|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: V den, kdy to nečekáš VIII ::
 Anna |
publikováno: 30.11.2009, 17:55
|
|
| |
|
|
(Robert)
Kdoví, co mě na Kamile tak zaujalo. Jo, měla docela fajn postavu, dlouhý blond vlasy, přiměřený hrudník, ale žádná dech beroucí kráska teda nebyla. Dokud se neusmála. V podstatě to byl úsměv spíš jen tak napůl – jako by rozvírala náruč, ale zároveň uhýbala stranou. Možná právě v něm spočívalo její kouzlo. V nepatrně a dráždivě naznačených možnostech… Zkouším vydolovat v paměti ten první zázračný moment, kdy jsem ji během oběda s Helenou zahlédl v řecké restauraci a Helena řekla jen:
– Jo, kámoška z práce. Z bejvalý práce, takže se až tak moc nevídáme, už. A dál do sebe štosovala jakési sekané listy a trochu moc propečeně vyhlížející stejk. Plnými ústy, jako Ema. Nevím, bylo-li to tehdy. To, co nastalo později, spláchlo mé počáteční dojmy jako tsunami.
Začalo to vlastně jako úplně normální páteční večer. Tři lidi, co si vyrazili do města… popít pár drinků, otupit vnitřní ostražitost… dost možná si užít spolu, anebo i někoho sbalit. Někoho, koho nepoznají, kdyby ho nazítří potkali na ulici… protože ani sebe samotné v podstatě neznají.
Dívám se na nás z dálky, jakoby mlhou… a vidím sebe, jak symbolicky předstírám snahu kontaktovat neexistujícího Pavla, lhostejnou, mírně už přiopilou Helenu a v Kamilině tváři cosi jako náznak zájmu. Úhel, v němž se ke mně otáčí, způsob, jakým si nechává připálit cigaretu… přemýšlím, zda by taková zůstala, kdybychom se byli vídali déle.
Myslí mi víří útržky konverazce. Hluk, kapela na vzdáleném pódiu a hovor od vedlejších stolů mění vše v hypnotické bublání. Jako zpěv pod vodou. Vybavuje se mi barva jejího hlasu, ano. Lehounce zastřený, což bývá fajn a sexy. Ve vyšších polohách bohužel přeskakoval do ječáku, jaký je typický pro hádavé hysterky. Ale my se nehádali. Ne.
Už když jsem se na tohle rande ve třech chystal, bylo mi jasné, že Heleninu přítomnost je nutno aspoň do jistého momentu brát v potaz. Takže jsem pro ni pilně objednával velkorysé koktejly. Kamila vzala útokem lahev bílého, jednu skleničku za druhou. Já sám jsem po úvodním hodně slabém mojitu celý večer srkal už jen energo drinky. A jako na zavolanou parkoval hned za rohem. Věděl jsem, že Helena má půjčený byt od jakési známé v Horních Počernicích. Do Počerek to je dálka, ale pořád kratší cesta nežli k ní domů. Chvíli sice trvalo, než jsem danou adresu našel, ale nakonec nám přes levé rameno zamávala a vratkým krokem se vydala k mrňavé vilce utopené v rozlehlé zahradě.
Kamila měla pronajatý malý byt v Podolí.
- Kdyby to byl problém, vemu si taxi… nabídla.
Představa, jak klopýtá na vratkých podpatcích pustými popůlnočními ulicemi periferie a toužebně vyhlíží taxík, se mi vůbec nelíbila. Taky jsem jí to hned sdělil. Vypadala potěšeně.
- Tak půjdeš aspoň na kafe… ať neusneš cestou domů. Jo?
Nic bych byl neslyšel radši. Aspoň do jistého momentu.
Zavřu-li nyní oči, vidím naše příběhy navzájem propletené jako mohutné mnohobarevné lano. Dokážu chvíli sledovat tu kterou nitku, ale vzápětí mi zmizí pod vrstvami jiných… někdy se vynoří o kus dál. Občas taky ne. V takových případech ztrácívám kontinuitu. Děsí mě to.
- Kdybych ho ztratil úplně… kdybych ho přeťal - zemřu? A terapeutka:
- Nechte tu myšlenku na sebe působit. Na digitálním časovači se červená pětka neslyšně zabalí do číslice šest.
- Rozplétejte ta lanka pěkně jedno za druhýýým… uspávacím tónem klade slova stále níž a níž… napadne mě, jestli se tváří a zní vždycky takhle, třeba v posteli nebo když peskuje manžela za zubní pastou zmazané umyvadlo. Ne. Tohle lano hned tak nerozpletu. Rozhodně ne s ní…
Dávno jsem opustil své stanoviště u Coca-Col. Postávám blízko vchodu jak zapomenutý pes. Pomalu ztrácím odvahu pokračovat v tom, co jsem započal. Každou chvíli se tu promete nějaký zákazník… automobily projíždějí čerpačkou a já marně vyhlížím Helenino auto. Připouštím si možnost, že bych třeba...
Marta na mne od kasy vrhne co chvíli takový ten vědoucí pohled ve stylu "Já to říkala".
Iveta někam zmizela. Doufám, že nepodnikají přípravy na další zneškodnění.
Unaveně se pokouším o pobavený úsměv. Až mě z toho bere křeč.
Po dvacátém kole to vzdávám. Obracím se zády ke kase a soustředím na neradostný výhled ven.
Můj odraz ve skle stejně upřeně brejlí do místnosti a na mne… mezi zuby cedím jakousi melodii… po chvíli si uvědomím, že je to ta samá, jejíž velmi zjednodušenou verzi jsem odposlechl dnes ráno na schodech… Tu, která mě provázela celé dětství. … černé oči, běžte spát... pozpěvuju si.
Tak mě našla. Ze všeho nejvíc podobného zmoklé slepici, zahleděného do blíže neurčeného bodu v prostoru, snad jen ta kanoucí slina v koutku úst mi chyběla. Dřív než jsem se stihl vzpamatovat, hrnula se na mne jako lavina.
- Bobku ...!
- - -
(Ema)
Ztěžka se zvedá ze židle. Bobek v koutě rozebírá modré autíčko.
- Chtěla jsem, aby se s váma rozloučil sám, ale takhle to asi bude lepší.
Ema nevěřícně zírá na drobnou blondýnku.
- Myslel asi, že už se nevrátím, ale víte… je to pořád… můj muž.
Od chvíle, kdy je potkala na rohu ulice, jak se vedou se za ruce, Jindra nese naditou žlutou igelitku s logem BILLA Heute a vypadají tak strašně samozřejmě, uplynulo sotva dvacet čtyři hodin. Myslí na ten moment. Na šlahoun pórku nemístně vesele mávající z útrob tašky. Na to, jak ve vzduchu uvízl smích, který Jindřich nestihl polknout a utajit. Ztuhl, zatímco ona jako dobíhající setrvačník štěbetala dál.
Ema se provlekla kolem nich. Zalitá do skla. Odpojená. Roztřesenýma rukama odemkla dveře bytu a odstrčila Bobka, jenž jí přiběhl vstříc, pyšný na svou samostatnost.
- Já… je mi to líto, nevěděla jsem… blekotá teď nesouvisle.
Vetřelkyně naučeným pohybem vysouvá z poloprázdné krabičky štíhlou Davidoffku. Nekonečně dlouho ulpívá pohledem na ubohém zařízení. Fascinovaně zírá na bledničkovou zeď kuchyně, kde dávno nikdo nevařil, a přesto jsou tu dosud cítit zástupy špatných a podivně těžkých jídel. Zhnusenou vrásku kolem jemně modelovaného nosíku nelze přehlédnout. Kam jsem se to dostala? Ptá se ten výraz.
Ema se drží hrnku s dávno vystydlým čajem. Miluju ho!
Na podlahu s řachnutím dopadá setrvačník. Ema bezmyšlenkovitě namotává na prst zmrtvělý provázek visící přes kraj hrnku. Zelený čaj s příchutí broskví nikdy víc.
Už jsem mu koupila dárek k narozeninám…
Okýnka a zadní díl kapoty následují za setrvačníkem. Bobek odkládá trosky hračky na židli, z níž před chvílí vstala Ema a zkoumavě hledí na návštěvu.
- Pani. Konstatuje s rukou v ústech.
Blondýna je nejmíň o hlavu menší než Ema. Přeprala bych ji, pomyslí si, a navzdory situaci se pousměje. Ale pěkná, pěkná je. Jindřich má prostě vkus. Ty hajzle, ty šmejde, jen počkej, až tě potkám!
Pláč se do ní hladově zakousne až v noci, když v otevřeném okně likviduje poslední z nezvykle drahých cigaret, které tu nechala Jindřichova žena. Na židli dosud leží trosky modrého auta.
Ema otevře vodku. Schovávala ji pro něj.
Já kráva, já naivní blbka, mumlá si.
Teď už chápe, proč najednou neměl čas. Ode dne, kdy se přistěhovali, byl u nich jen dvakrát. Pokaždé jako na trní. A já si říkala – dej mu čas, to je ta změna prostředí. Vodka ji škrábe v krku, po každém napití se otřese. Výbušná směs lásky, hnusu a smutku se jí kupí do mračen kdesi pod hrudní kostí.
Z oken vidí do dvora, dole u popelnic občas zapiští potkan. Odněkud prosakuje zvuk tlumeně puštěné televize. Jinak je ticho. Její smrkání se rozléhá celým vesmírem. To není fér. To ani trochu není…
Snaží se promyslet, co dělat dál. Neví.
Posadí Bobka na nočník, aby se v polospánku vyčůral. Bude se snažit dýchat na opačnou stranu, protože cítí, jak vodka začíná měnit její svět.
Bude si tichounce zpívat staré, čím dál tím tesknější lidovky. Ó hřebíčku zahradnický… nebo Když jsem já šel… a na závěr tu o černých očích… A než si půjde lehnout na zoufale velkou dvojpostel vklíněnou mezi dětskou postýlku a skříň z bazaru do jediného pokoje tohohle tak nekonečně cizího bytu… dopije jedním rázem obsah lahve a propadne se do tmy dřív, než se stihne znovu rozplakat.
- - -
(Pavlína)
Kolikrát jsem tudy šla předtím? Denně asi ne, ale párkrát za život jsem to místo určitě minula. Podobných obchůdků vyrostly po revoluci tisíce. Velkou většinu z nich vzal dávno čas, ale tenhle se drží. V malinké výloze leží nakupeny v jednom chumlu ponožky, košile, čepice. Zimu symbolizuje ledabyle pohozená plastová větev obalená vatou. To bude asi sníh. Textil u Marušky, hlásá nápis nad vchodem. Okoralá cedulka potřísněná zbytky oranžového písma vlaje na dveřích: Slevy Velké.
Co si vůbec slibuju od setkání s Marií Havlíčkovou? Že získám adresu Emina aktuálního pobytu? Nebo aspoň stopu? Dlouze setrváme v přátelském rozhovoru jako dva státníci spřátelených zemí a při tom budeme decentně uzobávat delikatesy?
A co čekám od tamtoho setkání? Pochopení? Odpuštění čeho?
- Už tam víckrát nevkročíš, rezolutně máchla rukou máma.
- A dyby si na tebe dovoloval…
- Musíme bejt vopatrný, řekla jsem Romanovi pak.
- Jak… vopatrný? Znejistěl.
Popsala jsem mu příhodu s kalhotkama. Pochvalně se zasmál.
- Ty seš moje chytrá hlavička.
Než přišla máma z práce, seděl zpátky u kiosku, před sebou lahev Březňáka a nejspíš i panáka zelený.
A já zalezlá v ještě teplém kutlochu předstírala, že se učím. Stesk po Bobkovi byl téměř k nesnesení. Jeho umatlaná objetí, snadno odhalitelné schovávačky pod postýlkou, jeho Pája má lád.
Dvakrát jsem tam zkusila zazvonit, když jsem měla jistotu, že máma je z dohledu.
Tenký papundekl se studeně leskl. V hloubi domu škrundalo potrubí, zvenku jsem slyšela túrovat traktor…
Odhodlaně beru za kliku.
- Vy dete pro ty vzorky, co. Ani nevzhlédne.
- Ne, já….
- Prodavačku nepotřebuju.
- Já…
Dál tluče nehtem do klávesnice uprášené kalkulačky a druhou rukou probírá listy papírů na malém stolku pod pultem, kde se kupí neuvěřitelné množství věcí.
- Já jsem vám volala. Včera. Jsem Pavlína… Brandová. Kvůli Emě Kroupový...
- Jo ták… CASIO spolkne další tři položky.
- Co se Kroupový týká, asi vám moc nepomůžu. Nešli daleko, prej jen na Vodolku. A pak nevim. Jediný, co vim jistě je, že mě stálo pomalu dvacet táců, než jsem ten byt po ní mohla ponajmout. Takový prase - to svět neviděl.
- Aha… a potom?
- Jaký potom? Řekla jsem vám, že víc nevim.
Kvůli tomuhle sdělení jsem si tedy v Bertičce složitě vyměnila směnu…!
Jela přes celou Prahu.
Třásla se zimou na neoznačené zastávce, když mě autobus dovezl naprosto jinam, než slibovaly Jízdní řády idos.cz.
Už ani neskrývám zklamání. Jako by se teprve teď probrala, odloží kalkulačku a zeptá se:
- Vidite, já jsem vám ani… sedněte si… shodí na zem kabelku, která se doteď roztahovala na rezervní židli v koutě. Cvakne to. Podlahou se kutálí Labello s jahodovou příchutí.
- Myslím, že půjdu, když už nic…
- Posaďte se přece. Dáme si aspoň kafe… Kotě!
Poslední výkřik evidentně nepatřil mně, dveře nenápadného kumbálu rozloupnou ospale zmatnělé oko přelepené dva roky starým nástěnným kalendářem s motivem Vysokých Tater.
- Turka nebo rozpustný?
- Ale já fakt…
Lesk na rty právě doputoval ke špičce mé boty. Neochotně vzhlédnu.
V těch dveřích stojí Roman, vyzbrojen štítkovačem Letratag a úsměvem, který se od chvíle, kdy jsem ho viděla naposled, ani trochu nezměnil.
- Rozpustný. S mlíkem. A bez cukru.
V tu chvíli vím, že mi není pomoci. Nic víc už nehledám. Odpuštění je zapomenuto. Já sama sobě jsem odpuštěna. Alespoň doufám.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 21 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 28 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
