» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Manželství je památka na lásku."

H. Rowland

počet přístupů: 2141427

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Příběh VI. Pln babiččiných kouzel ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Deník Psychopata

Gilbert Cunninghamm	publikováno: 05.12.2009, 9:29

A člověk by řekl jen své ubohé píďalkovité "Ňho!" .... a co z toho :)


	Zdenička byla královnou elfů, kdesi daleko… (Ne! Promiňte, to je jiný příběh!) Zdenička se zdála být malým potkanem, ale byla žlutým… (Jejda, opět chybný začátek.) Zdenička spočívala zády na ohromné posteli ve tvaru srdce a dívala se na strop do zrcadla, kde shledávala… (Já se opravdu omlouvám.) Zdenička bydlela daleko od hranic v malém domečku z kamení, se střechou z došků, se zahrádkou. Opodál jejího malého příbytku tekl maličký potůček a vyvěral do studánky, kam Zdenička chodila pro vodu. Za potůčkem se ovšem tyčil již mohutný, temný les, kde žila různá zvěř a rostlo spoustu rozmanitých druhů bylin. Domeček jakoby odnikud vyrůstal na palouku uprostřed lesa, nevedla k němu žádná stezka, a jediný člověk který znal cestu z města k domečku byla Zdenička. Byla to osůbka nadmíru zajímavá. Zdenka měřila snad jen metr a kousek. Mnozí lidé z města ji považovali za trpaslici, ona však věděla své. Ráda se halila v rudý lněný plášť a na krku nosila spoustu amuletů. To aby na ni nemohly zlé síly. Vlasy dlouhé po zem měla vždy laxně zachyceny v působivém drdůlku na vrcholu hlavy. Sepnuty koženou sponou byly stříbrné jako meče udatných reků. V laskavě zelených očích se ji třpytila a pableskovala moudrost starých proroků. Zdenička již byla postarší. Kůži tedy měla zkrabatělou, ale i tak, mnoho pocestných věřilo, že je v duši stále vílou. Když jste vstoupili do jejího příbytku udeřila vás do nosu mohutná vůně všemožně skladovaných bylin. Hned pod střechou na trámu byly přibity hřebíkem svazky třezalky, heřmánku, jasmínu a máty. Na lavici vedle vchodu, která byla určena pro její věrnou sovu ležely řádně rozdělené hromádky jalovce, řebříčku, bezu, hlohu a brusinek. Pod lavicí skladovala mnohé ze sklenic ve kterých byl s náležitou precizností uložen maz, hlen, sliz, hnis a kvas. Postýlka sbitá z latěk, nacházející se hned za lavicí, skýtala ohromný komfort, avšak Zdenička nerada spala v této posteli, oblíbila si modrý ušák, ve kterém měla všechno na dosah. Byl přímo uprostřed světnice a tudíž mohla chodit míchat do kotlíku stejně rychle, jako odbíhat do alchymistického koutku. V pokoji se nesl těžký, silně aromatický dým, který unikal kudy mohl. Hlavně tedy komínem. Vasil, pruský vyslanec města Utábořsezde, zabloudil v lese. Neuměl si vzpomenout u které studánky se nacházel, než spatřil Niagarské vodopády. Pak se rozpomněl a vrátil se tedy na pevninu - přímo mezi dvě borovice vejmutovky. Vidina hrozby trestu smrti jej hnala dalekosáhlým světem, až spočinul v lese, kousíček od Zdeniččina příbytku. „Co budu dělat? Ne, nemůžu zde zůstat, vévoda Zdvihnimléčnouskvrnu by se na mne rozlítil, a z toho bych živ nevyvázl. Ach, kéž by existovala cesta z tohoto lesa. Měl bych se vydat na cestu co nejdřív.“ Když vyřkl poslední slovo zakašlal, a v tu chvíli začalo slunce zapadat. Souhra náhod však chtěla tomu, aby se setkal se Zdenkou. Tudíž Zdenička zrovínka šla opodál, zahalena v rudý plášť a nesla košíček plný borůvek. „Jak patetické,“ Utrousil morous Vasil a pokračoval: „stařenka s košíkem borůvek… když požádám o radu, bezesporu bude chtít s něčím pomoci.“ Vnitřně tušíc pohromu vydal se za Zdeničkou. Ta se v mžiku otočila a spustila hlasitým jekem: „A! Vasilečku! Copak ty tady děláš, děťátko moje! Už jsem tě velice dlouhou dobu neviděla!“ „Víte, paní,… Odkud mě, propána, znáte?“ zarazil se a utřel si pot z čela, avšak stále vypadal vyděšeně. „To víš, já byla tvá chůvička, když tvá mamička musela odejít na frontičku a tatíneček se stýkal s ostatními mužíčky z městečka, aby pomluvili u čajíčku co se dalo, víš miláčku?“ Zdenička vypadala zaražena a pohoršena, Kolik životní energie věnovala tomuto člověku a on ji po těch pěti letech ani nepozná. „Eh, dobrá, mohla by jste mi tedy, dobrá osobo, pomoci z tohoto lesa?“ optal se opatrně Vasil. „Ale samozřejmě! To víš, ale musím tě o něco požádat…“ A už je to tady! pomyslel si Vasil. „.. chtěla bych, abys mne odnesl k futuristické hospůdce tady na krajíčku lesíčku, jmenuje se Modrozelený kabriolet. Určitě jsi kolem ní šel, když jsi se tady dostal. To víš, jsem už slaboučká stařenečka. Omlouvám se ti za způsobené problémky.“ Vasil hodiv si Zdeničku na záda spočinul pohledem na malé hliněné prašné cestičce lemované stébly lesních travin. I vydal se tedy se Zdeničkou do Kabrioletu. Po cestě Vasil ani nebyl tolik překvapen tichem, které skýtalo lesní prostředí jako Zdenčiným zatvrzelým mlčením. Ta ovšem měla jiné myšlenku, přemýšlela nad tím, jak bude v pátek večer v Kabrioletu koncert její oblíbené zpěvačky Theofílie Pseudověřneboneové. Zdenka všeobecně milovala kabaret. Naprosto si užívala jakékoli vystoupení v Kabrioletu. Vasil z ničeho nic položil Zdenku na zem. „Tak jsme tady, babi.“ Pravil a upravoval si účes. Zdenka se s vroucným blaženým úsměvem podívala na kloučka, kterého znávala. Byla nucena s podivem konstatovat, že vše co ji zkřížilo její plány bylo to, že v Modrozeleném kabrioletu bylo plno. To bylo poprvé, co musela využít místní popularity. Se sebevědomým výrazem otevřela modré kovové dveře lemované zeleným neonem a zakřičela na celé kolo: „Drahouškové, dovlote, abych vám představila Vasilka, děťátko, které jsem měla čest odchovat!“ Vasil se zalekl takového výroku a zčervenal. Ruce si počal mnout až později, kdy shledal nutným potit se a házet okolo sebe ostyšné pohledy. Vstoupil tedy a to co uviděl jej zarazilo. Okolo něj se rozprostíral naprosto famózní klub s nádhernou komorní atmosérou. Do uší mu nehrála žádná podivná hudba, jako u nich na zámku (skladatelé v té době nebyli moc odvážní), ale něco, co se vymykalo konvenčnímu Vasilovu smýšlení. Rozhlédl se. Od dveří byl natažen červený koberec až k baru. Vedle něj nacházela se jakási klec, jejíž význam zůstal i Zdence utajen. Spatřil mnoho neznámých osob, které se na jakési svítící podlaze opodál pohupovali do rytmu. Nad barem se vznášel rudý nápis Modrozelený kabriolet. Vonící parfém se mísil s vůněmi likérů a všichni zářili nezměrným štěstím. Zdenka jim vybrala místa u baru, kde byly stoličky ve tvaru žlutých knoflíků. Ó jak pohodlné to bylo sezení. Vasilovi se o tom ani nezdálo. Jenže to ještě nevěděl co má jeho chůva v plánu. Vytáhla svůj košík, na který bylo málem zapomenuto. Začala rozdávat borůvky. Všichni se přihnali aby také ochutnali tyto skvostné plody lesa, zatímco Vasil, jako správný stydlín – sociopat, téměř nevydržel nálet ostatních osob. Celkový nápor na jeho psychiku již byl takový, že roztrhl svůj svršek, aby tak obnažil svou mužnou hruď, jenže zapomněl – tedy vlastně nevěděl, že pod jeho košilí se skrývá jakási zvláštní látka, připomínající velice lesklé věci. Ano, je tomu již tak, měl pod tím svrškem flitrový top s růžovými bambulkami. Zdenička zdála se nadšená z tohoto objevu, protože zapomněla Vasilovi říct, že realita v Kabrioletu je poněkud zakřivená a tudíž, že se zde dějí nevídané věci. Sama byla ráda, že se jí to tentokrát vyhnulo. Minule skončila s nějakým opravdu nepěkným mužem na menhiru za kabaretem, který ji jaksi prosil o určité výkony – o kterých raději pomlčím, protože by se mohlo stát, že by se opět zavedla knižní cenzura – a to jen proto, že jí bylo horko a rozhodla se sundati svůj zevrubně lněný plášť. Aby byl schopen Vasil jakkoli žít s vědomím, že místo kůže má flitry a místo chlupů růžové bambulky, objednal si snad nejsilnější alkoholický nápoj, který našel na nápojovém lístku. Donesli mu litrovou sklenici plnou duhového sektu, který v určitých úhlech působil jako kočka říkající Tamaře Troska-Hlen, že vrní jen pro ni. Ale to jen vlivem změn reality. Dal si Vasil tedy tohoto „panáka“ a vkročil do klece, kde jej pohltil rytmus současně hrané písně. Zdenička si mezitím užívala s půllitrem piva. Věděla a byla ráda, že udělala Vasilovi radost. Když se v tomto klubu blížilo k zavírací době, Zdenička musela vyvinout veliké úsilí, aby Vasila nějakým způsobem dokázala odstranit od barové tyče, kolem které se ten blbý hromotluk morous – sociopat svíjel. Zdenička použila síly borůvek a vylákala jej před klub, kde mu ukázala cestu, kterou po ní prve žádal. Příběh pruského vyslance byl tedy vyřešen. A co Zdenka? Pokud nezemřela, tak žije šťastně v lese na mýtince ve svém domečku do dnes – do smrti. Která nastane přesně v 25:78:94 letního času na palouku v lese, kde obvykle sbírá maliníkové listy svým zlatým srpem, v Štíropadu roku osmistého třístého. (Což je blbost jak vidíte.)


celkové hodnocení autora: 93.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 5		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Ariadne	10.12.2009, 21:12:56

napadají mě jedině rytíři, co dělaji ňuf od Monty Pythonů

Ariadne	10.12.2009, 21:11:35

tvůj specifický smysl pro humor zase zazářil... tvoje texty těžko zařadit, těžko definovat:-)) .. o to jsou lepší:-))

Sakora	06.12.2009, 10:12:09

Příjemný absurdní text. Některé slovní obraty jsou vážně kouzelné :-) Četla jsem, trochu očekávala další děj a on se v následujícíc větě vybral úplně jiným směrem. Líbilo. Konec jsem čekala asi rozvedený víc, ve stejném stylu jako celý příběh, přišel, myslím, příliš rychle.

Šíma	05.12.2009, 11:28:06

Pěkné a milé s náznakem parodie! Trochu se mi pletl Kabriolet s Kabaretem, ale to nevadí! ;-))) Ty poznámky v závorkách by šlo možná zpracovat ještě lépe, aby více zapadaly do textu. Nějaké návrhy z mé strany? Ne, ne... :-DDD Jednička je tam a nějaké ty chybky jsem přehlížel, četl jsem s úsměvem na rtech, jo,jo...

čuk	05.12.2009, 9:28:44

Docela dobrá parodie žánru, kde absurdita tolik netrčí, ale je zřetelná, navíc okořeněna humorem. Humornými charakteristikami postav. Líbí se mi některé nečekané obraty a slovotvorba. Detaily přidávají na věrohodnosti pro ty, co mají rádi trochu ušinutou fantazii.Čekal jsem, že příběh vyslance bude lépe pointován a na závěr víc ponořen do absurdity (odchod je příliš uspěchaný, jako by neuzavřený, dějově i psychologicky). Dobře se četlo, bude se líbit. Bohužel máš problém s čárkami v souvětích příbytku udeřila? sklenic ve kterých? atd i dále občas chybějí čárky... tušíc?