|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Setkání 11 ::
 Amater |
publikováno: 04.12.2009, 7:46
|
|
| |
|
|
V letadle a náramek mám na ruce, spokojeně a přece s trochou stopy nervozity přemýšlí Beau. Nechápe, jak matku napadlo dát mu tak hrozné a složité jméno. Jenže jeho dědeček vikomt Beaugerad St. Plaisir na tom trval. A matka ho poslechla. Dlouhá rodinná tradice zlodějů. Znechuceně se ušklíbne a otevře noviny, které vzal ze stojanu u vchodu letadla. Ponoří se do uklidňující četby.
Stále to stejné a nic nového, jen snad v kultuře je zpráva o opeře Turandot. Musí zamluvit lístek a vyzvednout oblek z čistírny. Spokojeně zaklapne noviny a s potěšením vnímá, jak letadlo začíná rolovat po dráze. Sedí vzadu. Někde četl, že když sedí vzadu, je jisté procento přežití. Neví, jestli je to pravda, ale teď by si dal něco k napití.
Netrpělivě sleduje, jak letušky, s vozíčkem na kterém jsou nápoje, se k němu bliží.
„Pivo a vodu,“ vyhrkne netrpělivě. Letuška mu s úsměvem podá, co chce, načež Beau to vypije. „Slečno, prosím ještě jednou. Mám tak velkou žízeň.“ Usměje se na ni svým rošťáckým neodolatelným úsměvem, který si cvičil doma před zrcadlem.
„Prosím.“ Podá mu další kelímek vody. Beau ho postaví na stoleček před sebou a upije pivo. Paráda, když se napije. Jsou už ve vzduchu a on netrpělivě čeká, až dostane jídlo. Povzdechne si. Pořád by jedl. Konečně. Vezme příbor do ruky a zakousne se do jídla.
Možná, po chvilce žvýkání, bych si měl obstarat někoho, kdo by mi vařil. Jenže to by musel kuchyň nejdřív uklidit a pak ten zbytek domu. Kdepak. Ne a ne. S jeho povoláním si nesmí takový luxus dovolit. Napije se piva a odsune zbytek nádobí. Je spokojený. Všechno vychází.
Ne, poprvé od smrti rodičů nic nevychází. Otočí se přes rameno souseda a pozoruje za okénkem tmu.
Zívne, aby mu odlehlo v uších, a přemýšlí, co má dělat. Je to dlouhá cesta. Ten muž - strážný... Už zase. Jsi nepoučitelný a raději přemýšlej o své klientce a kolik si řekneš za náramek.
„Peníze a peníze,“ zasyčí vztekle, až se po něm soused otočí. Usměje se a tlačítkem upraví sedadlo do lepší polohy pro spaní.
Peníze. Matka s otcem byli zloději. Dokonce mu vyprávěli jako pohádku na doboru noc jak se seznámili. Samozřejmě nejhlavnější část pohádky byl to, jak se oba připravovali na krádež a co všechno podnikli. Šli po sošce červeného pantera. Dva sběratelé o ni měli zájem a najali je. Nápad jak ukrást měli stejný a tak nebylo divu, že se setkali v muzeu u sošky.
„Bylo to jako by něco úžasného vstoupilo na svět. Hned jsem věděla, že je ten pravý. Vzpomínáš si, miláčku.“
„To víš, že jo. Svítila jsi na mě přímo baterkou. Nesmíš brát baterky anebo jen malé “ hned ho neopomněl poučit tatínek. Beau tehdy vážně přikývl. „Dal jsem ti přednost a tu sošku ti věnoval.“
„Jistě, ten můj sběratel nabízel víc.“ povzdechla si matka a urovnala mu pokrývku. „Nejdřív zjisti, kdo dá víc peněz za tvoji námahu, rozumíš Beau?“
„Ano mami. Udělám to tak a tati jak to bylo dál?“
„No, dali jsme si schůzku a vytvořili dvojici, viď.“
„Bylo to výhodnější a tvoje maminka je moc krásná. Vypadáš stejně krásně jako tehdy.“
„Ty lichotníku,“ třepla ho rukou a dívala se do zelených oči otce. Beau se díval na své rodiče. Byl na ně tak pyšný. Stále je. V pěti letech mu začala výuka zloděje. Od fyzické přípravy až po seznámení s trezorem a životem podsvětí.
Škola šla okrajově a rodiče se netrápili nad tím, že přinesl domu špatnou známku. Pro ně bylo nejdůležitější, aby z něho vychovali zloděje, který jednou převezme jejich rodinnou tradici.
A jeho to bavilo. Rád se učil. Když rodiče byli na akci, pomáhal jim. Kontroloval vybavení a všechno. Když odjížděli, byl s dědečkem a ten pokračoval a učil ho otevírat známky, tiše se pohybovat jak neviditelný stín. Za každý neúspěch byl přetáhnut rákoskou. Nesnášel, když se musel postavit před dědečka a natáhnout ruce. Štíplo to a pak dostal na zadek. Dědeček říkal, že pro zloděje jsou ruce to co pro auto motor. Bez šikovných rukou není nic a tak ho bral, kde byly davy a on kradl peněženky, ozdůbky, telefony.
Nikdy ho nechytili a pak doma rodičům předváděl svoje umění. Byli na něho pyšní a on se jim snažil zavděčit, jak jen to šlo. Pak přišli počítače a on se musel zdokonalovat v oboru počítačů. Zapomněl půlku toho, co se naučil. Pořád celou dobu se učil a kradl.
První loupež v domě jednoho sběratele. Bylo mu sedmnáct. Vzpomíná si na vzrušení z akce, na adrenalin, který mu koloval žilami a těsně před akcí se mu v žilách rozhořel ledový oheň klidu. Miloval to, jak pronikl do domů, obešel zařízení, čidla a v ruce držel vějíř Marie Antoinetty. Schoval ho a odešel, jak přišel. Doma se posadil a citíl jak se mu točí hlava.
„Uspěl,“ řekl tehdy nábožně otec.
„Ano. Nemusíme se bát o svou budoucnost.“ Matka vzala za ruku otce a dívali se na něho, jak položil vějíř doprostřed stolu. Matka ho vzala do štíhlých rukou a opatrně ho otevřela. Všichni se dívali na nádheru vějíře. Na drahokamy a zlato, které ho zdobily. Na to jak se blyštěl ve světle. Potom ho uložili do připravené krabičky a odjeli ho prodat.
„Myslím, že máš právo na svou vlastní přezdívku. Víš nějakou?“ ozve se dědeček, který zůstal sedět na pohovce.
„Myslím, že ano. To znamená, že budu moci jet na vlastní pěst?“
„Jistě, ale přesto pamatuj. Celý život se musíš zdokonalovat. Nezapomínej si procvičovat prsty, a jakou přezdívku sis to vymyslel?“ Otáže se zvědavě dědeček.
„Vikomt,“ drze řekne Beau. Dědeček se rozesměje.
„Výborně chlapče. Rodičům se bude líbit. Pojď, navečeříme se.“ Vstali oba dva a šli do kuchyně jíst.
Beau si pamatuje tu večeři jako by byla dnes.
Měli maso s omáčkou, k tomu brambory, polévku a na závěr si otevřeli víno, které ukradli jednomu sběrateli. Na etiketě šel už jen rozeznat ročník 1920 a Chateau... víc ani ň. Dědeček ho otevřel a nalil skleničky. Přiťukli si. V pohodě popíjeli.
„Pamatuj si Beau, alkohol je zhouba lidstva a zvlášť zlodějů. Nikdy nesmíš pít, anebo když tak velmi maličko. Po alkoholu ztrácíš soudnost a reflexy. Nejdů…“
„Já vím dědečku,“ tehdy vyjel. Byl tak spokojený sám se sebou. Vznášel se na vlnách euforie a svět mu ležel u nohou. Co na tom, že sotva dokončil základní školu. Uměl vše, co potřeboval. Upil červeného vína a cítil, jak se mu rozlévalo žilami jako oheň. Mlčky poslouchali Armstronga a jeho nejlepší písně.
„Měli by už tady být,“ zamumlal nakonec znepokojeně dědeček. Vstal a přešel k telefonu. Ví, že by neměl, ale nakonec vytočil číslo. Ticho. Položil sluchátko.
„Beau, já… ne je to všechno v pořádku. Běž spát, zítra budeme cvičit.“ Beau se zamračil, ale jak byl zvyklý poslouchat šel spát.
Druhý den se dozvěděl, že jeho rodiče byli zavražděni. Zůstal sám.
Prokletí sběratelé.
Nenávidím je.
Tu noc se rozhodl v jednom jediném okamžiku. Sedře je zaživa z kůže. Naprosto. Dědeček tomu nemohl uvěřit, že jeho decra a zeť jsou mrtví. Pohřbili je v tichosti na hřbitově. Vějíř Marie Antoinety u sebe neměli. Policie se jim vysmála.
„Dědečku víš, kdo byl kupujícím?“ hořce zeptal se na pohřbu. Pršelo a déšť mu stékal za límec černého obleku. Zvedl zelené oči od vykopaných hrobů. Miloval rodiče.
„Nevím. Neřekli mi je a jména měli v paměti. Pamatuješ si co js…“ odmlčel se a hodil bílou růži na rakev své dcery a druhou růži na rakev jejího muže. Není čas na to, aby poučoval Beaua o základních pravdách. Beau hodil po jedné žluté růži a dívali se, jak nedaleko čekající hrobník je zasypal. Odešli z hřbitova do svého domu a tam zjistili, že jejich konto je značně přečerpané a dům jim tak docela nepatřil.
„Jak je to možné!“ křičel tehdy a dědeček seděl s rukama složenýma na pohovce a mlčel. „Tak řekni to. Vždyť ty věci, které se donesli do toho domu ... to bylo peněz. Tisíce!“ křičel čím dál víc. „Nic neřekneš?“ otázal se ho nakonec klidně.
„Hazard,“ vyslovil dědeček jedno jediné slovo. „Oba tomu propadli. Nemohl jsem je zastavit. Nešlo to, promiň.“
„Panebože,“ vyklouzlo mu tehdy. „Co ještě?“
„Nic. Jen to, ale Monte Carlo, Las Vegas…“
„Dost stačí mi to. Kolik dlužíme?“
„Hodně a věřitelé…“
„Podsvětí hádám.“ Dědeček provinile svěsil ramena.
Tvářil se tehdy tak zahanbeně, jako by on za to mohl a ne jeho rodiče. Znal je vůbec? uvažuje a pozoruje svítání. Zelené oči, v kamenné tváří bez záchvěvu jakéhokoliv pocitů ve tváři, upírá na okénko. Jeho krásní rodiče. Má je pořád rád, i přesto co musel udělat.
Tu noc kdy pohřbil rodiče a dozvěděl se o dluzích, se rozhodl. Seděl v temném pokoji, zíral na obrazovku počítače a přemýšlel. Nejdřív musel nějak uklidnit věřitele. To udělal dědeček. On teď se musel stát naprosto neviditelný a za druhé pomstít smrt rodičů. Nebýt jich mohli žít pěkně a teď, aby vše podřidíl jedinému cili.
Mohl by se jistě vykašlat na všechno, ale ten dům byl jeho dětství a život. Rodiče mu opakovali: Nelpí na věcech, ale on je jiný než oni. Teď chápal jejich nervozitu a šťastné úsměvy, když se odněkud vraceli. Myslel, že to bylo z podařené krádeže a zatím…
Prohlédl si ruce. Teď záleželo všechno jen na nich. Sevřel je v pěst a podíval se opět na blikající monitor.
Tam ve světě bylo spoustu sběratelů, kteří chtěli jen jediné. Mít to co ten druhý nemá a dají za to cokoliv. Kdyby mohli, upíšou za modrého Mauritiuse, za první vydání Dickense duši. Jen mít a mít. Diamanty, klenoty, staré věci. Jejich oči září chtivosti od té doby, co zjistili jaké to je vlastnit věc, kterou nikdo jiný nemá.
Nebude lpět na věcech, ale oni zaplatí za smrt rodičů. Udělal to jeden z nich. Nechtěl zaplatit za jejich práci, ale odnesou to všichni. Vstal a přešel k počítači. Viděl v obrazovce sám sebe. Krutý úsměv na rtech a chladné vypočítavé oči.
Druhý den ukradl jednomu sběrateli první výtisk David Cooperfield podepsaný samotným Dickensem. Přinesl to domu a položil, jako po celé roky se ukládaly na stůl ukradené věci. Dědeček, pak jeho matka a nakonec otec.
„Dnes to prodám a spatíme nejhorší dluhy, dědečku. Nikdo mě nebude znát, rozumíš. Věděli, kdo…“
„Ne. Tvoji rodiče si hlídali identitu. Tohle jim zůstalo,“ řekl smutně jeho dědeček. „Pokud vím, vše se zařizovalo přes banku.“
„Dobře. Dnes jim dáš zprávu, že jim to splatíme i s úroky.“ Dědeček přikývl a díval se na svého najednou dospělého vnuka.
„Co chceš dělat?“ Beau se ironicky usmál. „Prodám a budu krást.“ Jak řekl tak udělal.
Na internetu bylo spoustu jmen a některé mu dal dědeček a on si vytvořil kartotéku, kdo co sbírá. Rozeslal nenápadnou pozvánku s obrysem postavy a s názvem Vikomt. Pod tím byla internetová adresa, čas a co se bude dražit.
Pak jen se díval, jak se mezi sebou rvou jak psi. Spokojeně si hověl v křesle a jeho oči hořely nenávisti. Díval se, jak se cena šplhá vzhůru. Všichni věděli, že je kniha kradená, ale touha mít to dílo jim zatemnila mozek. Všichni byli jeho spoluviniky.
Druhý den po objevení peněz na účtě odeslal knihu.
Udělal si tím činem jméno a vizitka s obrysem Vikomta se stala synonem pro spolehlivost. Začaly přicházet první objednávky. Žádnou platbu nebral dopředu a vše šlo na jeho náklady. Chtěl mít kodex z Vatikánu, proč ne. Dostal jej.
Jen cena se o hodně zvedla, než byla domluvena. Vydřiduch, říkali, ale když uviděli tu svoji věc, po které tak prahli, dali, co si řekl. Zaplatili cenu věci, cenu vybavení a jeho práci i čas. Je to jako jiné řemeslo tvrdil jak otec, tak matka a on si to zapsal dobře za uši.
A on je dřel z kůže. Nikdy neukradl věc dvakrát. Klienti si mohli být jisti, že ta věc jim zůstane a pokud zmizí, Vikomt jim ji znovu obstará za stejnou cenu.
Milovali ho i nenáviděli, zatímco on jimi pohrdal a nenáviděl je. Dostali, co jejich srdce prahla a on jim to dával. Díval se na jejich chtivost, lačnost a těžil z toho. Nebyl svatoušek, ale měl své zásady a dražby na internetových stránkách Vikomt se stali synonymem pro zábavu. A on viděl jejich peníze.
Dědeček nechápavě vrtěl hlavou.
Za dva roky, jedné noci ulehl a nevzbudil se. Beau stál nad hrobem a vítr mu cuchal černé vlasy. Hodil na rakev tři bílé růže. Za sebe, za otce a za matku. Pohlédl vedle na další hroby. Pravidelně je navštěvoval a dával na ně květiny. Vyprávěl, co všechno udělal a co chce udělat. Pak postál a odešel.
Od té doby žil jen pro jedno. Dosáhnout vrcholu v oboru zlodějiny. Miloval to vzrušení, které se dostavovalo před akcí. Miloval držet v rukou věcí, kterých se dotýkali před ním slavní lidé, a prodal je dál.
Za celé roky měl štěstí. Interpol, policie snad všech států prahla po jeho hlavě a on pořád unikal. Měli jen jméno. Vikomt se jim vysmíval, jako ve filmech Arsen Lupin nebo Fantomas a někdy si myslel, že je nepolapitelný. Až do té objednávky.
Winnipeg, zlatý egyptský náramek. Dvěstě tisíc dolarů. Jen se podíval na sumu. Sběratelé dokáží dát ještě víc. Vytříská z ní třista tisíc jen to hvízdne. Uvidí náramek a bude celá žhavá ho mít. Ukousl tehdy kus bagety a najel na stránky muzea ve Winnipegu. Dojedl bagetu a díval se, kam by odhodil obal. Koš byl plný. Nakonec obal položil na nějakou knihu a seděl dál u počítače. Nakonec vstal a šel spát. Ve spánku se mu roztřídí informace a on bude vědět. Vstoupil do ložnice, odkopl boty pod postel a stáhl deku. Shrnul oblečení, které pod ni nacpal a spokojeně si lehl. Za chvilku spal.
Ráno vstal a šel do lednice. Prázdno a najednou věděl. Nechal lednici lednici a rychle vstoupil do svého pokoje, kde měl zlodějské věci. Ten den si zamluvil letenku do Winnipegu.
Nepolapitelný. Myslel si to, dokud nepotkal jeho. Vysokého strážného. Nebýt muzea, nebýt jeho vycvičené mysli i klidu asi by z něho tam všechno serval. Nebýt toho, že kradl, podvolil by se asi poprvé touze svého srdce. Jenže on kradl. Ukradl egyptský náramek, který ho teď tižíl na ruce.
„Pane, pane,“ slyší nad sebou. Otevře oči a přemýšlí o tom, co se stalo. Místo, aby spal, tak tady dumá nad svou minulostí. Od pěti let cvičen v umění kradení. Zloděj, a co jsou horší věci než nějaký ten hříšek na duši. Vstane a protáhne se. Podívá se dopředu a jeho smysly vycičeny dlouhým tréninkem přejedou před sebou hlavy. Zpozorní a pak zavrtí hlavou.
Ne, je to nesmysl, aby byl ve stejném letadle jako on. Jen na tebe zapůsobil, co popíchne ho jeho vnitřní já, které někdy mu dělá vrásky. Sedne se a zadívá se z okénka. Pak si odhrne rukáv a ve světle malé lampičky si přetočí hodinky.
Za chvilku přistane v Paříži. V městě kde všechno zná, kde je jeho domov a patří mu. Je jeho hřištěm a on rád krade v tomto městě. Jen škoda, že nemůže častěji. Narovná sedadlo a tiše si vychutnává dosednutí letadla na dráhu. Trhnutí a zatleská. Pěkný to byl let i přes nepříjemné vzpomínky a pak si uvědomí si, na co celou dobu myslel.
Chytí ho někdy? Skončí jako rodiče? V duchu se usměje.
Ano jednou ano, ale teď má před sebou spoustu dobrodružství.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.5 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
