|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: 44. kapitola - Poděkování ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Adlerberg
 Miky |
publikováno: 27.11.2009, 6:53
|
Tak, a jsme na konci.
Nejspíš vám připadá, že vše nebylo vysvětleno - ale na všechno dojde, a pokud ne, něco musím nechat na čtenářově důvtipu :o)
Měl bych na vás všechny jednu velikou prosbu - prosím, napište mi do komentářů veškeré výhrady k příběhu jako celku (ke každé kapitole už jste to udělali a za to vám děkuji). Budu si každého z vašich názorů moc cenit.
A také bych vám moc rád poděkoval za trpělivost, s jakou jste každý díl četli, za hledání chyb, kterých jsem si nevšiml a taky za hezky strávený rok a něco, během kterého jsem se vždycky těšil, až objevím nějaký nový komentář pod svým dílkem. Takže - DÍKY ! |
| |
|
|
Jirka se posadil na židli ke svému stolu a chvíli koukal do zdi se zašlým žlutým nátěrem. Kdyby se emoce, odehrávající se v pokoji, mohly usazovat do zdí kolem, byly by jich tyhle stěny nacucané jako houba, pomyslel si a prohrábl si rukou vlasy. Dveře pokoje se otevřely a on sebou leknutím trhnul.
Podíval se na mamku zavírající za sebou dveře tím nic neříkajícím pohledem a znovu se upnul na stěnu, ze které později přešel na ruce, žmoulající drobný kamínek. Před několika málo hodinami, v noci, když nemohl spát, ho vytáhl z kapsy mikiny, kterou měl na sobě onu noc.
Byl to kamínek z místa, na kterém zemřel Richard Vogel.
„Tohle jsem nechtěla, Jirko,“ hlesla po chvíli potichu mamka a posadila se na vzdálenější Moničinu postel. „Promiň.“
„Hm,“ zabručel chlapec skoro neslyšně a neobtěžoval se zvednout hlavu nebo se jen pohnout.
„Nestydím se za tebe, i když si to myslíš. Pořád doufám, že jsi to řekl jen v… hodně vypjaté situaci.“
„To, že je Martina nezodpovědná, jsi taky řekla ve vypjaté situaci, nebo jsi to myslela vážně?“
„Tady jde ale o tebe…“
„Mami. Kdybys věděla, čím vším si prošla, pochopila bys to. Vždycky myslela na bezpečí ostatních, sebe samotnou měla až na posledním místě. To vypovídá o člověku hodně. A určitě to není znak nezodpovědnosti.“
Prsty kroužil po pracovní desce stolu.
„Sledoval jsem je, dobrovolně. O nic se mě neprosila, já to udělal, protože to bylo správné. Bylo správné zachránit život někomu, kdo myslí na ostatní a neváhal už jako malý zachránit své rodiče.“
‚Ne, nesmím brečet. Zařekl jsem se, že brečet nebudu, zvládnu…‘
„Já nechtěl, mami,“ vzlykl najednou a otočil se na mamku s obličejem plným slz. „Nechtěl jsem ti přidělat starosti, to jsem nechtěl…“
Poslední slovo se ztratilo v úzkostném zaskučení.
„Jirko, mě přece nepřiděláváš starosti,“ objala ho mamka. Hřejivý pocit přítomnosti někoho, kdo vám dal život a je pokaždé nablízku; hřejivý pocit toho, že je někdo, na koho se můžete upnout. „Neplakej.“
Ruce s několika vráskami ho pohladily po rozehřátých tvářích.
„Bude to dobré, neboj se. Všechno dopadne dobře, já budu s tebou. Monika bude s tebou, i Ondra. Všechno se zvládne. Slibuju.“
Jak moc nám dokážou svit slunce, vůně květin, lehký vánek větru a pohled na několik domů připomenout okamžik, který už jsme zažili. Jirka stál v ulici vesničky Orlí Hora vedoucí od nádraží k návsi a pozoroval lidi starající se o své záhony na zahradách.
Bylo to přesně jako den, kdy byl na tom místě poprvé. Tenkrát s Monikou, dnes se vydal ven sám; neměl náladu na jakoukoliv společnost, nejméně do té doby, než dojde na zámek, kam měl namířeno.
S hlavou sklopenou pomalu přešel náves a jen poočku koukal na větší rodinný dům s nápisem Obecní úřad. Na to, že v něm byl Jirka se svou sestrou několik hodin vězněný, mu nepřipadal nijak zvláštní. Všechno, co se toho dne válelo na zemi – ubrusy, skleničky, talíře – bylo pečlivě uklizeno a po celé sérii událostí nebylo ani stopy. Vše se vrátilo do normálu. Až na jednu věc…
V zahradní restauraci, před jedinou hospodou ve vesnici, sedělo několik zdejších obyvatel, a když Jirka procházel kolem nich (což byla nutnost, pokud se k zámku nechtěl škrábat přes příkrý svah), bedlivě si ho prohlíželi, jako vězně právě propuštěného z vězení. Přemýšlel, jestli snad vědí o tom, co se stalo, jestli je vůbec napadlo, že kolem nich právě prochází někdo, kdo o několik desítek metrů dál zastřelil bratra starostky. Těžko říct, zda si něco z toho uvědomovali, jisté bylo jen to, že Jirkovi věnovali mnohem vězší pozornost než turistovi na kole, který profičel neskutečnou rychlostí kolem a zmizel za zatáčkou silnice vedoucí do hor.
Snažil se něvěnovat zvědavcům pozornost a nechal je dál klebetit.
‚Zachránil jsem někoho, na kom mi záleží. Možná, že mě to neomlouvá, možná, že ano, ale určitě je to pro mě něco, na co se můžu ve skrytu duše sám sobě zbaběle vymluvit a pokusit se tím omluvit svůj čin.‘
Stál na vrcholu pahorku, přímo před bránou zámku; celý park byl osvětlen jasným sluncem, poletovalo po něm několik ptáků a záhony pod schodištěm na nádvoří zářily různobarevnými květinami.
Jedinou jizvou na tváři celého zámku byla – nebo spíše nebyla – střecha jednoho z jeho křídel; trosky trámoví byly dávno odklizeny, kamenný strop velkého sálu byl překrytý nevzhlednými igelitovým plachtami vzdouvajícími se při každém mírném poryvu větru.
Jirka zabral za kliku a prošel bránou až na štěrkem sypanou příjezdovou cestu. Po několika krocích si všiml, že na pečlivě upraveném trávníku napravo od něj sedí Martina; s nohama zkříženýma do sedu na turka a rukama složenýma v klíně koukala na zámek; ani vrznutí brány ji nepřimělo se otočit.
Zamířil k ní. Bez jediného slova kteréhokoliv z nich se posadil vedle ní a pohled zabodl do jasně zelené trávy.
Hledal vhodná slova pro to, co chtěl říct a nad čím přemýšlel celou cestu sem. V mysli si nechál znovu přehrát vzpomínky na onu noc, znovu se pohroužil do onoho zvláštního pocitu – pocitu viny a zároveň jistoty něčeho správného.
„Je dobře, že jsem to udělal,“ promluvil po chvíli.
Martina nereagovala, jen se kousla do spodního rtu.
„Je to dobře, že ano?“ ujistil se Jirka a pocítil, že se ho začíná zmocňovat mírná vnitřní panika.
„Děkuju ti,“ hlesla Martina jemným hlasem. „Děkuju za všechno. A hlavně za to, že… že jsi mi zachránil život. A zároveň se ti chci omluvit.“
„Omluvit? Za co?“
„Za to, jak ti komplikuju život. Vám všem. Nikdy bych neřekla, že to všechno způsobí tohle. Vaše máma má pravdu, já… jsem nezodpovědná a když jsem to tehdy udělala, přemýšlela jsem jako úplný pitomec.“
„Byla jsi dítě,“ namítl Jirka.
„Podle všech jsem byla nesmírně vyspělá, a pokud to byla pravda, nemělo se to stát. Neměla jsem dovolit srdci, aby zatemnilo moje myšlení.“
Zhluboka se nadechla.
„Ale potřebuji ti říct jednu věc… I přesto, že jsem v tu chvíli neuvažovala racionálně, dělala jsem to pro dobro svých rodičů. Vždycky jsem se snažila myslet na ostatní. Jen bych ráda, abys to věděl,“ pohodila ledabyle rukama.
„Vždyť…“ usmál se Jirka, „Já to přece vím. A přesně takhle jsem to řekl i mamce.“
„Víš, když jsem byla malá,“ uculila se také Martina, „vždycky jsem přemýšlela o tom, jaké to bude být tetou… a bála jsem se, aby nebyly Radimovy děti stejné, jako on. Jsem ráda, že nejsou.“
„Když už jsme u tvého dětství, ten sen, na který ses mě tehdy na věži ptala – zdálo se mi o tobě. Řekla jsi mi, že… že jediné východisko z téhle situace je použít nejmocnější dětskou zbraň. Lásku.“
Martinin úsměv se přeměnil ve zvědavý výraz dítěte.
„Jen škoda,“ hlesl Jirka, „že jsi neměla pravdu.“
„Třeba jsem měla a ani o tom nevíš. Zkus o tom popřemýšlet. Sny nám často říkají věci, které si my sami neuvědomíme.“
„No… možná by tady byla jedna věc.,“ napadlo Jirku. „To taťka mě navedl k tomu, kde s Richardem jste.“
„Nazýváš to, že tě za námi poslal, láskou? Jednou jsi mi řekl, že ho nenávidíš, a já ti řekla, že k němu v tom případě pořád něco cítíš, protože opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“
„Nevím, proč mě napadlo zrovna tohle… možná, že mě tam neposlal schválně, možná si ani neuvědomil, že mi to naznačuje… nebo se možná chtěl Richarda zbavit.“
„Myslíš, že by využil vlastního syna jako nástroj ke zbavení se ho?“
„Nejsem pro něj jeho syn,“ zavrtěl Jirka hlavou. „A on pro mě není můj otec. Nenávidí mě a já zase jeho – takže ano, pořád k němu něco cítím. Ale je to oboustranné a… já jsem za to rád.“
Parkem adlerbergského zámku se neproháněl vítr; jen občas mírný vánek čechrající listí na stromech a květiny v záhonech, stejně jako ty na hrobkách obou rodin; jedna stála na místním hřbitově, z mramoru černého jako uhel, se sochami dvou holubic, přestože v ní odpočívali tři lidé – ke svým rodičům se po dvaceti šesti letech přidal také syn.
Druhá stála blízko jezírka za zámkem – ve svitu dopoledního slunce zářila mezi stromy jasným světlem a její odraz se vlnil na vodní hladině. Ve váze, vytesané z jasně bílého kamene, přibývaly každý den čerstvé květiny, které sem nosili obyvatelé zámku jako své díky.
Poděkování za to, že bez těch, kteří v hrobce odpočívají, by teď oni sami neměli žádný život.
Poděkování za to, že smrt jejich blízkých nebyla zbytečná a dala jim něco, co má nesmírnou hodnotu – dala jim budoucnost. Budoucnost, ve které mohli změnit život sobě, nebo svým blízkým. Budoucnost, kterou budou utvářet podle své svobodné vůle, tak, jak říká vytesaný nápis o několik desítek metrů dál.
Každý strůjcem svého štěstí.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 19 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
