|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (37. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 28.11.2009, 6:18
|
| *** |
| |
|
|
Tajemství bohů
„Co mám ještě udělat, abych se tě konečně zbavila?“ uslyšela jsem Narat.
Dlouho jsem neslyšela nic, ani svůj dech, ani srdce se neozývalo. Nevěřila jsem… Byla jsem bohyni vděčná. Díky ní jsem zjistila, že se mi vrátil sluch, zrak, dokonce jsem se mohla hýbat, i když zranění, které mi způsobila, příliš bolelo a omezovalo mě. Ležela jsem nahá tam, kde kdysi bohové drželi Kaileen. Kolem jen spousta šedi, kamení, převalující se dým.
A Narat.
Pořád měla démonický vzhled, tušila jsem, že pro to má důvod. Prohlížela si mě a moje tělo se pyšnilo čerstvou krvácející ránou, zatímco já jsem se styděla.
„Alespoň v něčem se shodneme,“ sotva znatelně pohnula prackou a postarala se, aby zůstalo odkryto pouze zranění, kterým se kochala. „Jsi mrtvá, tady nemáš být, ale nevadí. Pohlídám tě a zůstanu s tebou, dokud se nedostaneš ke Kharovi.“
„Já budu žít,“ odporovala jsem. „Dnes je noc tol´torg, Kaileen to ví, ona mě doveze zpátky a čarodějka mi pomůže.“
„Mohlo by být,“ přikývla a zasmála se. „Co bys řekla, proč právě v tuto noc je čarodějka na vrcholu sil? Proč právě dnes, kdy přicházím mezi své?“ Brzy mi to došlo a ona byla ráda, že jsem znejistěla. „Až vyjde slunce, tvůj čas vyprší. Přichystají pohřeb, Kaileen uctí tvé ostatky a znovu se ke mně vrátí.“
„Nevrátí. Pobije je, celý kmen!“
„Sama to nedokáže,“ namítla sebejistě.
„Sama určitě ne,“ ozval se někdo, jehož hlas jsem nepoznala.
„Zrovna ty jí pomůžeš,“ rozesmála se.
„Bude-li třeba,“ potvrdil. „Podívej.“
Měla jsem zakrytý výhled, neviděla jsem, co vzápětí tolik rozčílilo Narat. Snažila jsem se vyklonit a zahlédnout alespoň něco, s největší pravděpodobností to však bylo určeno pouze zrakům bohů.
„Co to je?!“ zuřila.
„Kaileen potřebuje někoho, kdo by jí rozuměl. Kdo jiný pochopí její zármutek lépe než Corita? Spojila´s je, Kaileen a Coritu. Možná jen pro tento okamžik, ale to stačí. Navíc i já mohu vést smrtelníky ke krvavým činům, jsou-li poháněni touhou po pomstě za ty, které milovali, to nedokážeš zastavit.“
Odmlčel se a Narat pořád něco sledovala, snažila se ovládnout, ale mně bylo jasné, že se neudrží, že si to odnesu, protože ona svoji vinu nepřizná a hodí to na mě.
„Gosaa téměř vymřeli,“ pokračoval muž, „z rasy Lonshi žijí pouze dva čistí jedinci a ty se chystáš ohrozit i barbary? Nebylo toho dost?“
„Stůj, Xere!“
Napřáhla, ale jemu to bylo jedno. Přistoupil blíž a já jsem si prohlédla holohlavého muže, jehož štíhlou postavu z větší části halil černě protkaný rudý kabát, černé kalhoty zastrčené ve vysokých botách.
Narat nevyhrožovala, jednala.
Během okamžiku klečela a její spár se znovu zabořil do mého těla. Bolestí jsem sáhla po tom, co mi bylo nejblíž – její rameno. Cítila jsem pod nehty její kůži, ona se na mě dívala s uspokojením, bez soucitu, bez výčitek.
Ulevilo se jí.
„Moji svěřenci hodně snesou, Narat, to bys mohla vědět,“ promluvil klidně.
Možná to nechtěl, ale vyprovokoval ji. Už se to nedalo snést a přestože jsem věděla, že to Narat nemůže ukončit, prosila jsem ji o to.
„S potěšením,“ odsekla, „bohužel takovou mocí nevládnu. To smí jen Raam, ale jak víš, já nejsem z těch, kteří by jej o to požádali.“
„Co to s ní je?! Proč tolik trpí?“
Narat ze mě bleskově vytáhla pracku, když uslyšela hlas Kaileen. Vstala a zdálo se, že se na něco soustředí.
„Je to blízko, Narat, musíš se rychle rozhodnout,“ řekl Xeros, sklonil se ke mně a přikryl mě kabátem, který měl sám oblečen. „Kaileen zastavíš jediným způsobem a ona se ti odvděčí, uvidíš sama, když jí dáš dost času.“ Narat se na Xera zadívala a kupodivu se proměnila do původní „lidské“ podoby. „Budeš-li však neustále porušovat pravidla, budeme tě muset chytit a uvěznit jako kdysi Kaileen. Mysli si o Raamovi co chceš, ale jen díky němu jsi stále volná. On a Iss ti vyjednali další příležitost správně se rozhodnout.“
Zadívala se na něj, možná přemýšlela, ale pochybovala jsem, že bude tak snadné ji přesvědčit.
„Chtěla jsem, abys ty dvě nechal na pokoji, žádala jsem snad příliš?“ zlobila se.
„Já jsem ten cit nezpůsobil, pouze jsem je chránil.“
„Chtěla jsem jediného smrtelníka, Xere, který by za mě bojoval. Jen jediného! Kdejaký ubožák má svoji gardu a co mám já?“
„Bratra,“ odpověděl klidně.
„A sestru,“ přidala se Sirrah.
Postupně se objevovali další bohové, mnohé jsem neznala, ale napočítala jsem jich jedenáct. Přišli všichni kromě Daggora, dokonce i Madd se uvolil, ale Kaileen nečekala a rozhodla se přitlačit Narat její vlastní zbraní.
„Pro kmen jsi bezcenná, ale mně posloužíš i bez své moci,“ pronesla. „Pohni se!“
Chvilku bylo ticho, Narat prudce dýchala, mě si nevšímala. Přísahala bych, že jsem na ní viděla strach.
„Dobře, Narat,“ řekla Kaileen odhodlaně. „Nechej si Lee, já si vezmu, co je nejdražší tobě. Tvoji matku!“
„Neopovažuj se!“
„Tím jsi mě přece chtěla mít – zvířetem, co vraždí bez výčitek, věcí, která nezná soucit. Dívej se, jak je to pro Lonshi snadné.“
„Kaileen!“
Další její slova byla sotva slyšet, možná to byly spíš myšlenky, já jako zmatený smrtelník jsem to těžko dokázala posoudit.
Buď věrná, statečná,
buď dcerou svého kmene
a nikdy nedozní
ozvěna s tvým jménem.*
„Zadrž!“ vykřikla Narat a ztratila se.
„Co myslíš?“ Xeros se obrátil na Iss. „Ty ji znáš nejlépe.“
Ona mlčky a kupodivu spokojeně přikývla, načež se zjevil i Raam a rozhodl, že by bohové měli opustit tento nehostinný prostor a věnovat se povinnostem, které musely dočasně odsunout stranou.
Tma.
Zima.
Něco vlhkého jsem cítila na tváři, slyšela jsem tlouct srdce, byla jsem schopna rozlišit dvojí dýchání, dráždila mě pronikavá vůně bylin.
„Jak je jí?“ promluvila Corita, zřejmě právě vstoupila, protože mě ovanul čerstvý vzduch.
„Nezdá se, že by trpěla, rána se zhojila, ale slabě dýchá. Ještě se neprobrala,“ odpověděla Kaileen.
„Dej jí čas. Vše podstatné jsem zařídila, i Dart je čistý a napojený. Narat jí posílá oblečení,“ uslyšela jsem zašustění a překvapilo mě, že právě Corita je poslem tohoto omluvného gesta. „Čeká na tebe venku. Jdi za ní, zůstanu u Lee, než se vrátíš.“
„Proč právě já?“ zeptala se rozzlobeně Kaileen.
„Co bys řekla?“
„Nechci ji vidět.“
„Dobře,“ svolila Corita. „půjdu já. Možná by tě zajímalo, že barbaři i čarodějka Narat znovu přijali.“
„Jsem ti vděčná…“
„Až jindy,“ přerušila ji královna. „Změnila ses,“ dodala a tiché vzdalující se kroky prozradily, že odchází.
„Zřejmě nemohu mít všechno,“ řekla tiše Kaileen a přišlo mi, že něčeho lituje. Silné paže mě nadzvedly, snažila se mě obléknout. „Doufám, že se nezeptáš, kde jsem to vzala. Nic lepšího zrovna nemám.“
Nepočínala si právě šikovně, ale snažila se být ohleduplná i když si myslela, že ji nevnímám. Dávno bych jí řekla, že ji slyším, nejprve jsem se však musela sžít se svým tělem.
„Zkoušíš, kdy se o tebe přestanu bát?“ přitiskla mě k sobě a oblekla mi vestu. „To se nestane.“
Vždyť vím, ale mohlo by se stát, že mi začneš vyprávět ty sladké nesmysly.
Pomalu se mi vracel cit do končetin, chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale povedlo se mi to až na čtvrtý pokus. Kaileen sledovala, jestli se mi to podaří, slyšela jsem její hlas, ale slova jsem nevnímala, byla jsem příliš zaujatá sama sebou.
Když jsem konečně otevřela oči, necítila jsem se nejlépe. Bylo šero, kolem mě mezi spletí sušených bylin visela kdejaká mrtvá havěť slabě ozářená mihotavým světlem ohně. Ničí prostor byl rozhodně příjemnější než toto místo.
„To trvalo,“ přivítala mě Kaileen a hned poznala, že se necítím v bezpečí. „Toho si nevšímej,“ pohladila mě, „jsi u čarodějky, ona má zvláštní vkus. Jak se cítíš?“
„Zima.“
„To mě nepřekvapuje,“ zavrtěla hlavou. „A jinak? Bolí tě něco?“
„Ne.“
„Máš žízeň? Řekni si, co potřebuješ.“
„Tebe.“
„Taky jsem na dnešní noc měla jiné plány,“ usmála se. „Ale když nejsi schopná odporovat, můžu tě aspoň zlobit.“
„Zadařilo se ti, co?“
Konečně delší věta. Stála mě dost námahy, ale cítila jsem, jak se mi pomalu vrací síla.
„Spíš asi ne,“ přiznala.
Nechala mě ještě odpočívat v rozpačitém tichu, kdy jsme nevěděly, o čem mluvit. Pro mě bylo důležité, že se mnou Kaileen vůbec zůstala, nejspíš to věděla, ale kdyby nás viděla Soy, musela by se smát. Vždycky se smála, když jsme chtěly něco říct, ale nešlo to. Vybavila jsem si ji, pomáhalo mi to téměř jako přítomnost přítelkyně a doufala jsem, že mladou kněžku ještě někdy uvidím.
Kaileen usoudila, že tato nevlídná chatrč pro mě není vhodná.
„Půjdeme domů, rozdělám oheň a uvařím ti něco teplého, to je neskutečné, jak jsi zmrzlá. Asi ještě nemůžeš vstát,“ naznačila.
„Zvládnu to, pomoz mi.“
Copak vstát, dokud mě držela, nebyl to až takový problém, ale chůze nebyla tak přirozená jako dřív, s každým došlápnutím se mi podlomily kolena.
„Nevadí, odnesu tě.“
„Špatně mě podpíráš, tím to je.“
„Že tě pustím?“ rozčilovala se a vzala mě do náruče. „Pořád musíš něco dokazovat. Já se ti divím.“
„To mám po tobě.“
„Na to, že jsi právě vstala z mrtvých, jsi až moc čiperná a hlavně drzá.“
„A hladová,“ dodala jsem.
„No tak!“ zasmála se.
Vyšly jsme ven právě v okamžiku, kdy se přes zástup barbarů přehnala růžová vlna. Byla to jenom záře, která nad nimi na moment vytvořila nízkou kopuli, přesto z ní byli nadšení. Coritu jsem nikde neviděla, zato Narat se ze své původní velikosti zmenšila na úroveň čarodějky a dav jim vytvořil uličku, kterou spolu procházely k nám.
Vzdušný vír, který se vždy vznášel nad holí stařeny nabyl růžové barvy, Narat kráčela klidně a zdála se celkem spokojená, ale já jsem pořád vzpomínala na její spár, z něhož odkapávala moje krev.
„Kaileen,“ vlídně ji oslovila bohyně.
„Tvůj dar jsem nepřijala,“ odsekla a přitiskla mě víc k sobě. Připadala jsem si příliš bezradně, když jediné, na co jsem měla sílu, bylo pevněji se držet kolem krku přítelkyně. „Při první příležitosti jí pořídím něco lepšího.“
Čarodějka se jí snažila domluvit v té podivné řeči, avšak Kaileen nechtěla nic slyšet. Sice k ní mluvila s úctou, přesto si paličatě stála na svém a kdykoliv se Narat snažila připojit k debatě, přehlížela ji. Narat se s Kaileen loučila těžko, ani jí to nebylo lhostejné, přesto obě věděly, že si příliš ublížily na to, aby za pár hodin zapomněly.
„Nestihla jsem uklidit,“ upozornila mě Kaileen před naší chatrčí.
Uklidit?!
„Ani jsem neměla čas dojít pro dřevo. Seženu Coritu nebo T´han, jedna z nich s tebou zůstane, než…“
„Tebe praštila ta druhá bestie?“ přerušila jsem ji.
„Ne, proč?“
„Radši už mě polož.“
„Ráda,“ usmála se. „Ty se nezdáš, ale proneseš se.“
Přidržela jsem závěs, aby mohla projít, jenže ona zůstala překvapeně stát. Někdo už přichystal všechno, na co jen člověk pomyslel. Na jednom malém podnose pár druhů ovoce, na druhém nějaké placky, vedle tři džbánky, hádala jsem, že každý s jiným obsahem. Ohniště taky nebylo vyhaslé, plamínky se natahovaly po malé pečínce, pamatováno bylo i na několik čerstvých bylin, v malých miskách už bylo cosi rozdrcené a podle vůně masa nejspíš i použité, zbraně pečlivě srovnané na opačné straně místnosti a pro větší pohodlí bylo na zemi naskládáno i dříví, takže už jsme se nemusely zvlášť obtěžovat, stačilo se natáhnout a přiložit.
„Nepřeháníš to?“ vynadala jsem jí, protože se mi přestávalo líbit, jak se mění. „Říkala´s…“
„To jsem nebyla já,“ bránila se.
„Domorodci?“
„Nevím, ale nevypadá to špatně.“
Ať to byl kdokoliv, opravdu to vypadalo hezky, rozhodně lépe než u čarodějky, mnohem větší radost to však udělalo Kaileen.
„Pořádnou kytici doprostřed a jsme jak na zámku,“ napadlo mě.
„Zasloužila by sis ji,“ položila mě na připravené kožešiny.
„No, ještě s tím začínej!“
„Tobě by se to nelíbilo?“ podivila se.
„Ne. Kaileen, jestli takovou hloupost někdy zkusíš, přísahám, že ti to omlátím o hlavu!“
„Štěstí, že takové nápady já nemám,“ zasmála se a přikryla mě. „Pořádně se zavrtej, ať se zahřeješ. Zkusím maso, ovoce ty se asi nenajíš.“
Nepamatovala jsem si, že by byla Kaileen někdy tak vzorná. Obskakovala mě, ani jsem nemusela nic říkat, dostala jsem nejlepší porce, až jsem rozmrzla, nechala mě, ať si sednu k ní. Opřela jsem se o její hruď, ona mě objímala a krmila ovocem a mně se zdálo, že Narat nakonec dosáhla svého, protože toto já jsem od Kaileen nikdy nechtěla a pořádně mi to lezlo na nervy, ale nechtěla jsem nic říkat, když se jí to líbilo – tím spíš, pokud se jen přemáhala k tomu, co si myslela, že se líbí mně.
Zvedla se, aby přihodila dříví do ohně a mně to stejně nedalo.
„Tys mě umývala?“ zeptala jsem se.
„Hm,“ snažila se postrčit špatně položené polínko.
„Celou?“
„Ne, ta nejšpinavější místa jsem vynechala,“ smála se. „Jistěže celou. Pot, prach a krev sami nezmizí.“
„No a nic?“
„Jak nic?“
„Ale nic,“ mávla jsem rukou a lehla si, přesto jsem si všimla jejího úšklebku.
„Někam jsi tím mířila, mně to přece můžeš říct,“ vrátila se ke mně.
„Když nic, tak nic.“
„Ale, ty vztekloune, vrací se ti síla, co?“ popichovala mě. „Na co zas myslíš, vždyť jsi před pár hodinami nemohla ani sama stát.“
„U toho bych nestála,“ namítla jsem, přilehla jsem si a našla místečko, kudy jsem se mohla dostat pod její oblečení. „Před pár hodinami jsem se sotva probrala a měla jsem hlad.“
„No jistě, kus žvance a jak pookřeješ,“ smála se a usměrnila mě.
Svítalo, přesto se Kaileen snažila zůstat vzhůru a dělat mi společnost, i když byla hodně unavená. Pořád si se mnou povídala o hloupostech, na které dřív určitě nikdy nemyslela.
„Chceš tady zůstat?“ zeptala se.
„A ty?“
„Ptala jsem se první.“
„Nechci,“ přiznala jsem.
„Tím je to vyřešené,“ konstatovala. „Kam bys chtěla jít?“
„Co já vím? Nepřemýšlela jsem nad tím. Přece nás vždycky někdo někam pošle…“
„No právě,“ přerušila mě. „Nechceš se třeba vrátit na západ k Erijcům?“
„Tobě se tam nelíbilo,“ připomněla jsem.
„Navštívíme Atana a Isabeau, nějakou dobu bychom tam mohly pobýt.“
„Když chceš.“
Ta změna se mi nelíbila. Byla jsem ráda, když nás přemohl spánek a vyhnuly jsme se obvyklým milostným frázím, které jsem nikdy nemohla vystát, ale po dalších pár větách jsme se k nim nebezpečně přiblížily.
Vzbudila jsem se až večer, Kaileen byla pryč. Nechtělo se mi vstávat, ale tělesné pochody mě přinutily a přestože jsem se nechtěla toulat sama, protože jsem se pořád bála Narat, nemohla jsem vydržet. Moc jistá jsem si ještě nebyla, naštěstí jsem si vystačila sama. Na společnost jsem neměla náladu, a tak jsem se vrátila do chatrče a povalovala se, dokud nepřišla Kaileen. Vyřídila mi pozdrav od královny, rozdělala oheň, postarala se o jídlo… Ulevilo se mi, když už nebyla tak všímavá jako předtím.
Lehla si ke mně, lehce mě objala a jak jsem tak v pohasínajícím světle mžourala po příbytku, všimla jsem si, co tu přibylo.
„Co to je?“ ukázala jsem na malý váček, který se povaloval vedle zbraní.
„Corita posílá něco do začátku.“ začala a já jsem zřetelně cítila příliv nových sil a hlavně zlosti. Schválně jsem se otočila, jestli mi to dokáže zopakovat přímo do očí.
„Jak – do začátku?!“
„Měly bychom se někde usadit…“ vysvětlovala, ale dál už se nenamáhala, dobře viděla, že nepochodí.
„Ráno k ní půjdeš a ten měšec jí vrátíš, protože jestli to budu muset udělat já, náležitě jí vysvětlím, do čeho se nemá míchat!“
„Myslela jsem…“
„Co sis myslela? Že se naučíš pracovat a já na tebe budu čekávat, navařím ti, postarám se o chaloupku...“
„Anebo naopak,“ řekla potichu.
„Tolik lidí jsem zabila, kus života jsem strávila v divočině a ty mě chceš zavřít mezi čtyři zdi? A vdávat se tak náhodou nechceš?!“
„Když ale všichni…“
„Já nejsem všichni! Všichni se tě bojí…“
„Jenom ty na mě křičíš,“ skočila mi do řeči a tvářila se nanejvýš pobaveně a v první chvíli jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Potom zvážněla. „Opravdu nechceš?“
„Mně se s tebou líbilo, jak to bylo doteď.“
„Nic bys neměnila?“ pozvedla obočí.
„Něco asi ano,“ přitáhla jsem ji blíž, ale Kaileen byla zase ve své kůži.
„Tak na to si ještě počkáš,“ vyprostila se.
„Řekla´s po souboji,“ byla jsem z ní nešťastná.
„Řekla jsem, když vyhraješ.“
V duchu jsem si nadávala a pomalu jsem se smiřovala s tím, že k některým aktivitám Kaileen zřejmě nepřiměju.
„Tak ne,“ vzdala jsem to, „ale až se třeba pohádáme a já ti odjedu…“
„Netrucuj,“ začala krátkou šarvátku. „Ještě nemáš moc sil, tak mě nepokoušej.“
„Ty pokoušíš mě! Pořád mě dráždíš a potom se divíš, když… Ále.“
„Hned jsem zpátky,“ prohodila, popadla měšec a odběhla.
Vrátila se brzy, s lišáckým úsměvem.
„Ty se tváříš, jako bys něco vyhrála,“ naznačila jsem.
„Skoro,“ lehla si ke mně a vzala mě pod křídlo. „Zvládneš už cestovat?“
„Nevím, zkusím to.“
„Tak zítra odjíždíme,“ řekla rozhodně.
„Kam?“
„Pro mírovou smlouvu.“
Ten výraz v její tváři jsem dobře znala, vždycky bezpečně prozradil, že někdo přijde k úrazu a musela jsem si přiznat, že se na to těším stejně jako Kaileen.
----------
*) Velký dík Mirach za zapůjčení sloky z básně Pieseň bojovníka.
Zdroj:
http://www.saspi.cz/index.php?page=clanek&id=20247
ze dne 15.1.2009
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
