» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."

Caesar

počet přístupů: 2141434

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Šire ve světě Ševelení ::

Lara	publikováno: 16.12.2009, 4:28

Hmm


	Jsme ve světě pejsků vrtících ocásky. Šťastní, jsou tak šťastní. Neznají nic jiného než radost. A samozřejmě, neuvědomují si to. Žádná nebezpečí, žádné nástrahy. Šire je jeden z nich. Takový roztomilý jezevčíkový psík… Haf vrrr haf, to je podivná ulice, takovou ulici jsem tady ještě neviděl. Zvídavý pes, moc zvídavý. Vydal se temnou uličkou. Šlo slyšet jen jeho tiché ťapkání. Uprostřed stojí velká lampa, svítí a světlo vrhá na pouliční kostky vlnící a svíjející se nedbale zasazeny. Jako by někdo vedle něj byl. Někdo nebo něco podivného. Vrrrr. Naježil se. Takový pocit jakživ nezažil. Otáčí se a vidí stín. Tohle není můj stín! Nemůže být! Je tak hubený a děsivý! Stín promluvil hlasem šustícího listí:“šššš ssss šššš sssnad by ssses nebál svééého vlasssstního ssstínu. Ššššš, buď tišššše a nassssloucheeej. Zavedu tě na míííssssta, o kterýýých jsi nesssslyšel, nikdy jsi je neviiiiděěěěl. Bude sssse ti to líííííbit, uvidíííííš. Ukojíííí to tvou zvědavossssst. Vždyť chccceššššš poznááávat viď?“ Hlas ukolébal Šira do vod zapomnění. Najednou nevěděl, kam patří. Neměl kam jít. Jediné co si přál, bylo vydat se do toho záhadného světa ševelení. „Psssst nic neříííííkej, vidííííím, že ssssses rozhodl. Tak pojď. Prostup mnou. Mé oči branou ti budou.“ Šire se zadíval do prázdných škvír a padal, padal, padal. Dál a dál jen dál do hloubi, do propasti temnoty, odkud už není návratu. Do stínů ševelení. Ztratil vědomí. Když se probudil, pocítil neskutečnou bolest v hlavě. Prohánělo se mu v ní na tisíce drobných suchých lístečků. Bylo to podzimní listí. A šustilo, škrábalo ho uvnitř jeho lebky. Kňučel, nevěděl si rady, nemohl nic dělat. Naprostá bezmoc. Ššššššššššššš Šššššireeeeee. Kdo to byl? Kdo to volá? Jsi to ty? Ukaž se! Kde jsi? Nevidím tě! Pomoz mi, pomoz! Prosíííím! Prosím. Prosím… To jssssem já Šireeeee, jsssssem uvnitř tebeeee, ty jssssssi uvnitř mneee. Sssssnad by sssssesss nedurdiiiil, to tady nessssstrpíííííme. Zavrť ocáááássssskem, no taaaak. Přece ti nevadííííí, že jsem v tvéééé hlavěěě. Víííím, že mne miluješššššš. Šire radostně vrtěl ocáskem, cítil se šťastnější a spokojenější než kdy dříve. Konečně mám někoho, s kým mohu sdílet sám sebe, své já. Neustále a pořád. Budeme si hrát, stíne. Budeme si hrát. Vyskakoval, hopsal, běhal a v jeho hlavě se dále prohánělo suché listí. Bolest mu začínala být svým způsobem příjemná. Otupělá a sžitá. Byl unaven, velmi mocnou silou polapen. Schoulil se v koutku a usnul. Ve snu se mu na chvíli zjevila stará vzpomínka, na městečko, jež ještě včera znal. Kde vyrůstal. Na jeho domov. Jeho přátele. Ozvalo se prasknutí, pomalu mu praskala hlava. Krev se řinula a trhlinou v lebce tlačilo se suché listí, ševel a temnota. Psssssssssssssssssssssssssssssssst! A dossssst! Kňíííík Kníííík, bolest, nesnesitelná bolest. Oči zalité slzama. Nedopusssstíííím, aby jsssssi mne dosssstal ven, to přeci nechceššššš. Vííííííššššš to. „Nechci, omlouvám se, nechci!“Hustá krev se řinula z rány. Musssssíme jííííít tam, na to míííísssssto, na tu loooouuku, tam tě vylééééčččíííí ze vššššech vzdorůůůů a potom už sssspolu budeme navěky. Šel, jako by tu cestu znal odjakživa. Přes lesy fialových stromů, bahnité potoky blaha a hladu, svíravé planiny soužení až k vytoužené louce. Uprostřed stála stará kamenná kašna. Nebyla moc pevná, bortila se. Působila šedivě a studeně. Jde z ní chlad. Brrrr. Je zima. Mráz se zabodává hluboko do kůže jako ledové krystalky v podobě jehliček. Velký třes. Špatně se dýchá. Z té zimy se dusí. Má žízeň. Šire se tedy sklání, chce se napíti v naději, že ve vědru bude vody. Je tam jen led. Křišťálově se blyští a oslňuje. Jako drahokamy. Cenný poklad. A je pryč. Šire je pryč. Tedy už není tam, kde byl. Je ještě hlouběji v zapomnění. Ve svém zmařeném osudu. Ocitá se v pokoji. Všude spousta hraček. Autíčko, balónek, vše je v modrobílém provedení. Až na tu žlutou zář okolo. Zalévá ho pocit dětinskosti. Chechtá se, je to nepřirozený smích. Připadá si, že chce upoutat něčí pozornost. Proč to dělá? To není on! Chiii chii chíííí. Uvnitř bránice jej šimrá oranžové pírko. Nemůže se přestat smát. Je bláznivý, šílený, bezmocný proti smějícím se a tančícím vnitřnostem v jeho těle. Šimráá, to tak moc šimráá. Nemůže najít místo, kde by se poškrábal, jako by nebylo. Spíše snad se nalézá někde pod kůží. Slyší sípání. Vydává se za tím zvukem. Nachází další hračku. Není však jako ostatní v pokoji. Místy jsou skvrny růžové a červené. Je to klauník. Místo očí má dva černočerné křížky jako obrovské zející jámy. Místo nosu jenom nozdry. Rty černé a bez výrazu. Někdo mu našeptává, aby se jich dotknul. Ššššš. Pomalu napřahuje svou packu. Tlamička se otevírá. Je v ní spousta malých ostrých zoubků. Slizký jazyk ledabyle leží. V koutku se usazují hleny. Šire pocítí nutkání je olíznout. Má žízeň. Není co pít. Přepadá ho zoufalství. Něco se v něm vzpouzí. Na co čekáááššššš, udělej to…víííšššššš, je to pro tvéééé dobro. Jako vššššše co tady děláááááššššššš, vššššše co ti řííííkáááám, co ti šššššeptááám. Šire vytáhne jazyk a ponoří jej do koutku klauníka vedle jeho ostrých zoubků přímo do louže hlenů. Cítí se blaze. Hleny se táhnou. Snaží se ukojit žízeň. Opojná břečka. Odporné fekálie. Klauník náhle rozevře hubu do širokého úsměvu přes celou polovinu hlavy. Šire zvrací, již to nevydržel. Vyblinká i kus své duše. Prudce. Má pocit, že zvratky pocházejí až z hloubi jeho srdce. Kusy natráveného jídla a vzpomínek, kus jeho duše. Tak ssssse mi to líííííbííííí Šššššššššššššireeeee. Milujiiiii tě Ššššššireeee, vííííííšššššš to. Otevře dveře žlutého pokoje. Vedou někam do podzemí. Je překvapený. Vše mu zde příjde chvílemi tak cizí, nepochopitelné, nesrozumitelné. Utrpení. Tišššššššššššššššššššššše! Vššššššše je přirozenéééééééééé. Všššššššššše zde. Prochází jeskyní dál a hlouběji tam, kde světlo nedopadá. Je neuvěřitelné vlhko. Ve vzduchu je cítit slaná mléčná tekutina. Skapává z krápníků po stěnách. Šire ťapká v těch loužích. Lepí se mu na tlapky. Mlask. Vstoupí do velké místnosti. Nad ním se rozprostírá hvězdná obloha. Je to fascinující podívaná. Tak moc jich ještě neviděl. Je uchvácen. Jak jsem takovou krásu mohl dříve nepoznat. Jak jsem bez ní mohl žít. Za tenhle pohled bych vyměnil cokoliv. Vprostřed místnosti zrak upoutávala malá křišťálová studánka. Šire přistoupil blíže. Na jejím dně, pod klidnou čistou hladinou, se skrýval starodávný zdobený klíč. Probudila se zvědavost. Na té krásné průzračné vodě bylo však něco zlověstného. Poslední hlásek záchrany. Jak jen může rozčeřit tak poklidnou hladinu? Nemožné. Ponořil dovnitř tlapku a opatrně vytáhl klíč. Tekutina nejevila známky pohybu. Kýchl. Zbytek všeho starého, který zbýval, odešel. Už v něm není ničeho. Jen nicoty, jen stínů, jen ševelení listí. Opět pohlédl na klidnou hladinu. To co uviděl, byl odraz. Obraz jeho stínu. Dále již to nebyl on. Jen to srdce tlouklo stejně jako dříve. Srdce bylo navždy zamčené uvnitř temnoty. Velké masivní dveře pozvaly jej dál. Lákaly ho svým kouzlem. Otočil klíčem. Cvak. Soudná síň, jež osudnou se stává, poslední vodítka dává, spílá, zpívá, z ní návratu není zpět. Nespatří již nikdy svět… Svíjející se zkroucená postava s nazelenalou kůží. Dříve snad bývala člověkem. Mozek vypouklý, vystouplý, hybridní. Všechny údy se jí kroutí. Žene ji sexuální pud. Je to samec. Na první pohled zjevné. Nemravné tyranizující stvoření. Jeho penis je stále připravený a tepající. Je na něm usazena krev. Erotizující nádech obskurnosti. Perverzní jedinec. Žije ze své slasti z bolesti druhých. Všichni jsou druzí, neb jen on je první. Je počátek všeho. Rozsévač. Promluví skřípavým hlasem. „Šire, jsem rád, že jsi přišel. Zvládl jsi cestu, velmi dalekou. Zpočátku jsi se snažil rozvzpomenout. Avšak bolest byla příliš velká, časem jsi toho nechal. Bylo to pro tebe jednodušší. Proto jsi teď zde. Podařilo se ti zapomenout na vše. Teď budeš moci být navěky s námi. Jako jeden z nás. Přivádět další a další pro mne. Neb já jsem ten jediný, kdo kdy bude žít. Pohleď vzhůru.“ Ukázal směrem ke svému mozku, na kterém vyrostl strom a dům, snad kdysi domov. „Tohle jsi zahodil. Dobře jsi udělal. Nestálo to za to. Náš svět, ten je mnohem slastnější. Svět šeptání a ševelení. Kde si vánek slyšíš hrát. A už pojď blíže. Mám na tebe chuť.“ Stvoření se celé nesnesitelně chvělo… Nad světem šťastných psíků, kde všichni prožívají jen radost, se stáhla mračna bolesti a zármutku. Nalezli svého milého přítele Šira v potemnělé uličce rozsápaného. Orgány se povalovaly všude okolo. Spousta krve. Střeva. Srdce však ještě tepalo uprostřed toho všeho. Psíci truchlili. Plakali, naříkali. Bolest je trhala na kusy. A Šire si mezitím hrál s motýly v říši ševelení.


celkové hodnocení autora: 89.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Gilbert Cunninghamm	21.12.2009, 19:59:32

Graciézně nechutné a odporně blahosklonné.... Fujky! A přesto úchvatné.... myslím, že za tu "disgusting!" si zasloužíš jedničku :)

amazonit	16.12.2009, 4:27:39

Vítej, asi taky začnu hodnocení jedním hmmm. Příběh začíná tak nějak jako pohádka, ale nakonec se to zvrtává. Přijde mi to takové chtěné, jako bys chtěla trochu šokovat, komplikovat to, vyhrotit celý příběh. Co se psaní týká, začátek mi přijde poněkud rozpačitější. Místy trochu vadí úsečnost, která tu je a také slovosled, který není vždy ,,hladký" a zcela přirozený. Minimálně na tomto by se dalo zapracovat a možná ubrat na nějaké té morbidnosti. -svítí a světlo vrhá na pouliční kostky vlnící a svíjející se nedbale zasazeny. - lepší by bylo vrhá světlo a zdá se mi, že ta věta není dokončená nedbale zasazeny a ... -Šlo slyšet - šlo slyšet je spíše hovorové nebo místní spojení, jít je skutečně jen sloveso pohybu


ze dne 21.12.2009, 20:05:30
Lara: Ano souhlasím, nějaké podivně stavěné věty tam jsou. Sama jsem ti toho všimla. Šokovat jsem ani moc nechtěla, spíš jsem jen nechala plynout mou mysl. A takhle to dopadá :). Potřebovala jsem se prostě nějak odreagovat a vybít mé negativní pocity. A je špatné psát hovorově? Další mé texty, slibuji, nebudou již toliko zvraceníhodné:)