mezi živými, na to byla duševně příliš unavená. Spánek sice odplavil většinu bolesti do zapomnění, ale stále cítila v hrudi ledový krunýř, který jí svíral srdce.
Z vedlejšího pokoje k ní dolehly rozčilené hlasy. Chvíli jen naslouchala tomu podrážděnému bzučení, dokud se z paměti nevynořily tváře a jména. Neznatelně se zamračila. Copak Alasdair neodešel, když bylo po všem? Měl se přeci vrátit do svého vlastního světa, kde vedle lidí běžně žili nerel, andělé…
„Potřebuje jen trochu času, paní!“ sykl strážce a lehce strčil do dveří ložnice, aniž překročil práh. Světlo dopadlo na pelest širokého lůžka s vyřezávanými sloupky v rozích, které nechal vyrobit místo ohavně moderní postele, když byla jeho chráněnka pryč.
„Vrací se od samých hranic nebytí,“ zašeptal ještě tišeji, ale Vanda by ho nejspíš neslyšela, ani kdyby jí křičel přímo do ucha. Stejně jako kdykoliv jindy během uplynulých šesti týdnů se i teď zastavila na prahu v tichém obdivu nad bytostí, v kterou se její přítelkyně a zaměstnavatelka proměnila.
Na širokém loži v náruči chladivě bílého damašku spočívalo štíhlé tělo s alabastrově zbarvenou kůží a s hustou hřívou stříbřitě bílých vlasů, které volně stékaly z polštáře na pelest a jako malý vodopád dolů na podlahu. Na přikrývkách za jejími zády tiše ležela dvě obrovská andělská křídla porostlá jemným chmýřím a čas od času se zachvěla, když spící bytost snila. Snad za to mohl měsíční svit, snad ta jemná záře vycházela ze samotného těla, napohled křehkého jako květy bílých orchidejí.
„Nemůžeme ji sami nějak probudit?“ zeptala se Vanda, když byly dveře do ložnice opět zavřené a oni se vrátili k nedopité kávě.
„Je příliš daleko,“ zavrtěl Alasdair hlavou, „a neslyší nás.“
„Stejně to nechápu. Jak se může člověk takhle proměnit?“
„Člověk ne. Ithariel obětovala svoje lidství, aby mohla vrátit Dar-ai-Dhir jeho majiteli, kterému ho před mnoha věky ukradl Gar‘briael. Viktor,“ dodal na vysvětlenou, když Vanda znejistěla.
„Zpočátku si myslel, že se mu ho podaří ve svatyni nerel vyměnit za repliku, kterou si u vás nechal vyrobit. Nenapadlo ho, že se vzepřu Moudrým a vezmu pravý Dar-ai-Dhir s sebou. Když se pak Ithariel meče dotkla, její osud se naplnil. Zbytek znáte.“
„Viktor ji chtěl jen využít a nevědomky jí všechno připomněl,“ přemýšlela Vanda nahlas.
Zpočátku jí dělalo potíže přijmout skutečnost, že její dlouholetá kamarádka kdysi byla mocnou čarodějkou v úplně jiném světě mimo hranice reality, ale zvykla si. Tváří v tvář jejím křídlům, tak hebkým na dotek a naprosto skutečným, jí nic jiného nezbývalo, o ostatních divech kolem Alasdaira nemluvě.
„Co se s ním vlastně stalo?“
Pokrčil rameny:
„Nevíme. Když se mu nepodařilo získat Dar-ai-Dhir, zmizel. Mrtvý není, to bychom cítili, spíš se někde ukrývá. Moudří nás varovali, že by se mohl mstít, ale to si nemyslím. Nemá dostatek síly, aby ještě mohl svá křídla používat. Když se zrodí nový nerel, některý ze starších mu musí postoupit své místo. Jen tak zůstane rovnováha zachována.“
Vandě se před očima mihl obraz zšeřelé ložnice a jemného třpytu, vycházejícího ze štíhlého těla. Pak tiše vrzly okenice a zašelestila velká křídla, když Newen lehce přistál na okenním parapetu. Kývnutím hlavy pozdravil otce, než se sklonil nad usmívající se černoškou pro dlouhý polibek. Konec konců si lidé a nerel vždy byli velmi blízcí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 10 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 69 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
