|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Umění, přátelství a chtíč ::
 Adicts |
publikováno: 16.12.2009, 4:51
|
| Hravá utopie o umění, přátelství a chtíči:) |
| |
|
|
Dvě třetiny lidí považují listopad za nejsmutnější měsíc roku. Píšou to v dnešních novinách, které právě čte můj kamarád Filip. Jako každý pátek sedí v naší oblíbené retro kavárně a čeká na mě. Rozvaluje se na kožené pohovce s geometrickým vzorem z 60. let a netuší, že se oba právě díváme na stejný článek.
Samozřejmě bych si k němu měl jít sednout a ne stát za jeho zády, když tu máme sraz, ale já rád pozoruju svoje kamarády, když o tom neví. Vidím je pak v jiném světle. U Filipa je to ale spíš už jen zlozvyk, protože ho znám líp než sám sebe.
Stejně jako dvě třetiny národa nenávidí podzim. Každý rok ty tři měsíce protrpí v depresích, ze kterých ho dostávají jen počítačové hry, psaní a vysedávání v kavárnách. Se mnou. Jiné kamarády nemá a o přítelkyni od svých patnácti jen sní. Přitom má literární talent, zajímavou osobnost a hezké rysy. Ty ale schovává za dlouhé splihlé vlasy, které spadají na odřený kožený kabát. Bohužel vypadá spíš jako úchyl než lamač dívčích srdcí.
Filip otočil stránku a jeho ruka najednou cukla (při jakémkoliv vzrušení trpí tiky). Něco se s ním děje. Asi to souvisí s uměním, protože se zastavil u kulturní rubriky. Filmová premiéra, recenze divadelní hry, křest knížky. Nic z čeho by se člověku tajil dech. Ani Filipovi ne. Cukání ruky u něj musela způsobit jedině upoutávka na literární soutěž.
DOKONČETE KNIHU A STAŇTE SE ZNÁMÝM SPISOVATELEM NAPSÁNÍM JEDINÉ KAPITOLY.
„Trochu povrchní, ne? Snad do toho nechceš jít!“
Místo odpovědi Filip vyjekl jako malá holka. Jeden z důvodů proč o něj žádná nestojí. Když se můj introvertní kamarád uklidnil z šoku, který jsem mu způsobil, potvrdil mi, že se chce soutěže zúčastnit.
„Takže ten spisovatel má rozepsanou knížku, který chybí poslední kapitola. Ten kdo podle něj napíše tu nejlepší, vyhraje balík peněz a kontrakt s nakladatelstvím?“
Filip kývnul a začal mi vyprávět o čem dílo je. O co líp píše, o to hůř mluví. Jeden z důvodů proč je pořád sám. Málokdo mu totiž rozumí. Kromě mě vlastně nikdo. Filip mluví potichu, strašně rychle a navíc nevyslovuje koncovky. Pořád při sobě nosí tužku a blok. Když něco potřebuje říct, napíše to. V restauraci. Na úřadě. V obchodě. Holka, která porozumí jeho mluvě, bude ta pravá.
Musím ale přiznat, že tentokrát mám problémy i já. Abych Filipovo rozuměl, musím se plně soustředit. Dneska to ale moc nejde, když má šichtu ta blonďatá kurvička. Vypadá prostoduše, vulgárně a odměřeně. Děti bych s ní mít nechtěl, pro sex s ní bych ale zabíjel. Jenže ona už dva roky říká ne.
„To co vždycky?“ ptá se mě otráveně. Čím je arogantnější, tím víc jí chci. Navíc má hlubokej výstřih, ve kterým se pohupuje přívěšek ve tvaru písmene K. K jako kurvička. Její průmyslová krása naprosto přehluší Filipova slova.
„Promiň. Můžeš mi to říct znova?“
Chudák Filip. Musí se cítit hrozně, když už mu nerozumím ani já. Snažím se odpoutat od spalující touhy po lascivní servírce, která mi právě donesla zelenýho medvěda.
Piju absinth s cukrem a šlehačkou a poslouchám nedokončený příběh. Je to celkem zajímavý. Hlavní hrdina je chytrý a atraktivní, ale trochu bezradný. Jako životní kompas mu slouží rady jeho kamaráda, na kterých si postupem času vybuduje závislost. Přitahuje spoustu holek, žádná mu ale není dost dobrá. Žádná ho totiž dostatečně neinspiruje a „neposouvá ho dál“, tak jak to dělá jeho kamarád.
„Potřeboval bych tebe v sukni,“ řekne jednou opilý svému rádci, kterého lehce zamrazí.
Autorem všech rad je totiž jeho přítelkyně. Rádce vždycky přišel domů, svěřil se co kamaráda trápí a ona vymyslela jak z toho ven. Kamarád ji dosud nepoznal. A ani nepozná, řekl si falešný rádce, který začal mít strach, že by po jeho lásce kamarád zatoužil.
Čas plyne, kamarádi se schází čím dál míň, až se téměř přestanou vídat. Jednoho dne se náhodou potkají. Bezradný kamarád jen září. Měl nehodu a v nemocnici ho ošetřovala překrásná sestřička s moudrýma očima, do které se okamžitě zamiloval. Rádce v ní podle popisu, jména a názvu nemocnice poznává svou dívku.
Přítelkyni ani kamarádovi, kterého opět začne vídat, nic neřekne. Masochisticky z jeho úst poslouchá vývoj jejich lásky a nechápe, že s ním jeho holka stále zůstává. Ani on ji ale nedokáže opustit.
Konec předposlední kapitoly.
Takhle jsem si v hlavě sesumíroval Filipův tok nesrozumitelných slov. Byla to pro mě lepší volba než číst zdlouhavou přílohu v článku, kterou on přelouskl za pár minut. Já jsem během nich sledoval kurevsky dlouhý nohy arogantní číšnice.
„Tak tohle se dá buď totálně zpackat nebo bravurně zakončit. V prvním případě knížka skončí jako telenovela, v tom druhym se z ní může stát povedená psychologická věc.“
Filip souhlasí a dokonce už má prý jasnou představou, jak docílit druhé možnosti. Konkrétní plány mi ale nesdělí. Rozpovídá se naopak o tom, že samotná soutěž není tak důležitá jako to, kdo ji vyhlašuje. Záleží mu na ní jen kvůli autorovi. Mluví o něm víc a víc, ale já už ho moc neposlouchám. Kurvičce totiž spadl na zem talíř a já se místo slov svého kamaráda zabývám pohledem na její velkej kulatej zadek, kterej vybízí k rozkoši.
xxx
„Nemůžu uvěřit, že se to děje. Čekal jsem na to dva roky.“
„To já taky.“
„Proč jsi mě teda pořád odmítala?“
„Měla jsem svoje závazky.“
„Teď už jsi volná?“
„Volná a ke všemu svolná.“
Po týhle větě se ke mně kurvička otočí zezadu a já konečně pronikám do … pondělního rána. Za ty dva roky se mi tohle zdálo snad stokrát.
Budík, jekot kočky a bolest hlavy. Začátek týdne jak má být. Zamáčknu telefon, omluvim se svojí siamce za to, že jsem jí šlápl na ocas a polykám ibalgin. Hlava mě bolí každý pondělí, i když v neděli nikdy nepiju. Vysvětluju si to jako předpracovní stres.
V devět hodin ráno vcházím do velký oranžový budovy, kde už tři roky pracuju. V pomerančovym baráku se tísní dvanáct firem. Ta naše navrhuje obálky na knížky.
Máme pět ilustrátorů, tři grafiky, dva picture editory, jednu sekretářku a velkýho ředitele, mě. Firmu jsem zakládal jako fanoušek literatury, kterýho štvou obaly bez jiskry a nápadu.
Prosadili jsme se celkem rychle, protože na trhu nebyla konkurence. Obaly se samozřejmě navrhovali, ale nakladatelé to většinou odbyli nějakou levnou fotkou nebo obrázkem.
My jsme si s obálkou vyhráli. Pohádky, sci fi literatura, detektivky i klasika. Ať šlo o jakýkoliv žánr, naše obrázky byly propracované až na kost.
Obálky plnily detailní přání autorů a zároveň vzbuzovaly vzrušivý zájem čtenářů. S rostoucím prodejem knížek se zvyšovaly tržby, což úspěšně trvá do dnes.
Naší velkou chloubou je, že jsme nepřešli na masovou výrobu. Stále si udržujeme poctivou práci malé firmy. Jsme možná trochu pomalejší, ale autoři si rádi počkají. Ví totiž, že jim naše návrhy zvednou prodeje.
„Dobrý ráno. Jakej byl víkend?“ ptá se mě Andrea, naše jediná sekretářka.
Jako každé pondělí mi právě zpříjemnila den alžírskou kávou.
„No, doufám, žes měla lepší.“
V těchto slovech se skrývá pravda o tom, že jsem sobotu i neděli strávil ve společnosti svojí kočky, porna a dvou pavouků v koupelně.
O tom ale Andrea nemá ponětí. Stejně jako ostatní věří mým historkám o imaginární přítelkyni, se kterou už dva roky žiju. V práci chci působit seriózně.
„Všechno je lepší než bejt sám,“ povzdychne si obtloustlá dívka, která marně shání přítele.
Svatá pravda, pomyslím si, když se za ní zavřou dveře.
Pročítám si poštu a nestačím se divit, kolik aktivity lidi vyprodukujou v pondělí ráno.
Příkladem je moje sestra, která mi už od sedmi plní mail novejma vtipama.
Ranní ptáčata jsou i lidi z novin, ze kterých naší firmě přišla nabídka na obal nové knížky.
DOKONČETE KNIHU A STAŇTE SE ZNÁMÝM SPISOVATELEM NAPSÁNÍM JEDINÉ KAPITOLY. Kde jsem to jenom viděl?
Vzpomenu si na pátek a mezi nohama, prsama a zadkem blonďatý servírky mi prosvítá Filipovo nadšení z literární soutěže. Kdyby mi o ní neřekl, mail rovnou mažu. Soustředíme se spíš na umění než na lacinou komerci. Kvůli Filipovi si ale nabídku schovám k dobrou. Ještě se může hodit.
Nadšení se mého kamaráda od pátku drží zuby nehty, protože mi stihl poslat už pět příběhů, které by zakončily nedopsanou knížku. Nechápu proč mu na tý pitomý soutěži tak záleží. Samozřejmě že jako neznámý autor touží po publikaci, ale tahle forma zviditelnění mi na něj vůbec nesedí.
Nepravděpodobná je i touha po finanční odměně. Filip pochází ze zámožný rodiny, kde s ním sice nikdo nemluví, ale má kde bydlet (v luxusní vile ze 30. let) a co jíst (živí se převážně kaviárem a suši).
Vilu s ním obývá psychopatická matka, která od čtyřicátých narozenin pracuje jen na údržbě stárnoucího těla a despotický otec, který Filipa od dětství přehlíží. Znám ho jen z jeho vyprávění. Nikdy jsem ho neviděl a ani pořádně nevím, co dělá. Asi nějaký podnikání. Peníze jsou každopádně jediným důkazem jeho otcovské lásky.
xxx
„Jdem na oběd?“ ptá se mě ilustrátor Radek.
„To už je poledne? Pondělní ráno vždycky hrozně rychle uteče. A to jsem kromě čtení pošty nic neudělal.“
„To říkáš v poledne pokaždý,“ usměje se kolega a vyrážíme do Zelenýho jablka.
Nemáme to daleko. Stačí přejít chodník a za pár minut už sedíme v populární restauraci okolních firem. Každý host hned po příchodu pochopí název podniku. Na zdi je totiž fototapeta s lehce oroseným zeleným jablkem. Rosa na fotce vzbuzuje žízeň, čemuž odpovídá cena zdejšího pití. S Radkem jsme tenhle marketingový trik prokoukli už při třetí návštěvě.
Jinak to tu ale máme rádi. Dobrý jídlo, rychlá obsluha. Co víc si přát. Kromě levnějších nápojů mě nic nenapadá.
„Takže napíšeš jenom jednu kapitolu a uvedou tě na obálce jako spoluautorku?“
„Jo. Je to sice jen jedna kapitola, ale je poslední. Vlastně napíšeš to nejdůležitější.“
Panebože já o tý soutěži slyším už všude. Snažím se dialog nevnímat, ale pronikavý dívčí hlasy nejdou přeslechnout. Ten hlubší mi navíc někoho připomíná.
„A už ji máš napsanou? O čem to vlastně je?
„Jsem v půlce. Je to taková romantika. Milostnej trojúhelník.“
„Hmm. A myslíš, že máš šanci to vyhrát?“
„To nevím, každopádně bych byla fakt šťastná. Dokonce už mám pseudonym. Kateřina Veliká.“
„Hmm, dobrej. Když to vyjde, vyrazíme na pořádnou kalbu.“
„To musíme tak jako tak. Mám dlouhej tejden, potřebuju voraz.“
Zvědavost mi nedá a otočím se, abych zjistil, jak vypadá ta pipka, která tak touží po literární slávě.
Blonďatý vlasy, velký prsa a tupej arogantní pohled. Jsem celkem v šoku. Kurvička chce být spisovatelkou.
„Co je? Ty je znáš?“
„Ne, ne. Ta zrzka mi jen někoho připomínala. Splet jsem se.“
„Škoda. Ta bloncka je dobrá.“
Kurvička snad rajcuje všechny chlapy. A to jsem si myslel, že Radek je spíš na jemný typy. Doma má éterickou černovlásku.
Moje pracovní výkonnost se nezlepší ani odpoledne. Pořád musím myslet na vulgární krásku a její řeči o soutěži. Ne že bych předpokládal, že by mohla napsat něco smysluplnýho, její touhy po výhře by se ale dalo využít.
Začnu vyřizovat poštu.
ČÍSLO ČTYŘI JE NEJLEPŠÍ. TU BYS JIM MĚL POSLAT, píšu Filipovi.
Mojí odpovědi se dočká i šéfredaktor novin. Prozatím jsem mu nabídl setkání u pracovního oběda.
xxx
„No, zajímavý by to bylo, kdybych mohl volit vítěze,“ usměju se na vedoucího novináře nejčtenějšího deníku. Sedíme spolu v retro kavárně, kde nás obskakuje kurvička. Vzhledem k celotýdenní šichtě ji naštěstí nešlo minout.
„No, toho si samozřejmě vybere spisovatel. Možná by ale něco šlo vymyslet ohledně top desítky.“
Tak to je uplně nejlepší, nemusím se rozhodovat mezi chtíčem a přátelstvím, pomyslím si.
„Vítěznou desítku volí odborná porota, vy byste ale mohl vybrat jedenáctou kapitolu jako divokou kartu tvůrce obálky.“
A sakra. Čeká mě nepříjemná polemika. Filip nebo Kurvička?
Zatím vede Kateřina Veliká, která se o mě právě otřela boky. Její lacinost nezklamala. Jen co zaregistrovala šéfredaktora u mýho stolu, nasadila něžnej přístup plnej úsměvů a doteků. Asi tuší protekci.
„Do kdy se posílají kapitoly?“ ptám se šéfredaktora.
„Do čtvrtka. O víkendu bych vám poslal výběr a v neděli večer byste mi odmailoval váš tip. Platí?“
Kývnu a sahám po cukru do kafe. Můj bože ta kurvička se podbízí víc než jsem doufal. Na talířku jsem nahmatal složený papírek. Uvnitř je vzkaz.
VYBER MOJI KAPITOLU JAKO DIVOKOU KARTU A DOSTANEŠ TO, O ČEM DVA ROKY SNÍŠ.
„To servírky můžou? Poslouchat hovory hostů?“ dráždím tu nemorální blondýnu, když projde kolem našeho stolu. Zrovna u něj sedím sám, šéfredaktor si odskočil.
„Jak jim to chceš zakázat?“ odpoví mi s úsměvem, který jsem u ní ještě nikdy neviděl. Coura.
„Myslíš, že to půjde zařídit?“ Při těch slovech se nakloní tak, že se zlatý Káčko dotkne mýho krku.
„Uvidíme,“ odpovím zastřeně v počáteční agonii vzrušení.
Nemám ji rád. Neobdivuju ji. Nebaví mě. Vzbuzuje ve mně ale tak silnou touhu, že na ní nemůžu přestat myslet. Potřebuju ji dostat, abych zas mohl normálně žít. A tohle je moje šance.
Zdá se, že jsem se rozhodl. Filip má talent a prosadí se jinak a mnohem líp než v týhle pitomý soutěži. Stejně by mu spíš uškodila.
Cestou z oběda se ale ozvou pochybnosti. Jak můžu kuli sexu zradit kamaráda? To je přece šílený. Možná to není jen chtíč. Třeba mě k tý krávě vážou nějaký zvrácený city.
Ve výtahu dilema uzavřu úvahou, že případnou lásku stejně zjistím až po sexu.
S příchodem do kanceláře je moje mysl ještě jasnější. Čím dál jsem od kurvičky, tím líp mi to myslí.
Zasedám ke stolu a dochází mi, že ke stresu z rozhodování nemám žádný důvod. Filip přece umí psát a odborná porota ho mezi nejlepších deset určitě zařadí. Pokud náhodou ne, začnu to řešit až v neděli. Do té doby to nemá smysl.
„Milane, pojď schválit obálku,“ vytrhne mě z myšlenek Andrea.
Vcházím do zasedačky, kde se na mě z obrovského plátna usmívá svůdná černovláska
Annabel. Vleže se opírá o lokty a před sebou má notýsek se svojí podobiznou. Knížka s názvem Annabel hledá návod na štěstí vypráví o dívce, která je i přes svou krásu a životní úspěch v jednom kuse nešťastná.
I přes věčnou nespokojenost občas zažívá vzácné chvilky štěstí. Na její vkus je jich ale moc málo. Napadne ji zapisovat všechny šťastné okamžiky do notýsku spolu s poznámkou, co ji ke slastným pocitům vedlo. Když je sešit plný, začne podle něj žít.
Výsledek je pozitivní a Annabel o něm začne psát blog, který sleduje čím dál víc lidí. Ve víru popularity dostává její život úplně jiný rozměr.
Nápad sotva dvacetileté spisovatelky se mi líbil. Sladké, jednoduché a přitom chytré. Vzácná kombinace, které nešlo odolat.
Shodou náhod to samé můžu říct i o autorce, která jakoby Annabel z oka vypadla. Nebylo by těžký ji mít v posteli. Sladká, jednoduchá, ale měl bych si s ní ráno co říct. Jenže já řekl ne. Kurvička je prostě kurvička. Jsem otrok vlastního vzrušení. Dokud ji nedostanu, žádná jiná ve mně touhu nevzbudí.
„Tak co na ni říkáš?“ ptá se mě Radek.
„Dokonalá,“ obdivuju upřímně Annabel v černobíle verzi. „Jenom ten notýsek udělej barevně. Ať je vidět, že teprve díky němu dostal její život spád.“
Paráda. Obálka je hotová a dokonce týdne už mě čeká jen flákání alias čekání na schválení obálky autorkou (to už je jen formalita) a nakladatelem (to bude o něco napínavější). Každopádně do neděle vypouštím páru. Pak mě čeká těžký rozhodnutí. Filip nebo kurvička?
xxx
Začínám se modlit, aby porota Filipovu kapitola opravdu vybrala. Ten kluk to vážně prožívá. Sedíme v retro kavárně a on nemluví o ničem jiném. Kurvička je u našeho stolu častěji než obvykle a hází na mě významné pohledy. Zřejmě začíná tušit moje rozhodovací muka.
Už to nevydržím a odcházím na toaletu, abych se s ní střetnul na chodbě.
„Doufám, že podpoříš mě a ne toho němýho podivína.“
Buďto je vážně tak hloupá nebo hřeší na mou absolutní oddanost. Urážkou mého kamaráda si to přece může jen zhoršit.
Jen na pár sekund při pohledu na ni uvidím odraz reality. Obyčejný obličej, oplácaná postava. Na první pohled možná zaujmou dlouhý nohy a velký prsa. Obojí ale v nic moc kvalitě. Jak bych mohl zradit kamaráda pro tuhle mdlou blondýnu?
Moje mlčení ji zjevně znervózňuje.
„Máš strach, že nesplním slib?“
Teď to fakt vystihla. To je to poslední o čem přemýšlím. Cítím se čím dál svobodnější. Dva roky otročiny už stačily.
„Možná bych ti mohla dát malou zálohu.“
Zadržený dech. Prudké vzrušení. Teplo po celém těle. Tak jsem se cítil, když mě ta coura začala líbat a dráždit rukou zároveň.
Trvalo to asi jen deset vteřin, během kterých jsem se znova stal oddaným otrokem.
Aniž jsem něco řekl, bylo jí jasné, pro koho se rozhodnu. Spokojeně odešla pokračovat v práci. Svého otroka nechala stát na chodbě s neukojenou touhou po jejím těle, která byla silnější než kdy jindy.
xxx
Uf. Nemám nejmenší chuť těch devět set příspěvku číst. Dokonce se nezmůžu ani na těch deset vybraných. Je mi jedno, co napsali. Filipovo jméno mezi nimi není a tím to pro mě končí.
Koukám do monitoru a mám mizernou náladu. Do mailu šéfredaktorovi jsem napsal jméno Kateřina Veliká, ale radostný vzrušení mi to nepřineslo.
Ten její blábol jsem musel hodě upravit, aby to vypadalo aspoň trochu věrohodně. Ale stejně jí nevyberou, což je pro mě jediná útěcha. Přítomnost v top desítce jí přinese radost jen na chvilku, za to já se už jednou pro vždy zbavím otroctví. Otrocké touhy po kurvičce. A jí zbydou jen oči pro pláč. Spisovatelka z ní nebude a bohyně mých tužeb, díky kterým se mohla cítit výjimečně, už taky ne. Bude z ní opět jen vulgární blondýna s tupým pohledem.
xxx
Vulgární blondýna s tupým pohledem mi právě donesla zelenýho medvěda. Ani jsem nehnul brvou. V pondělí jsme si to rozdali na místních záchodcích a já ji navždy vypustil ze života i erotických představ, který o ní byly značně přehnaný. Větší nudu jsem nezažil. Udělal jsem se jen díky fantazii o stvořitelce Annabel.
Za to teď se cítím pod psa. Filip je určitě zklamaný a to jen mojí vinou. Můj věčně frustrovaný kamarád mohl mít konečně důvod k radosti a já mu to zkazil.
Sedím v retro pohovce a čekám na něj.
Začínám mít divný pocit. Nikdy nechodí pozdě. Navíc se mi už týden neozval. Přisuzoval jsem to depresím ze zklamání a dál to neřešil.
Tok chmurných myšlenek přeruší zelenooká rusovláska sedící naproti, která obdivně vzhlédla ke vchodu. To samé udělala okatá brunetka v rohu u okna. Kurvička se zastavila na půl cesty mezi stoly a barem. Čelist spadla i mně.
Všichni, z chlapů teda jen já, zíráme na charizmatickýho hezouna s úsměvem na rtech. Filip se ostříhal, narovnal, elegantně oblíknul a evidentně zbavil depresí.
„Nazdar kamaráde!“ A naučil se mluvit.
Tentokrát bych potřeboval blok a tužku já. Z šoku se nezmůžu na slovo.
„Vyhrál jsem tu soutěž!“
Ten člověk se snad už dočista pomátl. Vždyť se nedostal ani do top desítky.
„Psal jsem pod pseudonymem,“ řekl Filip jakoby mi četl myšlenky.
„Zítra to bude oficiální. Táta mi to oznámil před půlhodinou. Na tuhle chvíli jsem čekal celej život.“
Nechápu čím dál víc. Co s tím má společnýho jeho otec? A jak to, že s ním po letech promluvil?
„Jak to, že to tvůj táta ví dřív než je to oficiální?“ vyslovím další z mých dotazů nahlas.
„Protože vítěze vybíral on. Konečně si mě začal vážit.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 29 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
