obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915453 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39673 příspěvků, 5755 autorů a 391164 komentářů :: on-line: 5 ::
obr

:: V den, kdy to nečekáš IX ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: V den, kdy to nečekáš
 autor Anna publikováno: 01.12.2009, 16:48  
 

(Robert)

Nechat to plynout. Mít jasno v tom, co dělám, co jsem a co bude dál. Neřešit nic víc. Sypat se po slovech. A to, co zbyde, bez milosti rozmetat na prach. To jsem chtěl. To jsem až dosud vždycky uměl.
- Vezmeme mý auto, rozhodne Helena a já se nevzpírám.
Poslepu, nepřítomně, si zapínám pás. Mechanicky se usmívám a říkám směrem k Heleně:
- Tma jako v pytli, jeď vopatrně…

Něco v mojí hlavě tiše roste a obsazuje prostor a já se bojím autonehody.
- Nějakou dobu budou vaše… potíže… spíše nahodilé. Později se ovšem budou… řekněme násobit….
- A co operace?
- Bohužel není možná, tento typ samozřejmě umíme velmi dobře zaléčit, v případě že…


Můj případ nebyl že. Vyříznout to nechtěli, a já zas nejsem ochoten polykat pětkrát denně hromadu barevných lentilek nebo podstupovat to, čemu říkají "radioléčba". Mám něco pro nejhorší případ. A aby se mi umíralo veseleji, chodím k tý psycholožce, tak nějak to vyplynulo. Chodím… dávno jsem tam nebyl. A nikdy víc nepůjdu.

Plyšový čertík zavěšený na zpětném zrcátku poskakuje v rytmu kodrcání po děravé asfaltce. Jedeme lesem k Heleně.
- Nemusíš se mě bát, zachraptí a vrazí mi ruku do rozkroku, až nadskočím.
- Promiň. Spals?
- Oh, snad spaní je i život ten, jejž žiji dnes… ehmm… Mácha…
zarecituju. Ten Robert! Stále tak snaživý, vtipný, k sežrání milý. Že?
Známe se od základky,… celý roky jsme se střídavě nějak potkávali a zase oddalovali. V podstatě o sobě víme všechno… no, úplně všechno asi ne. Nakonec, proto jsem tady.

V mikrovlnce už se točí dvojitá porce těstovin se žampiony, Helena popíjí víno z nádherně malované sklenice. Druhá stojí zatím netknutá na stolku přede mnou. Temně rudá hladina se sotva znatelně zachvívá. A já bych měl začít vyprávět. Nebo jednat.
Obávám se, že ani jednomu se nevyhnu…
- Napadá mě – nevozvala se ti Kamila? Nebere mi telefon…
- Kamila. Jo, zrovna o ní jsem s Tebou chtěl…

Postřehla mé zadrhnutí a zpozorněla. Celá napružená sedí teď vedle mne na gauči, na dosah ruky. Cítím třas, co mi prochází celým tělem, je to jen nervozita nebo se hlásí další záchvat? Dýchej, poručím si a hukot v uších sílí. Dýchej a mluv, dokud můžeš:
- Kamila… je mrtvá.

- - -

(Ema)

Ve stále řidších chvílích vnitřní pravdomluvnosti se uvědomuje, že sama netuší, čemu vlastně věří. Nejdřív ji to zjištění naplňovalo panikou. Pak si řekla, že tak nějak to asi mělo být. K některým věcem je líp se nevracet. Jména zapomenout. Dopisy neotvírat. Naučit se vyprávět ten příběh stále stejnými slovy – jako když četli pohádky. O Budulínkovi. O malé Hertě. O velké bolesti.

Celé roky se drží téhle podoby. Tolika mužům se přece líbí… taková. Tolika, že už si ani nevzpomene na jejich tváře. Někteří s nimi i bydleli. Jiné vídala mimo domov, platili večeře, občas hotel, někteří měli své zázemí. Jiní nechápavé a mstivé manželky.

Tolik let. Zpod přivřených víček sleduje Bobka, jak se vrtá v jídle a staví pěšinky z bince na stole. Kdyby to radši uklidil! Jaký to byl roztomilý méďa… a dnes: ruce jak lopaty s kostnatými klouby neohrabaně drtí pečivo. Ema hořce pomyslí na packy, co se utápěly v jejích dlaních. Všechno se mění…

I ona se změnila. Včera ráno se na ni zašklebil v zrcadle první šedý vlas. Vlásek. Spíš chlup. Nejdřív na něj nevěřícně zírala. Minutu, možná dvě. Nabyla dojmu, že zírání je vzájemné. Zavřela a znovu otevřela oči. Přiblížila se k lesklé ploše, jak nejvíc to šlo. Byl tam! Na levé skráni, uhýbal a kroutil se, ale nakonec ho dostihla a vyškubla. Zabolelo to, až si málem ucvrkla. Prohlížela se pak důkladně ze všech úhlů – žádný další už ale neobjevila. Zatím. Uvědomuje si, že až dosud vlastně nikdy nemyslela na to, že jednou…

Ten den, kdy to nečeká. Ví sice, že to tak probíhá, že se někde něco děje, cítí to v kostech… Ale je to jen pocit. Kdo by se zabýval neurčitým zdáním…? Sněhovou vločkou, co strhne lavinu. Motýlím křídlem. Slovy.

Občas ji to přece přepadne. V takových chvílích touží křičet: Já ještě nejsem připravená… okorávat a stárnout! Já ještě ani nezačala… žít! Místo toho se znovu zhoupne. Ten pohyb ji vždycky uklidňoval. Dopředu, nazad. K sobě, pryč. Celé roky tak zaháněla své vnitřní běsy a démony pochybností.

Dozadu, dopředu. Odkašle si, i když ví, že nemá, co by řekla.

Vzpomene si na Adama. Jak po jeho odchodu třídila věci a našla i fotky z léta. Bobek na nočníčku. Bobek s novým odrážedlem. Ztratili jsme dudlíka. Bobek a něčí pes. Zasněně se probírala štosem lesklých kartiček. Tady je ona s Hanou a Pavlínou. Nějaká žena ze sousedství, z okna nad nimi vlaje záclona. Bobek a Ema na lavičce před domem. Bobek, Ema a Pavlína. A pak to přišlo. Adam a Pavlína, na té lavičce. Adam se dotýká prstem špičky Pavlínina nosu, ta blaženě přivírá oči. Kdo tohla sakra fotil???

Dost možná ona sama. Bylo to ono? Tenhle kaz, co se vpavoučí do skla, a to náhle a bez dalšího varování jednoho dne praskne? Chtě nechtě se ušklíbne. Pak znovu pomyslí na zbylou vánočku. Bude sice trochu oschlá, ale sníst se beztak musí. Jako by četl její myšlenky, naloží Bobek právě tuto patku na svůj talířek a bez valného nadšení z ní začne uždibovat. Ema polkne vzteklou slinu. Však ještě pořád roste, je ve vývinu… říkalo se dřív. Upřeně na něj civí, až k ní vzhlédne Adamovýma očima. Adamův trpký úsměv přeletí přes dosud nezralou tvář, ten pohyb levým ramenem, zahánějící potíže. Naprosto totožné plaše působící zamrkání.
Pokusí se vyslat k němu úsměv, který považuje za láskyplný.

- Věděla jsem, že to uděláš.


- - -



(Pavlína)

- Přijeď a uvidíš, přesvědčovala mě Milena.
Má první reakce na tuhle nabídku byla jasná – ani omylem! Opustit Prahu? Teď, když jsem znovu našla svou lásku? Něco neurčitého jsem tehdy zabrblala do sluchátka a víc se k tomu nevracela.

To bylo před dvěma měsíci. "Moje láska" se dál hezky nechává vydržovat od matrony Havlíčkové a se mnou se vídá tak jednou týdně, když madam odjede na obchodní jednání mimo město. To se pak plížím do chátrajícího baráčku obrostlého letitými tujemi a po pár hodinách stejně nenápadně mizím. Z průčelí na mne zahlíží šmajdavé vikýře a zbytky písmen Villa Evža. Skrz díru v plotě prostrkuje hlavu sousedův pes. Už ani neštěká. Myslím, že nemá jediný zub.
- Chtěl bych bejt s tebou pořád… fňuká Roman, ale jakmile se někde něco šustne nebo mu v mobilu zapípe smska od Máši, není k udržení a hledí, jak by mě co nejrychleji vypakoval.

Píšu to, co nedokážu říct. Už zas si Tě kradu, už zas mě trápíš. A Ty se jen usmíváš. V tomhle ses teda nezměnil. Jinak se na Tobě roky podepsaly… ne že ne. Ale plejboj, jo to seš pořád… . Nejdřív jsem Tě nesnášela, pamatuješ? Když mi bylo třináct, zamilovala jsem se do Tebe a byla ochotná udělat cokoliv, fakt cokoliv, Ty to víš. Mizel jsi a vracel se a máma Ti pokaždý odpustila. To, že jsme se našli teď…

… je průser,
povzdechnu a pokládám propisku. Nejradši bych si zapálila, jenže tady na nádraží nesmím. Navíc - tohle Romanovi přece nemůžu poslat. Musí to být jasné, stručné, výstižné.
Jako Nevyklánějte se z oken. Nebo Zde odtrhnout. Třeba.
Musí to být něco jako Miluj mě nebo zabij.
Miluj mě
. Píšu.

Muchlám ten papír, jako by byl jedovatý. Poočku pozoruju zcvrklou babku na vedlejší lavičce. Sedí a bez jediného hnutí sleduje film, který jí na bezmračné nebe promítá Její Čas. Má zřetelně otevřené oči, ale jestli je živá, na to bych přísahat nemohla. Budu jednou taky taková? Patrně vycítila můj pohled a obrací hlavu. Pomalu jako loutka. Zírá mým směrem. Vytlačím na rty rozpačitý úsměv. Nic. Chytám se znova tužky.
Ať s ní točím v prstech doprava nebo doleva, nenapadá mě ani slovo. Byl to blbý nápad, chtít vyřizovat korespondenci při čekání na autobus. Všechno mě tu rozptyluje.

Nestačí mi těch pár hodin týdně, v lepším případě. A Ty mi nemůžeš dát víc, to už jsem pochopila. Ty ses nezměnil, ale já… Díky za ty krásný chvíle, já už… další papírová koule letí do nedalekého koše. U ostrůvku označeného velkou tlustou dvojkou přistává žlutý autobus.

Moje poslední myšlenky na Romana uvízly ve větvích křivých borovic kdesi kolem Větrného Jeníkova. Zapletly se do loňských kukuřičných vousů, propadly nebem někam za obzor… a když jsem se po dvou dnech tou samou cestou vracela do Prahy, kde už jim byl konec?
Miluj mě nebo táhni.


 celkové hodnocení autora: 99.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Charlotte Cole 22.01.2010, 18:38:57 Odpovědět 
   Musím uznat, že mi zezačátku dalo zabrat, než jsem si ty jednotlivé části srovnala. Až po nějaké době jsem si ty části tak, jak jdou chronologicky za sebou. Rozhodně bylo zajímavé nahlížet na děj z pohledu více osob, to se mi opravdu líbilo.

Do knižní podoby? Tak to mám obrovskou radost. =) Ráda bych držela v ruce knížku s tímhle příběhem… No, takže držím palečky, ať se to podaří. =)
 ze dne 22.01.2010, 18:53:29  
   Anna: No, ono to dá ještě zabrat, ráda bych tam měla dvě novely, a ta druhá je zatím jenom v mé hlavě... ta Tě bude zdržovat, až budeš páchat diplomku, při mém publikačním tempu.-)
 Charlotte Cole 22.01.2010, 18:08:30 Odpovědět 
   Ta poslední věta, respektive souvětí se mi moc líbí. Dobrá tečka za kapitolou. Jinak mě nenapadají dostatečně výstižná slova chvály, kterými bych zhodnotila tuhle kapitolu. Prostě jo, líbilo a jak! No, jdu na další, poslední (škoda...).
 ze dne 22.01.2010, 18:29:07  
   Anna: Děkuju moc... chystám se to "učesat" do knižní podoby (nerozkouskované to bude snad lepší)... Jo, ta poslední věta... vrací se v elipse k tomu, co předcházelo. Zároveň měla přeznamenat vývoj vztahu - ale tohle pozornému čtenáři, jakým jsi Ty, nemusím říkat....
 Sakora 31.12.2009, 18:48:30 Odpovědět 
   Fascinuje mě způsob vyprávění příběhu náhledem ze stran různých aktérů, nemůžu se zbavit dojmu... vidím pokračování ještě na aspoň dvacet kapitol :-)
 ze dne 31.12.2009, 19:07:52  
   Anna: ... no, dvacítka by byla skvělá v tištěné podobě... jako kniha. snad jednou....
 Apolenka 29.12.2009, 18:54:23 Odpovědět 
   Padl na mě velký smutek a značné obavy. Ač mám strach z věcí příštích, nemůžu jinak než přeskočit dílka, která v mém vzkazníku čekají ve frontě, a jdu si přečíst konec. Skvělý text!
 ze dne 29.12.2009, 23:34:31  
   Anna: Díky za koment... vážím si toho, že Tě text tak zaujal.
 Hordek 01.12.2009, 22:10:54 Odpovědět 
   Hmm, početl jsem si - paráda.
 ze dne 01.12.2009, 22:13:22  
   Anna: Díky....
 Vopice 01.12.2009, 20:08:23 Odpovědět 
   Zase mě to vcuclo. Fantasticky napsaný. Až je mi trochu líto, že příští díl bude poslední. Ale jsem zvědavá, to zas jo!
 ze dne 01.12.2009, 20:12:51  
   Anna: Já snad časem zase něco spáchám, a snad se zadaří a bude to ke čtení ,-)
Jsem moc ráda, že se líbilo - díky.
 fin 01.12.2009, 19:41:47 Odpovědět 
   tenhle text je... báseň.
 ze dne 01.12.2009, 19:45:07  
   Anna: díky...!
 ospre 01.12.2009, 19:30:41 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ospre ze dne 01.12.2009, 17:53:36

   Musím uznat, že to sedí velmi dobře. :-)
 ospre 01.12.2009, 17:53:36 Odpovědět 
   Pořád stejné. Dobré, krásné obrazy, postavy, jako živé. Některé věci bych nevymyslel, kam na to chodíš?
Třeba v Emě: "Nabyla dojmu, že zírání je vzájemné."
Obraz babičky z nádraží v Pavlíně je také super. No jo, jsi dobrá. :-)
 ze dne 01.12.2009, 19:23:41  
   Anna: ... díky. Kam na to chodím? Pouštím si to v hlavě jako film, dokud nejsou kontury přesně takové, jak CHCI já. Dokud to všechno nesedí... Jsem ráda, že se líbilo.
 Šíma 01.12.2009, 17:26:04 Odpovědět 
   Pěkné je to (se vším všudy). Mnohé myšlenky (myšlenkové pochody) se mi líbí, život je boj a ne každý má na to, aby bojoval až do posledního dechu a nestal se zbabělcem... Líbilo.
 ze dne 01.12.2009, 19:24:33  
   Anna: Máš pravdu - a bude hůř... myslím v povídce, jakkoliv v reálu to taky není občas k popukání smíchy.
 Ariadne 01.12.2009, 17:12:47 Odpovědět 
   stal se z toho pěkný horror se všemi atributy, které k tomu náleží - napětí, překvapení a dychtivé očekávání dalšího děje
 ze dne 01.12.2009, 19:25:29  
   Anna: Díky moc - následující kapitola bude poslední. Tak snad se mi to povede důstojně uzavřít...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Victor Lancel
(24.2.2020, 14:11)
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
obr
obr obr obr
obr
NIC VÍC...
Jimi Dream
Rozjetý vlak
Cynis Sarkus Zapalsi
Samuel - IV. ka...
Nicolas
obr
obr obr obr
obr

Karamelová upřímnost
Merien Jasmine
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr