|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Taneček ::
 honzoch |
publikováno: 02.12.2009, 7:05
|
| Dnes se podíváme na pár drobných událostí ze života v Olšici. 4/13 |
| |
|
|
6.4 Taneček
Zástup se pomalu šinul dovnitř, do kostela, jako pestrobarevný had proplouval otevřenými dveřmi kolem černé postavy pana faráře. Kolem šustilo sváteční oblečení, poněkud zatuchlé, neboť se celý týden nehnulo z těsných truhlic. Mdlé ranní slunko ozařovalo shromáždění jemným bělavým svitem, bloudilo paprsky po čepcích i kloboukách a sem tam proniklo i do posvátného šera za kostelním prahem.
Tetky povídaly jedna přes druhou, živily se sousedské vztahy a děvčata, byť po očku, aby se neřeklo, mrkala po mládencích.
Když chtěla vstoupit Lidka s dítětem v náručí, postavil se jí farář do cesty.
„Ty ne, ty půjdeš jako poslední,“ stroze jí sdělil a naznačil, že si má stoupnout na hanbu hned vedle vchodu a čekat, až budou všichni ostatní uvnitř. Liduška v trpitelském souhlasu uposlechla, ale když se tetka nabídla, že jí vezme dítě, odmítla a hrdě se postavila na své místo. Belláková tiše přikývla, že rozumí, a zmizela v kostele. Kdo se však s Lidčinou hanbou jen tak nesmířil, to byla Zuzka.
„Ale to není spravedlivé, důstojný pane! Proč to? Co provedla?“
Farář ji neuznal hodnou odpovědi, přísně se na ni zamračil a odkráčel.
„Já tu zůstanu s tebou,“ vyhrkla plavovláska, „ať vidí, že se za tebe nestydím!“
Starší sestra k sobě klidně přitiskla Kristiánka a oplatila sestře vděčným pohledem. Hned na to ji však poslala pryč, jako by se bála, aby se Zuzka nepošpinila její vlastní hanbou. To bylo ostatně nasnadě, kolem se shromáždil dostatek zvědavců, přímo pasoucích po cizím neštěstí a projevujících se zlolajnou šeptandou. Zuzana dobře slyšela každé slovo, v mžiku zrudla až po uši, naposledy pohlédla na navenek klidnou sestru, předstírající, že si hraje s dítětem, a vklouzla do kostela. Mezi lavicemi kráčela jako v mrákotách. Když se rozhlédla, byla tetka najednou ta tam a ona sama zůstala v hloučku cizích lidí, kteří dosud neusedli. Zmateně hledala v lese čepců ten pěstounčin, a když se jí nepoštěstilo, zamířila k nejbližší lavici.
„Hele, sestra té dopustilky,“ zaslechla nějakou ženu, jak nahlas promlouvá k sousedce, „je pěkně rudá, ani se jí, husce, nevidím! Hanba padá na celý dům!“
Zuzka se zastavila jako uhranutá, osaměla v uličce a pranic nechtěla přisednout na jediné volné místo vedle těch zlých lidí. Farář se měl co nejdřív objevit a ona k hrůze zjistila, že se na ni upírá zrak všech a shromáždění si šeptají jako hadi. Sykot, který se vznášel nad lavicemi, v ní vyvolával paniku, krev se jí nahrnula do hlavy, celá se třásla.
A tu se cosi dotklo její ruky a donutilo ji se ohlédnout. Dorka.
Dobrosrdečně ji dotáhla a natlačila přímo k rychtářovým do první lavice. Hned vedle Tomáše Marčeka, jehož tvář prozrazovala upřímné nadšení z nové sousedky. Obličeje ostatních Marčeků ovládla rozpačitost, nebylo zvykem, aby děvče z chudé chalupy vzalo místo vedle těch nejváženějších. Poznala to i Zuzana, avšak nebylo úniku, protože se objevil pan farář.
Mladší sestra ho zprvu ani neposlouchala, neboť jí z(ne)příjemňoval život právě rychtářův synek, který se na ni nenechavě tiskl a chvíli co chvíli ji štípl. Dorka se naklonila přes Zuzku, aby bratříčka umravnila.
„Jaké privilegium, sedět v první lavici,“ pronesl tiše nepolepšitelný nezbeda, ale místo Zuzky se na nyní ohlížel po děvčatech v dalších řadách a dráždivě se na ně šklebil. Plavovláska alespoň mohla poslouchat a věru bylo čemu. Ruměnec se jí vrátil na tvář už po pár přísně vyřčených slovech, která vytrhla z kontextu. Farář lál svobodným matkám, vyhrožoval jim peklem a jediné, co mu chybělo k hrůzné přesvědčivosti, byl řetěz, kterým by sklíčeným farníkům cinkal pro znázornění pekelných tenat. Všichni věděli, proti komu je kárná řeč namířena, proti komu směřuje kamsi do zadních řad kostela! Dítě se hlasitě rozeřvalo, než hrůzostrašně náhle ztichlo.
Zuzka si mohla vykroutit krk, ale hradba lidských hlav bránila jejímu poznání.
Zbytek kázání se neklidně chvěla, hlas při zpěvu jí přeskakoval a zapomínala se, jak horečně přemýšlela. Občas jí k uším zabloudilo nějaké osamělé slovo z toho, co důstojný pán vyřkl, ale nebyla schopna je vnímat, byla to pro ni prázdná kombinace písmen, za kterou se neskrývalo zhola nic. Jak mohl ten samý člověk zachránit tu samou Lidku před Brezničanem? Ano, mohl a snadno, fanatismus dovede kde co, ruka lehce postrčí těžký kříž, aby ochránila svatou pannu. Ale jen svatou pannu, ne padlou, která si chová pekelníkovo dítě!
Ještě jednu věc lze přičíst faráři a to neméně zajímavou. Jeho řeč měla moc, třebaže z ní člověk slyšel pouze pár slov. Jeho plamenné příklady se vloudily Zuzce do její rozpustilé hlavy a uzrávalo v ní přímo příkladné rozhodnutí. Hned po obřadu požádá Jána Szendreie o ruku!
Po skončení bohoslužby skutečně odvlekla Jána stranou, a protože kapitán nic nenamítal, společně se vytratili směrem k lesu. Když však, jistá si úspěchem, vyslovila, co ji pálilo na jazyku, Ján zbledl.
„Neblbni, Zuzko,“ domlouval jí, „což ti ten farář úplně pomátl hlavu? Vždyť je to takhle lepší!“
„Ne, není! Když se vezmeme, pak budeme moct dělat, co chceme!“ namítala.
„To můžeme i teď,“ odsekl a naslouchal přesvědčování.
„Vezmi si mě, Januško, vezmi si mě. Mám tě ráda jako nikoho, vždycky mě zachráníš!“
„Zuzko?“ polkl a sledoval, jak si děvče uvolnilo rukávec a obnažilo nadloktí.
„Podívej, což tohle není symbol, že jsme si souzeni?“ ukazovala mu velkou jizvu po průstřelu. „Kdo mě našel uprostřed zasněženého lesa, kdo mě vysvobodil z rukou hostinského, který mě chtěl prodat Turkům? Kdo nás s Lidkou zachránil před bandity? Kdo mě našel na tom hřbitově?“
Jánovi šlo z toho „kdo?“ hlava kolem.
„Zuzanko,“ opatrně se bránil, „nesmíš tak spěchat! Ano, rozumíme si, ale jak víš, že se se mnou třeba nebudeš nudit? Jsi veselá, pěkná... proč se k sobě přikovávat manželstvím!“
Zuzčin úsměv zmizel, snaha však nikoliv.
„A dopadnu jako Lidka?!“
„Dám si pozor! Stejně mě k sobě nechceš pustit, tak co se děje? A když přeci, pak bych si tě hned vzal! Což mi nevěříš?“
Děvče se zastavilo a sklopilo zrak. Zklamání a rozčarování vyznívalo z každého jejího pohybu.
„Nebo si mě nechceš vzít kvůli původu?“
„Tak to není a ty to víš! Což nejsem levoboček?“
„Ale pořád jsi syn nějakého grófa,“ ohradila se a zaútočila odjinud, „měli bychom děti, já bych se o tebe starala, abys takhle nechátral.“
„Já nechátrám,“ dotčeně řekl, „a děti nechci! Co by s nimi bylo starostí! Já vím, že to nemůžeš pochopit, ale líbí se mi to, tak jak to je. Chci být i sám a musel bych se pořád strachovat, jestli se nenudíš. A nerad bych, abys pak měla výčitky... “
„Takže si mě nevezmeš?“ hlesla zuboženě. Vykouzlila ten nejnešťastnější výraz, rtíky se trpce stáhly, očka sklopila a bradička se jí třásla. Smutnějšího amorka by pohledal. (Martin Plešek možná udělal chybu, nebyla by z ní špatná herečka). Ján jí tu pózu sice zbaštil i s navijákem, ale ne tak, jak doufala. Honem ji políbil, a třebaže se ten polibek nějak protáhl, ani po té nezměnil názor. Szendrei působil vyrovnaně a dával jasně najevo, že se svobody nechce vzdát za žádnou cenu. Zároveň však přeochotně přiznával, že mu současné soužití není vůbec proti mysli.
Zuzčino zklamání a beznaděj by těžko byly tak velké, kdyby najisto nečekala úspěch. Nyní se již trochu vzpamatovala a směle spřádala plány, jak jej ke sňatku stejně dotlačit. Když poznala, že přemlouvání nikam nevede a že se dozvídá pořád ty samé argumenty, přestala. Dokonce i slzičky zmizely a Zuzka se nechala líbat. Szendrei myslel, že má vyhráno, že podobnou skopičinu už neuslyší a vděčný za to, že ustoupila, jí něžně celoval krk a tiskl ji k sobě. Děvče dobře vědělo, že kapitán vyhráno zdaleka nemá, ale s podivuhodnou a ne náhodnou trpělivostí nechalo téma zamluvit a už si chystalo pole pro další bitvu. Zuzčin podceňovaný smysl pro válečnou taktiku se projevil, proč slézat naráz velkou horu, když je možné ji pomalu podkopat?!
A tak kráčeli mezi stromy jako před pár týdny, jeden zavěšený do druhého. Naslouchal jejímu zamilovanému žvatlání a občas, když mu přišlo obzvlášť roztomile přihlouplé, tak je radši přerušil polibkem. Potvora čas však plynul rychle a k tomu, brzy dospěli k lesní cestě, ponořené v úvozu. Zuzku už bolely nohy (prý) a posadila se.
„A co tetka, nebude mít o tebe strach?“ optal se jako obvykle, když na něj čekala nějaká práce a nechtěl to stvoření jen tak odbýt.
„Nestarej se, ví kde jsem,“ sebevědomě odvětila a přitiskla mu hlavu k hrudi. Ján ji objal a hladil. Poslední věta musela nutně vést k domněnce, zda Zuzce ten nemožný nápad nevnukla tetka. To by na ní sedělo, na stařenu, narušovat takovou pohodu!
Zrovna když se jal naplno rozvíjet konspirační teorie, otřásla se cesta koňskými kopyty. Szendrei něžně napomenul Zuzku, ať ustoupí, a sám zaujal místo na okraji úvozu. Jezdci byli rychle tu, snědý velitel měl červený stejnokroj a už zdálky bylo mezi stromy snadno rozeznat koně i muškety.
„Pozdravpánbůh! Jedeme správně do Olšice?“ optal se velitel, když spatřil Szendreie.
„Jedete, pánové,“ ujistil je a v plné parádě se vydrápal na cestu, „jsem János Szendrei, pandurský kapitán z Olšice!“
„Promiňte pane bratře,“ zasmál se jezdec, slezl z koně a už tiskl kapitánovi ruku, „Mikuláš Zamarovský! Pan podžupan vzkazuje vaší osvícené paní pozdravení a jako odpověď na její naléhavou prosbu o pomoc posílá tohle třicetičlenné banderium.“
Načež vyňal z torny rozpečetěný list a předal jej Jánu Szendreiovi. Kapitán jej ani nemusel vidět, pochopil a bylo mu do smíchu.
„Vaše pozdravení vyřiďte Její milosti,“ rozverně pravil, „župa je, jak vidím, ve správných rukách!“
Třebaže pánové přijeli s křížkem po funuse, stejně vyrazili Szendreiovi dech. Tak rychlou odpověď na žádost o pomoc nečekal, už jen proto, že hlavní zástupci župy, tedy župan a podžupan, byli obvykle jen těžko k zastižení, a pokud ano, ne vždy jevili ochotu k podobnému „mrhání“ lidmi i penězi. Velcí páni totiž rádi cestovali a nechávali se hostit, jak přikazoval mrav.
Zamarovský si jeho údivu všiml: „To víte, ten pošuk Végh dokonce přepadl průvod pana župana Csákyho, tak to se ví, že si to Jeho urozenost nenechala líbit...“
„Aha, tak proto,“ odtušil Szendrei.
„Ale to není všechno,“ pokračoval pobaveně velitel trenčínského banderia, „on už byl dokonce v Žilině a žádal, aby byl soudně řešen jeho spor s matkou o dědictví!“
„A proč jste ho nezatkli?“
„Páni na magistrátu mysleli, že je to nějaký blázen, a když měli zatykač, bylo již pozdě!“
Szendrei si povzdechl.
„A kde je delikvent teď?“ optal se Zamarovský a zkoumavě se ohlédl po netrpělivě čekajících pandurech. Ján mu vcelku popravdě odpověděl, že „delikvent už není“ a hned vysvětlil, že se dávno stáhl a že již není důvod zasahovat. Zamarovský se nejprve zatvářil rozmrzele, ale posléze převládl na jeho tváři úsměv. (Válčit s děvčaty a kocovinou je nesrovnale větší zábava, než se nechat zapíchnout nějakým ničemou se zrezlou šavlí)
„Dobrá, přesto by bylo neslušné nepoctít Její milost návštěvou,“ pravil oficír a už se škrábal zpět do sedla, „pořádně mi kručí v žaludku!“
„Tak štastnou cestu! Už to není daleko,“ oznámil Szendrei. Zamarovského překvapilo, že je kapitán nedoprovodí, hned vzápětí však spatřil důvod. Rozkošnicky si blondýnku prohlížel: „To je ale pěkné kuřátko! Jen pojď, snad se nás nebojíš!“
„Budeme se brát, pane,“ odvětila bez bázně. Szendrei po ní nervózně mrkl. Nezbývá však pateticky dodat, že by jejímu plavému půvabu snadno odpustil i zubatější narážky a úskoky.
„Gratuluji, kapitáne,“ prohodil Zamarovský, usmál se na zvědavou Zuzku a popohnal koně, „doufám, že se uvidíme v Olšici... musíme navečer zařídit nějakou zábavičku, když už zločinec nehrozí, tak si alespoň zatancujeme!“
Lidka pročesávala Zuzce vlasy jako nějaké kontesce a dobrosrdečně se pousmívala nad sestřiným švitořením.
„Tak on tě nechce?“ bezstarostně se optala. „Z toho si nic nedělej, dej mu čas a uvidíš, jak změkne!“
„Však si z toho taky nic nedělám,“ opáčila Zuzka, „au! Jemně! Vždyť mě hřebelcuješ jako koně... určitě jsi mi vytrhla vlas!“
„Ale Zuzanko! Ty si o ten chlapecký sestřih přímo koleduješ! A panské způsoby by ti šly, ty si na mě cvičit nemusíš! A když sebou nebudeš tolik třást, nebude to bolet.“
„Já sebou netřesu!“
Lidka s úsměvem ponořila hřeben do zlatavé záplavy a skoro až závistivě chválila: „Ty máš stejně tak nádherné vlasy, snad kdyby byly trochu kudrnatější...“
„Tomáš Marček má úžasné vlasy,“ skočila jí najednou Zuzka do řeči a zasněně pokračovala, „skoro jako čert, spíš čertík. Zrovna krásně kudrnaté, hned bych mu je výskala...“
„No Zuzko,“ vyprskla smíchy starší sestra, „Copak se ještě dozvím? Nepůjdeme radši?“
„A co pentle?“
„Hned budou, ostudo! Sloužit ti je horší, než obsluhovat Žofii!“
„A ty tancovat nebudeš? Ten Zamarovský taky vypadá moc hezky, třeba by si ti taky líbil!“
„Ráda bych, ale nejde to! Ráno jsem v tom kostele sotva stála, což takhle můžu tančit? Ne, ne, budu se dívat a hlídat tě.“
„Mě? A proč?“
„Hádej, můžeš třikrát,“ dovázala Lidka i druhou pentli a přisedl k sestře.
„Nevím, kam míříš a ani to vědět nechci! A abys věděla, první tanec má stejně Janík, pak až Zamarovský a úplně nakonec to rychtářské pometlo...“
„No právě!“ poťouchle se zasmála. Zaslechla zvuk dveří, to vcházela tetka.
„Už byste měly jít, holky,“ prohodila Belláková, „tedy jestli tam chcete být v čas! A Zuzko, žádné hlouposti!“
„Já? Proč zase já?“ vyhrkla s předstíranou ukřivděností plavovláska.
„Neboj se, tetičko, dohlédnu, aby jí někdo nestrhl pentle,“ obrátila se k Bellákové rozesmátá Lidka a poháněla sestřičku ke dveřím, „tak pojď, Zuzko, a nedělej ostudu!“
Mladší sestra na ní dotčeně nasyslila tváře, pohodila ledabyle copy a vytancovala z chalupy.
„Tenhle stůl taky do rohu! Přeci tu o něj nebudeme zakopávat,“ rozkazoval hostinský Korhol a otřel si potem se lesknoucí čelo. „Sakra, to byla dřina!“
Posadil se na hranu jednoho ze stolů, zarovnaných podél zdi a těžce oddychoval. Letmým pohledem zahlédl primáše i kontráše a zaslechl, jak vyzkoušeli zvuk svých houslí. Byl natolik nepřeslechnutelný, že se všichni hned obrátili jejich směrem, ale když poznali, že ještě nenastal ten pravý čas, vrátili se k družného hovoru.
Místnost se zaplnila hlavně s příchodem Zamarovského a jeho mužstva, už notně posíleného barončiným vínem. Chlapi se nejprve obdivovali popelavě plavým vlasům zámecké Cilky a namlouvali si uhihňanou služtičku k prvnímu tanci. Avšak jak Szendrei s Uherem vykutáleli ze sklepa sud, slétli se na ně ti násoskové jako vosy na med a nedali pokoj, dokud Korhol sud neotevřel.
Tomáš Marček se zatím poškleboval olšickým ženičkám, které mohly na cizích ozbrojencích oči nechat a nahlas je porovnávali s vlastními „línými strejci“. Pak ale zpozorněl i on, neboť byl pravý čas hledat družku. Jen aby náhodou nevyšel ze cviku prohodil pár slov s hezkou Maryškou a už si lačně prohlížel Zuzku s Lidkou, tísnící se v davu. Mladší sestra měla olšický kroj, jehož čerň a modř hezky ladila s plavými vlasy, spadajícími přes ramena ve dvou copech.
Na Lidku kroj nezbyl a ani jej nepotřebovala. Mimo vší pozornost se usadila na židli, odkud měla výhled na celý parket, a trochu závistivě sledovala, jak se páry rovnají k tanci. Byly doby, kdy přemíru mužské pozornosti snášela dost těžce, zvláště když po ní každý alespoň pokradmu pokukoval a když ji každý sám pro sebe svlékal. Nyní však poznala, že by jí byť jen ždibíček takové pozornosti nebyl proti mysli, neboť si připadala jako kůl v plotě. Skoro litovala, že nezůstala s dítětem, Michalem a tetkou v chalupě.
Dědouš Csölle s mladým Mikulíkem na sebe mrkli, vyměnili si pár slov a chopili se smyčců. První tón unikl z houslí a už překrásně prosytil jiskřivou a šumící atmosféru naplněného lokálu. Vdechl život stojícím párům a vznášel se pod stropem v křivkách svůdnějších a rozkošnějších než měla Venuše. Venuší by se tu ostatně našlo tolik, že by ta pravá pukla závistí. Největší pozornost se soustředila na Ilonu s Cilkou, o které se nenechavci a žárlivci (Ondrej) hned málem poprali.
Jakmile se Csölle s mladíkem nadechli k čardáši, Lidka upadla do hotových muk. Sukénky se jí červenaly před očima, chlapci, plácající se do bot jí přišli nudní, usměvavé tváře splývaly v jednu, na které nebylo po smíchu ani památku. Její vlastní. Upokojila se poté, co ji jeden ze Zamarovského chlapů požádal o tanec, rozzářený, jak hezkou perlu vyloupl. Zkusila to chvilku, než ji slabost přiměla, aby se usadila zpět. Nikoliv už trudnomyslně. Nyní viděla slavnost ve všech zářivých barvách.
Smála se od ucha k uchu, jen spatřila, jak neohrabaný Szendrei funí vedle mrštné Zuzky, které létají copy na všechny strany. Chvilku sledovala jeho sloní podupávání, než upřela zrak na Tomáše Marčeka, který si vodil Cilku. Šlo jim to dobře, soudě podle toho, že Marček stíhal do tance i konverzovat. Dokonce tak dobře, že se oba po tanci vytratili kamsi ven.
Zuzana si zatím proklestila cestu k sestře, vláčíc za sebou kapitána jako uvolněný šátek.
„Takhle to nejde, Jene,“ bránila se. „Byla bych tak podupaná, že bych si už v životě nezatancovala!“
Ján Szendrei nevypadal, že ho to nějak zvlášť mrzí, třel si rukávem zpocené čelo a pokukoval po Iloně s Ondrejem. Zuzka jej pustila a kapitán hned přisedl k Schillerovi, který celou dobu seděl v rohu jako dobrácký křen, kterého baví zábava ostatních, nebo to alespoň velmi soustředěně předstírá. Jednoduché počty, nyní byli křenové dva.
V tom se opět vynořil Marček s Cilkou, a protože bylo hlavně děvče hodně schvácené, mladík ji posadil a namířil si to přímo k Lidce se Zuzkou. Mladší sestra se mohla přetrhnout, ale Marček s čertovských úsměvem nabídl tanec Lidce.
„Půjč si radši sestřičku,“ poradila mu a protože Zuzana bez dlouhého váhání kývla, byla ruka v rukávě. Starší sestra si záhy rozvzpomněla na svůj slib a dávala dobrý pozor, aby Marček nezavlekl Zuzku nějak na seník, tak jako Cilku. Byla to však lichá obava, uřícený chasník totiž hbitému děvčeti sotva stačil, natož, aby jí šeptal do ouška nějaké nepravosti.
Všeobecné veselí kazil akorát Ondrej Javor, který střežil Ilonu jako sedmihlavý drak a za nic na světě ji nechtěl přepustit jinému. Liduška sledovala jeho žárlivé výstupy až s poťouchlou radostí. Venku zatím padla tma a musely se rozžhnout svíce. Dorazil správce Reichert, písař Pišta Rák mu za hlasitého pobrukování nesl svítilnu.
Schiller a Szendrei ho hned běželi přivítat, vděčni za to, že mohou předstírat aktivitu. Reichert rozvalil své rozložité tělo na přinesené lenošce a po chvíli, když se trochu vzpamatoval z té dlouhé cesty z kaštělu (pár set metrů), nabídl tanec rozkošné Cilce. Teď už neposkakovaly jen dva copy a dva páry rozkošných plných ňader, ale i správcovo panděro. Reichert nezabíral místo na parketu dlouho, rychle se unavil a šel si pro víno.
Zábava postupně upadala, až se páry sloučily ve skupinky a pak v jeden velký rej. Lidka ospalýma, napůl zavřenýma očima pozorovala, jak se Ján Szendrei při tanci tiskne k Zuzčině plavé hlavě, jak se opírají čelo o čelo. Spatřila také Kamenského, držícího Dorku.
Lidka upadla do spánku, a tady neviděla, jak usnul starý Csölle, ani jak Mikulík přestal hrát, neboť mu to samotnému nešlo. Možná by tam zůstala až do rána, kdyby ji neprobral hlučný spor, který se rozhořel mezi Ondrejem a Zamarovským. Přirozeně šlo o Ilonu, který se skrývala za milencem jako plachá laňka.
Dnes už nikdo nezjistí, kdo zasadil první ránu, ale těch dalších padlo požehnaně. Ovíněné hlavy dělaly své, rysy mužských ztvrdly, zaťaté pěsti si hledaly cíl. Tanec, který přišel, byl sice ohnivý jako čardáš, ale o poznání bolestivější. Vypukla strašlivá mela, neboť za Ondreje se postavili všichni olšičtí a byla jich přesila, za Zamarovským zase stáli jeho ozbrojenci, chlapi jako hory.
Zuzka se běžela schovat k Lidce, ta ji objala a přitiskla k sobě. Každou chvílí se plavovláska kousala do rtu, povzdychávala nebo vypískla, to když dostal někdo známý nakládačku. Lidka jí nejprve žertem zakrývala oči, aby ji to násilí nekazilo, různě ji trápila, ovšem to všechno jen do chvíle, než se boj přesunul blíže k nim. Ještě, že si ti ochmelkové nešavlovali, to by asi padaly končetiny a mnohdy i vlastní, vzhledem ke značné opilosti některých rváčů. Mlátili se pěstmi, řezali se židlemi jako koně a otloukali si hlavy o stěny, až to dunělo.
Sestry nemohly utéci jako většina děvčat, cesta ke dveřím byla zahrazená tím klubkem pěstí a údů. Musely tedy naslouchat odpornému řevu zápasníků a sotva mohly něco podniknout, když je jeden z těch rváčů zmerčil.
„Á pipky,“ ozval se a už se chystal odnést si chudáka Zuzku právě tak jako hospodyně, která jde zaříznout slepici. Zuzana kopala, Lidka ji neohroženě bránila, ale nic by je bylo nezachránilo, kdyby se zezadu nepřihnal Szendrei a nerozbil násilníkovi džbán o hlavu. Zmizel ve vřavě právě tak, jako se objevil, a sestry se vyčerpaně sesuly na svá místa. Odkudsi se vynořil Mikulík, svěřil jim do ochrany housličky a hned asistoval Ondrejovi s Uherem, kteří vyhodili křičícího Zamarovského oknem. O kus dál si Marček spletl zápasícího Schillera s protivníkem a vylil mu na hlavu plnou číši. Hned nato si nejspíše uvědomil, že co se sluší na rváče a ochlastu, nesluší se na dvorného kavalíra, a hned „zachránil“ vyděšenou Cilku. Zatáhl ji pod stůl a v mžiku byli samý polibek a samá laskavost.
Boj zatím odezníval, člověk není z kamene a marná snaha, marné chvástání, většinou bolí každá rána, která nepadne vedle. Síly také ubyly. Ztráty měli o chloupek větší trenčanští a tím pověstným chloupkem nebyl nikdo jiný než defenestrovaný Zamarovský. Jediným, kdo skutečně prohrál, a to na celé čáře, byl však hospodský Korhol, kterému udělala ta cháska z hospody kůlničku na dříví. Rval si z té spoušti vlasy na hlavě, až ho Maryška musela utěšovat.
Kamenský se na věc díval z lékařského hlediska a tudíž viděl hodně. Dokonce i víc, než chtěl, protože vidlička, zapíchnutá v hýždích, byť trenčínských, není nic pěkného ani zdravého. Stejně jako jsou vykloubené prsty přinejmenším neestetické...
Zuzka zatím hledala Szendreie a oddychla si, když jej spatřila celého. Padal sice na pravou nohu a na levačce měl zřetelný otisk zubů, ale netvářil se nijak nešťastně. Blondýnka k němu úlevně přicupitala, políbila jej a Lidka duchaplně poznamenala, jak je to štastné zakončení perného dne.
Jakkoliv byli předtím chlapi rozkacení, nyní mezi nimi zavládla naprostá shoda, Schiller si na troskách hospody připíjel s potlučeným Zamarovským, Ondrej se smál. Návrh svést všechna zranění na boj se Štefanovci byl jednohlasně přijat.
„Dobrého dne přeji, vaše urozenosti,“ pravil Zamarovský, jako by mluvil s županem, „ráčím vaší ctihodnosti sděliti, že je ten lotr Végh vypuzen a že jsem neztratil jediného muže!“
Nato se shromáždění rozesmáli a hned pobízeli písaře Ráka, ať panu županovi napíše.
„A pak, že plýtvá pan župan lidmi a penězi!“ radoval se pan Zamarovský.
To už Lidka a Zuzka slyšet nemusely, doprovázeny Szendreiem, vyšly do noci. Kapitán jim nesl svítilnu a občas mlčenlivě mrkl po Zuzce, která mu pokaždé vrátila lehký úsměv. Chladivý noční vzduch a líný slabý větřík byly příjemnou změnou oproti vydýchané hospodě. Na okraji Olšice je uvítal psí štekot.
„Dál už půjdeme samy,“ ozvala se Lidka a pobídla uculující se Zuzku, „pojď, vostudo.“
„Dobrou, Jene!“
„Dobrou noc.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
