|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Kristián a Kristiánek ::
 honzoch |
publikováno: 25.11.2009, 6:32
|
Co napsat? Tentokrát to bude zkrátka a dobře romantika, tak mě snad moji čtenáři nezavrhnou...
(S tímhle dílem jsem nebyl vůbec spokojen, prošel velkým množstvím úprav, ale pořád to nějak není ono.) |
| |
|
|
6.3) Kristián a Kristiánek
Bylo by asi na místě ptát se, proč si Ján Szendrei ustlal v zarostlém vrchu nad cestou, když byl kaštěl na dohled. A věru není těžké odpovědět. Proto je však nutné se vrátit doprostřed neklidné včerejší noci, prosycené jak jasným měsíčním svitem, tak bouřlivými událostmi.
Nemohla být ještě ani půlnoc, když se Szendrei s tichým broukáním vracel z vesnice do kaštělu. Cítil se všelijak, ale především mizerně. Asi by zapřel sám sebe, kdyby si nevzpomněl na Ondreje s Ilonou. Trošku zaváhal a pohlédl temnoty řídkého lesíka podél cesty ke kaštělu. Pak sebeomluvně pokrčil rameny a sešel z cesty, přímo mezi první stromky. Věděl, že jde najisto, že pokud tam milenci ještě budou, narazí na ně. Dral se keříky, až byl konečně mezi stromy, v mírném svahu. Nyní se plížil jako rys. Ne, že by mu přes záda neproběhlo lehké mrazení strachu, avšak touha zaslechnout její hlas byla silnější.
A přestože věděl, co jej čeká, jakmile ze své skrýše zaslechne jejich cukrování, byl bezmocný. Schoulil se pod spadlý strom, pěkně do stínu, aby ho neviděl ani měsíc, a se zatajeným dechem napínal uši. Byli tam a bavili se, bezstarostně a láskyplně.
Skrz mezeru mezi kmenem a zemí viděl jen dva černé stíny, mnohdy nesnesitelně splývající v jeden. V duchu zlostně popoháněl Ondreje, ať mluví, aby mu Ilka mohla odpovědět. A když se tak stalo, znělo to jako andělská píseň. Byla to noc jako stvořená pro taková slova...
Jako by si přestal uvědomovat vlastní přítomnost, a když konečně přišel k sobě, a došlo mu, k čemu se snížil a co podnikl, byl hotov vyrazit zpět, jen aby už byl pryč. S hrůzou však zjistil, že pokud předtím měsíc jen silně svítil, nyní přímo září, a že by jeho odchod jistě zahlédli. A to by stačilo urazit pár kroků, jen pár krůčků do bezpečí, utéci hanebnému odhalení!
I Ilonino cvrlikání se mu najednou zprotivilo a přál si, ať už je konec, ať už jdou domů. Bylo mu ostatně záhadou, jak dívka oklamala matku a dostala se až sem.
Milenci však ne a ne skončit, snad mu to dělali naschvál. Přehodil přes sebe plášť, unaveně se opřel hlavou o kmen a čekal. Zprvu s nadějí, pak jaksi omámeně a nakonec při té přeslazené ukolébavce usnul docela. Ondrej s Ilonou odešli nedlouho potom a o nevítaném svědkovi neměli naštěstí ani tušení.
Januš Szendrei se probral za rozbřesku, zimou. Protřel si oči a překvapeně zíral, kde se to ocitl. Mezi stromy se k němu dral nový den, sluneční paprsky drze pronikaly korunami.
Hned mu před očima vyvstal obraz Ilony s Ondrejem, lehce pohlédl přes rameno, avšak po milencích ani stopy. Stále v notné otupělosti a s napůl zavřenýma očima zapátral rukou po plášti. Byl pryč. Asi sklouzl.
Zkusil to znovu a ucítil pod prsty jeho teplé sukno. Až příliš vyhřáté, než aby to spáči nepřišlo prapodivné. Prudce stočil hlavou a rychle pochopil, co se přihodilo.
Vedle něj ležela Zuzka.
Překvapeně pootevřel ústa. První reakce byla skorem hanebná, chtěl zpět svůj plášť, ale když si svou roztomilou sousedku podruhé prohlédl, starosti o ten kus hadru nemohly být podřadnější. Divil se, jaká náhoda sem ten světlovlasý zázrak přivála, horečně přemýšlel, co řekne, až se děvče probudí. V tom jej přepadla hrůzná obava, strach, že byla Zuzka svědkem jeho nočního počínání, že se sem připlížila v jeho stopách! Ale proč by tu pak zůstala ležet? Není nakonec raněná, je v pořádku?
Sklonil se nad ní, bedlivě sleduje každý záhyb, každý rys jejího obličeje.
Vypadala, že jí nic nechybí, mělká rýha od rtu k nosu se lehce nadouvala při každém výdechu, bílá ručka si křečovitě přidržovala látku, jako by přesně vytušila jeho prvotní záměr. Krev se mu nahrnula do hlavy, Zuzka se zdála hezká, ba dokonce rozkošná. Zavřená oční víčka vzbuzovala něhu, bosá nožka s půvabným kotníkem pokušení. Starostlivost o její zdraví přerostla v hlubší cit, natáhl ruku, div se nedotkl měkké pokožky, dýchající květnem.
Má tu s ní chvilku sedět a dívat se, nebo by ji měl probrat pořádným polibkem?
Nakonec se ovládl, opatrně vstal, a vzav kord, posadil na spadlý kmen, přímo nad spící stvoření. Brzy si všiml, jak se k ní s krátícím se stínem blíží sluneční paprsky, a jak sebou děvče neklidně vrtí. Sevřená pěstička uvolnila plášť...
„Jene?“
Trhl sebou a to už koukal do jejích modrých očích, tmavých jak severní moře.
„Co tu děláš?“ nezmohl se na nic jiného.
„To co ty,“ ohradila se Zuzka, „spím tu...“
„Ale proč jsi nezůstala doma?“
Zvedla oči v sloup. „Jene, ty jsi vážně nemožný! Ani mi nepopřeješ dobré jitro a už mě vyslýcháš.“
„Tak promiň,“ vysoukal ze sebe, „byl jsem překvapený. To víš, přijdeš uprostřed noci...“
„Kdybys věděl, co se mi přihodilo!“ žalovala, ač se na ni hrnul smích. Udržet vážný tón začalo být těžké. Když vyložila, co ji potkalo, byla už úplne rudá.
„Tak Schiller? Přilehl si k babce? To je blázen, já bych si hned přilehl někam jinam!“
Szendreiovi ta trocha pobavení úplně stačila k tomu, aby se probral.
„To jsem zvědavý, co s ním ta tvoje tetka udělá, až ho tam najde,“ dodal jedním dechem. Zuzka se při té představě znovu, div ne zlomyslně, rozesmála.
„Nepůjdeme se tam podívat?“ navrhl. „To by mohlo být zajímavé!“
„Na to už je pozdě! Tetička vstává se svítáním,“ zadržela ho, „ale určitě se ráda pochlubí, jak ho vymetla! Lehnout si mi do postele! Já myslela, že ho zaškrtím!“
„A nemá o tebe Belláková strach?“ dvorně jí vzal za ruku, snaže se naladit jazyk na správnou notu. „A nechceš doprovodit? Ať tě nikdo nepřepadne!“
„Kdo by mě přepadal?“ vyprskla smíchy. „Snad ne Schiller, leda že bys mě nějak zavlekl ty...“
„Chtěla bys?“ rovněž úsměvně odvětil a přitáhl ji k sobě. „Stačí říct!“
„Co to děláš?“ vykřikla rádoby podrážděně, ale nechala se. Něžně ji sevřel kolem pasu a přivinul si ji na hruď. Nakonec přijala jeho počínání se spokojenou tváří, nechtělo se jí do Olšice, kde čekaly jen starosti. Chvilku se furiantsky přetlačovali, zcela zaneprázdněni vzájemným škádlením, Ján se smál, Zuzka pištěla, důvěrně šeptala a nepřesvědčivě protestovala. Ucítila, jak ji na tváři škrábly vousy, ale nevšímala si toho.
„Né, nelechtat! Lotře!“ zazmítala se, a když pokračoval, propukla v neméně nepřesvědčivý a falešný nářek. Našpulila rty, a sotva natěšeně přitiskl ty svoje, zcela bez zábran jej kousla, přesně jako minule, stejně zákeřně a krvavě. Bylo to asi víc překvapivé, než bolestivé. Vyrvala se nepřipravenému obdivovateli a nikoliv bez zvonivého smíchu vyrazila pryč. Chvilku rozjařeně běžela, po chvíli jí došly síly, přitiskla se zády ke stromu a se zatajeným dechem naslouchala dusání pandurského kapitána.
Koutky úst jí pořádně cukly, Ján se kus od ní natáhl přes pařez. V blaženém sebevědomí, jak dobrou skrýš našla, přestala dávat pozor, a tak ji cizí prsty, vedravší se jí do podpaždí, zastihly v nedbalkách.
Stěží jim unikla, ale to už se zase objímali. Tentokrát se mu již nezakousla do rtu, kapička krve stačila, a protože ani jeden z nich nic nenamítal, začali se líbat. Szendrei při tom úplně zapomněl na Ilonu, vášnivě ji svíral a rty se pokoušel proniknout skrz panenské brnění jejích šatů. Jako uprostřed válečné vřavy brzy nalezl slabinu, mezi rukávci a samotnými šaty zely dvě mezery, odhalující její bílá ramena. Ano, šaty dřív patřily krásné Rosině, ale Zuzčina ramena se v nich oblila s nemenší elegancí. Zuzanka štědře vracela polibky, cítíc, jak jí líbá krk, pak i ouška, a víc vědět nepotřebovala.
S jídlem však roste chuť a Szendrei snadno zapomněl, jak rychle se známost zrodila. Naznačil, že jí chce uvolnit živůtek a už slídil prsty v nepatřičných místech, nepřestávaje celovat husí šíji.
Pohotově jej, dílem štípanci, dílem odstrkováním, setřásla. Chvilku na sebe okouzleně a zároveň lehce rozčarovaně hleděli, pak se vydali zpět.
„Máš mě ráda?“ optal se.
„Mám,“ pevně ho vzala za ruku, „teď půjdeme k tetce... počkej, radši se učešu, úplně jsi mě rozcuchal!“
Szendreiovi se do Olšice najednou nechtělo, ale pochopil, že pro velké věci je potřeba obětí. Zuzka jeho neochotu vycítila, věděla však, že stačí svírat jeho ruku a neuteče jí. Další déšť hubiček přišel u trnitého keře na rozcestí.
„No Janoško,“ vykřikovala nespokojeně, když se do trní zapletli, „au! To bolí, pusť!“
Znovu jej surově kousla a začala si z živůtku i sukničky vyrvávat trny, které se do nich nachytaly. Szendrei si rozpačitě otřel krvavá ústa a sledoval Zuzančin zápas s trnitými osidly. Děvče prskalo zlostí jako kočka a chvíli co chvíli po něm vrhlo vražedný pohled.
„Hej, Jene!“ najednou zaslechl cizí hlas. „Hledám tě všude a ty tady...“
Ondrej Javor. Stál tam a zvědavě si dvojici u keře prohlížel. Jána polil ledový pot, byl si skoro jist, že jej v noci zahlédli a nyní vyjde pravda na povrch a ještě před Zuzkou! Zrovna, když to vypadá tak nadějně! Odhodlaně vykročil směrem k Ondrejovi, aby jej nenápadně odvedl o kousek stranou, z doslechu děvčete. Desátník asi jeho snahu nepochopil, nebo ji chtěl s okatým výsměchem překazit. O kapitána se pokoušely mdloby.
„Štefanovci odtáhli, vyklidili Turkovou a teď už jsou zas za Bystrou... prý nenapáchali velké škody a Její Milost ti chce poděkovat.“
„Po-dě-ko-vat? Mně?“ přeslabikoval, tahaje se rukou za knírek. Úlevně vrhl letmý pohled na Zuzku, která stále zápasila s trny, a zahleděl Ondrejovi do očí, aby poznal, zda to nebyla jen předehra před tragikomickým divadelním kouskem. Z Javorových černých očí však koukala veselá bezelstnost, a pokud ještě něco jiného, pak snad jen rostoucí zvědavost, co tu ti dva asi kutí. (Co, to bylo nasnadě, ale zvědavec chce obvykle vědět víc)
„Za Její Milostí samozřejmě přijdu! Že děkuji,“ prkenně sdělil. „To je všechno?“
„Nic víc pro tebe nemám,“ zavrtěl Ondrej hlavou, načež mu tváří škubl lehký úsměv, „ale být tebou, tak si dám velký pozor!“
„Jak to myslíš?“
„Tak, jak to říkám,“ ujistil ho šibalsky Ondrej. Jánovi se rozsvítilo příliš pozdě, stačil jen lehce pootočil hlavu, a už jej slabé, ale odhodlané ručky té světlovlasé šelmicky srazily přímo do trní. Asi si dopřála pořádný rozběh, protože přistál přímo v tom nejhustším a Zuzka na něm.
„Krucinál! Tos mě nemohl varovat dřív?“ vykřikl, současně s nepříjemným pocitem, že se uniforma chytá trnů a jeho vlastní i Zuzčina váha je tlačí skrz látku i holou kůži.
„Tak já zase jdu, děti,“ smál se pod vousem Ondrej, „bavte se dobře. A nenechte baronku čekat... “
V duchu jásal a doufal, že to těm dvěma vydrží hodně dlouho, minimálně tak dlouho, než budou s Ilonou svoji. Ve vzájemné výčitce pohlédl János na Zuzanku a naopak. Jako by říkali: „Teď už se odsud nikdy nedostaneme!“
Když se jim konečně podařilo uniknout z tenat toho dotěrného a štiplavého keře, vyrazili ruku v ruce k Olšici. Rozešli se až před vesnicí.
Zuzka nenápadně proklouzla do chaloupky a zamířila přímo do komory, kde odpočívala Lidka. Sestřička tam vyčerpaně ležela, hruď se jí lehce chvěla a oči měla přivřené. Občas mrkla po dítěti, které tušila v měkké hloubce kolébky. Snad spalo.
Mladší sestra si dodala odvahy a připlížila se ke němu.
„Zuzko?“ najednou Lidka slabě promluvila a zvedla hlavu jejím směrem. Oslovená sebou škubla a prudce se obrátila a ukázala prázdné dlaně, jako by chtěla dokázat, že netoužila po žádné nepravosti.
„Tady jsem,“ pravila přidušeně. „Potřebuješ mě?“
„Nechceš si ke mně přisednout?“ navrhla vlídně Lidka a počkala, až se sestra poněkud rozpačitě uvelebí na okraji postele. Zuzka se po tom leknutí necítila dobře, ani nevěděla proč, jako by očekávala, že jí sestra chce něco zakázat, nebo ji chce kárat. Proto se jí moc ulevilo, když na Lidčině tváři převládl úsměv. Jedna ruka pomalu našla druhou.
„Máš horečku, sestři?“
„Prý ne, ale myslela jsem, že snad umřu,“ zavrtěla Lidka hlavou a namáhavě se vzepřela na lůžku, „a kde jsi celou noc byla? Tetka tě šla hledat!“
„Schiller si mi ustlal v posteli,“ pravila a nenápadně ucukla pohledem k vrnícímu dítěti. Přála si, aby se rozplakalo a přehlušilo její slova.
„To vím, ztratil boty, jak rychle utíkal! To víš, hnala ho,“ výmluvně pokynula k opuštěnému páru holinek pod oknem. Zuzčina tvář sklouzla k potměšilé grimase.
„Nacpu mu do nich bodláčí,“ skoro bezmyšlenkovitě odvětila, „nebo mu je někam schováme!“
„Ty nikdy nezklameš,“ zazubila se Lidka, „ale pověz, kde jsi tedy spala, když ne tady?“
„Ale kde bych spala? Ty jsi ale koza zvědavá... no kde?! Na panském seníku!“ ohradila se Zuzka, která stále přemýšlela, zda se sestře svěřit, nebo si svůj zážitek nechat pro sebe. Nakonec se pokusila vyprostit ruku, aby mohla vstát.
„Kam jdeš?“
„Najít tetku, přeci! Představ si, jak tu bude vypadat, až se někdo dozví, že jsem nespala doma!“
Lidka se nepustila. Naopak ještě víc stiskla sestřinu ruku a zkoumavě si jí prohlížela.
„Ty Zuzko,“ už s netajeným veselím oslovila sestru, „co to máš na krku? A nelži!“
Mladší sestra si bleskurychle uvolnila těsně stažené vlasy a honem si je rozcuchala, aby jí jako záclona spadaly podle labutí šíje a přes ramena. Lidka se jen smála a jen zas mohla popadnout dech, důvěrně vyzvídala co a jak.
„Jsi horší než slepice,“ rozhodila Zuzka volnou rukou. „To se ví, že ho znáš!“
„Ale tys ho k sobě nepustila, že ne? Víš, jak to myslím,“ už se neudržela Lidka, kterou to celé náramně pobavilo. Zuzka se ohrazovala, že pustila, ale starší sestra snadno poznala, že lže a brzy vyzvěděla celou pravdu. Nebylo to ostatně nic těžkého, mladší sestra neochotu vyprávět spíše předstírala a ve skutečnosti byla moc ráda, že to Lidka slyší. Ta se dál poťouchle usmívala. Počkala, až si sestra položí hlavu vedle ní na polštář a opatrně urovnávala zlatavé vlasy, přebírala je jako klasy a splétala.
„Když já ti nevím,“ rozmarně vykládala Zuzka, „je to normální, že se na mě kouká jako malý kluk? Že si musí všechno prozkoumat, osahat... “
„Tak to sis vybrala dobře, to je ten lepší typ, ten horší ani neprozkoumává a hned jde na věc,“ s úsměvem ji poučila Lidka a sledovala, jak se sestřička červená. „No, tak to je, Zuzko.“
Povzdechla si a zavzpomínala, takových chvil bylo kdysi jako trávy na louce a nyní jsou vzácné a vykoupené vším možným.
„Ale ne že to hned řekneš tetce,“ zaprosila Zuzka a zvedla k ní prosebný pohled.
„Copak nemám slyšet, Zuzanko?“ zahalasila jejich pěstounka, která vstoupila jako na zavolanou. Sestry po sobě koukly a pak, snad aby vypadaly přesvědčivěji, pronesly: „Ale nic!“
Protože to však bylo víc komické než věrohodné, Zuzka se ihned opravila: „Že mu do těch holínek nacpu bodláky...“
„V tom případě máš volnou ruku,“ pochválila ji stará žena, „ale teď pojď se mnou, nemůžeš se tu celý den válet, zvlášť ne teď, když musíme živit ještě Lidku... “
„Už jdu, tetičko,“ přerušila ji Zuzka a zvedla se k odchodu.
„Nechybí ti nic, dítě?“ mrkla pak Belláková po Lidce. Když Lidka upřímně vypověděla, že ne, pobídla Bellákova matka Zuzku ze dveří: „Tak jdeme! Pěkně jste mi s Michalem zavařili! Nejdřív hledám jedno dítě, a když ho najdu, tak ráno zjistím, že zatím zmizelo druhé! A zburcuji celou vesnici! Co tě to popadlo, víš přeci, že tu slídí Štefanovci... “
„Moc se omlouvám, že jsem tě tak vystrašila,“ lítostivě řekla Zuzka, „spala jsem na panském seníku...“
„Nespala, Zuzko, nespala,“ zastavila ji dotčeně stařena, „a nelži mi... nezlobím se, že jsi někde běhala kdo ví s kým, ale že jsem vůbec netušila, kde jsi... a učesej se trochu... všechno mi povíš...“
Jen co Zuzka se stařenou za hlasitého hovoru odkráčely, vynořil ze zpoza přístřešku se dřívím Kristián. Ostražitě se protáhl podél zdi a vklouzl pootevřenými dveřmi do chalupy. Z celého jeho počínání vyznívala nedůvěra a neustálá obezřetnost. Byl jako myslivec, kterému utekl jelen do cizího rajónu.
Zavřel za sebou dveře a prošel do chalupy.
„Zuzko, to jsi ty?“ přivítal ho Lidčin tázavý hlas.
Zprvu neřekl nic, jen se opět rozhlédl kolem dokola, pak se nadechl a vstoupil do komůrky. Lidka právě vysvobodila jeden prs a nabídla jej dítěti. Zatímco si malého jednou rukou přidržovala u hrudi, zvedla hlavu.
„Kristiáne,“ hekla, „ty jsi se přišel podívat?“
Přikývl a otevřel ústa k šepotu. Mluvili velice tiše, tak tiše, že by je neslyšel ani pavouk na stěně. Samozřejmě nemohli opomenout polibek, než však mohl přijít další, dítě se, jako by žárlivě, dalo do pláče. A nebyl to nářek ledajaký, Kristián se jen modlil, ať nikdo nepřijde, a Lidka se uplakanému tvorečkovi snažila vrátit prs do úst.
Až po chvíli se jim, nikoliv bez námahy, podařilo malého umlčet. Kristián si setřel pot z čela, Lidka blaženě vzhlédla.
„Je krásný, viď?“
„Vždyť řve jako tur,“ pokrčil mladík rameny, „jak se bude vůbec jmenovat?“
„Že se ptáš,“ mrkla po něm, „nevíš?“
Což o to, Kristián Kerkesi už cosi tušil, ale odhodlán se s tím jen tak nesmířit, dělal nevědomého: „Imrich, Žigo, Ján... nebo Paľo, to je také krásné jméno... a co Šebastián?“
„Přeci Kristián, hlupáčku,“ potvrdila s dětskou radostí jeho tušení. „Nemáš radost?“
„To víš, že mám,“ automaticky pravil a kousl se do rtu. Taková provokace! Až se vše dozví baronka, bude zle! Jak ji jen mohla napadnout taková hloupost?
Svraštil čelo a pohlédl na chlapečka. Ani trochu se mu nelíbilo, že ho Lidka žene do otcovství, její nadšené řeči o dítěti jej dráždily. Ty ženské se proti němu snad spikly! Nutí ho sedět na dvou postelích! Doma měl jednu, která jej z podivné lásky střeží jako vězně, tady druhou, která mu s naivní samozřejmostí nutí cizí dítě...
Necítil ke svému malému jmenovci ani špetku sympatií, a když na něj pohlížel, tak jen proto, aby hledal společné rysy s Balašou. Svůj klid nezískal zpět ani když žádné takové škaredé podobnosti nenalezl. Vždyť je to škvrně dosud příliš malé, aby z něj mohl vyčíst bystrického zloducha!
Jeho chlad a odměřený postoj neunikl Lidce. Pokusila se o úsměv, a když se nezadařilo a milencova tvář nezměkla, optala se: „Tobě se to jméno nelíbí? A dítě? To také ne?“
„Neměla bys baronku takhle dráždil,“ domlouval jí, „a já nejsem jeho otec...“
„Představuji si, že jsi jeho otec a mám ho pak ještě radši,“ bez obalu odvětila, „no pochovej si jej, cožpak se ti tak hnusí?“
„Nehnusí!“ jako by se nad tím výrazem dočista zhrozil. „Chraň Bůh, že ne!“
To Lidku neuklidnilo, přelétávala pohledem z bývalého milence na dítě a zpět.
„Takže se ti hnusím já? Vím, že jsem zošklivěla, ale...“
„Prosím tě, nech toho!“ zakryl si uši. „Nic takového jsem neřekl! Jak jsi na to přišla?!“
Hleděli na sebe plni nepochopení, Kristián zlostně přešlapoval a žmoulal jílec kordu. Pranic nechtěl být otcem mladého Balašy, a kdyby necítil, že je to netaktní, jistě by ihned odešel s pořádným prásknutím dveří.
Dítě jako by vycítilo neveselou atmosféru a opět se strašlivě rozkřičelo. Lidka musela vynaložit spoustu sil a Kristiánovi viditelně tekly nervy. (Ten Herodes byl vlastně sympatický člověk)
Honem sáhl do kapsy a vyňal jakousi listinu. Přisedl si zpět k Lidce, jedním okem stále ostražitě pohlížeje na dítě, jako by ho mělo každou chvílí kousnout. Druhým však již bloudil v několika krátkých řádcích dopisu, zapečetěném baronkou Véghovou.
„Poslyš,“ odkašlal si, když se špunt trochu uklidnil, „nevím, který bonzák se tu motal kolem, ale o tom malém již všichni vědí, dokonce i ti z kaštělu! Baronka byla tak hodná, že ti odpustila a na důkaz posílá list, že tu smíš zůstat! I s dítětem! Měl ti to donést hajduk, ale radši jsem to vzal já!“
Postoupil papír Lidce, která jej překvapivě lhostejně přelétla očima. I kdyby uměla číst, nevěnovala by těm řádkům víc pozornosti. Odmítavě odsunula ten kus papíru stranou a zahleděla se na Kristiána: „A ty si přeješ, abych zůstala?“
Mladík pochopil, honem jí sevřel ruku a chvilku jí cosi šeptal do ucha. Zdálo se, že konečně zahrál na správnou notu, Lidka po dlouhé době dokázala zaoblit ústa.
„To jsem ráda, ani nevíš jak! Ale neměj tomu malému nic za zlé, pokud už chceš kvůli Balašovi někoho nenávidět, ať jsem to já, ne Kristiánek!“
Mladík lehce pohnul hlavou, snad chtěl kývnout a uvázl na půli cesty. Vytratil se stejně nenápadně, jako přišel, vyprovázen tichým pozdravem. Dávno ho opustily bláznivé nápady, jak s Lidkou uprchnout, dokonce už k ní necítil ani tělesnou žádost, která se ho dříve zmocňovala. Z dřívějších citů se vrátilo jen příjemné teplo u srdce z její přítomnosti, z mrkání mandlových očí, z pohybu rtů i z jejího hlasu.
Až poslední dobou se začal vyčítat, že se nechal vtáhnout do toho podivného manželství, že se pranic nebránil, když ho olšický farář přikovával ke staré baronce. Jen, co se mu po vleklém zranění vrátily síly, začal pokradmu pátrat, jak napadnout platnost sňatku, jak se osamostatnit. Dokonce na zapřenou navštívil věhlasného žilinského fiskála. Jak se ukázalo, pověst nelhala, bělovousý kmen dokázal podkopat jakoukoliv zákon, jakoukoliv smlouvu. Kromě jedné jediné, té s církevní pečetí...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 9 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
