|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: SPÍCÍ KATKA ::
 Luciena |
publikováno: 21.09.2006, 22:12
|
| To by bylo, aby matka nedokázala pomoci své dceři... |
| |
|
|
Svou dceru Katku jsem vychovávala od jejího narození jen já sama. Otce nikdy nepoznala. Nechtěla jsem, aby se s tím příšerným člověkem někdy setkala. Ráda bych o něm prohlásila, že mi zničil život, ale to nemůžu, protože Katka je mé sluníčko a s ní má život opravdu smysl.
Trvalo dlouho, než mi došlo, že v poslední době není s mým sluníčkem něco v pořádku. Na svoji omluvu bych snad mohla podotknout, jak velmi jsem pracovně vytížená a kolik energie mě stojí, abychom žily slušně zajištěné. Vždy jsem si zakládala na své nezávislosti. Věděla jsem, že čas, který obětuji je cenný, ale nepřipouštěla jsem si to příliš. V kariéře jsem pomalu stoupala vzhůru po pomyslném žebříčku a každý nový úspěch jsme si s Katkou náležitě oslavily. Vlastně jsem si změny v jejím chování povšimla teprve tehdy, když jsem se konečně stala šéfovou celého oddělení. Katka se neradovala a dokonce odmítla zajít se mnou na večeři do oblíbené restaurace. Počáteční roztrpčení vystřídaly obavy. Naráz jsem viděla Katku, jak ve svých nádherných šestnácti letech přichází domů ze školy, poslušně vypracuje domácí úkoly, přečte si v učebnicích, co je třeba a potom se povaluje na posteli až do večeře – to ji musím několikrát zavolat. Po večeři odchází do koupelny s tím, že je už moc ospalá a ráno brzy vstává. Usíná někdy kolem osmé. O víkendech o hodinu později, zato sobotní a nedělní snídaně je současně obědem. Kromě cesty do školy a ze školy se z bytu ani nehne.
Přes všechny Katčiny námitky jsem neoblomně trvala na návštěvě lékaře. Prošla si, chudinka malá, mnohá vyšetření. Jediným výsledkem byl její smutek a snaha se mnou nepromluvit ani slovo. Nešťastně jsem jí stále dokola opakovala, že to dělám pro ni, že nechci, aby byla jako Šípková Růženka. Vždyť má ty nejhezčí roky, měla by být šťastná, vzpurná, zamilovaná… To přece není normální, aby celé dny a noci prospala.
Lékaři nic podezřelého neobjevili, ale místo abych si oddechla a pocítila úlevu, mé obavy vzrostly. Katka trávila všechny své volné chvíle zavřená v pokoji. Postávala jsem celé hodiny za dveřmi a snažila se zachytit nějaký zvuk. Nakonec jsem i potupně špehovala klíčovou dírkou. Katka spala. Já paradoxně nespala vůbec. Celé noci jsem se přehazovala na posteli, aniž bych byla schopná zamhouřit oko. Začala jsem trpět na migrény. V zaměstnání si moji předrážděnost vysvětlovali po svém. Pro ně mi šéfování jednoduše stouplo do hlavy a hotovo. Kolegové už mě nepokládali za sobě rovnou a stranili se mě. Vedení mi oproti tomu naznačilo, že s takovým profesionálním přístupem bych to mohla dotáhnout ještě výš.
Hodně jsem zhubla. Rozhodla jsem se vyhledat odbornou pomoc – tedy psychologa. Byl to fajn pocit, moci se někomu bez obav vypovídat. Přistihla jsem se, jak vykládám i zážitky z dětství, na které jsem si už dávno nevzpomněla. Psycholog, starší bělovlasý pán, jen sem tam pokýval hlavou a povzbudivě se usmál. Na vzpomínky z dětství navázaly vzpomínky z puberty, z mládí – ach, bože, kde je těch sladkých sedmnáct? Jak krásně se mi tehdy snilo, kolik rytířů na bílých koních se utkalo o moji ruku v těch nádherně barevných snech…
První návštěva psychologa byla také poslední. Pomohl mi svým vlídným přístupem víc, než sám tušil. Já hloupá! Jak jsem mohla být tak slepá! Vždyť ta moje holka je celá po mně! No vzhledově ani ne, ale povahu má moji. Já, kdybych mohla, tak bych v jejím věku také celé dny prosnila, ale to by mě moje maminka hnala. Pocházím z vesnice a tam se lenošení nikdy moc nenosilo, zvláště když bylo u domu hospodářství, tak jako u nás.
Přišla jsem domů s písní na rtech a bez okolků vtrhla do Katčina pokoje. Přesně podle mého předpokladu ležela v posteli. Stáhla jsem z ní přikrývku.
„Vstávej, princezno, jede se na výlet!“ zahlaholila jsem vesele.
„Mami, co děláš?!“ rozčilovala se Katka.
„Chci ti to usnadnit…“
„Co mi chceš usnadnit?“ hleděla na mě, jako bych spadla z měsíce.
„No přece to hledání prince. A bílého koně? Nebo dnes už jezdí princové jen v bílém mercedesu?“
„Mami, tys něco pila?“ změřila si mě podezřívavě.
„Já? Kdepak Kačenko, nic jsem nepila. Pít budu možná později, až se vrátíme z toho výletu. Teď musím ještě řídit.“
„A kam chceš vlastně jet?“ zeptala se konečně se zájmem.
Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. „Dneska to pojmeme čistě symbolicky. Takže na jeden moc pěkný zámek. Nedávno tam dokončili rekonstrukci a já jsem moc zvědavá, jak se jim to povedlo… No a zítra bychom si třeba mohly zajít do kina…a málem bych zapomněla, moje nadřízená nás obě zve na sobotní párty. Ona má taky dva príma kluky tak v tvém věku – princové to nejsou, ale docela nudní snad nebudou…“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.4 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 26 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
