obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Loupežník ::

 autor Leontius publikováno: 13.12.2009, 7:02  
Trocha romantiky nikoho nezabije. Nebo jo?
 

V nevelké tůňce pod starodávným vykotlaným stromem se tiše koupala luna. Její zářivý obraz se na potemnělé hladině divoce vlnil a sváděl. Kol dokola však byly jen vysoké stromy, jejichž podivně cizí siluety držely věčnou straž nad touhle svatyní. Kuňkání neviditelné žáby pomalu skomíralo a náhle utichlo úplně. Čas se zastavil.
Mrtvolně vyzáblé prsty temných mraků se začaly natahovat po měsíčním kotouči a zastiňovaly jeho jas. Zarývaly se do něj jako zuby krvelačné šelmy a posléze měsíc zmizel za jejich závojem. Z tůně se stala hladová, potemnělá propast.
V ten samý okamžik se zpoza stromu vyloupl nový stín. Postava hbitě seběhla po mírném srázu k tůni, oběma rukama zčeřila hladinu a pozdvihla trochu vody k ústům. Byla tak ledová, že zmrazila útroby a postava se otřásla. Otřela si ústa rukávem a posadila se na jeden ze zkroucených kořenů starého stromu.
Postava zalovila ve svém zavazadle a vytáhla splasklý kožený měch. Nabrala do něj vodu a pečlivě uzavřela. Vrátila měch zpátky a objevila kousek sušeného masa. Opřela se unaveně o kmen stromu a začala líně žvýkat.
Mraky dál putovaly po obloze a srpeček měsíce se vymanil z jejich zajetí. Tůň a její prostranství bylo opět postříbřeno laskavým dotekem luny. Postava již pramálo dbala přílivu světla, neboť si byla jistá, že je tu sama.
U stromu odpočíval loupežník, pronásledovaný štvanec, drzý zločinec a vrah. Zarostlá tvář teď postrádala jakýkoliv výraz. Loupežník meditoval a každým svým smyslem se sbližoval s dnešní nocí. Nehledal sílu v Bohu, ale v něčem mnohem prostším a dostupnějším. Každým svým pórem vnímal vůni noci, rozprostraněnost lesa, doteky kůry, houkání sovy, putování hvězd. Učinil toto místo svým domovem a nikdy toho nelitoval.
Lidé samotářem ho nazývali a on se jim jen smál. Vždyť byl snad sám? Se svou družkou, Přírodou, zažil více než s kteroukoliv ženou svého života. Jen ona ho dovedla denně překvapovat a dávala mu vše, co k životu potřeboval. Chránila ho před deštěm, potravu mu štědře nabízela a četnými podivuhodnostmi neustále vzbuzovala jeho zvědavost.
Po večerech zbožně sledoval planoucí bludičky a naslouchal mručivému šepotu stromů. Ukryt v chladné ranní mlze těšil se pohledem na tančící dryády a jejich pomalé usínání, když uléhaly do nitra svých prastarých chráněnců.
Znal stezky zvířat a rozuměl veškerým bylinkám. Věděl, kde hledat bytosti známé jen z bájí a dovedl s nimi rozmlouvat. Svým pronásledovatelům prchal houštinami a spletitými jeskynními chodbami.
Takto vedl svůj život a dobře rozuměl slovu „samota“. Neboť co je ta pravá samota? Pustina bez lidí nebo život jedince ve společnosti plné opovržení, přetvářky a pokrytectví? Loupežník o své odpovědi nepochyboval.
Křehké předivo jeho myšlenek přerušilo drobné zažbluňkání v tůňce. Slyšel, jak se její vody rozestupují a zaznamenal zdráhavý pohyb ve své blízkosti. Chvíli panovalo naprosté ticho, poté však ucítil na své tváři cizí dotek. Byl jemný jako nejemnější hedvábí, pokožka bytosti z tůně byla chladná a rozmáčena, jenže pod jejím povrchem sálal tak nadpřirozený žár a touha, až se loupežníkovi zježily všechny chlupy.
„Tak jsi opět přišel,“ oslovila ho najáda hlasem, který připomínal ozvěnu vodní tříště v hluboké jeskynní propasti.
Neodpovídal, ani neotevřel oči. V duchu jasně viděl to éterické dívčí tělo, její zářivé oči, bavící se každým setkáním s pošetilým smrtelníkem. Dovedla si každého muže zotročit jediným pohledem a ani on nebyl proti jejím svodům imunní. Až donedávna.
„Co je s tebou? Celou věčnost ses zde neukázal a teď mlčíš?“ tázala se s podivem.
Cítil jak se divá najáda natahuje a snaží se ho obejmout. Na jeho smysly zaútočila smyslnost z cizího světa, které dosud vždy podlehl. Ale teď…
Jemně ji odstrčil. Neměla v povaze se vzpírat, obyčejně se totiž nikdo nevzepřel ji. Vzlykla a on jí konečně odpověděl:
„Ne. Musím dnes jít jinam.“
Nečekal už odpověď. Věděl, že urazil pýchu nadpřirozené bytosti na nejzranitelnějším místě. Jenže nemohl jinak. A nevěděl proč.
Tajemná moc luny konečně roztrhala své oblačné soky na cáry a opět zazářila v plné kráse. Na její velkolepý návrat odpovědělo táhlé vlčí zavytí, které se neslo lesem. Loupežník otevřel oči a beze spěchu se narovnal. Rozuměl tomu zpěvu a věděl, že musí jít dál. Ne ze strachu před lovcem, ale protože sám musel lovit. Je třeba již spěchat, pokud nemá tato noc skončit nezdarem.
Vyhoupl se na nohy a poupravil si opasek. Zakřivený tesák u levého boku si posunul výše. Ostří bylo pokryté rzí, ale stále se dovedlo zakousnout do masa a přeťat kost. Křesadlovou pistoli u pravého boku jen zběžně zkontroloval. Nato vyrazil vpřed.
Se zvířecím smyslem pro směr se řítil lesem, přeskakoval ležící klády, vyhýbal se zrádným stržím a bez úhony procházel trnitými cestičkami. Pozvolna začalo mezi stromy prosvítat nepřirozeně ostré světlo a loupežník zamířil k němu. Stromy začaly řídnout a po jeho pravici se mezi stromy objevila široká lesní cesta. Muž se jí držel, na samém kraji lesa se přikrčil a opatrně se rozhlížel.
Přímo před ním se rozprostírala rovná pláň táhnoucí se asi dvě stě metrů od jeho úkrytu. O kousek dál se již tyčil vysoký kovový plot, který od okolního světa odděloval honosný panský zámeček, snad letní sídlo nějakého bohatého šlechtice.
Dvoupatrová budova měla dvě velká obytná křídla a zprava k ní přiléhaly nízké stáje. Zámek zde stál již dvě staletí a za tu dobu mnohokrát změnil majitele. Přesto zůstával reprezentativním sídlem, každý nový pán do něj investoval a ukryl do něj své bohatství.
Loupežník nedokázal ocenit architektonickou okázalost. Spíš jí opovrhoval, neboť nerozuměl snaze boháčů udělat z přístřešku nad hlavou umělecké dílo. Ta absurdní rozlehlost v něm přímo vyvolávala děsivé asociace. Vždyť jaká stvoření mohou žít v temných útrobách té monstróznosti? V místnostech, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek? Živoří v nich bledé, opicím podobné vyzáblé bytosti s vyhaslýma očima, vydávající odporné pištivé skřeky a živící se tlustými pavouky, kteří cupitají po hnilobou prožrané podlaze? Zámek byl jen uzavřená nádoba zvrácenosti v níž byly skryté cenné šperky. Tak pracovala loupežníkova fantazie.
Několik chvil zádumčivě prohlížel okolí, nikde před zámkem však neviděl žádnou stráž nebo hlídku a jen ve dvou oknech se svítilo. Jedno bylo v přízemí, hned vedle zdobených dvoukřídlých dveří a další se nacházelo ve druhém patře v levém křídle zámečku. Loupežník se chvíli rozmýšlel. Hlavní dveře byly bezpochyby střeženy, zato by se mohl dostat do domu oknem. A skutečně – v místnosti, vedle pokoje v němž dosud planulo světlo, bylo okno otevřené a za ním panovala zločinci prospěšná tma.
Vyrazil vpřed a hravě překonal všechny překážky po cestě. Přehoupl se přes plot, k domu se připlížil z pravé strany, skryt pohledu všech očí. Brzy se již dotýkal fasády domu a tiše naslouchal halasnému hovoru sluhů v přízemním pokoji. Filosofovali nad vínem a zasněně hovořili o událostech v daleké Francii. Evropou se teď jako požár šířila touha po svobodě.
Svoboda. To slovo bylo v lidských dějinách tou nejlacinější a nejúslužnější děvkou. Každý nový tyran kráčel lidu vstříc s tím slovem na rtech. Svoboda. Rovnost. Bratrství. Páni se měnili, svoboda zůstávala. Nikdy neměla pevný význam, ztratila skutečnou podstatu.
Uzurpátor vtrhne do honosných paláců a řekne lidu, co svoboda je a že právě on ji přináší. Jak radostně líbá mu pak lůza nohy a pyšní se svými okovy jako těmi nejdražšími šperky! Ne! Ze svobody člověk nesmí platit daň, neboť taková svoboda je jen maskou!
Loupežník se pousmál, neboť on znal skutečnou svobodu. Nyní věnoval pozornost oknu v druhém patře. Skrze sklo viděl jen množství polic s knihami, neslyšel však nic. Snad pán studuje jakési knihy a chystá se ke spánku. Loupežník neviděl žádné překážky.
Vyhlédl si na zdi opěrné body a opatrně kladl ruku za rukou a nohu za nohou. Dosáhl úzké římsy a nakoukl do pokoje. Chvíli čekal, než si oči přivykly příšeří a rozeznal nevelkou místnost, jenž evidentně sloužila jako pokoj pro hosty. Umně vyřezávaný stolek, pohodlné židle, obrazy a ozdobný nábytek.
Tiše se přehoupl dovnitř a ze svého vaku vytáhl starý, otrhaný šátek. Zkušeným okem ocenil drobnější předměty a začal vybrané kousky balit do šátku, aby příliš neřinčely. Brzy byl drobný vak plný a on se začal poohlížet po penězích.
Opatrně vyšel z pokoje pro hosty na chodbu a rozhlédl se. V místnosti nalevo se doposud svítilo, zatímco napravo panovala naprostá tma. Zamířil tam a vkradl se do pokoje.
Okamžitě poznal, že drobná komůrka slouží jako pokoj pro mladou dámu. Věděl, že zde příliš nepořídí a chtěl se vrátit na chodbu, jenže zaslechl otvírání dveří kousek vedle. Neměl na vybranou a musel se ukrýt v komůrce. Tiše dovřel dveře a zamířil k zástěně na převlékání napravo od postele.
Přikrčil se za ní, pravou ruku položenou na rukojeti tesáku. Začal hluboce, ale pomalu dýchat, aby uklidnil vzrušení, které jím prostupovalo. Dveře do komůrky se skutečně otevřely a loupežník sledoval shrbenou siluetu postavy s lucernou. Neznámý pohledem prozkoumal komůrku a pak spokojeně zavřel dveře.
Loupežník chvíli vyčkával a konečně se odvážil ze své skrýše. Hodlal si to zamířit přímo ke dveřím, ale jakási stěží popsatelná síla stočila jeho pátravý pohled k posteli. Tam, přikrytá nádherně vyšívanou přikrývkou, spala mladá šlechtična. Zloděj se zastavil a nedokázal rozkázat svým nohám, aby se dále pohybovaly. Nedokázal ani odvrátit obličej.
V jeho mysli se vynořil obraz z minulosti. Nedávná vzpomínka, jenž se snažil ze všech sil potlačit, a přitom ledacos vysvětlovala. Pouhý měsíc zpátky se mu díky umně narafičené pasti povedlo zastavit panský kočár. Zatímco se ubohý vozka snažil uklidnit koně, přistoupil k němu zboku loupežník a namířil na něj pistoli. Sluha při pohledu na temnou bránu pekel, z níž hrozil vyšlehnout Satanův plamen, zcela oněměl. Loupežník ho výmluvnými posunky donutil odemknout truhlici se zavazadly a sám se obohatil několika šperky. Pak zamířil do interiéru samotného kočáru, aby okradl samotné boháče o jejich osobní cetky. Tehdy zažil podobný pocit jako nyní.
V kočáře seděla služka a mladá šlechtična. Dívka měla zvlněné hnědé vlasy a jasné, veliké oči. Na hlavě měla bělavý klobouček a při pohledu na špinavého loupežníka vypadala spíše překvapeně než vyděšeně. Loupežník by odpřísáhl, že v jejích očích se zračila i špetka pobavení a nebylo divu. Vždyť obávaný zločinec zkoprněl jako socha. V celém těle cítil jakési tajemné mravenčení, když se v jeho těle rozproudila podivná míza, kterou neznal. Téměř se musel opřít o bok kočáru, aby neupadl.
„Čeho si přejete, dobrý muži?“ zeptala se šlechtična s úsměvem.
S úsměvem! Stará vrásčitá služka se choulila v rohu kočáru jako uzlíček neštěstí a vozka se již pomalu loučil se životem. Jen ta dívka si zachovala tvář. Byla skutečnou šlechtičnou mezi touto povýšenou smečkou prašivých psů. Její vznešenost oslňovala a ona jí autoritativně využívala. Přitom však zůstávala mladou, zvědavou rošťačkou, která nezná strach.
„Omlouvám se,“ zablekotal loupežník, s nadměrným vypětím se odvrátil a toporně si to zamířil do lesa. Pochopil, že už nikdy nebude tak svobodný jako doposud. Snažil se vzpomínku na dívku zapudit, a přestože se mu to navenek dařilo, jeho srdce zůstávalo v osamělých nocích věčným zajatcem. To kvůli ní tento večer tak krutě odmítl smyslnou najádu, neboť ho trápil nevyslovený slib věrnosti.

A teď…
Byla to zase ona, byl si jistý. Ležela na boku a neposlušná kadeř jí spadala do čela. Tvrdě bojoval s nutkáním ho něžně odhrnout. Zatímco se v něm svářila jeho odpadlická povaha s potlačenou duší romantika, povšiml si, že dívka už je dávno vzhůru.
Pobavené oči ho bez mrknutí pozorovaly a na rtech se rodil roztodivný úsměv. Loupežník sebou trhl jako raněný jelen a opile klopýtl několik kroků nazpět.
„Přišel jste si nakonec i pro mne?“ zeptala se nevině a pozdvihla hlavu z polštáře.Vlasy jí zašelestily o ramena. Loupežník otevřel ústa k odpovědi, ale to bylo vše, na co se zmohl.
Odhrnula pokrývku a posadila se na postel jen v noční košili. Zvědavě si zločince prohlížela a bosýma nohama nezbedně pohupovala.
„Ztratil jste řeč nebo mi nerozumíte?“ zašeptala již naléhavěji.
„Já…“ vypadlo z muže konečně jediné slovo, jenže hned na to se zarazil. Vždyť co chce říct? Má se snad znovu omlouvat? Zločinec při činu? Většího hlupáka by ze sebe udělat nemohl.
Plynulým pohybem tasil tesák a namířil ostrou špičku na dívčin obličej. Nabyl ztracené rozvahy a ani ruka se mu netřásla.
„Zapřísahám vás aby jste mlčela, nebo…“
Nenechala ho domluvit. Zdvihla drobnou ručku a sebejistě odklonila čepel zbraně od své tváře.
„Nebo co? Zabijete mě? Byla bych vám vděčná. Hlavně zase neutíkejte jako tehdy a neodsuzujte mě k hnití v tomhle vězení.“
„Nerozumím…“
„Není čemu rozumět. Můj otec přišel o ženu i o prvorozené dítě při loupežném přepadení. Od těch dob mě střeží jako oko v hlavě, neboť dobře ví jaká krev mi koluje v žilách. Chtěla bych cestovat, chtěla bych poznávat, chtěla bych žít, ale on je zlomený a vystrašený člověk.“
Loupežník konečně sklopil tesák. Cítil, jako by se mu měla rozskočit hlava. Cosi, cosi…
Dívka se po něm natáhla a uchopila ho za rameno. Překvapivě tvrdě ho posadila vedle sebe na postel. Už v něm nezbývalo dost svobodné vůle na protest, nechal se zcela omámit. Netušil, čím může na dívku tak působit, vždyť byla snad o deset let mladší a on už mnoho let žil mimo civilizaci, ale nehodlal to tajemné pouto nijak přetrhat. Ona má více životní energie než pustošící orkán, přestože dokáže tvořit a schraňovat.
Naklonila k němu obličej, až se téměř dotýkali nosem. Její oči se zabodly do jeho, jakoby čekala na jeho souhlas. Nábožně se dotkl jejich vlasů a…
Jen tiché zaskřípění dveří oběma napovědělo, že už nejsou sami. Dívka se zděšeně schoulila v koutě. Loupežník vyskočil a v jeho pravici se opět zaskvěl zahnutý tesák. Zahlédl, jak osoba ve dveřích šahá po zbrani u pasu, a s dlouhým výpadem skočil kupředu. Narušitel se pokusil uhnout bodu prudkým vytočením hrudníku, ale špička se přesto zabodla do jeho ramene.
Zaúpěl a i v přítmí šlo vidět, že v obličeji zbledl. Poklesl v kolenou a upustil pistoli. Ta zarachotila o podlahu a loupežník dravě uchopil starce za vlasy a trhl mu hlavou nazad. Chtěl vidět do tváře muže, kterého si chystal podříznout.
Budiž dvakrát prokleta noci hrůzných objevů! Kolikrát se během ní dovedl čas zastavit, vydat se prudce kupředu, či vrátit se nazpátek! Minulost i přítomnost si hrály na slepou bábu a ukazovaly zúčastněným jen to, co se jim zachtělo.
Oba muži v jeden jediný okamžik prozřeli a rázem oba poznali totožnost jeden druhého. V mysli loupežníka se rozhořel palčivý plamen minulosti, které celý život unikal. Znovu viděl sám sebe jako rukojmí krvelačné bandy, jenž zavraždila jeho matku. Ležel ten večer svázaný v jeskyni a naslouchal jejich opileckému hovoru, když v tom byli ti hrdlořezové přepadeni jinou bandou a do jednoho pobiti. Druzí psanci si s mladíkem krutě pohrávali, ale on se brzy postavil na vlastní nohy a krutě se jim za vše pomstil. Od té doby putoval sám a zcela zapomněl, že kdesi za sebou zanechal svého otce a maličkou sestřičku. Zapomněl na ně až do tohoto nešťastného shledání.
„Synu…“ zašeptal pobledlý šlechtic s vytřeštěnýma očima.
Loupežník pustil jeho vlasy a také tesák. Kráčel pomalu vzad a zmateně mumlal:
„Já… Ona…“
Stále sledoval poraněného starce, který ovšem náhle uhnul pohledem a zadíval se za synovo rameno.
„Ne!“ zavyl zoufale.
Kdesi se ozval zvuk čehosi, dopadajícího na kamennou dlažbu.
Loupežník se prudce otočil a do tváře ho udeřil chladný průvan od otevřeného okna.

Slunce líně vyjíždělo na svou denní pouť po nebeské klenbě. Ani tísnivá úzkost té nejděsivější noci nikdy nevyváží palčivou krutost úsvitu. Zubaté slunce se vlní v záchvatech ďábelského chechotu a paprsky zjevuje všechny kruté změny, ke kterým došlo.
Lidská mysl, oproštěná od blahodárné únavy, vidí přesné kontury reality a musí se nimi vypořádat, než konečně přijde spásná tma a nezhojí horečkou a šílenstvím stiženou oběť světa.
Vyhnancův nedobrovolný návrat do tepla rodinného krbu skončil tragédií. Otec podlehl zanícené ráně po synově zbrani a také žalu nad smrtí jediné dcery.
V loupežníkově životě se nic nezměnilo, utekl světské spravedlnosti, stále byl sám, stále měl svou Přírodu a své řemeslo. Jenže dostihla ho jeho celoživotní sokyně - lidskost. Jsme šťastní, když je uspokojeno zvíře v nás, ale sebemenší kolize nás opět vrhne do náruče bolesti, která nemá přirozený původ.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 50 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 l.o.r.i 06.05.2010, 20:10:28 Odpovědět 
   já chcu aby najáda měla měla zvlněné hnědé vlasy a jasné, veliké oči ......
 ze dne 14.05.2010, 20:41:51  
   Leontius: Třeba jednou mít bude :-P
 Mab 09.01.2010, 23:04:57 Odpovědět 
   Krásný... Takhle propracovanou prózu jsem tu neviděla ani nepamatuju!!!
Co se týče jazykové stránky, vytkla bych ti místy zbytečně použitý zpřeházený slovosled, ale o tom už mluvila amazonit.

A ty tvoje snahy o popisnější děj se dařej =) Vážně. Moc se mi líbí, jak si pohráváš s Měsícem a lesním prostředím vůbec.

Ten konec je moc rychle uťatý, řekla bych. Ric pic, hle otec! Trochu "Májovatý". Taky mi nepřipadá moc plynulý ten přechod z části, kde mluvíš o loupežníkovi jako hlavní postavě, prociťuješ a "jednáš v jeho jménu" a částí v závěru povídky, která se podobá vystřiženému novinovému článku. To je myslím doopravdy na škodu. Co víc by mohlo čtenáře zajímat, než palčivý pocit viny a zmaru v nitru hrdinově a následné hledání spásy v lůně přírody...? Tak jako dřív, leč marně...
Každopádně, je to napsaný skvěle, na tom trvám. Takový závěr jsem nečekala a nakonec, i to s tou lidskostí je moc pěkně řečeno... Jen tak dál!
 Amater 13.12.2009, 16:50:07 Odpovědět 
   Líbilo se mi to, aý na to, že jsme nevěděla zda popisuješ Loupežníka nebo poustevníka. Trošku rozvláčné popisy, ale hezké a potom najednou konec. Zdá se mi to nevyvážené.
 ze dne 04.01.2010, 21:15:42  
   Leontius: Díky za zastavení (a pardon za pozdní odpověď).
Poustevník a loupežník se tu trochu prolíná. Chtěl jsem to původně udržet v té popisné rovině, ale na konci jsem se asi nechal unést...
 honzoch 13.12.2009, 16:36:50 Odpovědět 
   Zdravím,
nějak mi to, nejen názvem připomělo Fridricha Schillera :) začátek by se někomu mohl zdát přeumělkovaný, na druhou stranu vymyslet tak pěkné popisy i příměry taky není jen tak. Vcelku se mi to líbilo, ani bych tam nemusel mít to nadpřirozeno
 ze dne 04.01.2010, 21:13:40  
   Leontius: Díky za zastavení (a pardon za pozdní odpověď).
Právě pod dojmem těchto "romantických" textů jsem to psal :-D
 Šíma 13.12.2009, 14:32:23 Odpovědět 
   Zdravím! Ano... Trocha romantiky nikoho nezabije. Začátek se mi líbí, jako bych viděl před očima nějaký kreslený film... Takový ten pro dospělé, hororový s různými nadpřirozenými postavami. Nevím proč, ale čekal jsem tam vlkodlaka a ono ne... Zámek! Hm... ;-) Konec se mi zdá trochu hrr. Dívka skočila s okna? Starý muž zemřel na infekci a z žalu. Asi jsem čekal trochu více, ale na druhé straně to není špatný text. Zajímavé rozuzlení, přestože se vše vrátilo do původních kolejí, jen náš hrdina nadobro ztratil svou rodinu... Trochu smutné, možná i melodramatické. Nechybí tam více citu? Je to dobré, ale něco tomu chybí! Přisolit? Opepřit? Jak tento textík "ochutit", aby neztratil to, co v něm už je? Atmosféra i popisy se mi líbí. Jen s těmi postavami by si jeden mohl snad i více pohrát. Jedna až Dvě, čili ode mně za Jedna. ;-)
 ze dne 04.01.2010, 21:12:53  
   Leontius: Díky za zastavení (a pardon za pozdní odpověď). Příště se budu snažit více ;-)
 amazonit 13.12.2009, 7:02:35 Odpovědět 
   Tak ti nevím, nějak mě to vůbec nevtáhlo, působilo to dost absurdně, tak nějak odtažitě, chtěně a snaživě. Celé je to vedené trochu zbrkle, tedy ke konci. Začátek je velmi rozvláčný, popisný a ještě tu máme najádu, která by tu být ani nemusela, je jako postava tak trochu zbytečná...
Závěr naopak sviští... Poněkud to připomíná řecké báje. Velmi brzo se je patrný tvůj pravý záměr, tedy to, co se snažíš ukrýt - pravé vzpomínky loupežníka...
Jsou tu i jisté nesrovnalosti, chybky...

-Lidé samotářem ho nazývali a on se jim jen smál - proč ten archaický slovosled a proč není všude, tohle je většinou rušivé, když se to objeví jen ojediněle

- Přírodou, zažil více než s kteroukoliv ženou svého života - kteroukoli jinou by možná bylo o malinko lepší

- Neměla v povaze se vzpírat, obyčejně se totiž nikdo nevzepřel ji. - zase ten divný slovosled a jí

-pýchu nadpřirozené bytosti na nejzranitelnějším místě - kde má pýcha nejzranitelnější místo

-nevelkou místnost, jenž evidentně sloužila - jež

-vzpomínka, jenž se snažil - jíž se snažil

-Oba muži v jeden jediný okamžik prozřeli a rázem oba poznali totožnost jeden druhého. - proč opakuješ oba...
 ze dne 04.01.2010, 21:11:39  
   Leontius: Díky za vydání (a pardon za pozdní odpověď).

Ty moje snahy o popisnější děj se evidentně nedaří :-D
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Brackenridgeova...
brackenridge2010
Vyděděnci - prv...
Elwig
Nový život
Robbie
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr