obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915378 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39517 příspěvků, 5745 autorů a 390442 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Příběh fenky Bory ::

 autor Vlaďka publikováno: 01.12.2009, 14:03  
Jedna povídka z knížky Život je pes - příběhy z kotců a pelíšků, která mi právě vyšla. Je k mání v knihkupectvích nebo tady:
http://www.alpress.cz/index.php?show=detail&item=9788073627782
Najdete v ní 21 příběhů různých nalezenců a útulkových pejsků, taky kocourů, papouška, valáška a třeba i klokánka. Snad se vám bude líbit. :o))
 

My s manželem pomýšlíme, že si buď koupíme psa nebo pořídíme dítě. Nemůžeme se rozhodnout, zda si máme nechat zničit koberec nebo životy.
anonym

.....................


Příběh fenky Bory

Bloudila jsem po Vítkovicích a byla překvapená, že uprostřed vysokých komínů a stopadesát let starých tavících pecí je možné najít klidnou vilovou zástavbu. Koukala jsem na lísteček s plánkem ulic, který jsem si provizorně vytvořila, abych našla dům manželů Koudelkových. Už jsem projela všechny zaznačené ulice, jen ta pátá mi pořád unikala. Konečně ale došlo i na ni. O chvíli později jsem parkovala před bílou moderní vilkou. Z okna na mě zamávala sympatická černovlasá paní:
„Jenom, prosím vás, nezvoňte! Chytil by ji rapl. Už vám jdu otevřít.“
Tato nezvyklá úvodní slova ve mně zasela malé semínko nedůvěry a přiznávám se, že i strachu. Kriste pane, to chovají lvici?
„Nebojte, já jsem ji zavřela, takže vám nic neudělá,“ řekla na uvítanou paní Jana.
Aha. Teď jsem skoro klidná, pomyslila jsem si s notnou dávkou pochybností.

Následovala jsem Janu do zahrady a pak do domu. Celé přízemí bylo velmi pohodlně uzpůsobeno tomu, aby se v něm větší pes mohl cítit volně. Vzdušnost a prostornost mi připomínaly styl středomořských bungalovů. Z chodby se šlo do obýváku a ten zase plynule navazoval na kuchyni. Všude byla položená praktická dlažba, stěny zdobily kresby pejsků a umělecké fotografie s Janou Brejchovou a většinu obývacího pokoje zabírala bytelná rohová sedačka. Pes nikde.

Oddechla jsem si a usadila se na gauč.
„Asi budete chtít vědět, jak jsme k Borince přišli, že jo?“ houkla na mě paní Jana zpoza rohu, kde připravovala kávu.
„Ano, ale v klidu, nic nás nehoní.“
Rozhlížela jsem se, kde asi Bora je, ale nedopátrala jsem se.
„Je vedle ve svém kumbále. Ona je k neznámým lidem dost agresivní, tak to nechci riskovat,“ vysvětlila hostitelka, když viděla můj zpytavý pohled.
„Jak dlouho ji máte?“
„Brali jsme ji z útulku doktora Nytry asi před šesti lety. Měli jsme tehdy bulteriéra Besta. Říkali jsme mu Bucinek. Takový krásný, mohutný, bojový pes. Jenže jednou v noci strašně zvracel, měl křeče a pořádně nás vyděsil. Pan doktor Nytra byl jediný, kdo byl ochotný přijet v noci z chaty a věnovat se nám. Dva měsíce jsme s ním chodili na infuze, jenže Bucinek stejně umřel. Myslíme si, že ho někdo musel otrávit. Z ničeho nic mu odešly ledviny a játra.“

Paní Jana si přisypala do kávy dvě lžičky cukru, zamíchala a pokračovala:
„Doktor Nytra tam má v suterénu takový malý útulek. Vždycky, když jsem čekala, až Bucinkovi vykape infuze, prohlížela jsem si tam ty pejsky. Děti je chodily venčit a já si všimla jednoho, opravdu vychrtlého a zuboženého. Byl divný, musel nosit náhubek, jinak by všechny pokousal a trčela z něho žebra. Byla to fenka a i když ne čistokrevná, bylo jasné, že v ní převažují bojová plemena. Už tehdy jsem si říkala, že ať už to Bucin zvládne nebo ne, vezmu si ji domů. Buď budu mít dva psy nebo jednoho. Manželovi jsem ale o svých plánech raději nic neřekla. Ten jenom z mého vyprávění věděl, že takový pejsek existuje. Bucinek ale bohužel přes všechnu snahu zemřel. Měl osm let. Nevím, komu mohl vadit, měli jsme ho na zahradě a nikoho neobtěžoval.

Doma jsem chodila jak tělo bez duše. Nedivte se, dva měsíce jsem si dělala naděje, že Bucina zachráníme a bylo to nanic. Manžel na mě koukal a třetí den zavolal do toho útulku a poprosil, ať nám tu fenku rezervují. Upřímně… ona na ni fronta stejně nebyla. Jenomže tím nebylo nijak vyhráno, protože jak jsem řekla, Bora byla velice nekontaktní. Říkala jsem si, že na ni půjdu pomalu. Koupila jsem piškoty a jela do útulku, že ji vezmu na procházku. Vzala jsem tehdy i svou mámu, ať se na ni podívá, ale ta, když ji uviděla, tak odmítla s námi jít po stejné straně cesty. Nechtěla, aby si lidi mysleli, že jsme ji do tak strašného stavu dostali my. Nějakou dobu jsme se procházeli, ale Bora na mě jenom házela takové šílené pohledy. Jakoby říkala:
„Co mi chceš udělat? Já vím, že mi ublížíš, ale já tě kousnu. Bojím se tě. Nevěřím ti!“
Zlé pohledy háže dodnes, když chce někoho zastrašit. Říkám tomu, že dělá Zlé Zelené Oko. Žádné sblížení se nekonalo a odjela jsem bez ní. Nevypadala totiž ani trochu, že by mě brala. Pak jsem tam jela podruhé a řekla si: „Risknu to,“ a ten náhubek jsem jí sundala. Měla jsem okamžitě připravené piškoty, aby se vrhla na ně a ne na mě a zabralo to. Snědla půl balíku. Pak jsme došly k autu, já otevřela dveře a povídám jí:
„Jedeš se mnou?“
Koukla na mě a … nic. Tak jsem ji vrátila do útulku a odjela domů. Když jsem tam jela potřetí, tak snědla celý balík piškotů, zase jsem otevřela dveře auta a povídám:
„Tak jedeš se mnou?“ Naskočila dovnitř a jely jsme domů.“
„Nechala se přemlouvat,“ povídám s úsměvem.
„Ona byla hlavně neskutečně vystrašená. Když jsme přijely domů, tak se jenom tiskla ke zdi a pořád se všeho bála. Jednou jsem natáhla ruku pro kafe a ona se tak lekla, že ji chci uhodit, že odletěla na tři metry do rohu pokoje, celá zježená tam vrčela a třásla se. První měsíc jsme dělali jenom mírné plynulé pohyby, jako když teče med, abychom ji uklidnili.
„Kriste pane, tak co měla za sebou za historii, že tak strašně reagovala?“
„To já ani nevím. Vím jenom, že nenávidí chlapy a obzvlášť takové v montérkách. Když jsme tady měli na stavbě řemeslníky, museli jsme ji zavírat, protože by je snad roztrhala, jak byla nepříčetná. Vím jenom to, že ji doktoru Nytrovi někdo přinesl a ten jí musel vypumpovat žaludek. Měla v něm metry a metry magnetofonové pásky.“
„Cha… asi to nebyla muzika podle jejího gusta, tak ji sežrala.“
„No, my posloucháme rock a nic nám tu nelikviduje. Ale ty začátky byly strašné. První noc tady vůbec nemohla usnout. Pořád jsem na ni mluvila, a hladila ji, aby se zklidnila.“
„Co jste jí vykládala? Pohádky?“
„A víte, že taky? Cokoliv. Hlavně aby to bylo takovým klidným hlasem. Ale nejčastěji jsem jí povídala, jak jsem ji brala z útulku. Pořád čekala, co strašného se bude dít. Z nervů se počůrávala. Rok jsem ji musela třikrát za noc venčit, než se zklidnila a začala spát celou noc.“
„To je horší než s miminem.“
„Teď už je skvělá a je s ní sranda, ale cizí lidi pořád nesnese. Trvá strašně dlouho, než si na někoho zvykne. Pokud vůbec. No a průser nastal, když se manžel vrátil po třech dnech ze služební cesty. Prostě vešel chlap. Nebezpečí. Ta okamžitě začala řádit, hnala se na něj, vrčela, pěna u huby, tak jsem na něj jenom stačila křiknout: „Dřepni si!“ Manžel pustil kufřík a šel do dřepu, aby byl na její úrovni a necítila z něho hrozbu. Ona kolem něj začala dělat soustředné kruhy a cenila na něj zuby, blýskala očima, vrčela a já jí držela za obojek a hučela do ní:
„Borinko, to je páníček, živitel rodiny, on je hodný, má tě rád, neboj, neublíží ti…“ Vrčela, ale poslouchala mě a pak si k němu čuchla. Tohle jsme taky udělali dvakrát, no a napotřetí… napotřetí už ho vítala. Dneska je to její favorit.“
„Takže, když už si nějakého chlapa zamiluje, tak to má grády,“ poznamenala jsem s úsměvem.
„Jo. Je pár chlapů, které snese. Můj muž, jeho bratr, pak synovec a taky cvičitel Tonda. Toho jsem jednou poprosila, jestli by se na ni nepřišel podívat, jak na tom je. Ta po něm vystartovala, on ji chytil za čumák, začal ji poplacávat po hlavě a hladit po hřbetě a ta se do něj během sekundy zamilovala. Naprosto neuvěřitelné. Žádné vrčení, nic, naprosto oddaná a zamilovaná fena.“
„Zvláštní. Holt, ví jak na ni.“
„Jo. Nejdůležitější ale bylo pořádně ji vykrmit. Když ji přinesli do útulku, měla devět kilo. Byla jak žížala, tak jsme ji říkali Žiža. Za ty čtyři měsíce tam přibrala dalších pět a teď má dvacet dva. Ale průser byl, že my jsme těsně před tím dokončili nový plot. Ten jsme dělali ještě na Bucinka. Já mu tehdy změřila šířku hlavy a rozpětí těch tyček jsme udělali devět centimetrů od sebe, abych měla jistotu, že neprojde ven. Jenže Bora byla tak hubená, že když jsem ji brala na vodítko na procházku, tak prošla plotem tam i zpátky.“
„Cože?! Ona prolezla devíticentimetrovou fugou?“ nechtělo se mi věřit.
„Jo. Když jsem zjistila, že máme plot úplně na ho…, teda na nic, volám na Hynka co se stalo a ať okamžitě zavolá ty řemeslníky zpátky. Tolik sprostých slov z něho už nikdy nevyšlo, jako tehdy. Ale zavolal a ti navařili mezi každé dvě tyče ještě jednu. Dneska už by neprošla ani tou původní roztečí.“
„No a jakou má povahu?“
„Jakou? Divokou, bojovnou, urážlivou, agresivní, náladovou, vtipnou a skvělou. Je s ní sranda, je úžasná, příšerná a občas nás šikanuje.“
„To je ale sakra pestré.“
„Je kříženec staforda a belgického ovčáka. Má takovou mohutnou krásnou hlavu a silné svalnaté tělo. Je vybarvená do béžova a má velké hnědé oči. Takové ostré a měňavé. Když je naštvaná a uražená, mění je do zelena a metá blesky. A její základní pud je trhat, cupovat, zabíjet, mučit, ničit. Co se nehýbe, to nechává na pokoji. Neničí nic v domě, nemusím se bát, že by tady něco roztrhala nebo rozbila. Ale původně jsme měli i dvě kočky a ty jsem musela dát švagrovi, protože byly celé dehydrované. Věčně visely za packy na stromě, bály se jít i napít, já pod stromem řvala:
„Držte se, nepadejte, už to zařizuju, už ji beru,“ snažila se chytit Borinu za obojek a odtáhnout jí domů. Ony se chuděry houpaly, zaseklé jenom za ty drápky a srst zježenou jak režný smeták. Dlouho by tady nepřežily. Jak se někde pohne nějaký pták, vyskakuje do vzduchu, chytá ho v letu a trhá na kousky. Ježek, krtek, cokoliv. Jednou mi nějaký chlapík zaklepal na okno, prý jestli máme psa a že přišel už s nevím čím. Já na něj zařvala:
„Vy jste slepý?! Na vrátkách máme POZOR BULTERIÉR! a je tam zvonek, tak co lezete dovnitř?!“ Letěla jsem jak zběsilá a taktak ji chytla. Chlapík natlačený v rohu, zelený hrůzou a ta už zase pěnu u tlamy a vrčela. Byla naštvaná, že jsem jí nedovolila ho roztrhat a sežrat.“
„Na vás ale neútočí…“
„Ne, to ne. Ale někdy, když není po jejím, tak na ní vidím jak si říká:
„Já bych tak trhala, kdybych mohla“… A šikanuje moji mámu. Ta si ji totiž naučila na pamlsky a teď, když jí nechce dát, tak se Bora nedá. Někdy slyším shora takový slabý hlásek:
„Pomoc, Jani, pomóc.“ Já tam vyběhnu a Bora tlačí mámu na kuchyňskou linku a odmítá ji propustit, dokud jí něco nedá. Nebo jí třeba zablokuje schody. Když na ni zařvu, samozřejmě hlubokým hlasem, ať mám respekt, tak udělá Zlé Zelené Oko a uraženě odkráčí. Že si počká až přijde hlava rodiny a tomu si postěžuje.“

„No a jak ji bere manžel, když jste ji vlastně chtěla vy?“
„Nejdříve jsme udělali kotec, obehnaný mřížemi a novou boudu. Že bude venku. Pak přišel manžel s tím, že do chodby by snad mohla. Pak jsem já přišla s tím, že by přece mohla i s námi ležet na gauči, že to bude fajn. Pak Hynek povídá: „Podívej, cokoliv, jen ať mi neleze do pracovny.“ Dneska je to její nejmilejší část v domě. Hynek pracuje na počítači, ona u něj sedí, kdyby mohla, tak se mu snad omotá kolem krku, pouští mu chlupy na obleky… no prostě nerozlučná dvojka. Se mnou se nemazlí, já jsem ta, co ji krmí a stará se o ni každý den, ale páníček…to je svátek. Nesnese, když jsme u sebe, okamžitě mezi nás vlítne a začne nás roztlačovat. A pak skončí čumákem k Hynkovi a ke mně zadkem. Hlídá si ho. Je prostě její. A taky je zvyklá, že jí každý den na šest hodin chystám jídlo. Kolem půl šesté za mnou přijde: „Tak jako co dneska bude?“ Já už v tu dobu zrovna močím granule a do toho jí pak přidám nějaké maso. Buď to, co zbylo od oběda, nebo nějakou konzervu. Ona se na to podívá zase takovým stylem:
„Jako…tohle myslíš vážně? To mám jíst?!“ a znechuceně odkráčí. Kolem desáté sem přijde, sežere všechno do poslední kapky, odříhne si a jde spát.“

Už nějakou dobu se mi zdálo, že slyším takové tlumené nárazy do dveří a remcané zvuky.
„To je Bora?“
„Asi se tam nudí a chce ven.“
„Dost nadává. Myslím, že slyšela, co o ní říkáte a ani trochu se jí to nelíbilo. No tak ji sem vemte, já to risknu.“
„Jo? Tak dobře, vezmu ji na vodítko,“ řekla Jana, zvedla se a odešla vedle. Vodítkem myslela palubní lano z Kolumbovy Santa Marii, na kterém by mohl hravě kotvit koráb nebo by se na něm dali vést tři medvědi grizzly. Chvíli se nic nedělo a pak dovnitř vplula monacká kněžna Grace Kellyová. Nádherný, elegantní, vznešený pes s pohyby, které by mu mohla závidět nejedna modelka.
„No ty jsi nádherná,“ zvolala jsem v úžasu.
Bora se na mě koukla a já si v tu chvíli uvědomila, jak neskutečně chytré a hluboké oči má. Byly sametově hnědé a momentálně mírné. Podobně jako ty na fotografiích Jany Brejchové, co byly rozvěšeny po stěnách. Taky ale bylo jasné, že se během vteřiny můžou změnit na Zelené Zlé Oko. Ten potenciál tam byl.
„Tak, co na mě říkáte?“ ptala se mě Bora pohledem. Nakláněla hlavu na všechny strany, ukazovala mi ladnou křivku šíje a bylo zjevné, že hraje pro kamery.
„Jani, ona vás musela slyšet a teď mi chce ukázat, že kecáte. Jinak to není možné,“ poznamenala jsem se smíchem. „Borinko, ty jsi herečka.“
Bora elegantně obešla konferenční stůl, vyskočila na gauč a začala se ke mně přibližovat. Nebýt tak vyschýzovaná těmi předchozími informacemi, tak jí i pohladím, nezdála se mi nebezpečná, ale takhle jsem nenašla odvahu. Bora mi začala očichávat ponožky:
„Já bych si tě i pohladila, ale já tu ruku ještě budu potřebovat, Borinko.“
Načež se Bora svalila na záda, vytrčila všechny čtyři do vzduchu a podívala se na Janu:
„Hlaď mě. A prosím tě na břiše, tam to mám ráda,“
„No, já ji nepoznávám,“ vrtěla Jana překvapeně hlavou a škrábala Boru na břiše a na hrudníku a ta se natáčela a natahovala střídavě jednu packu a pak druhou…no nejzlatější pes na celém širém světě. Celou dobu mě po očku sledovala.
Fascinovaně jsem na tu scénu zírala a pak povídám: „Můžu si vás vyfotit?“
Bora okamžitě vyskočila do sedu a přitlačila se k Janě. Pak soustředěně zírala do foťáku a nakonec schoulila hlavu paničce pod bradu a zůstala v přítulné poloze.
„Já nevěřím svým očím. Kdybych ji týden prosila, tak to neudělá,“ Jana už byla opravdu v šoku.
„Já jsem totiž úplně jiná, než jsi tady celou dobu povídala,“ podívala se na ni Bora, „Madam, nic jí nevěřte, to jsou všechno trapné pomluvy. Copak by někdo tak impozantní, ušlechtilý a poklidný jako jsem zjevně já, mohl provádět tak hrozné věci? Já miluji zvířátka, častokrát si s nimi na zahrádce hraji a urovnávám ptáčkům pírka. Někdy se sice stane, že jim pak upadají hlavičky, ale za to já opravdu nemohu. Tady tahle ta … ženská… si to jenom všechno špatně vysvětluje. A tedy kromě toho jsem samozřejmě i nádherná… ne, že by to bylo nějak podstatné. Když se natočím takhle … tak se můžete pohledem pokochat na mém plavém zbarvení na zádech v kontrastu ke tmavému pruhu na hřbetě a kdy pootočím hlavu takhle… vidíte, jak mám vznešenou linii krku? Och, jsem už tak unavené těmi řečmi, které tady tahle ženská šíří mezi našimi známými. Že prý jsem Rózinku pokousala do čumáku. Takový nesmysl. Vypadala, že ji na něm něco svědí, tak jsem ji chtěla poškrábat, no. Nikdo k nám pak nechce chodit. Jako bych byla nějaké nebezpečné monstrum, či co.“
Už jsem jí to všechno začínala věřit a čekala jsem, kdy si přiloží mokrý ručník na své ušlechtilé široké čelo, aby po vzoru hereček v prvorepublikových filmech ukázala, jak je z toho … šoking .
Pak něco zašramotilo na cestě a začaly se dít věci. Bora přehodila výhybku:
„Cosetotam?… kdesetotam?… jáchcitrhatškubat!… nikdomisemnesmíííí!… tojemojezahradamůjdům!… mojemojejenommoje!… buafff… dejtemihojáhoroztrhááámjakježka!… buafff… buafff!“
Bora vypadla z role filmové star, jedním škubnutím se vymanila paní Janě z náruče, přeskočila konferák, smetla všechno co na něm bylo a vlítla do okna, aby zjistila, co se tam venku mele. Pět minut zůstala v pozici myslivce na posedu, co čeká na dvanácteráka.
Pak ji to přestalo bavit, stejně tak jako hrát pro kamery, protože jí bylo jasné, že image vlídné dámy z lepších časů si právě zkazila a začala docela obyčejně po psovsku dorážet, že chce ven. Jana ji tedy vypustila na zahradu.

„No, je úžasná, to musím říct. Skvělý pes. Má svou osobnost a je neskutečně chytrá. Děkuji, že jste si na mě udělala čas,“ zvedly jsem se a zamířily do chodby.
„Tak to je ten její výběh,“ ukázala Jana na zamřížovaný kotec se psí boudou, když jsme vyšly z domu do zahrady.
„Myslíte ten sklad krbového dříví?“ zeptala jsem se a přelétla pohledem metry dřeva, úhledně srovnaného v kleci do řad. „Jak často ho venčíte?“
Podívaly jsme se na sebe a zasmály se.
„No jo, no,“ Jana pokrčila rameny.

Potřásly jsme si s Janou na rozloučenou rukama a jakmile jsem za sebou zavřela vrátka a ocitla se na druhé straně plotu, Boru ta hra na hodnou najednou přestala bavit. Byla jsem pro ni během vteřiny vetřelec. Jakoby jí až teď došlo, že jsem vlastně do toho jejího teritoria vůbec nepatřila. Odhodila mírnou, oduševnělou tvář Grace Kellyové, jako plesovou masku a rozštěkala se:
„Buafff… buafff… buafff!“
„Ano, Borinko, já to přece vím, že jsi Strašlivý Zlý Hafan,“ mrkla jsem na ni spiklenecky.
„Buafff!... No proto,“ štěkla ještě pro výstrahu a elegantní otočkou zamířila se svou paničkou do zahrady a už koukala, kde se co živého hýbe, aby to mohla rozcupovat na kousky.


 celkové hodnocení autora: 98.2 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 12 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 47 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Black Cherie 12.01.2012, 20:59:23 Odpovědět 
   Krásné téma, je to chvályhodné, když si někdo vzpomene na zatoulaná a opuštěná zvířata - třeba se v někom něco pohne a nabídne některému nový domov. Boru si dokážu docela živě představit, lidé mi moc přirození nepřipadají, ale kdo má taky pořád ty dialogy vymýšlet...
 Kaileen 03.12.2009, 20:55:51 Odpovědět 
   Začátek mi přišel takový ospalý, ale závěr, kde jsme se "naživo" seznámili s Borou, byl super.
P.S.
Nebudu Ti do toho mudrovat, ale roli "přihrávače" bych nepodceňovala (viz komentář níž).
 kulkul 03.12.2009, 12:42:08 Odpovědět 
   Postavy méně živé, hlavně hostitelčina řeč nepůsobí přirozeně, ať už říká "průser" nebo "její nejmilejší část v domě" (?). Jako když herec odříkává roli nebo občan mluví na mikrofon, vznikla taková neslaná omáčka, čtenář souhlasí že o ni tolik nejde, ale s živou postavou-vypravěčkou by to bylo jistě lepší. Pes naopak vyšel pěkně autentický.
 ze dne 03.12.2009, 20:18:36  
   Vlaďka: Díky. Dost jsem se soustředila na vykreslení Bory. Bylo to pro mě alfa a omega... aby nebyla přeslazená a přitom živá. Takže jsem asi nevychytala hostitelku. Ta knížka je o psech a lidi tam jsou vlastně jen přihrávači.
 Amater 02.12.2009, 11:47:45 Odpovědět 
   Líbilo a hlavně ty kočky. Mám doma kočku a vím jak umí být zježena, když visí psa. Super.
 ze dne 03.12.2009, 20:19:40  
   Vlaďka: Včera mě Mikeš doškrábal... jak se rval od babiččina psa pryč. Najednou byl dvakrát větší. :o))
 Jenny 02.12.2009, 1:09:30 Odpovědět 
   moc hezky se mi to četlo.
 Šíma 01.12.2009, 23:18:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 01.12.2009, 21:59:14

   Ségra má "jorkšíra", takového toho malého psíka do kapsy a ten k té hračce přímo pobízí... Rád si hraje, jeden musí dát pozor, aby ho nezašlápl, ale pořád je to pes, který musí něco žrát, venčit se a musí o něj být zájem, jinak cupuje na co přijde a dělá loužičky na koberec! ;-)
 Šíma 01.12.2009, 21:59:14 Odpovědět 
   Pěkné! Pes je sice nejlepším přítelem člověka, ale je to furt pes! ;-)
 ze dne 01.12.2009, 23:16:43  
   Vlaďka: Hlavně to není naše hračka. Má své geny a pudy. Ahojky a díky :o)
 Ekyelka 01.12.2009, 14:03:27 Odpovědět 
   Zdravím.
A taky klobouk dolů - za text i odvahu :)
Co se prvního týče, skvěle napsaný příběh (či líčení?), který se nádherně čte. Co se týče druhého - už jsem pár nezvedených stvoření potkala, ale žádný z oněch psů nebyl tak působivý jako Bora a to po všech stránkách. Takže ještě jednou: smekám! ;)
 ze dne 01.12.2009, 18:53:46  
   Vlaďka: Ahojky Ekyelko. Bora je úžasná. A určitě by s ní nebylo k vydržení,kdybys jí to řekla. :o)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lunar
(14.12.2019, 14:16)
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
SKY WAYDERSOVÁ ...
Danny J
Výkřik!
rendik67
Červánky a chla...
Gilbert Cunninghamm
obr
obr obr obr
obr

Bílá...
Zidarine Zydar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr