|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Ómalöra-22 ::
 Annún |
publikováno: 30.11.2009, 5:56
|
Tak pro nedočkavé čtenáře tu mám další díl příběhu o Mëllindě a elfím princi.
I nu, copak se přihodí dnes?
Proč zavládne rozruch v Ladérionském paláci?
Kvůli čemu bude Mëllinda rozrušená?
Kdo předvede ozembouch?
A kdo je vlastně Yäris?
Čtěte a dovíte se to. |
| |
|
|
XXII. -Yärisův příchod.
Dorien seděl ve své pracovně ponořený do lejster a Anneris mu dělala společnost, což bylo poslední dobou úplně normální. Byla pohodlně usazená v křesle a záda měla podložená měkkými polštářky a četla si. Pootevřeným oknem dovnitř proudil vlahý větřík, z něhož byl cítit mírný chlad odcházející zimy. Poklidnou idylu rodinného rozjímaní přerušilo elfčino zasténání. Anneris upustila otevřenou knihu na zem, chytla se za břicho, zaúpěla a rychle zalapala po dechu. Dorien vzhlédl od listin a s úsměvem se podíval na svou ženu, už si zvyknul na plané poplachy, a tak se nyní příliš nevzrušoval.
„Miláčku, zase tě ten drobeček trápí?“
Anneris zafuněla a opět zalapala po dechu.
„Drahý, och… nechci tě nijak děsit, ale uf… dítě chce na svět.“
„Další planý poplach?“ otázal se poklidným hlasem a lehce pozvednutým obočím.
„Ne, myslím to vážně, Doriene.“ Odmlčela se a zhluboka se nadýchla. „Och všemocný Manar, právě mi praskla voda.“
„Cože?!“ vyděsil se Dorien a vyskočil ze židle rychlostí blesku, div se nepřekotila, a přiřítil se ke své ženě. „Ach bože, to přece nejde, je to příliš brzy. Mělo by přijít až…, až za týden nebo později.“hořekoval vyděšeně.
„Ne za týden, ale teď, lásko. Už nastal ten správný čas a naše dítko již nehodlá dál čekat.“
Dorien zmateně v malém kroužku pochodoval před sedačkou, v níž Anneris seděla, zatínala prsty do opěradel a zrychleně oddechovala.
„U všech svatých, co si mám počít, co mám dělat, co mám dělat?“ bědoval málem hystericky.
„Prosím tě, uklidni se a nepanikař.“ konejšila ho nevzrušeně, jako by o nic nešlo. „Podej mi ruku.“ Požádala ho Anneris.
Půlelf se zastavil, vrhnul na ni pohled svých stříbrošedých očí, vložil svou dlaň do její a pokleknul vedle křesla.
„Lásko, co mám dělat?“
„Hlavně se zhluboka nadýchni, můj hvězdooký, a pak mi pomoz vstát.“ řekla s naprostým klidem Anneris.
Dorien se tedy několikrát zhluboka nadechl, aby se zklidnil, a pak se postavil. Pomohl své obtěžkané ženě na nohy.
„Co teď?“
„Doprovodíš mě do naší ložnice a dojdeš pro mistra Eweriona.“
„Ty chceš jít po svých?“ vyděšeně se otázal.
„Ano.“ Přikývla. Dorien byl tak starostlivý, laskavý a naprosto vyděšený zároveň, musela se pousmát, proto ho tolik milovala. Pohladila jej po ustarané tváři. „Neměj obavy, já to zvládnu. Těch pár schodů snadno vyjdu.“
„To v žádném případě. Odnesu tě, drahá.“ pronesl rozhodně Dorien a hned vzal svou milovanou polovičku do náruče a nesl ji do ložnice. Spěšnými kroky přeměřoval vzdálenost mezi pracovnou a halou. Ve vstupní síni se málem srazili s Mëllindou, která se na ně překvapeně povívala.
„Díky bohu, že tě vidím, děvče. Dojdi hned pro mistra Eweriona a mistra Ferena. Pospěš si, Anneris začíná rodit.“
Mëllinda chápavě pokývala hlavou a rozběhla se směrem do domu uzdravování pro oba léčitele.
Dorien vstoupil na schodiště a bral to po dvou schodech. Sotva vešel do ložnice, Anneris několikrát bolestivě zaúpěla. Na okamžik ji postavil na zem a chvatnými pohyby odstranil přikrývky a natřásl polštáře. Podíval se na ženu, která se držela za velké břicho, v němž cítila mohutné kontrakce, funěla, lapala po dechu a při bolestivých stazích křečovitě zavírala oči a sténala. Přistoupil k ní. Každé bolestné zaúpění jeho ženy mu rvalo srdce, kéž by věděl, jak jí od toho utrpení ulevit.
„Pověz, co teď?“
„Teď… aú, och bože,…teď mi pomoz…uf… sundat oděv…och, aú,“ zaúpěla, až to Dorienovi svíralo vnitřnosti. „Kromě… uf, uf… kromě košilky.“ Dirigovala ho i přes své obtíže.
Dorien udělal vše, co mu řekla, a opatrně ji vysvlékl z jejích šatů do spodního prádla. Hned na to ji zas vzal do náruče a něžně ji uložil na měkkou matraci do postele a záda podložil polštáři. Anneris zasténala a na čele jí vyrazil studený pot, svíjela se při bolestech a rychle dýchala. Dorien si přisednul k ní, chytil ji za ruku, kterou mu ona vzápětí na to silně stiskla, až mu zaryla nehty do kůže. Zabolelo to, ale klidně by na sebe převzal všechnu bolest, kterou nyní cítila, jen aby jí vše usnadnil. Pohladil ji po vlhnoucích vlasech.
„Promiň, lásko, že kvůli mně trpíš.“ Nahnul se a políbil ji na čelo.
„Doriene… přestaň…och aú, ty za to nemůžeš… nebo vlastně anóó… ách…“ zanaříkala bolestně.
„Jsem tu, držím tě za ruku, budu tu po celou dobu. A budeš-li si po tomhle porodu přát nemít další děti, naprosto tě budu chápat.“ chlácholil ji.
„Děti chci a chtít budu…ufuf“ zrychleně se několikrát nadýchla. „Jen tu bolest nesnáším, ale přežiju to.“ Zrychleně vydechla. Další kontrakce jí zkřivily obličej do bolestivé grimasy. Zavřela oči, zatnula zuby, ústa stáhla do tenké linky a prsty opět zaryla do Dorienovy ruky, až nu na ní zůstaly červené srpkovité otisky jejích nehtů.
„Kde jsou ti léčitelé?“ otázal se nevrle, když stále nikdo nepřicházel.
„Přijdou… ach … neboj se…“ opět přišla kontrakce.
Dorien vytáhl kapesník a otřel pot perlící se jí na čele a nad horním rtem. V té chvíli se dveře pokoje otevřely a dovnitř vpluly dvě dívky. Jedna nesla umyvadlo s horkou vodou a druhá ručníky, čisté povlečení a bělostné plátno. Za nimi vkráčeli oba léčitelé s kufříkem, v němž měli uloženy instrumenty, kdyby náhodou bylo zapotřebí udělat nějaký nečekaný zákrok, i když doufali, že k ničemu takového nedojde a vše proběhne v pořádku. Mëllinda nahlédla dovnitř a viděla milujícího muže, jak sedí u své lásky a nechává si od ní drtit ruku při každém stahu, něžně jí otírá čelo a šeptá tišící slovíčka. Polkla, neb se jí udělal mohutný knedlík v krku od dojetí a zároveň ucítila ostré bodnutí u srdce a svíravý pocit v žaludku, z něhož se jí udělalo mírně nevolno. Smutně sklonila hlavu. Tohle ona nikdy nezažila a nejspíš ani nezažije. Taková něha a milující péče muže jí dopřána nebyla, jen utrpení a bolestná ztráta. Ewerion k ní přistoupil, položil jí ruku na rameno a počastoval chápavým pohledem.
„Vím že, máš Anneris ráda a vím i o tvé trýzni, kterou máš v duši. Nemusíš se o ni strachovat. Klidně můžeš jít, tvou pomoc teď potřebovat nebudeme. Kdyžtak zatím oznam Dirielovi a Fëe, že Anneris začala rodit.“
Mëllinda vděčně přikývnula, neboť si nebyla jistá, jestli by dokázala u porodu asistovat, opustila pokoj a pečlivě zavřela dveře, aby nastávající matka a léčitelé nebyli při porodu rušeni. Octnula se na opuštěné chodbě a zády se opírala o zavřený vchod do ložnice vládců města. Zaslechla Annerisino zoufalé zasténání vyvolaná porodní bolestí a sevřely se jí útroby. Hlavou jí probleskly vzpomínky na dobu, kdy sama prožívala totéž a svíjela se v křečích a bolestech na loži. Potřásla hlavou a snažila se zahnat nežádoucí vzpomínky. Teď na to nesmí myslet, už je to pryč a nyní má jiné povinnosti. Zhluboka se nadechla, odlepila se ode dveří a šla najít prince Diriela a Fëu.
Děvče našla sedět společně s chůvou v jejím dětském pokuji. Spěšně napsala vzkaz a oznámila dívence, že její matka přivádí na svět jejího mladšího sourozence. Fëa radostně zavýskla a než chůva stačila jakkoliv zareagovat, malá elfka vyběhla z pokoje jako střela. Chůva se zvedla a ihned elfí slečinku následovala, aby ji měla pod dohledem. Nyní Mëllinda musela vyhledat Diriela. Jen nějak nevěděla, kde by mohl být. Ve své ložnici jistě nebyl, protože se blížilo poledne a princ většinou vstával mezi osmou a devátou hodinou, pokud nevyspával proflámovanou noc. Ale podle toho, co zaslechla v šuškandě, tak princ tuto noc palác neopustil, takže již musel být nějakou tu chvíli vzhůru. Nahlédla do knihovny, jestli ho tam náhodou nezastihne. Knihovna však zela prázdnotou a tichem, které narušovalo jen tikání hodin a nakřápnuté pochrupování strážní vrány Edani. Vyrazila do psince, aby postupně vyloučila všechna možná místa. Opustila hlavní budovu paláce, přeběhla nádvoří a vstoupila do malého domku, jenž stál z druhé strany brány. Prostor byl předělen na několik menších boxů, v nich se nacházeli psi. Jakmile psiska zaznamenala příchod neznámé osoby, začala vrčet, kňučet a štěkat. Protáhla se chodbičkou mezi boxy, ale nikdo zde nebyl. Vzdálila se ze psince a zamířila do stájí, tam se střetla s hlavním podkoním a jeho dvěma pomocníky, ale Diriela zde nenašla. Povzdechla si a vyrazila do zbrojnice, kde narazila na skupinku šesti elfských vojáků, kteří měli za úkol ji strážit a dohlížet na vydávání cvičných a bojových zbraní. Od bojovníků se konečně něco dověděla, bylo jí řečeno, že je princ společně s velitelem Findësem a několika muži na cvičišti a trénuje tam pár mladíků, kteří se přihlásili do služby u vojenské posádky. Mëllinda děkovně pokývala hlavou a spěšnými kroky se vydala na cvičnou louku. Chvátala tak, jak jen jí to nejrychleji šlo, kráčela po širší udusané cestě vinoucí se v serpentinách pod palácem a vedoucí na cvičiště. Byla asi v polovině trasy, když proti ní líným krokem vyšli ze zátočiny dva muži v hnědých tunikách a přiléhavých šedých nohavicích. Vedli mezi sebou živou diskuzi a smáli se něčemu, co zrovna řekl ten elf vpravo. Mëllinda v nich moc dobře poznala lorda Findëse a prince. Přispěchala k nim, aniž by uvažovala, popadla Diriela za ruku a táhla ho pryč. Oba elfové na ni nechápavě hleděli s pozdviženým obočím.
„Co jí je?“ otázal se Findës.
„Vím já,“ pokrčil rameny plavovlásek, „ale zdá se, že chce, abych s ní někam šel, a to hodně rychle.“ odvětil Diriel. „Stavím se večer a dokončíme řeč.“ zavolal ještě na velitele a pak musel přidat do kroku, aby jí stačil.
Mëllinda ho vedla a princ za ní v prvních několika minutách doslova lál, než stačil s elfkou srovnat chůzi. Vypadala rozrušeně, tváře měla zrůžovělé, plavé vlasy se jí vlnily na všechny strany v chladném větru, který vál od jezera, a tmavě modré šaty se jí ovíjeliy při kvapné chůzi kolem nohou. Její malá ručka pevně svírala jeho velkou dlaň a jemným škubnutím ho stále popoháněla ke spěchu. Diriel neměl zdání, co se děje, ale tohle divné chování se mu nelíbilo. Neměl rád, když ho kdokoliv bez vysvětlení někam tahal proti jeho vůli. Stanuli na počátku cesty kousek od brány na nádvoří, když se elf znenadání zarazil, čímž zastavil i Mëllindu. Elfka se k němu obrátila tváří a upřela na něj svá modrá kukadla. Trhla rukou, aby mu naznačila, že má jít dál a nezastavovat se.
„Co blázníš, letíš jako šílená?“ otázal se. „Nepůjdu dál, dokud mi neřekneš, co se děje.“
Mëllinda si povzdechla, zašátrala v záhybech své sukně a vytáhl zápisník a ukázala na první stránku, kde stála pouze dvě slova.
„Anneris rodí.“ Přečetl to nahlas. „U všemohoucích Manar, proč si to neřekla hned.“ Mëllinda obrátila oči v sloup nad jeho poznámkou. „Proč tu ještě stojíme, rychle, pospěš.“ pronesl Diriel a hned vzal elfku za ruku a tentokrát to byl on, kdo táhl Mëllindu chvatným krokem k paláci.
Přeběhli nádvoří, proklouzli hlavním vchodem do vstupní haly a po schodech vystoupali nahoru do chodby v prvním patře. Tam na podlouhlé lavici umístěné u stěny, seděla Fëa a její chůva. Dorazili k nim a Diriel se optal.
„Tak co, jak to vypadá? Už je dítě na světě?“
Fëa zavrtěla hlavou. „Ne strýčku, mamince to trvá nějak dlouho. I když chůva říká, že když jsem přicházela na svět já, tak to mamince trvalo několik hodin, než bylo po všem.“
Diriel se posadil vedle své neteře a vzal ji za ruku. V ten moment se zpoza zavřených dveří ozval bolestivý výkřik, jako od zraněného zvířete. Diriel se podíval na Mëllindu. Její růžová líčka náhle zbledla, když ten trýznivý sten zaznamenaly její uši a vypadalo to, jako by se měla každičkým okamžikem odporoučet k zemi. Princ poklepal na volné místo po svém boku a pronesl přívětivým hlasem.
„Sedni si k nám, Mëllindo, a párkrát se zhluboka nadechni, jinak tu omdlíš.“
Elfka nasucho polknula a nedůvěřivě si přeměřovala lavici a přemýšlela, zda si má sednou, či nikoliv. Skrz dveře pronikl další výkřik. Mëllinda zesinala ještě víc, zhluboka nasála vzduch do plic, neb pocítila nepříjemnou nevolnost v žaludku a nohy jí začínaly slábnout. Takže nakonec s vděkem přijala prázdné místo a svezla se na lavici vedle Diriela, protože se bála, aby se o ni nepokusily mrákoty. Diriel se na ni chápavě podíval a též vzal do své druhé ruky tu Mëllindinu. Tak tedy seděl mezi malou Fëou a vystrašenou Mëllindou a obě chlácholivě držel za ruce. Čas se nepříjemně vlekl a každá minuta se zdála být dlouhá jako celý rok. Znovu tichou chodbu prořízl bolestivý výkřik vycházející zpoza dveří ložnice. Malá elfka sebou vystrašeně trhnula, kousla se do rtu a do očí se jí nahrnuly slzy.
„Já se moc bojím, strýčku.“ vzlykla, přitiskla se k elfovu boku. „Co když nana umře?“
Diriel pustil Mëllindinu ruku a přitáhl si k sobě štíhlé dívčí tělíčko, objal ji a pohladil po kaštanových vlasech.
„Neplač, Fëo, maminka je silná žena, nic se jí nestane, bude v pořádku a ty budeš mít krásného bratříčka nebo sestřičku. Věř mi, děvče. Tatínek ani mistr Ewerion nedovolí, aby se jí přihodilo něco špatného. Uvidíš, že za chvíli se otevřou dveře, vyjde z nich tvůj otec a s úsměvem ti oznámí, že maminka i miminko jsou v pořádku a těší se dobrému zdraví.“ Konejšil ji. Dívenka opět tiše vzlykla. „No tak neplakej, holčičko, není se čeho bát.“ Vyndal kapesník a otřel jí drobné slzičky kanoucí jí po tváři.
„Do… dobře,“ popotáhnula dívenka a snažila se uklidnit své obavy o matku.
Diriel ji znovu pohladil po jemných vláskách a vtiskl jí polibek na čelo. Pak odvrátil pohled od neteře a upřel jej na Mëllindu. Seděla tiše, se svěšenou hlavou, takže jí plavé vlasy zakrývaly obličej a on nemohl vidět emoce, které se jí zračily ve tváři, ale všiml si, že se nepatrně chvěje. Nejspíš si vzpomněla na to, co kdysi sama prožívala. Tak rád by ji též objal, ale měl jen jedny ruce, které nyní utěšovaly malé děvčátko. Povzdechl si, opřel si hlavu o štukovanou zeď a čekal.
To čekání se zdálo být nekonečné, ale pak se to stalo. Ticho narušil poslední bolestivý sten, poté nastala dlouhá odmlka a po ní se ozval mocný křik novorozeněte. Diriel si z hloubi duše odechl, ani netušil, že se mu v tu chvíli na několik vteřin zatajil dech. Pohlédl na neteř, která zpozorněla, když zaslechla pláč svého právě narozeného sourozence, posléze stočil pohled na Mëllindu, které pozvedla hlavu, a plavý vodopád se rozestoupil a dovolil mu pohlédnout na její ustaranou tvář. Zaznamenal, že se jí viditelně ulevilo, když křik dítěte protnul tíživé ticho. Za dveřmi se ozýval šustot a tichý hovor mužů. Pak cvakla klika u vchodu a dveře se kousek pootevřely. Vyšel z nich pobledlý Dorien s naprosto blaženým úsměvem na rtech, se zasněným pohledem v očích a zavřel za sebou. Elfí holčička se vymanila ze strýčkova objetí, napřímila se a zaměřila svůj zrak na otce.
„Ada, jsou nana a miminko v pořádku?“ chtěla hned vědět Fëa.
Dorien přikývl a oči mu zářily jako hvězdy na bezmračné obloze.
„No tak, nenapínej nás, švagře, co to je?“ otázal se Diriel a postavil se.
Dorien se zatvářil vítězoslavně a prohlásil.
„Kluk, je to krásný kluk. Mám syna…“ víc už nedořekl, neboť se mu zatmělo před očima a vládce Ladérionu se sesunul k zemi jako podťatý strom.
„ADA!!“ vyjekla zděšeně Fëa, když viděla, jak otec klesá na podlahu.
Vyskočila z lavičky a vrhla se k němu s očima rozšířenýma strachem. Diriel i Mëllinda ji následovali. Rychle se sklonili nad půlelfem. Princ pozvedl nechápavě obočí, mírně potřásl hlavou, něco si zabručel pod nos a pořádně propleskl svého švagra pěkně dvakrát přes tváře.
„Nebí mého tatínka.“ zafňukala Fëa nešťastně.
„Nechci mu ublížit, jen ho probírám.“
Dorien stále ležel bez hnutí, tak Diriel svou proceduru zopakoval a uštědřil mu několik lehounkých políčků.
„Nemlať mě.“ zavrčel půlelf, zavrtěl hlavou, otevřel oči a zadíval se na osoby sklánějící se nad ním. „Kruci, co se stalo?“ zaklel Dorien překvapeně.
„Klít se nemá.“ pípla Fëa.
„Proč ležím na zemi? Jak jsem se na ní octnul?“ otázal se zmateně.
Diriel se usmál, narovnal se a podal ležícímu muži ruku a pomohl mu na nohy.
„Přestaň se hloupě culit a odpověz mi? Co se mi stalo?“
„Omdlel si, švagříčku, jako nějaká přecitlivělá slečinka.“ odvětil se zazubením plavovlasý elf.
„Já a omdlít? Ne.“ Zakroutil zamítavě hlavou. „To je naprosto nemožné.“ zaprotestoval Dorien.
„A jak mi tedy vysvětlíš, že si nám tu předvedl prvotřídní vozembouch? Ujišťuji tě, že tu nebyl nikdo, kdo by tě knokautoval.“
„Já omdlel?“ Podíval se tázavě na Mëllindu i na svou dceru a obě dvě souhlasně přikývly. „Jo, jo, to jsou ty lidský geny ve tvé krvi.“ popíchl ho přátelsky. „Takový velký chlap, který nic nevydrží.“ zasmál se zvesela elf.
„Moc se nesměj, však jednou uvidíme, až se i ty staneš otcem, jak na to zareaguješ.“
„No, určitě mě nikdo ze země sbírat nebude.“ pronesl namyšleně Diriel.
„Necháme se překvapit.“ ušklíbnul se Dorien.
Fëa to už nevydržela, přistoupila k otci a pevně ho objala kolem pasu a přitiskla se k němu.
„Jsi v pořádku, ada?“
Dorien ji něžně pohladil po hlavě.
„Nemusíš se o mě strachovat, má milá, byla to jen drobná slabost, která mě přemohla z převelké radosti a rozrušení. Už je mi dobře.“
„Tak to jsem ráda. Moc si mě vyděsil, ada, když si se z ničehož nic sesul na podlahu.“ Vyčetla mu dcera tenkým hláskem. „Bála jsem se, že jsme tě ztratili.“
„Och, ty moje malá princezničko.“ Kousek ji od sebe odtáhl a poklekl před ní, aby si hleděli z očí do očí. Položil jí ruce na úzká ramínka. „Velmi mě mrzí, že jsem tě vystrašil. Víš, srdíčko, neměl jsem vůbec ponětí, jak mě narození tvého bratříčka zasáhne. Když jsi přišla na svět ty, tak jsem u toho nebyl, dorazil jsem domů až den poté. Nevěděl jsem, jak maminka vypadala, když tě nosila pod srdcem a nebyl jsem u ní ve chvíli, kdy začala rodit. Dnes to pro mě bylo poprvé, co jsem přiváděl na svět dítě spolu s ní, a to mě velice rozrušilo.“
„Proto si omdlel?“
„Ano, z toho důvodu jsem zkolaboval.“ přitakal souhlasně Dorien.
„A co maminka? Taky omdlela?“
„Ne, maminka je silná a statečná žena, kterou jen tak něco nesloží.“
„Takže je v pořádku?“
„Samozřejmě, i tvůj bráška, oba jsou zdraví.“
„Mohu se za ní jít podívat a na brášku taky?“
„Ne, teď to nejde, Fëo.“ Konejšivě ji polaskal po vlasech. „Ještě jsou u nich léčitelé a starají se o ně. Maminka i chlapec jsou po tom všem hodně unavení, budou nyní odpočívat a nabírat sílu. Můžeš se za ní zajít podívat k večeru, až se trochu prospí, ano?“
Dívenka chápavě přikývla na souhlas. Usmál se a dal jí pusu do vlasů.
„Ada?“
„Ano, sluníčko?“
„Jak se jmenuje můj bráška.“
„Maminka mu dala jméno Yäris.“
„To je moc hezké jméno.“
„Ano, to je a je i velmi starobylé.“ přitakal půlelf. „Pojď, podej mi ruku, půjdeme spolu do mého pracovního pokoje a napíšeme dopisy s touto šťastnou zprávou pro babičku a dědu do Ilcatirionu, a taky babičce Isabele, strýci Calenovi a tetě Iris.“
„A taky strýčkovi Rínonovi a tetě Nie.“ připomněla mu Fëa.
Pocuchal ji ve vlasech. „To je jasné, na Rínona nemůžeme přeci zapomenout.“ Postavil se a podal jí svou ruku.
Fëa se ho chytila a vesele se usmála. Dorien se podíval na plavovlasého elfa. Ten se chápavě pousmál.
„Omluvíte nás?“
„Zajisté.“
Dorien uchopil dceřinu ručku a vydali se pospolu do pracovny, kde hodlali sepsat několik dopisů s oznámením, že Anneris přivedla na svět zdravého syna.
Diriel stál vedle Mëllindy, se kterou byli svědky rozhovoru otce a dcery, a teď hleděli, jak ti dva ruku v ruce odcházejí. Ano, Dorien svou dceru i ženu bezmezně miloval a elf věděl, že stejně tak bude zbožňovat i svého syna a všechny děti, které ještě mohou během let přijít. Povzdechl si, byl zapřisáhlý starý mládenec, ale v okamžicích jako byl tento, si přál též najít tu pravou ženu a sdílet s ní lásku, radost, štěstí a i ostatní věci, které k životu patří. Podíval se na elfku, jež dlela po jeho boku. Pozorně ji sledoval. Zdálo se, že obavy o zdraví své přítelkyně ji přešly, přesto pořád vypadala nervózně a rozrušeně. Bledá barva její kůže se mu moc nelíbila i rty měla spíš krémové než růžové, začínal se obávat, že pokud jí odtud neodvede a nedá jí něco na posilněnou, tak Mëllinda omdlí. Usmál se na ni.
„Skvělá zpráva, že? Myslím, že by to chtělo něčím zapít. Dobré červené víno by jistě přišlo k chuti. Mohl bych tě požádat o doprovod a společnost při mé malé soukromé oslavě?“
Mëllinda mírně přikývla hlavou. Nabídl jí své rámě, aby se do něj zavěsila. Pobledlá elfka udělala krok k němu a zavrávorala. Rychle přiskočil a podepřel ji, aby neupadla.
„No tak, děvče, přece se mi tu nesložíš. Taková silná holka jako ty přece něco vydrží.“ Pronesl přívětivě Diriel.
Mëllinda se narovnala a zhluboka nadechla, aby zahnala pocit malátnosti. Elf ji obdařil přátelským úsměvem. Byl si jistý, že to zvládne, dal se spolu s ní do pomalé chůze a vedl Mëllindu do přízemí, kde jim chtěl v malém smaragdovém salónku nalít víno na posilněnou. Líným krokem prošli chodbou, sestoupili po schodech do haly a odtud zamířili k salónku. Držel ji pevně a nenápadně jí dělal oporu, neb si chtěl být jist, že mu po cestě neomdlí. Ušli ještě kousek dlouhou chodbou a zabočili do otevřených dveří, které Diriel odemkl. Stěny místnosti byly vymalovány světle zelenou barvou s o něco tmavším vzorkem dubových listů a vybaven hnědým bukovým nábytkem, který zkrášlovaly doplňky v různých odstínech zelené a béžové. Závěsy byly z temně zeleného sametu, křesla na sobě nesla čalounění ze smaragdově zeleného brokátu s vytkávaným vzorem a pohovku zdobily polštářky mechové zeleně s jemnými ornamenty. Diriel je zavedl dovnitř a zavřel za nimi dveře. Usadil pobledlou elfku do pohodlného křesla, podložil jí nohy podnožkou a hned přistoupil k likérníku, z jehož útrob vyňal lahev nejlepšího Ladérionského vína, odzátkoval ji a nalil rubínový nápoj do křišťálových číší. Zašpuntoval korkovou zátkou hrdlo lahve a nechal ji stát na komodě. Vzal sklenky a přenesl je ke stolku, u něhož Mëllinda seděla. Podal jí číši a ona ji s vděkem přijala. Diriel se usadil na malý taburet stojící hned naproti jejímu křeslu. Pozvedl skleněnou číši k přípitku.
„Tak na zdraví Anneris a malého Yärise.“
Mëllinda též pozvedla číš a cinkla s ní o tu jeho a napila se. Elf si přiložil pohár k ústům a usrknul lahodný nektar s příchutí borůvek. Hleděl na elfku, která pomalu upíjela ze sklenice a vychutnávala si lehce nasládlou chuť vína. Když odložila číši, tak jí na spodním rtu ulpěla kapička rudé tekutiny, která ostře kontrastovala s pobledlou kůží. Přes své rozrušení a plachost vypadala velmi svůdně. V té chvíli Diriel zatoužil, naklonit se k ní a slíbat jí tu krůpěj ze rtů a polaskat její tváře mnoha něžnými polibky. Avšak přeběhla ho, vystrčila růžovou špičku jazyku a olízla si ret, čímž se zbavila lákavého předmětu jeho zájmu a Diriel se hned vzpamatoval a znovu si zavdal ze své číše, aby uhasil své milostné choutky.
„Hloupé a chlípné myšlenky, že se nestydíš!“ pokáral se v duchu přísně.
Mëllinda není žena pro něj, je to jen přítelkyně, neměli by ho napadat tak smilné představy. Tiše si povzdechl. Je vidět, že už dlouho nebyl se žádnou ženou. Měl by své potřeby někde vybít, asi si bude muset večer zajít do města a navštívit, některou svou místní společnici. Pomyslel si Diriel.
Vysvětlivky a překlad:
Yäris – světlo starobylé krve
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
94.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 20 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
