obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915495 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39737 příspěvků, 5764 autorů a 391455 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: I andělé umírají ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kniha Ithariel
 redaktor Ekyelka publikováno: 26.09.2006, 0:16  
Druhá část tryptichu o těch, kteří od věků provázejí lidstvo.
 

Už zase pršelo. Velké studené kapky dopadaly na šedočerný svět s neměnností, která otupovala smysly a brala naději, že ještě někdy vysvitne slunce. Semhet se rozmrzele zachumlala do tmavě šedého vlněného kabátu, sahajícího jí až ke kotníkům, a v duchu proklínala celý svět i zvláštní zálibu své paní toulat se v nejhorším počasí po všech čertech.
Navzdory špatné náladě se usmála. Paní a mít cokoli společného se silami Zla! To se spíš převrátí svět a slunce vyjde na západě, než by kdy Zářící přešla na opačnou stranu! No… Teoreticky se svět sice mohl převrátit v příštím okamžiku, protože ti pitomci na Balkáně si už zase vyhrožovali totálním vyhlazením, ale to nebylo zase tak podstatné. Paní byla ztělesněním všeho dobrého, co v lidech ještě zůstalo.
A to ji ubíjelo. Co si Semhet pamatovala, byla paní vždy uzavřená a nedosažitelná, i když jste stáli přímo vedle ní. Žila ve vlastním podivném světě, kde nacházela ještě méně radosti než v realitě, ale trávila v tom dobrovolném vězení všechen čas. Kdyby na ni Semhetina rodina nedávala pozor, dávno by přišla o svou svobodu a možná i o život. Svět už dávno nebyl tím bezpečným místem ze starých filmů.
Po deseti krocích se s tichým zaklením zastavila na kraji obrovské louže, rozlévající se po stezce i mezi okolními haldami odpadků. Chvíli přimhouřenýma očima pátrala po duhové hladině, jestli ji smysly přeci jen neklamou ohledně hloubky, pak si povzdechla. Tohle nepůjde. Strmé hory kovového šrotu kolem špinavého jezera byly pro šplhání příliš nestabilní, navíc se v nich určitě ukrývala všelijaká kousavá, škrábavá a bodavá havěť, jaké bylo na Jihu ještě víc než odpadků. Plavání také nepřipadalo v úvahu – jen staří bohové vědí, co se ukrývalo pod klamně čistou hladinou. Bude muset zkrátka najít jinou stezku, což znamenalo další hodinu v dešti navíc.
Vysoko nad hlavou jí prolétl otlučený náklaďák, oranžový nátěr oprýskaný a pokrytý stoletou špínou. Zastavila se a sledovala popeláře, jak opatrně sestupuje nad velkou proluku mezi haldami, aby vysypal svůj náklad. Než však stačil otevřít poklopy na břiše, ze země vystřelilo několik silných trnitých šlahounů, v mokré tmě skoro neviditelných i pro Semhetin kočičí zrak. Pevně se omotaly kolem vznášedla a za hlasitého řevu přetížených motorů ho stáhly k zemi.
Pobaveně se usmála. Lidé byli nepoučitelní. Když ti pitomci v městské radě před dvanácti lety rozhodli využít děravého zákona o nebezpečných látkách a povolili na Jih navážet genetický a toxický odpad, nevědomky si podepsali rozsudek politické smrti. Stačily tři měsíce a jednoho rána při pravidelné vykládce město přišlo o šest popelářů, které si inteligentní a velmi hladové popínavé růže stáhly přímo z oblohy. Vzápětí se účet ještě navýšil o vdovské důchody po celé speciální jednotce a o žaloby za nesnesitelný zápach z hořících odpadků, z nichž některé se projednávaly dodnes.
Jih tehdy začal platit za přísně uzavřenou, smrtelně nebezpečnou zónu. Oficiálně sem nikdo neměl přístup, neoficiálně se skládka stala rájem všech podivínů a zločinců, kteří se potřebovali ukrýt před světem. Postupem času se v místním podivném světě vyvinula složitá síť vztahů, hierarchie po vzoru barbarských starověkých království, a porušení nevyslovených zákonů ve stech případech ze sta znamenalo okamžitou – či méně okamžitou, pokud jste narazili na někoho s velmi silnými sklony k sadismu – smrt.
Během posledních osmi let tu s přestávkami žila i Semhet; kodex jí velel zůstávat v blízkosti paní. Čas od času se sice vracely na pár týdnů do Domu, ale poslední dva a půl roku zůstávala paní stále na jednom místě v samém srdci skládky, kde se to jen hemžilo mutanty, hladovými zvířaty a nejnebezpečnějšími bytostmi, které byly vyloučeny z lidské společnosti a dokonce i z lidského rodu. Semhet musela zpočátku zabít pár potížistů, aby si zbytek té smečky zapamatoval, že ona si chodí, kam chce a kdy chce. A co se týkalo paní, té se vyhýbaly i masožravé růže už pro samotnou její podstatu.
Déšť konečně začal polevovat, na severním obzoru se dokonce objevil světlejší proužek. Semhet spokojeně zafuněla. Jestli se neobrátí vítr, do zítřka přestane pršet úplně. Taky dobře; už měla po krk smažených, pečených a vařených vodních hadů, které jediné mohla při takové potopě ulovit. Toužila po změně jídelníčku skoro stejně silně, jako po návratu do bezpečí Domu. Jenže tam vstoupí jedině ve stopách paní, nebo vůbec. Tak pravil kodex.
Tiché křupnutí skla ji upozornilo na něčí příchod. Levačka jí sjela k jílci starobylé katany za pasem, do druhé dlaně si nepatrným pohybem zápěstí spustila vrhací nůž. Podle nasprejovaných značek na nedaleké haldě vyřazených chladniček se právě pohybovala na území Havrana, kde by měla být teoreticky v bezpečí, prohlášená za nedotknutelnou stejně jako její paní. Co však platilo včera, dnes mohlo být úplně jinak. Žilo se tu rychle, smrtelně rychle. Kdo byl neustále ve střehu, ten měl největší šanci, že zůstane naživu až do večera.
„Zdravím tě, Stopařko,“ objevil se před ní v zákrutu cesty sám Havran a pootevřel svůj plášť na znamení, že není ozbrojen.
Nepatrně se zamračila. Proč tak formální pozdrav?
„Také tě zdravím, Havrane,“ svěsila nakonec levačku, ale nůž nechala v pohotovosti. Havran tu určitě nebyl sám, přestože nikoho jiného neviděla, neslyšela ani necítila. Bojovníci z klanu Šedých stínů patřili k těm nemnoha bytostem, co se dokázaly ukrýt i před ní.
„Smím tě doprovodit?“ zapnul si zase plášť. Možná patřil k nejnebezpečnějším lidem v celém známém vesmíru, ale ani on si neliboval v promočeném a studeném oblečení. To jen její paní nebrala ohledy na rozmary počasí.
„Kam?“
Usmál se:
„Je jen jedno místo, kam chodíš za každého počasí, Stopařko. Smaragdová věž.“
Zvlášť vysoká halda kovového šrotu v samém středu skládky, změněná erozí, šílenými nihály a jedovatými růžemi v bizardní věž. Nakonec se k ní dostal každý, kdo se chvíli pohyboval v místním světě; tyčila se vysoko nad okolím, nedobytná a tajemná jako sama její obyvatelka.
„Ne každému je dovoleno vystoupat mezi jedovatými trny a hladovými květy až nahoru,“ pronesla větu, která se za všechny ty roky stala zaklínadlem, varováním i lákavým příslibem.
„Poprosím trny o uvolnění cesty a květům složím oběť,“ přivolal ostrým hvízdnutím své dva společníky, dosud trpělivě čekající mimo dosah jejích smyslů.
Šedivák pozdravil Semhet přiložením sevřené pravé pěsti na srdce, Dva spáry jen kývl hlavou, obě ruce zaměstnané držením šňůr s navlečenými mrtvolkami čerstvě ulovených krys.
„Léčitel a lovec,“ usmála se pobaveně. „Myslíš, že odemkneš Smaragdovou věž kostěnými chřestítky a tuctem chcíplých krys?“
„Čím ji odemykáš ty, Stopařko vzdušných proudů?“ oplatil jí Havran úsměv. Pokrčila rameny:
„Možná budeme mít společnou cestu, ale do věže vstoupím první. Nemám chuť nechat si kabát zacákat vaší krví.“
Všichni tři se mlčky uklonili na srozuměnou, než ji ze stran a zezadu obstoupili v polootevřeném ochranném diamantu. Téměř o dvě hlavy vyšší než ona ji mohli kdykoliv lehce zneškodnit, vybavení rychlostí a instinkty kočkovitých šelem, nemluvě o nadlidské síle a zabijáckých reflexech. Přesto se neobávala zrady – pokud kdy někomu tady na Jihu věřila, byli to tihle tři bojovníci.
Vytrvalý studený déšť zahnal do děr dokonce i přerostlé mourovaté potkany, kterým pár kapek vody navíc nikdy příliš nevadilo. Zbytek cesty ke středu se tedy obešel bez zbytečného zdržování, pokud nepočítala tři další jezera, která museli složitě obcházet postranními stezkami. Nakonec však stanuli na okraji obrovské planiny, pokryté jednolitou vrstvou dokonale udusaných odpadků, v jejímž středu se k temnému nebi tyčila Smaragdová věž.
Semhet si živě pamatovala na své zděšení před lety, když se po dvou dnech na lovu vrátila k paní. Všechny haldy v okolí byly srovnané se zemí silou tisíců válcovitých chodidel divokých nihálů, kteří v kruhu obcházeli kolem jediné zbývající kovové hory, na jejímž vrcholku odpočívala Zářící. Země se chvěla pod údery drápatých tlap, vzduch čpěl pižmem. Nikdo jí nedokázal vysvětlit, proč to nihálové dělají, a nikdo se neodvážil zasáhnout do probíhající proměny.
Obrovská chlupatá zvířata se svými dlouhými titanovými kly a pružnými choboty nakonec pustila i do samotné věže. Nihálové postupně strhávali jednotlivé vrstvy kovu, až nezůstalo nic než chatrná kostra s malou plošinou nahoře, nahlas zpívající i v nejjemnějším vánku. Teprve tehdy se obrovské stádo zase pohnulo dál, aby spořádaně opustilo vzniklou planinu po úzkých stezkách, jeden mastodont za druhým, chobot omotaný kolem ocasu předchozího. Zmizeli stejně nečekaně a rychle, jako se na Jih přihnali.
Poprosit růže o výhonek, který by prorostl viklající se kovovou věž a tak ji zároveň zpevnil i ochránil před nezvanými hosty, byl sice šílený, ale také geniální nápad. Stálo ji to skoro všechnu krev a zvlášť vypasenou vodní krajtu, ale výměnou si směla odnést vhodný keř. Týden na to měla skládka svou Smaragdovou věž.
Na planině hořelo několik ohňů. Ať se skládka rozdělovala na kolik chtěla území a panství, sem měli přístup všichni. Nikdo jim nebránil, nikdo je nezval. Blázni, šílenci, proroci mrtvých bohů. Snílkové, toužící aspoň jednou zahlédnout tvář Zářící hvězdy v temnotách noci. Meditující bojovníci, prosící o sílu a rychlost před gladiátorskými zápasy. Semhet si nepamatovala jediný den či noc, kdy by se planina aspoň na hodinu ponořila do ticha a samoty.
Vytrvalý déšť měl i něco do sebe: málokdo se namáhal zvednout hlavu a odkrýt se padající studené vodě jen proto, aby se podíval na procházející skupinku. Semhet se ve stínu zdviženého límce kabátu usmála. Dneska žádné tahání za šaty, žádné zdržování dotazy, na které stejně nikdy neodpovídala. K něčemu bylo to mrzké počasí přeci jen dobré.
Konečně překonali i dvacetimetrový prázdný kruh mezi tábořišti a samotnou věží. Déšť smyl ze stěn hlásky prach a špínu, takže se teď její kovové části v záři vzdálených ohňů tajemně třpytily, zasazené do holých mozolnatých kmenů popínavé růže. První listy, jejichž barva dala věži jméno, vyrůstaly až ve výšce deseti metrů, dostatečně vysoko, aby jim neublížilo žádné zvíře, člověk nebo živel. Úpatí věže bylo tvořené jen pevným kovem a nepoddajným sukovitým dřevem, z něhož do všech směrů trčely jedovaté trny. Další z opatření, aby se nahoru nedostal nikdo nepovolaný.
Semhet něžně pohladila vrásčitý uzel na růžovém kmeni, pak se ohlédla přes rameno na čekajícího Havrana:
„Skutečně chceš nahoru?“
„Nemám jinou možnost,“ přikývl pomalu.
„Tvoje volba,“ pokrčila rameny a zvedla hlavu, když se z šumící temnoty sneslo několik dlouhých šlahounů. Něžně se jí otřely o mokrou tvář, škádlivě zatahaly za vlasy spletené do dlouhých copánků, dva dokonce nedočkavě vklouzly za límec kabátu ve snaze vyčenichat, jestli pro ně náhodou nemá nějaký pamlsek.
Stejně jako kdykoliv předtím byla pevně chycena v pase a bez váhání vyzvednuta napohled křehkými, přesto pevnými stonky, jako by nic nevážila. Cestou nahoru ji doprovázel šepot listí a skrytých poupat, zatím dřímajících a trpělivě čekajících na měsíční světlo. Růže ji vítala zpět.
Čas od času natáhla ruku k zelené stěně a konečky prstů pohladila lístky, nedočkavě se tetelící svým vlastním pohybem, nezávislým na větru a dešti. Šeptem konejšila rozrušené větvičky, s úsměvem přijímala výkřiky pubertálních výhonků, které si pamatovala ještě jako mrňavé pupeny. To skutečné přivítání si chtěla vychutnat mimo dohled na zemi čekajících Šedých stínů.
Když si ji větve z jednotlivých pater podaly až téměř nahoru, rozepnula si na hrudi kabát a odmotala z krku dlouhou šálu. Její vlastní malé tajemství, o němž neměl nikdo na Jihu ani v Domě nejmenší tušení. Černá šála k ní prostě patřila stejně jako účes z copánků, starodávný meč a jméno. I to, co se skrývalo pod jemným hedvábím.
Útlý zelený šlahoun, vyrůstající jí z krční páteře a obepínající její krk jako bizardní šperk, ihned začal zpívat. Vítal se s mateřskou rostlinou tichým šelestem a hvízdáním, které tak dobře znala ze společných snů, a odpovědí mu byl mnohohlasý chór tisícovek zdřevěnělých větví, makacích šlahounů i ostrými trny ozbrojených strážných prutů. Semhet se neznatelně usmála. Byla doma, svým způsobem.
Šlahouny ji jemně postavily na okraj ohlazené kamenné desky, která byla jednou v noci vyzvednuta až na samý vrchol Smaragdové věže, když se Zářící výjimečně vznesla kamsi mezi hvězdy. Za pouhých sedm hodin se z holé plošiny stal bezpečný úkryt s mramorovou podlahou a se stěnami z propletených růžových větví, klenoucích se do výšky dobrých tří metrů. Větve, trny, listy a květy vytvářely složité ornamenty, které se s každým úplňkem měnily, ale na rozdíl od nižších pater věže zde panovalo naprosté ticho, rušené jen svistotem větru a bubnováním deště na zelený příkrov. Zde se růže neodvažovala ani hlesnout.
Semhet poklekla se skloněnou hlavou na pravé koleno v němém pozdravu, pak se zase narovnala. Kdysi byl strážce povinen čekat v pokleku, dokud mu paní nedovolila vstát. Semhet z celého srdce děkovala všem svým předkům, že tenhle příkaz z kodexu vymazali; nedokázala si představit, že by strávila i několik hodin klečením na studeném kameni.
Od její poslední návštěvy se změnil půdorys loubí z dvanácti na osmihran s lomenými oblouky v každé ze stěn. Paní stála uprostřed jižního oblouku, stříbřitě bílá štíhlá postava s obrovskými křídly mírně rozevřenými, pohled upřený kamsi za obzor. Studený vítr si pohrával s jemnou světle šedou pavučinou, z níž byla ušita její dlouhá tunika, a něžně se probíral i jejími nádhernými, až na zem dlouhými kadeřemi stříbrných vlasů.
Slabý svit, vycházející z alabastrové pokožky, který dal paní nynější jméno, téměř neznatelně pulsoval – Zářící snila. Zatímco štíhlé tělo zůstávalo pod ochranou nebezpečné krásy masožravých růží, mysl bloudila v nepředstavitelných dálkách Času. Paní byla tady a zároveň byla pryč.
Semhet se neslyšně přesunula ke středu loubí, kde se pohodlně usadila na patách. Rozepnula si kabát a obnažený meč položila před sebe na podlahu, aby ho mohla kdykoliv pozvednout k obraně své paní, pak zavřela oči a uvolnila mysl. Čekalo ji přinejmenším několik hodin, než si paní vůbec všimne její přítomnosti. Než se rozhodne vystoupit ze své strnulosti, může trvat i mnohem déle. Pokud se vůbec rozhodne vrátit.
Uplynuly skoro dvě hodiny, když se růže na nižších podlažích i Semhetin šlahoun, doteď klidně odpočívající na jejích ramenou, tiše rozezpívaly. Jediným plynulým pohybem zvedla meč a přesunula se ke stěně vedle severního oblouku, kam šlahouny po náležitém upozornění opatrně postavily překvapeného Havrana.
Samozřejmě měl oči jen pro Zářící, okolních stínů si nevšímal. Chvíli jen stál na prahu, krk odhalený a posetý desítkami krvácejících ranek, odkud si šlahouny vybraly svůj díl krve, ruce volně svěšené podél těla. Pak se zpomaleně sesul na kolena, pohled stále upřený na slabě zářící siluetu v protějším oblouku, a z pootevřených rtů mu vyšel jediný tichý povzdech.
Semhet se neznatelně usmála. Dobře chápala Havranovo vytržení; sama ho zažívala při každém pohledu na svou paní. I kdyby někdo procestoval všechny známé světy, nikde nenajde tak spanilou a dech beroucí krásu. Nikde nenajde skutečnou, žijící nerel.
„Kostěná chřestítka a tucet chcíplých krys,“ promluvila náhle Zářící jasným hlasem a pomalu se otočila, na rtech úsměv panenské madony.
„Někdy dokáže pár starých písní a trocha dobrého masa hotové divy. Vítej, Havrane, pane Šedých stínů,“ pokynula mu na pozdrav hlavou.
„Paní!“ dotkl se čelem podlahy a zůstal tak.
„Co tě přivádí do Smaragdové věže?“
Semhet znala dopodrobna všechny rodinné kroniky, jako dítě trávila jejich čtením téměř všechen volný čas mezi cvičením v boji a výukou. Věděla o zvláštním nadání své paní číst v proudu Času a naslouchat větru a dešti, proto nebyla nijak udivena, že Zářící použila její slova. Havran se však setkal s nerel poprvé v životě. Žádný div, že mu došla slova, ještě než mohl cokoliv říci.
„Plující hvězda se uzdraví i bez mé pomoci, pokud jsi přišel jen kvůli ní. Kousl ji sice modrý korálovec, ale to děvče si příliš často hrálo s šípatkami, aby jí teď nějaký jed mohl ublížit. Za pár dní horečky klesnou a Hvězdička se probere,“ pohnula Zářící levou rukou ve složitém gestu a nad otevřenou dlaní se objevila malá koule zlatého světla. Elegantním pohybem ji vyhodila nahoru, až se koule rozbila o klenbu z listoví, a prostor zalila měkká hřejivá záře.
Havran se konečně odvážil zvednou hlavu, přestože stále klečel na podlaze v louži dešťové vody.
„Paní… Dvěma spárům se uleví, až to uslyší. Miluje svou dceru víc než vlastní život. Jen kvůli Plující hvězdě tu však nejsem. Přišel jsem tě požádat, abys sestoupila mezi můj lid a navštívila umírajícího.“
Hlas se mu zpočátku nepatrně chvěl, snad pokorou, snad vyčerpáním ze ztráty krve, protože některé ranky na krku mu nepřestaly krvácet. Nebyl však náčelníkem jen podle jména; dokázal zmobilizovat veškerou svoji vůli a ovládnout své rozrušení.
„Nejsem všemocná, Havrane, dobře to víš. Nemohu zachránit všechny,“ zavrtěla paní pomalu hlavou, ve smutku ještě krásnější.
„Prosím, paní, aspoň se na Bílého vlka podívej! I v horečce volá Ithariel, aby se k němu vrátila, a už jen můj slib, že k němu přijdeš ty, ho drží při životě.“
„Ithariel!“ zašeptala Zářící skoro neslyšně.
Při zvuku toho jména se změnila. Semhet ji ještě nikdy neviděla tak smutnou, tak vzdálenou. Svět rázem zešedl a potemněl, když uhaslo zlaté světlo pod klenbou, dokonce i vlastní jas Zářící ustoupil. Obrovská křídla tiše zaševelila, vzápětí se z levého uvolnilo jedno dlouhé pero a v pomalém pádu na podlahu se jemně chvělo.
Než však mohlo dopadnout, mocný vír ho zase zvedl do vzduchu. Zářící se bez varování vznesla k zelené klenbě, která se před ní rychle otvírala jako obrovské poupě, a dál, do dešťových mraků.
Semhet obratně zachytila vypadlé pero do konečků prstů a za naléhavého šepotu růží ho předala konsternovanému Havranovi:
„Vrať se domů, dítě noci. Má paní přijde.“
Víc si ho nevšímala. Posadila se zpět na své místo strážce, bez ohledu na déšť, vytrvale padající z temné oblohy na hlazený kámen i na ni samotnou, a se zavřenýma očima se ponořila do meditace. Musí vyčkat na návrat své paní a zatím snad najde v hlubinách své paměti vysvětlení, proč se Zářící tolik bojí té, kterou umírající Havranův syn stále volá.

Šedé stíny patřily k jednomu z devíti klanů, které vznikly před pěti sty lety při velkolepém genetickém experimentu jako výsledek menšinového zákona. Severoameričtí Indiáni porušili veškerá svá tabu a sáhli na kosti předků, aby měli dostatečně různorodý genetický materiál pro vzkříšení umírajícího národa, který by si pak mohl podle nového světového zákona nárokovat celou Severní Ameriku místo několika ubohých oblastí.
Genoví inženýři překročili všechny hranice a uspěli, ale to byl teprve začátek zdlouhavého boje. Ostatní obyvatelé přelidněného kontinentu se nechtěli stěhovat do vznikajících kolonií na Nové Zemi, dvě nebo tři nadnárodní zbrojařské společnosti považovaly spor za dostatečně lukrativní, pokud se potáhne velmi dlouho. První děti zemřely krátce po narození, když při masivním útoku místní domobrany jedna řízená střela srovnala se zemí celý rozsáhlý komplex laboratoří i dobrou polovinu blízkého New Yorku.
Světová vláda se do sporu vložila vlastním osobitým způsobem. Novelizovala sporný zákon, zabavila vědce, materiál i technologie a druhá generace dětí dostala do vínku šílený mix lidských a zvířecích genů spolu s útulným vězením v podobě vojenské základny v roji asteroidů kdesi u Tau Ceti. Třicet let přísné výchovy, broušení reflexů a loveckých instinktů vyústilo v nejvelkolepější útěk v dějinách vězeňství a v mnohem širším měřítku i v První genetickou válku. Stará Země musela uznat právo genetických kříženců na svobodu; tváří v tvář malé, ale nepřemožitelné armádě vlastních výpěstků nemohla nic jiného udělat.
Tehdy si Havranův klan také vysloužil své jméno; způsobem boje i tajuplnou schopností beze stopy zmizet. Vojenští historici dodnes s oblibou přednášeli o bitvě v systému W-359, malé soustavě s rudým trpaslíkem a čtyřmi bezvýznamnými planetkami, kde proti padesátinásobné přesila stála necelá stovka lehkých křižníků třídy Jestřáb. Po dvou týdnech těžkých bojů nezůstalo z pozemské flotily téměř nic a zbývající třetina Šedých stínů zmizela, aby se o šest dní později bez varování objevila přímo ve Sluneční soustavě při soustředěném útoku na Hlavní velitelství.
Po dalších dvou válkách a víc než čtyřech staletích stále platilo staré pořekadlo: neohlížej se přes rameno; stejně Stíny nezahlédneš, dokud ti nepodříznou krk. Přestože teoreticky všichni věděli, kudy vedou hranice Havranova území, nikomu se ještě nepodařilo najít domov Stínů, dokonce ani těm šílencům, co se o to snažili. Museli jste být Stínem, abyste mohli vstoupit do Poradního domu.
Stínem nebo nerel.
Semhet opatrně našlapovala na ostrůvky tyrkysově modré trávy, vykukující z klamně čisté vody, v níž však číhaly vodní krajty schopné spolknout dokonce i ji. Zároveň se každou chvíli ohlížela přes rameno, jestli si to její paní přeci jen nerozmyslela a nechce se vznést do čisté modré oblohy. Zářící se však na ni vždy mírně usmála, kromě své pavučinové tuniky jako obvykle nahá a bosá a momentálně až do pasu pokrytá souvislou vrstvou světle šedého bahna, jak ji ani instinkty nerel neuchránily před zapadnutím do Mléčné bažiny.
Proto k sobě byly připoutány dlouhým lanem; Semhet si ho vynutila. Trvalo skoro deset děsivých minut, než se jí podařilo paní z bažiny vytáhnout, a další půl hodiny strávily marnou snahou očistit křídla od lepkavého bahna.
„Nemrač se tak, dítě,“ pohodila paní hustými kadeřemi, až jí ze stříbrné hřívy odpadly hroudy zasychajícího bláta, „nebo ti to zůstane! Tvůj otec měl větší pochopení pro trochu neškodné zábavy!“
„Topení se ve smradlavé bažině říkáš neškodná zábava, paní?“ zavrčela Semhet.
„To ne, ale tomuhle ano!“ hodila po ní nerel hrst bláta, které si předtím setřela z perutí. Nečekaná střela se Semhet rozprskla po zádech a nebezpečně ji vychýlila do strany.
„Paní!“ zaprskala uraženě, jakmile se jí podařilo získat zpět rovnováhu, „jak tě mám chránit, když se mě snažíš předhodit vodním krajtám?!“
„Vždyť jsou přežrané k prasknutí, kolik jim Havran nechal naházet masa! Budou to trávit minimálně týden!“ zasmála se znovu Zářící nahlas, pevně rozkročená na velkém trsu tyrkysové trávy, ruce v bok.
„Proč?“ zpozorněla Semhet. Neptala se, odkud to paní ví: na podobné věci bylo lepší se neptat.
„Ani on si nemůže být jist, kterou cestou a kdy k němu přijdu. Je náčelníkem Šedých stínů. Dobře ví, že cesta existuje i tam, kde by ji nikdo nehledal. Navíc jsem nerel, i když ty si už dávno neuvědomuješ posvátnou bázeň,“ usmála se paní měkce, „kterou pociťují obyčejní lidé. Ani Havran se neodváží ohrozit můj život, stejně jako jsem já odmítla prozradit polohu jeho sídla tím, že bych se prostě jen snesla z modré oblohy přímo na trávník před Poradním domem.“
Semhet si to přebírala po zbytek cesty skrz Modré tůně, ale jen dorazily k Býčímu vodopádu, hodila všechny otázky za hlavu. Než se vůbec stačila rozhlédnout, jestli se ve vodě neukrývá nějaké nebezpečí, její paní už zmizela pod hladinou. Stříbřitý stín se mihl mezi vlnami, vzápětí se Zářící vynořila přímo před vodopádem, opět dokonale čistá a s tunikou nestydatě přilepenou na štíhlé tělo.
„Pojď do vody!“
„Někdo musí hlídat!“ usmála se Semhet s paží volně zaklesnutou za opasek vedle jílce. Každý čtverečný centimetr kůže na ni křičel, aby ihned uposlechla, ale vůle byla silnější než tělo.
„Tohle je Býčí vodopád!“ zvedla Zářící paže nad hlavu, nádherná a úchvatná jako samotná bohyně vod, „posvátné místo! Kaerlegan nás ohlídá! Pojď!“
Zářící sice vládla neuvěřitelnými silami, nebyla ale všemocná. Semhet ještě chvíli váhala, než se svlékla do spodního prádla a pouzdra s nožem na pravém lýtku. Katanu zabodla do měkkého písku na břehu, pak konečně skočila za svou paní. Probojovala se dravým proudem, který směřoval do Modrých tůní, propletla se mezi zkamenělými žebry obrovského tvora, ležícího pokojně v nejhlubším místě tůně, a nehlučně se vynořila vedle Zářící.
„Už jsem tady nebyla strašně dlouho!“ stála Zářící ve vodní tříšti a nastavovala padajícím krůpějím mohutná křídla i štíhlé paže. Celé její tělo obklopovala jemná světélkující mlha, její smích se sléval se zvoněním na hladinu dopadající vody.
Semhet skrytě pozorovala svou paní a snažila se do paměti zachytit každý detail. Zářící stála na kaerleganově klínovité lebce mezi zatočenými rohy, vodu sahající jen ke kotníkům, a smála se jako malé dítě, když do dlaní chytala kapky vody. Sluneční paprsky kolem ní vytvořily duhovou aureolu, tisíce drobných záblesků pokrývaly její chvějící se křídla a zanechávaly na sítnici klamný odraz. Člověk měl chvílemi dojem, že kolem Zářící tančí další nerel. Její paní byla poprvé po mnoha letech skutečně šťastná!
Šťastná a rozpustilá. Jen si všimla Semhetina upřeného pohledu, po hlavě zajela pod hladinu. Jedno, dvě tempa v silném proudu na samém okraji vodopádu a kolem Semhetina levého kotníku se pevně sevřely dlouhé prsty. Stěží se stačila nadechnout, než ji Zářící stáhla k sobě pod hladinu, do světa třpytu, temnoty, hučení a divoce vířících proudů. Všechno, co znala, zmizelo.
Záblesky oslnivě jasného světla, sluneční paprsky narýsované v klidnějších zátočinách tůně, studená temnota v hlubině. Štíhlé tělo, míhající se modrým nekonečnem, božsky dokonalé, lidsky hmatatelné. Doteky křídel, dlaní, vodních proudů. Chuť vody, lačně nasátého vzduchu, rtů. Děsivý oheň, probouzející se kdesi v netušených hlubinách duše. Únava, sladká a smrtelně nebezpečná, hebká náruč mladé trávy, hřejivé objetí pevných paží. Sny o létání, o nekonečném prostoru vysoko nad mraky, mezi hvězdami.
Usnuly v dávno opuštěném kaerleganově hnízdě z proutí a travin, přitulené jedna k druhé a naprosto bezstarostné. Semhet dokonce zapomněla i na svůj nůž, ztracený během hrátek kdesi v rákosí, ale těsná blízkost nerel ukonejšila špatné svědomí i instinkty bojovníka. Zářící se ve spánku spokojeně usmívala a část její záře se odrážela v Semhetině tváři.
Tak je za soumraku našel Havran s pětičlennou hlídkou. Muži opatrně sešplhali po strmé stěně útesu, z nějž klesaly vody Býčího vodopádu, a neslyšně se přiblížili skoro až k hnízdu, dokud je Havranovo gesto nezarazilo. Okamžik jen nehybně pozorovali dvě nahá těla, v houstnoucí tmě vydávající jemnou stříbrnou záři, téměř nedýchali napětím. Jen dva lidé na celém Jihu se dokázali přikrást k Semhet, aniž ji probudili, a nikdo v celé jižanské historii neviděl spící nerel. Až dnes.
Velké hnízdo, spletené z pružných větví a dlouhých stonků vodních rostlin, vystlané suchou trávou, mechem i cupaninou z hadrů, kdysi postavil uprchlý kaerlegan, jak Jižané říkali okřídleným ještěrům z Proxima Ceti. Příliš studené podnebí a mutageny v okolním prostředí ale postupně zabily všechny jeho potomky, takže na celém území skládky zůstaly jen desítky prázdných hnízd, neuvěřitelně pevných a dostatečně velkých, aby se v nich pohodlně vyspali dva dospělí muži.
Bojovníci se na Havranův neslyšný rozkaz pohnuli. Pracovali rychle a opatrně, jako by se pohybovali v nepřátelském prostředí, ale jejich úkol byl mnohem těžší: přenést celé hnízdo přes vodopády nahoru na útes, aniž by se některá z žen probudila. Dokonce ani nerel neměla znát cestu k rodinným sídlům Šedých stínů.
Semhet se v polospánku zavrtěla, pak překvapeně zvedla hlavu, když se její lůžko pohnulo. Paprsky zapadajícího slunce se odrážely od hedvábného baldachýnu nad její hlavou a barvily ho do rudozlaté, pokřikování lovících vlaštovek se slévalo se zpěvem ostatních ptáků a s jemným pleskáním vln, které vzápětí nepatrně zesílilo, když se v hnízdě prudce posadila a neopatrným pohybem ho rozkolébala.
Překvapeně se rozhlédla. Jejich zvláštní lůžko se proměnilo v loďku, taženou párem velkých labutí. V uctivé vzdálenosti je obklopovaly štíhlé kánoe, obsazené bojovníky Šedých stínů, jedna lodice však plula mnohem blíž než ostatní. Semhet rychle pohlédla na svou klidně spící paní, jejíž velká křídla napůl trčela ven z hnízda a vznášela se těsně nad mírně zvlněnou hladinou. Uklidněna něžným úsměvem i vnitřní září nerel se otočila k Havranovi, jakmile bojovníci srovnali rychlost a směr kánoe s jejím bizardním člunem.
„Stopařko vzdušných proudů,“ přivítal ji náčelník Šedých stínů krátkým kývnutím hlavy a osvěžujícím ovocným nektarem ve stářím ohlazené dřevěné misce, kterou jí podal v nastavené dlani.
„Zajímavý způsob dopravy, Havrane, a velmi pohodlný,“ smočila rty, ale nenapila se. Dokonce ani Havranovi nevěřila natolik, aby měnila své zvyky. Letmý dotyk rtů s nektarem stačil na dodržení zákonů pohostinnosti a zároveň snížil riziko otravy nebo omámení na minimum. Jestli si toho náčelník Šedých stínů všiml, nedal to nijak najevo.
„Měla jsem pocit, že stav Bílého vlka je velmi vážný,“ rozhodla se rozbít masku klidu na jeho tváři, „ale nejspíš jsem se mýlila. Proč bychom jinak pluli přímo na západ, když vaše sídla leží na severovýchod od Býčího vodopádu?“
Havran uznale kývl hlavou:
„Varoval nás, že jsi skoro stejně nebezpečná jako samotná Zářící.“
„Kdo?“ zpozorněla, když se labutě na neslyšný povel zastavily a bojovníci v ostatních kánoích také vytáhli pádla. Havranova lodice přirazila až ke hnízdu, tehdy Semhet s narůstající hrůzou zjistila, že se nedokáže pohnout, natož bránit svou paní.
„Omlouvám se za tu lest, Stopařko. Bojovníci vylili do Druinuny nad Býčím vodopádem tolik hypnoxu, že se Modré tůně mohou klidně přejmenovat na Spící, ale ty ses přesto probrala,“ vzal jí opatrně z ochablých dlaní misku s nektarem.
Teprve teď si uvědomila, že Havran bral nádobku pouze levačkou, oblečenou do kožené rukavice. Holou kůží pravé ruky se ohlazeného dřeva vůbec nedotkl, to jen ona byla tak hloupá a neopatrná. Horečnatě uvažovala, jakým jedem je vnější povrch misky asi napuštěný, ale myšlenky se jí rozbíhaly všemi směry. Bezmocně si povzdechla:
„Co to bylo?“
„Otcův recept,“ usmál se Havran ulehčeně. Buď mu skutečně záleželo i na jejím odpuštění, nebo byl tím nejlepším hercem, jakého za posledních patnáct let potkala.
„Ale proč, Havrane? Ani má paní nedokáže křísit mrtvé! Neumí dělat zázraky!“
„On tvrdí něco jiného a já mu věřím. Jsou stejní, Zářící a Bílý vlk. Můj syn nepotřebuje zázrak; ten mu před půl rokem zachránil v Xanadu život.“
Obchodní válka na Měsíci trvala tak dlouho, že si jí přestal všímat dokonce i Červený kříž. Vláda prohlásila pozemskou oběžnici za nezávislou na své jurisdikci a administrativě už před více než padesáti lety. Od té doby se o něj rvaly obchodní korporace jako smečka hladových šakalů a Měsíc se stal velmi nebezpečným místem.
Před sedmi měsíci zbloudilá střela dokonce zasáhla okraj jediného neutrálního habitatu a vypustila do jeho atmosféry noloxan. Původně šlo o nervový plyn, který rozkládal gliové buňky vyživující neurony – smrt zdlouhavá, neodvratná a příšerná i sama o sobě.
Xanadu však bylo otráveno mnohem zákeřnější formou noloxanu, napadající kostní tkáň. Oběti se do dvou týdnů proměnily v rosolovitá stvoření, neschopná pohybu a odsouzená přežívat ve speciálních nádržích s léčivým gelem, dokud jim lékaři nevytvořili novou, syntetickou kostru. Pak ale po měsíci klidu přišlo druhé stádium. Jakmile se začaly nezadržitelně rozpadat buněčné stěny u prvních pěti nemocných, všichni pochopili, že to je definitivní konec.
Havran pomalu zavrtěl hlavou:
„Kosti mých předků ležely staletí v posvátné půdě, než je otcové vyzvedli a stvořili nás. Pamatuji si staré obřady, vůni stepi po dešti, vzrušení z lovu v nekonečných lesích. Můj národ je na zázraky zvyklý, Stopařko, takže jsem se ani moc nedivil, když Bílému vlkovi po dvou dnech nevysvětlitelně klesly horečky a odvápňování kostí se vůbec neprojevilo. Spíš jsem měl plno starostí, jak ho dostat dolů, ke svým specialistům. I to se mi podařilo,“ mihl se mu v očích stín.
Semhet se v duchu zachvěla; Xanadu bylo hermeticky uzavřeno a hlídáno minimálně třemi různými armádami. Byla ochotna uvěřit, že i její paní by z takto střeženého habitatu jen těžko unikla. Přesto se Havranovi podařilo syna dopravit na Zemi.
„Nenašli jedinou známku onemocnění. Bílý vlk prošel celým zamořeným habitatem, dýchal stejný vzduch jako ostatní a na rozdíl od nich přežil.“
Nahnul se do hnízda a úplně lehce ji zvedl do náruče. Semhet se znovu pokusila ovládnout drogou ochromené svaly, ale hlava jí bezmocně přepadla dopředu na hruď. Přesto cítila každý Havranův něžný dotyk, když ji opatrně balil do teplé přikrývky – jed ji zbavil vlády nad tělem, ale ne citu. Vzlétla, pak ji uložil před sebe na dno kánoe. S hlavou a rameny opřenými o jeho silná stehna měla dobrý výhled na jeho tvář a obrovský kus smrákajícího se nebe, když nepočítala ozdobnou hlavici na přídi člunu.
„Proč to děláš?“ zašeptala. Její tělo ještě zdaleka neodbouralo všechen hypnox, vstřebaný kůží při koupeli, ale silou vůle se bránila navracejícímu se spánku. Nesměla nechat svou paní bez ochrany!
„Mého syna sice noloxan nezabil, ale při útoku na Xanadu se s ním něco stalo. Začal se měnit. Všimli jsme si toho až v okamžiku, kdy bylo téměř pozdě. Už pět měsíců ho držíme stranou od lidí, aby neublížil sobě ani nikomu jinému, přesto se mu předevčírem podařilo těžce zranit jednoho strážce a otevřít si žíly. Skoro vykrvácel, než se nám podařilo ho přemoci a ošetřit. Od té doby leží ve vysokých horečkách a volá paní Ithariel. Jedinou zářící hvězdu v temnotách noci.“
Něžně ji pohladil po čele.
„Můžeš být klidná, Stopařko vzdušných proudů, nechci tvé paní ublížit. Bílý vlk je na posvátném místě, kam nesmí vkročit žádný člověk, ale dobře vím, že bys Zářící věrně následovala i tam, kde by tě čekala jistá smrt. Proto jsem Druinunu otrávil hypnoxem, jakmile vás zvědové zahlédli v Modrých tůních. Doufal jsem, že neodoláte koupeli, a skutečně jste usnuly v připraveném hnízdě. Ty ses ale probrala příliš brzy.“
„Musím chránit nerel i za cenu svého života. Dobře to víš, Havrane.“
„A já musím chránit tebe,“ zavrtěl hlavou, „to je zase mé poslání. Na posvátném místě bude Zářící v naprostém bezpečí, slibuji. Navíc ji doprovodí oddíl mých nejlepších bojovníků. Nehnou se od ní na krok od této chvíle až ke hranicím posvátného místa a zase ji bezpečně dopraví do mého sídla, kde na ni zatím počkáš. Nic se jí nestane, Semhet. Je to přeci nerel.“
„Ale i andělé mohou zemřít!“ zavrtěla zoufale hlavou, až se jí z levého koutku skutálela do vlasů osamocená slza. Ještě cítila něžné pohlazení na čele, pak se nad ní definitivně uzavřely temné vody chemického spánku.

Pršelo. Tentokrát to však nebylo žádné melancholické dopadání studených kapek na opuštěný svět jako před týdnem. Ve dvě odpoledne se nebe zatáhlo, až panovala téměř absolutní tma, rušená jen klikatými obrazci blesků, a každou další hodinu bouře jen sílila. Vzduch se chvěl nepřestávajícím duněním hromu, které s pravidelností mořského příboje divoce naráželo na křehkou stěnu reality, každá jednotlivá kapka horké vody zvonila napětím.
V samém středu nenávistí vyjící bouře stál obrovský prastarý chrám, ukrytý a zapomenutý mezi horami odpadků. Napůl potopený v zrcadlově klidných vodách temného jezera, jehož hladina se ani jedinkrát nezachvěla pod dopadajícími kapkami, znásobený výškou svého obrazu. Vysoká lomená okna zdobená křehkou kamennou krajkou a temnou zelení popínavých růží s květy z měsíčního třpytu slepě hleděla do okolní temnoty, marně čekající na sluneční paprsky, které by je znovu rozzářily duhou. V tmavě šedém kameni a sukovitých stoncích porostlých jedovatými trny neměl život místo, pouze smrt.
Ta, kterou žijící nazývali Zářící hvězdou v temnotách noci, tiše hleděla na opuštěnou katedrálu, zapomenutou i samotným časem už před mnoha staletími. Tažné labutě se unaveně choulily jedna k druhé, hlavy schované před hřměním a blesky pod křídly, zlaté obojky na štíhlých hrdlech nepřirozeně zářící v temnotě bouře bouří. Kaerleganovo hnízdo se ani nepohnulo, jen vytrvalé bušení deště do paravánu nad hlavou nehybné nerel dokazovalo, že i v její bezprostřední blízkosti ještě působí přírodní zákony a živly.
Jasný záblesk na okamžik odhalil přítomnost tří štíhlých lodic, každou obsazenou pěti zachmuřenými válečníky z klanu Šedých stínů, pak zase celý svět zmizel v temnotě. Zdálo se, že i sám čas přestal existovat; jen stříbřitá záře vycházející ze štíhlého těla v proutěném člunu byla stále přítomna.
Klikatý blesk sjel do hromady šrotu na břehu, jeho záře se odrazila od dokonale nehybné hladiny, až vypálila do sítnice klamavý obraz i přes zavřená víčka. Šumění deště ustoupilo hlasitému zadunění hromu, v němž snadno zaniklo šelestění rozpínajících se křídel. Když se Havranovým mužům opět vrátil zrak, stačili už jen zahlédnout zářící siluetu v hávu z měsíčních paprsků, jak vystupuje po širokém schodišti k temnému oblouku chrámových vrat.
Bylo k neuvěření, že kamenná stavba přečkala všechny války, bouře i slunečné dny až do této chvíle. S podlahou zalitou několika stopami zrcadlově lesklé vody, ledově studené a pevné jako diamant, se vnitřní prostor katedrály násobil a plál vnitřním světlem, rozlévajícím se ze samého středu chrámové lodi do všech koutů. Měsíční světlo tepající jako obrovské chladné srdce však nemohlo proniknout lomenými oblouky vybitých oken ven, v tom mu bránila síla vetkaná do kamene. Proto se z venku zdál chrám mrtvý a opuštěný, přestože ukrýval esenci života.
Když prošla pod klenutým obloukem vrat, odraz její vlastní záře se rozběhl po té zneklidňující podlaze přímo ke středu chrámu. Sléval se s druhým třpytem a měnil ho. Proplétal se mezi rovnými paprsky jako pramínky vody, stáčel se, vracel a přeskakoval. Chvíli jen nehybně stála na prahu a sledovala zvláštní hru světel, na pohled stejných a přesto úplně jiných, dokud pomalu nezvedla hlavu a nepohlédla na obyvatele katedrály.
Bílý vlk se vznášel pět metrů nad zrcadlovou podlahou, oči zavřené, souměrnou tvář uvolněnou a ozdobenou shovívavým úsměvem. Kdysi bronzová pokožka mu slabě pulsovala: bytost, která bývala Havranovým synem, snila jeden ze svých nekonečných snů. Stačil však jeden jediný dotyk bosého chodidla na zrcadlové podlaze, zašelestění velkých křídel, aby se bytost probrala ze spánku blízkému smrti.
„Konečně!“ zaševelily rty v jazyce, jakým žádný člověk nepromluvil už přes sedm staletí, a z těla mladého válečníka vyrazil příval jasu.
„Čekal jsem trpělivě, den za dnem, rok za rokem, až se mi vrátíš,“ snesl se pomalu na zem, ve své nahotě neskutečný a neskutečně nádherný jako polobůh, když pomalu rozevřel paže v gestu uvítání.
Ticho, absolutní a netečné. Chrámová loď plála oslňujícím jasem, pulzovala živým světlem, jehož zdrojem byly dvě osamocené postavy.
„Nic mi neřekneš?“ zavrtí ten, co býval Bílým vlkem, pomalu hlavou, ve tváři vepsaný smutek.
„Nepřivítáš mne zpět? Vždyť jsem se vrátil po tolika letech!“
„Neměl ses vracet vůbec.“
Hlas zvoní ušlechtilou ocelí a tříštícím se křišťálem, obrovská křídla zanaříkají, když se neklidně pohnou v jediném mocném závanu, který ji přenese skoro až k němu.
„Gar‘briaeli!“ zašeptá a zní to jako nářek umírajících koní.
„Jsi stále tak krásná,“ zvedne dlaň v touze ji pohladit, ale zastaví se, jakmile ona odvrátí hlavu na stranu.
„Stále jsi mi neodpustila?“ svěsí ruku zpět.
„Něco takového nejde odpustit, Gar‘briaeli. Nikdy. Zničil jsi všechno, co jsem kdy milovala. Ani věčnost není dost dlouhá, abych ti odpustila,“ zaplane jí v očích strašlivý plamen, ale téměř ihned vyhasne, příliš dlouho udržovaný při životě a unavený sám sebou.
„Proč jsi tedy přišla? Potěšit se mou bezmocí?“ promění se krásná tvář do masky vražedného vzteku, až se ona zachvěje. Přesto neustoupí, jen upře pohled kamsi za něj, dokud záchvat zuřivosti stejně nečekaně nepomine.
„Přišla jsem pro Bílého vlka,“ promluví nakonec. Veškeré stopy něhy a dávného citu jsou pryč, zůstal jen chlad.
„Já jsem teď Bílý vlk.“
„Nemůžeš být. Vzal sis jen jeho tělo.“
„Které on opustil. Zemřel a já se zrodil. Dobře víš, že je to pravda.“
„Držíš ho a využíváš jeho sílu. To on mě přivolal, ne ty.“
Usměje se, smutně.
„Lidská podoba ti nikdy nesvědčila, Gar‘briaeli. Nemáš sílu vzdorovat jejich vášním a pudům, které jsou pro ně přirozené jako dýchání a sny. Chtěl jsi lidem vládnout, ale nedokážeš přemoci ani sám sebe. Kolik životů ještě zničíš, než si to konečně přiznáš?“
„Pořád se jich zastáváš, přestože ti tolik ublížili?“ zahledí se jí nevěřícně do očí, pak ucouvne před sílou jejího pohledu, který spaluje jako mráz věčné noci.
„Nikdo mi neublížil víc, než ty. Lidé sice zabili Alasdaira, ale byl jsi to ty, kdo je na nás poštval. Hrál sis s nimi a využíval jsi je, jak se ti to právě hodilo, a proč vlastně? Pro pomstu? Vždyť ani nevíš, co to znamená nenávidět a toužit po odplatě,“ zřiví se jí tvář do pohrdavého úšklebku.
„Jsi jen zvíře, které si obléklo háv nadpozemskosti. Nejsi člověk ani nerel. Nejsi nic.“
„Mýlíš se. Teď jsem Bílý vlk, ať říkáš cokoliv. Mám jeho tělo a vzpomínky,“ usměje se pobaveně, znenadání se mu v levačce objeví dlouhá dýka z absolutní temnoty.
„Mám i vlastní vzpomínky a sílu,“ odhalí zuby v nenávistném úšklebku, ale než stačí zákeřnou zbraň zvednout k ráně, do hrudi mu narazí proud oslepujícího bílého světla. Na prchavý okamžik se zachvěje, pak ho síla úderu odhodí dozadu. Zároveň jí klesne bronzové tělo k nohám na zrcadlovou podlahu, chladivou jako jezerní voda v letní podvečer.
„To jsi chtěla? Aby ti Bílý vlk zemřel u nohou?“ zvedne se Gar‘briael pomalu na nohy, opět silný a nespoutaný, s bělostnými křídly doširoka rozevřenými jako právě vylíhnutý motýl.
Chvíli mu tiše hledí do očí, než bez jediného slova ukáže na podlahu, pod ni. Bronzové stíny, osvětlené září obou přihlížejících nerel, mrštně proplouvají chladnou vodou, uvězněné pod pevným příkrovem skleněné podlahy a přesto svobodné. Silné paže se s němou prosbou natáhnou vzhůru. Nespoutaná hříva stříbrných vlasů se pohne v jediné plynulé vlně, když Zářící přikývne na souhlas, a nehybné tělo Bílého vlka pomalu klesne do čekajících paží ozdobených havraními stopami, aniž se hladina-podlaha jedinkrát pohne.
„Bude žít dál, svobodný a opět sám sebou,“ zvedne pomalu hlavu, až se jí stříbrné kadeře znovu přelijí po zádech v jediné oslepující vlně.
„Ty ale dnes v noci zemřeš, Gar‘briaeli. Znovu a tentokrát naposledy. Už ti nedovolím víckrát se vrátit,“ ztvrdne jí hlas. „Už ne,“ zavrtí pomalu hlavou, než prudce vzlétne ke kamenné klenbě.
Gar‘briael vykřikne a vrhne se za ní, ale je příliš pomalý, příliš neuvyklý vlastním křídlům. Těžce bojuje s přitažlivostí, zatímco ona lehce stoupá nahoru, podobná malému slunci. Její křídla šelestí a zpívají a šedý kámen odpovídá vlastní písní, pomalou a starobylou jako sám svět. Dává jí poslední sbohem, náhle příliš hlasité i pro běsnící bouři za zdmi zapomenuté katedrály.
„Ithariel!“ zazní poslední výkřik, esence bolesti, touhy i naděje. Ona se však neotočí. Prolétne rozšiřující se dírou v klenbě a stoupá stále výš, hvězda padající mezi blesky přímo do mračen a dál do nebes. Za ní zůstává jen rachot, umírající katedrála a bouří bičované jezero.

Tiché zašplouchání vody kdesi blízko ji probudí, ale ještě neotvírá oči, ani se nehýbe. Oddechuje stále stejně lehce jako před chvílí a postupně si nechává z paměti vyvanout poslední nitky snu, vzpomínky na dávno mrtvé přátele. Zaslechne Vandin zvonivý smích, ucítí na rtech Alasdairův poslední letmý polibek a vše je pryč.
Tlukot druhého srdce – Semhet spí u postele, hlavu únavou opřenou o pelest, starobylý meč zapomenutý na podlaze vedle sebe. Kolik dní u ní asi probděla, než vyčerpání přemohlo i její vůli a příliš hlasité svědomí?
Nepatrně se usměje. S každým strážcem to je stejné a přeci jiné. Ani Semhetina prababička se neodvážila usnout v její nejtěsnější blízkosti, vždy si ustlala na podlaze vedle lůžka. Jedno však měli všichni společné – ji. Pamatovala si je všechny a všechny je nosila v srdci, aniž to sami tušili. Neřekla Gar‘briaelovi tak docela pravdu. Nevzal jí úplně všechno.
Zaslechne vzdálený tlukot třetího srdce. Otevře oči. Chvíli jen nehybně hledí na šedomodrý baldachýn nad postelí, než stočí hlavu na stranu, k oknu, kde ve starém křesle trpělivě čeká Havran.
„Vítej zpět, paní.“
Oba se usmějí, jen nepatrně a bez radosti, zahalení sladkým smutkem.
„Bílý vlk se ještě neprobral.“
„Měj trpělivost, Havrane, vrací se od samých hranic nebytí,“ posadí se, velmi opatrně, aby neprobudila spící Semhet. Něžně ji pohladí po zapletených vlasech, pak se ohlédne zpět na čekajícího Havrana, když si všimne slabé vůně hypnoxu.
„Dva týdny hlídala tvůj klid, bez jídla i odpočinku. Bál jsem se o její zdraví.“
„Chvíli tě nebude mít ráda, za to, žes ji uspal,“ usměje se, „ale odpustí ti. Jste stejní, ona a ty.“
Chvíli je v ložnici naprosté ticho, nenaruší ho dokonce ani šplouchání vody kolem pylonů, na kterých stojí Havranův dům. Nakonec se Zářící postaví a rozevře křídla, aby si protáhla svaly.
„Posvátné místo se zřítilo.“
„Omlouvám se,“ objeví se jí v očích náznak bolesti, ale ihned ji ukryje pod řasami, „nešlo to jinak. To, co bylo chvíli Bílým vlkem, muselo zůstat uvězněno. Časem to zemře a kámen se bude moci zase zvednout.“
„Co zemře, má zůstat pohřbeno,“ zavrtí Havran pomalu hlavou a také se zvedne.
„Mohu tě pozvat na snídani?“
„Už jsem se bála, že se nezeptáš,“ zasměje se uvolněně, čímž ho překvapí. Pohodí hlavou:
„Nejsem anděl, Havrane, přestože tak vypadám. V té zatopené katedrále jsem zabila posledního nerel, který kromě mne ještě zůstal po všech staletích, co provázíme a strážíme lidský rod. I já kdysi byla člověkem, i když to je už tak dávno, že si na to skoro nepamatuji. Cítím lásku i nenávist, bolest i hlad. Divil by ses, jak moc si jsme podobní.“
„Stopařka tedy měla pravdu,“ skloní válečník zamyšleně hlavu.
„Ano, příteli,“ přikývne Zářící a vezme ho jemně za loket, „věčnost je příliš dlouhá i pro mne. Jednou musí zemřít i andělé. A teď už na to nemysli. Jsem zvědavá, čím nakrmíte hladovou nerel,“ zasměje se potichu a vyběhne z ložnice stejně lehce jako čerstvý vánek. Jako by v místnosti nikdy ani nebyla.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 22 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 124 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dráče 09.09.2008, 20:23:57 Odpovědět 
   Nádhera :)
Chybky byly řečeny a popsány (a ne zrovna stručně :-D). Jsem sice Tvým náhodným čtenářem, nicméně mě dokáží Tvá dílka oslovit a zpříjemnit den. ;-)

TO ALL: Zbytečně se tady spamuje, toto byste si měli vyříkávát jinde než pod díly autorů :-)
 Angile 09.09.2008, 19:57:29 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Angile ze dne 08.09.2008, 18:36:39

   Dobrá. Tak jsem tedy hodnotil tebe před 13 měsíci. Avšak psala jsi to ty. Já s tebou problém nemám. Ty se mnou ano? Klidně se zaměřím na novější texty. Sám musím dobře vědět, jak jsem svůj komentář myslel, takže vím, jaký podtón má. Pokud vypadá jinak, tak je to smutné, ale já se s tím vyrovnám. Začal jsem až teď, protože je tu tragická literární úroveň, což jsem si dříve, bohužel, neuvědomoval. Nejsem dokonalý autor, ale ty chyby vidím, proto na ně upozorňuji. Jistě, píšeš lépe než mnoha autorů, nicméně též nedokonale, jen v jiných měřítkách. Stejně jako Yfča, tu jsem dnes také komentoval. Jste na jiné úrovni, proto tedy nesrovnávám tvá díla s jinými, ale hodnotím je jen v hranicích možností autorů. Mohla jsi to napsat lépe, tak už to přijmi, jako mnoha dalších autorů. Máš přeci jít příkladem, ne? Pokud můj tón evokoval pocit, který evokoval, tak tvé komentáře zase vyznívají jako jedna velká ublíženost. Kdyby ti to nevadilo, tak to přejdeš, ne? Mne tohle již obtěžuje, tebe patrně také. Názor nezměním. Budu tvrdý ke všem stejně a spravedlivě. Rád, pokud uvidím text na jedničku z tvého pera, ti ji věnuji. Hezký večer.
 ze dne 09.09.2008, 20:08:19  
   Ekyelka: Já mám jít příkladem? A to jako proč? Že jsem redaktorka? Pokud je to skutečně tak, nejspíš nás čekají ještě hodně zajímavé časy, neboť jsi tímto prohlášením nastavil velice zajímavou cestu (kterou ti ovšem nezávidím, je namáhavá a špinavá pro duši).
To však nehraje roli. Spíš by mne zajímalo, jak víš, kde jsou moje hranice možností, když to nevím ani já sama.
Jsem ráda, že ses rozhodl být tvrdý ke všem stejně a spravedlivě. Lituji pouze začínající a hodně naivní autory, kteří by tvou kritiku nemuseli ustát. Nebo na ně budeš mít jiný metr, spravedlivý jinak?
Na tento příspěvek už nemusíš odpovídat, ne, pokud nechceš mít mermomocí poslední slovo. Jde spíš o hlasité zamyšlení, než o cokoli jiného.
 Angile 08.09.2008, 19:19:00 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Angile ze dne 07.09.2008, 21:28:27

   m2m: Jednou tu mám něco zkritizovat, tak to dělám. Našel jsem chyby, upozornil na ně. Buď si z toho autorka něco vezme, nebo ne. V mém komentáři je k povšimnutí také to, že ty chyby nejsou vypsány všechny, protože bych se upsal, což je pravda. Za to se omluvím (za to, že jsem to neudělal). Také se omluvím za tu délku textu. Četl jsem pár knih daleko delších, já však s nimi dílo nesrovnávám, nebo ano? Jen podotýkám, že při své nezáživnosti je text až příliš dlouhý. Píšu od srdce. Pokud tedy je můj podtón takový, jak se ti jeví, moc mne to mrzí, ale pakliže by ve tvém měřítku měl vypadat tak, jak by bylo záhodno, logicky bych se přetvařoval.
Čtenář především hodnotí pocitově, pak se dívá i po jiných stránkách díla např. stylizace, interpunkce... Přesto je však důležitější pocit, nebo se snad pletu? Ten mám takový, stojím si za ním. Rád bych se teď věnoval své přítelkyni, kterou při nedostatku času, který mi ubírají tyto nikam nevedoucí a zbytečné diskuze o zbytečnosti a oprávněnosti mého komentáře, zanedbávám, což vážně nechci. Stojím si za tím, že můj komentář má své opodstatnění, svůj význam, své místo a zbytečný není. Mám snad autorce lhát? Říkat, že je dílo skvělé a přehlížet chyby? To totiž dělá většina lidí zde na saspi. Možná, že by nebylo takové pozdvižení, kdyby autorka nebyla redaktorkou. Moc děkuji za to, že jste si tento komentář přečetli a teď se jí jdu konečně věnovat své přítelkyni, na které mi záleží daleko více než na mluvení do zdi. Dalších 20 minut pryč. To mi radost neudělalo.
 Angile 08.09.2008, 18:36:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Angile ze dne 07.09.2008, 21:28:27

   Přehodnotil jsem zkrátka své stanovisko. Budu více kritizovat a číst, aby si lidé uvědomovali své literární nedostatky, protože tenhle server to potřebuje jako sůl a skoro nikdo to tu nedělá. Začal jsem u tebe, protože mám pocit, že i ty nejsi dokonalá autorka. Což já také ne. Nicméně jsem našel několik nedostatků i u tebe. Pokud bereš můj komentář jako osobní mstu, pak mne to velmi mrzí, ale přijde mi to jako velmi vztahovačné a ve stylu: Podle sebe soudím tebe. Budu číst všechny. To se neboj. Odvolávat se na stáří textu a na to, že ta slova vyřkla Semhet a ne ty, mi přijde dosti neohrabaná výmluva. K dosáhnutí vysoké literární úrovně je třeba poučovat se z vlastních chyb, ne je nepřijímat či dělat, že žádné nejsou. Budu tě čísti pravidelněji, abys neměla pocit, že jsi předmětem osobní msty. Stejně tak budu číst i jiné. Hodně štěstí v další tvorbě...
 ze dne 09.09.2008, 19:44:31  
   Ekyelka: Je chvílyhodné, že po všech těch měsících, co jsi zaregistrovaný na saspi, ses odhodlal k tomuto kroku - víc kritizovat a číst.
Jen mne zaráží, že sis pro své "kritizování" vybral starý text, s nímž už jsem hotová, srovnaná a srozuměná.
Víš, Angile, tohle není planý argument. Pokud bys tento text kritizoval před 13 měsíci, bude to aktuální a ještě mi tvůj pohled na věc možná pomůže pochopit, jak čtenáři vnímají moje texty. Jenže rok a měsíc je zatraceně dlouhá doba pro autora, který neustále píše, hledá nové cesty a snaží se zlepšit. Pokud jsi takový autor, víš to sám hodně dobře.
Proč sis ve svém tažení za větším komentováním nevybral moje poslední texty? Tam by tvé "rady" byly aktuální.

A že cítím (a nejsem sama) to, co cítím? Je to volbou slov a jejich tónem. Používáš slova, která jsem tě používat v jiných komentářích neviděla, ne v takové souvislosti. Že jsou to detaily a špatně si je vykládám? Angile, zapomínáš, že i psané slovo má svůj odstín a barvu - ale na to zapomíná spousta lidí.
 Angile 07.09.2008, 22:52:39 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Kaunaz Isa ze dne 07.09.2008, 22:20:14

   Definovat nic nehodlám. Stačilo by však, kdyby mne text neunavoval svou délkou i po vyspání. Mému komentáři dáš stěží známku. Jistě jej můžeš napadnout, ale můj názor a poukázání na chyby tohoto díla nevyvrátíš ani omylem. Lituji. Žádné dílo není dokonalé.
 Kaunaz Isa 07.09.2008, 22:20:14 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Angile ze dne 07.09.2008, 21:28:27

   Můžeš mi prosím definovat, jaká je maximální délka textu vhodná pro tento literární server?
I krev může cákat. Nevěříš?

Nemohl jsem si pomoct, ale když vidím chyby, které tady vytýkáš... Přečti a oprav si po sobě svůj komentář. Jistě tam najdeš nejednu vlastní chybu. A to je rozsahem mnohem kratší než povídka nad ním.
 Angile 07.09.2008, 21:28:27 Odpovědět 
   Ahoj.

Dílo je napsané. To se shodneme. Na saspi je příliš dlouhé. To se také shodneme. Někomu to nevadí, jinému ano. Patřím do druhé skupiny. Text působí přílišně mohutně, což znamená, že je otylý a oplácaný. Jádro je pak až moc skryto. Je na něj nalepeno mnoho slov o počasí ( v textu dvakrát prší, což mi přijde přehnané ), dále je na něj nabaleno mnoho zbytečných detailů, které jen odvádějí čtenářovu pozornost jinam. To má za následek jediné: člověk se musí vracet v textu, někdy až přílišně dlouhé věty čtivosti také neprospívají. Dílo tedy působí velmi neuspořádaně. Navozuje pocit strnulosti, snahu zaujmout maličkostmi. Tím je netradiční, avšak jeví se nastrojeně. Místy mi dílo přijde složené ze všemožných klišé, která jsou plody mnoha přečtených knížek a ustáleného obrazu žánru. Ocenil bych více originality. Dovolil jsem si představit pár nedostatků, abych jen nemluvil do větru, i když je jasné, že zdaleka nebudou všechny, protože bych se vzhledem k délce textu upsal. Tak tedy:

Kdyby na ni Semhetina rodina nedávala pozor, dávno by přišla o svou svobodu a možná i o život. Svět už dávno nebyl tím bezpečným místem ze starých filmů.

Ve větě nad se opakuje ve dvou větách po sobě jdoucích slovo "dávno".

Toužila po změně jídelníčku skoro stejně silně, jako po návratu do bezpečí Domu.

Ve větě nad přebývá interpunkční znaménko.

Během posledních osmi let tu s přestávkami žila i Semhet; kodex jí velel zůstávat v blízkosti paní. Čas od času se sice vracely na pár týdnů do Domu, ale poslední dva a půl roku zůstávala paní stále na jednom místě v samém srdci skládky, kde se to jen hemžilo mutanty, hladovými zvířaty a nejnebezpečnějšími bytostmi, které byly vyloučeny z lidské společnosti a dokonce i z lidského rodu.

Chvaliči pode mnou si patrně nevšimli, jak je toto souvětí neskutečně dlouhé. Dalo by se rozčlenit. Lépe by bylo zkrátit jej.
Nehledě na to, že se tu vyskytuje slovo paní ve dvou větách po sobě jdoucích, což by se jistě dalo obejít vhodnějším použitím vět.

Nemám chuť nechat si kabát zacákat vaší krví.“

To je věta, která se mi nelíbí. Především sloveso v infinitivu "zacákat". Krev přeci necáká. Kdo by použil např. větu typu: "Pocákal (zacákal) jsi mne krví? Použil bych potřísnil. Voda cáká na všechny strany. Krev stříká.

Nechci dílo strhat, to není záměrem, proto chci pochválit fakt, že je dílo napsané umně, mne však přijde příliš vyumělkované a na efekt. Navíc jsem si ze začátku říkal, že je tento příspěvek pěkně napsaný, jak jsem však postupoval dolů, začal jsem se nudit. Snad má upřímnost neurazí, ale ty přílišné detaily opravdu neudržely mou pozornost. Nebudu tedy dávat špatnou známku, protože je toto dílo na rozmezí mezi velmi dobře napsaným dílem a velmi unylým pokusem zaujmout. Výsledná známka se za malý okamžik objeví ve výpisu autorského hodnocení. Děkuji, že jsem jej mohl shlédnout.
 ze dne 08.09.2008, 18:56:22  
   m2m: Teď se omluvím:

1) Angilemu, že zareaguji na jeho komentář.

2) Ekyelce, že zaspamuji.


ad 1) Angile, tento Tvůj komentář je naprosto typickým příkladem zbytečného komentáře. Neurážej se, prosím. I takové komentáře jsou potřeba, aby autor dokázal obhájit sám sebe.
Já si dovolím s Tebou polemizovat.

- čárka: Věř nebo ne, může tam být. Skutečně ano.

- dlouhé souvětí, ale dává smysl. Mnohem větší, než Tvá slova k němu vyřčená. Přečti si tu větu nahlas, to souvětí, pardon, nahlas a nezapomeň dělat u interpunkčních znamének pomlky. Pak zjistíš, že ta věta je přesně taková, jaká je a je tak dobře.
Kdybys vyškrtl paní, souvětí ztratí smysl.

- krev necáká? Oh můj bože, řízni se do prstu a tím prstem šlehni.


Opakuji, neurážej se. Myslím to v dobrém. Protože Tvé výtky jsou naprosto zbytečné a naprosto zbytečně jednostranně odsuzující.
Vyznívá to tak, že Tvá verze textu by byla mnohem lepší - a podrážděný tón, který v komentáři cítím, to ještě umocňuje. Opakuji, CÍTÍM. Ano?

Já myslím, že tento text, který jsem četl, jak systém ohlašuje, před třinácti měsíci, má svoje chyby a některé zde zazněly.
Rozhodně jeho chybou ale není délka. Čteš romány, Petře? Včera jsem dočetl Terror od Dana Simmonse, má 682 stránek a Ekyelka - nechci nějak pochlebovat - sice nepíše jako Dan Simmons, ale svému žánru rozumí lépe, než já...a troufám si tvrdit že i Ty.
Délka není jejím problémem. Ale v tomto případě Tvým. Můžeš říct, že Tě text znudil, jistě, ano, ale já osobně si myslím, že nudný není. Spíše si myslím, že to je žánr, co Tě znudilo. Kdyby to bylo poloviční, znudit by Tě to nestačilo.


ad 2) Promiň.


ad 1) ještě jednou - opakuji: NENÍ TO ÚTOK, NAPADENÍ, URÁŽENÍ. Prosím, jestli to tak vnímáš, omlouvám se, ale nebylo to mým úmyslem.

A jestli si myslíš, že se zastávám Ekyelky, ee. Ona ví, že když ji nedám známku, že si ji nezaslouží - a pač dávám jen jedničky, i já zde bych byl na vážkách. Takže ne - neplácáme se tu po zádech. Opravdu ne.
 ze dne 08.09.2008, 17:11:49  
   Ekyelka: Délka: někdo píše texty primárně pro saspi a jeho omezené možnosti (včetně čtenářů). Já ne. Argument "na saspi je příliš dlouhé" mi tedy přijde scestný, ale s tím nic nenadělám.
Délka je totiž dána začleněním textu do Knihy Ithariel. Ano, je to součást mnohem většího konceptu - knihy, tvořené několika po sobě navazujícími povídkami. Mohl sis toho všimnout hned pod názvem textu. Pomůcka "Text je součástí knihy/sbírky" není určena bílým králíčkům, ale právě čtenářům.
Oplácanost a monumentálnost - mimochodem, ten druhý výraz se mi líbí, ještě ho nikdo před tebou nepoužil: ano, některé mé texty se tak jeví. Především ty staršího data (tento je např. starý tři roky). Lituji, pokud jsem tě právě zklamala, ale i já se coby autor vyvíjím. Texty psané tehdy by dnes vnikaly zcela jinak. Je to prostě šoučást mého vývoje a rozhodně nic mazat a přepisovat nehodlám; stála jsem si za textem tehdy, respektuji (a snažím se dále nedělat) jeho nedostatky nyní.
Ad ona dlouhá věta: platí totéž, co o stylu.
Cákání krve: přímá řeč, vlastní slova postavy... Jak jinak ještě upozornit čtenáře na to, že tento výraz použila Semhet? Navíc existují různé způsoby smrti, při nichž krev nestříká, ale cáká (třeba když kapky padají z velké výšky - to jsem měla napsat "zapršet"?) Trochu víc jazykové fantazie bych prosila.
Klišé: nikdo se mu nevyhneme, pokud se o to nesnažíme. Já psala pro svou zábavu a touhu - pokud jsi tam nějaké klišé našel, můžeš se poplácat po rameni, jak jsi dobrý. Více ke starému textu dodat nelze.

Abych řekla pravdu, něco podobného jsem očekávala, byť mnohem dřív. Jediné, co mne mrzí, je záměr, s nímž sis text četl: tedy ne pro samotný příběh, ale protože jsem ho napsala já, a aby mohl vzniknout tento komentář, na který reaguji. Tak to na mne působí - tón komentáře i jeho stylizace.
No, každý člověk je nějaký a vyrovnává se se světem jistým způsobem. Každý čin nás dále utváří...
 Šíma 18.09.2007, 22:11:04 Odpovědět 
   Povedl se Ti hezký díl Fantasy a Sci-fi mixu... ;-) Docela jsem si pochutnal. Ještě nyní blažeností "chrochtám"...Co dodat? Zdá se, že pracuješ na mnoha věcech najednou a někdy je těžké rozeznat, co k čemu patří... ;-) Za Jedna! Jsem rád, že jsem se znovu nechal zlákat k četbě Tvých dílek! :-D
 Arvinej 09.03.2007, 15:55:50 Odpovědět 
   no podle mě bylo tohle daleko lepší než předchozí díl bylo to mnohem propracovanější, chvílemi fantasy chvílemi sci-fi nakonec ani jedno. strašně se mi to líbilo, doufám že pokračování bude stejně dobré.
 leafe 11.02.2007, 11:56:30 Odpovědět 
   Velice poutavý příběh, něco jsem tušil, že se tam zjeví ten špatný anděl jen mi bylo líto Alasdaira, že zemřel. No a o velikosti povídky bcz řekl, že byla tak akorát, nikde jsem se u ní nenudil ani neusínal.:)
 ze dne 11.02.2007, 13:05:19  
   Ekyelka: Děkuji :)
 Maura 19.10.2006, 22:47:05 Odpovědět 
   To je výkon. Dobrá povídka. 1
 ze dne 20.10.2006, 8:33:03  
   Ekyelka: Díky, Mauro :)
 Kaunaz Isa 27.09.2006, 7:38:33 Odpovědět 
   Tak jsem to dočetl, Ekyelko... (-:

Kdyby se volila nejlepší povídka saspi, dám hlas tomuhle skvostu. Naprosto úžasné, dokonalé, etc. etc....(-:

Nemám co bych vytknul-snad, že to bylo příliš krátké (-:

Pokud je něco psáno mistrem, mělo by to dostat jedničku...
 duddits 26.09.2006, 0:15:39 Odpovědět 
   Oči se mi klíží a tělo volá po zaslouženém odpočinku, ale nemohl jsem jinak – tuhle věc jsem prostě musel dočíst. Bylo toho hodně – sedm tisíc slov a něco málo k tomu – ale i tak mi bylo skoro líto, když jsem se dopracoval k poslední větě… Krátce řečeno, skvělý příběh :)

No, nebudu tu opakovat svoji malou výtku z minulého dílu, ještě by jsi mi zase pocuchala žebra… ale stále si za tím stojím ;) Některé ty uvození přímé řeči mi jen ztěžka cestovaly po zrakovém nervu… Můj názor, zcela subjektivní; na vysoké kvalitě povídky to skoro nic nemění.

Opravdu se těším na pokračování…
 ze dne 26.09.2006, 9:34:19  
   Ekyelka: děkuji i za ten názor (neboj, žebra cuchat nebudu) :)

ono tohle mé neuvozování přímé řeči vyplývá ze samotného příběhu: někdy prostě někdo něco řekne náhle...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
endlessness
(3.4.2020, 01:58)
Elis66
(1.4.2020, 21:52)
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
obr
obr obr obr
obr
Kačenky 15
Z.K.Blovská
Reklama na C&am...
xanti
Reborn
Gorr GrimWolf
obr
obr obr obr
obr

Společenstvo Elementálů:Posled...
MC_Kejml
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr