|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Druhá šance ::
 Apinby |
publikováno: 01.12.2009, 6:16
|
|
| |
|
|
Šel jsem po staré cestě, která pamatovala generace poutníků. Dnes jsem po ní kráčel já. V zádech jsem měl lehké šimrání. Ta energie staletí vířila zde jako prach po poušti. Nohy mě bolely z toho výšlapu. S každým krokem jsem cítil sebemenší kamínek, kořen, který prorůstal do cesty, každý výmol a nerovnost. Ale někde uvnitř samého jsem cítil uvolnění. Ačkoliv byla cesta jakkoliv náročná, dodávala mi podvědomě sílu pokračovat.
Dýchal jsem zhluboka. Vychutnával jsem si ten lahodný vzduch lesa, který se jiskřil životem. Lesem se linulo ticho, ale jiné než zná člověk z města, ticho přírody. Tu a tam zazpíval ptáček, sem tam se pohnulo něco v houští, šumění listí v podzimním větříku. Moje duše se vznášela. Byl jsem jako odpoutaný Prométheus. Kterému sice řinčí okovy na rukách, ale je svobodný. Moje okovy byly vzpomínky.
Vystoupal jsem po starodávné stezce až nahoru do rozvalin zapomenutého hradu. Mohutné hradby se již dávno změnily v suť. Hodovní komnaty se už rozpadly v prach a lidé co zde žili a umírali, stanuli na břehu věčného života. Někde tam v těch místech, kam je budeme následovat i my. Jaká melancholie.
Mraky se červenaly v zapadající záři a já si sedl na jeden z mnoha balvanů, nejvýše co to šlo. Pod skalisky, na kterých hrad byl vybudován, se rozprostřela česká krajina. Mnoho lidí mi povídalo, jak krásně je v Austrálii, v Kanadě, v Irsku, ale já jsem toho názoru, že nejkrásněji je tady u nás. Husté bory se střídají s pestrobarevnými poli, malebná údolí obklopují kopce a řeky svým tempem plynou do moří a oceánů.
Vytáhl jsem svůj deník a začal jsem psát dopis. Komu? Kdysi jsem oné osobě říkal všelijakými jmény, nejčastěji však lásko. Psal jsem tvrdě, aby každé slovo bylo vyryto do papíru a dalo se přečíst. Psal jsem o všem možném, o vzpomínkách, o pocitech, o osobách, které zasáhli do mého a jejího života a hlavně o něm. O tom člověku, který přišel, viděl a zvítězil. Já jako poražený stáhl ocas a teď se odhodlal zemřít.
Když jsem dopsal, odložil jsem deník stranou a stoupl si na vratký kámen, kde jsem před tím seděl. Něco, nebo někdo, začalo křičet, mělo strach z té ohromné výšky, ale brzy to bylo přemoženo jinými hlasy. Hlasy, které šeptaly, abych se naučil létat. A to co nejrychleji. Příjemně teplý vítr, který byl vzpomínkou na bouřlivé léto, mi česal vlasy. Chtěl utěšit bití srdce, které jsem měl až v krku. Roztáhl jsem ruce jako orel a doufal, že mi narostou křídla. Pak jsem skočil.
Následovala černota a tma, kterou jsem jakživ nepamatoval. Zima bodala do mého těla ledovým nožem. Moje duše byla drásaná mocnou silou, která ji chtěla roztrhnout jako cár papírů. Bojoval jsem zuřivě. Kolem mě se rozestoupil dav mrtvých obyvatelů hradu. Jejich ledové hnáty mě táhly do říše mrtvých. Pak následovalo ticho a zase tma.
Ráno mě probudil zpěv ptáků a první paprsky, které vyšly za obzorem. Vedle mě ležel nepopsaný deník s perem. Postavil jsem se na nohy a začal se smát. Byl to sen? Nebo skutečnost? Dal mi někdo druhou šanci? Sebral jsem se a celý vyčerpaný se vydal zpět po dávné cestě tichým lesem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
78.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
