|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Setkání 12 ::
 Amater |
publikováno: 19.12.2009, 5:38
|
Fan fikce na anime Loveless. Když bylo Ritsukovi deset let, před jeho očima zemřel v plamenech jeho bratr. Odkázal mu svého bojovníka Soubiho. V tomto světe existují páry - Fighter - ten který pomocí slov bojuje a Sacrifice - ten, který za bojovníka schytává rány. Páry jsou různé, ale vždy jsou si velmi blízcí, dalo by se říct závislí na sobě po všech stránkách. Fighter vždy na slovo poslouchá Sacrifice.
Seimei, bratr Ritsuki se Soubim tvořili pár Beloved. Po jeho smrti utvoří Soubi s Ritsukou pár Loveless.
Příběh je koncipován k manze k desátému volume, kdy se Soubi odzví, že Seimei žije. |
| |
|
|
Obraz a klíč
„Kio, nedívej se tam a nepřistupuj.“
„Děje se tam něco?“ Kio zvědavě nakoukne. Strne. „To je přece Soubi! Je u velkého plátna. Tak to je blbé.“
„Už celé dva dny tak sedí a maluje.“
„Dva dny? A co maluje?“
„Chryzantémy.“
„Tak to je vážné.“ Kio a Seji poodejdou a dívají se na Soubiho jak velmi pečlivým tahem na plátno udělá čáru. Kio cumlá lízátko.
„Možná bych o něčem věděl!“ Vytáhne mobil a vyťuká číslo, které uzmul v soubiho mobilu.
Zabiji ho. Zabiji toho bojovníka, který sledoval Ritsuku. Toho, který se mi vysmíval. Jak Seimei jmenoval? Nisei. Byl tak sebejistý, že se mu nic nestane a měl pravdu. Mladý, nezkušený a já jsem tam jenom stál a poslouchal. Měl jsem to udělat hned tam - na místě. Zabít ho. Kdyby nebylo toho hlasu z telefonu, který tak dobře znám a kterému nemohu odporovat. Hlas ze záhrobí. Hlas, o kterém jsem si myslel, že ho nikdy neuslyším.
Čára. Další tah a další květ chryzantémy. Proč zrovna je kreslím?
Seimei. Bolí to víc než, když jsi mě tady nechal samotného. Jak jsi to mohl přežít? Nebýt tvých slov, že mám být s tvým bratrem, byl bych mrtvý. Správně to tehdy řekla ta mladá holka z Breathless. Je to šokující a není to správné. Ale co teď vůbec je správné? Zdá se mi, že svět je vzhůru nohama. Máš nového bojovníka a do nedávna jsem ani netušil, že Sacrifice lze vyměnit. A lze vyměnit i bojovníka? Nebo pouze jsi vyměnil Sacrifice? Sensei říkal, že škody v tomto směru mohou být hrozné a já vím, o čem mluvil. Proč to děláš Seimei? Proč? Samé otázky a žádné odpovědi.
Tah štětcem. Ještě další. Obraz bude hotov. Miloval jsi chryzantémy, zatímco já je nenáviděl, ale teď je to květina, kterou potřebuji vytvořit.
Jak hluboko to jde do minulosti? Možná dál než tuším, dál než jsem ochoten akceptovat. Znal jsem tě vlastně nebo ne? Myslel jsem, že ano, ale teď nevím. Nejsem si ničím jistý.
Jen ta krvavá minulost se možná týká Ritsuki. Mám pravdu nebo ne? Proč jsi ho nechal sledovat? Byl ti dražší, než jsem kdy byl já? Byl ti něčím víc? Poslal jsi mě, abych ho chránil. Ale nebylo potřeba, abys předstíral smrt. Bylo to strašné, když jsi zemřel. Potácel jsem se mezi životem a smrti, ale to co jsi řekl do telefonu, víš, je stokrát horší, než tehdy ty plameny v kterých jsi zahynul. Měli - mají všichni pravdu, že jsem pro tebe byl nástroj, hračka? Nechci na to myslet, nechci vůbec nic. Proč jsi to udělal, proč to nemohlo zůstat stejné, jako když jsi byl živý?
Vždy jsem tě poslouchal na slovo. Proč jsi mně odložil?
Soubi se zarazí uprostřed myšlenky a jeho tvář se zamračí, protože na obraze objeví nedokonalost. Obraz musí být dokonalý.
Byl jsem nedokonalý, Seimei? Proto jsi mně vyměnil? Proto ses mě zbavil a našel někoho jiného? Měl jsi mě dost? Ne, nechci na to myslet! Nechci to vědět anebo ano?
Opraví ten malý kaz na lístku květiny.
Vyměnil, odložil, nechal, opustil… víří mu hlavou. Začíná se mu špatně dýchat. Neee! křičí, ale slova mu prochází hlavou a ne vypadnout. Co mám dělat?
Seimei řekni, proč?! V duchu bezmocně řve, ale na tváři se nic neobjeví. Ani záchvěv myšlenky. Drží štětec nad plátnem a sleduje prázdnýma očima chryzantémy. Sklání štětec. Zničím je, když koutkem oka zachytí drobný předmět vedle obrazu, který tam položil.
KLÍČ.
Drží se klíče jako své záchrany. Klíč od Ritsuki. Jeho sacrifice a zároveň jím není. Kdo jim teď je? Seimei nebo Ritsuka? Klíč myslí na něj. Klíč k jeho domu. Možná k jeho srdci. Uleví se mu. Vztáhne k němu ruku a zastaví ji, jak se bojí ho dotknout. Vzpomene si, jak mu ho Ritsuka dal. Kdy to bylo? Nemůže si vzpomenout. Ten klíč a tolik různých významů.
Tolik to pro něj znamená.
„Co tam dělá?“zamumlá Kio stále s lízátkem v puse.
„Klíč. Dívá se na nějaký klíč. Přijede tvůj přítel už brzy? Je na na samotné hranici.“
Kio přikývne. I on má o něho starost.
„Nevím. Není úplně svým pánem.“
Ritsuka. Jeho Sacrifice. Mladší bratr Seimeiho a přece odlišný. Nikdy mu nepřišlo zvláštní, že ho tak rychle přijal. Stačilo vyslovit jméno Seimei. Bylo mezi bratry něco víc? Ne. To ne. Je to pro něho asi ta nejhorší myšlenka. Ritsuka svého bratra opravdu miluje. Ví to. Jak mu má říct tu krutou pravdu? Ritsuka chce vypátrat, kdo Seimeie zabil. Jak mu říct, že není po čem pátrat? Jak mu říct, že ho slyšel a říct mu to nebo ne? Smrt Seimeiho toho tolik zničila. Zničila jeho život, život rodiny a hlavně život Ritsuki.
Seimei to musel vědět, přinejmenším tušit nebo ne? Trochu od něj bezohledné.
Byl už takový, když jsem s ním bojoval? Byli jsme pár. Sacrifice a fighter. Měli jsme se znát a nakonec znali jsme se opravdu nebo to byla všechno lež? Neměl bys to říkat. Neměl bys na něho tak myslet. Není… není co, řekni to nahlas.
Neee!
Udělá další tah štětcem. Obraz je skoro hotový.
Ne není. Něco chybí. Ale co? Sáhne po dalším štětci a jiných barvách. Růžová, bílá. Něžné barvy stromu Sakury. Stín a světlo.
Ritsuka a jeho klíč. Vše se točí kolem něj. Jaký vlastně je? Ne, nedá se to říct slovy. Ritsuka je Ritsuka a on se stále ještě mění od doby, co ho poznal. Někdy se sám nepoznává. Ritsuka ho k sobě přijal a dal mu to, co mu nejvíc chybělo, ale proč to udělal?
Začne kreslit svoje oblíbené květy. Květy Sakury. Krásně křehké květy a přece silné. Ach ano, pousměje se, připomínají mu Ritsuku.
Co má dělat? Když slyšel hlas Seimeiho byl, je ještě v šoku. Co má dělat?
Nejdřív zabiji toho bojovníka a potom… Co potom? Nevím.
Štětec v jeho ruce klesne. Vždy za něj rozhodovali ostatní a najednou musí rozhodovat sám. Proč vlastně dal ty dvoje květy dohromady? Nepatří k sobě. Vznešené chryzantémy a křehké květy Sakury. Tak rozdílné. Stejně jako jeho dva Sacrifice. Seimei, koho vlastně jsi chtěl? Koho jsi potřeboval? Mě ne. Byl – je, bude to někdo jiný? Ten nový fighter. Toho jsi potřeboval? Silnějšího fightera? Co má on a co nemám já. Proč?
Od vchodu se ozve nějaký hluk, ale Soubi ho neregistruje. Dívá se na obraz. Vezme klíč a pevně ho sevře v dlani.
„Pusť ho, Seji. To je ten, kdo pomůže Soubimu,“ řekne Kio se stopou nechutí. Nejraději by měl Soubiho pro sebe a nerad vidí, jak je zas v područí bratrů Ayagových. I když Ristuka ,díky bohu, je jiný než jeho bratr Seimei. Je dobře, že Seimei zemřel.
„Školák? Kio, ty ses zbláznil!“
„Kio, co se stalo Soubimu? Naposled jsme se viděli před dvěma dny a neozývá se mi. Když ho volám. Ignoruje mě,“ozve se netrpělivě Ritsuka. Kio se Sejim se na něj zadívají. Dvanáctiletý kluk, možná až moc hezký. Na ruce má náplast. Ocas a uši jasně dokazuji jeho sexuální zkušenosti. Seji se na něho nevěřícně dívá.
„Neříkej Kio, že...“
„Hlavně to neříkej před Soubim,“ zarazí ho v půlce věty a otočí se k Ritsukovi. „Už dva dny kreslí a kreslí a okolo něj… No, běž se podívat sám. Bojím se o něho. Tebe poslechne. Musí ne?“ Seji, poslouchá s úžasem té podivné konverzaci. Proč by Soubi měl poslouchat dvanáctiletého fracka? Kio se podívá znechuceně na lízátko a vyhodí ho. Mračí se.
„Rodinná záležitos,“ řekne bez dalšího komentáře Ritsuka. Vejde dovnitř a Seji chce něco říct.
„Mlč. To je věc Soubiho,“ zarazí ho zamračený Kio.
„Soubi, to je hezký obraz,“ ozve se měkký hlas Ritsuki.
Soubi ztuhne. Jak?
Ritsuka odloží školní tašku a usedne vedle něho. „Už dávno jsem se měl podívat, kde trávíš čas, když nejsi se mnou. Byl jsem sobecký.“
Soubi otočí hlavu k Ritsukovi. Až moc dospělá slova na dvanáctiletého chlapce. Jenže má za sebou toho víc, než kdokoliv jiný. Podívá se na něho pozorněji. Od té noci, kdy za ním přišel a chtěl po něm, aby s ním odešel, vypadá jinak.
„Nic moc. Nemusel jsi. Není to důležité.“ Mimoděk pevněji sevře klíč. Proč je tady? Co chce? Proč přišel? Bojím se toho. Bojím se toho, co chce mi říct.
Dívají se do očí toho druhého. Oba v nich vidí temné stíny. Proč zrovna já?
„Ale pro mě je to důležité. Měl jsem to udělat už dávno, Soubi.“ Soubi se chvěje. Ten jeho hlas a blízkost. „Víš od toho dne, co jsi ke mně přišel domů…,“ nedořekne, ale oba vědí, který to byl den. „Víš, přemýšlel jsem, co tě mohlo rozhodit, že jsi chtěl opustit celý svůj život kromě mě.“
Soubi přikývne.
„Seimei ti řekl, že mě máš chránit.“
Soubi bez váhání přikývne. Nechápe kam Ritsuka směřuje.
„Vždy ho poslechneš. Posloucháš ho i teď, když je po smrti a to natolik, že mně nic nechceš říct a musím na to přijít sám.“
Soubi opět přikývne nic neříkající. Vezme opět štětec do ruky. Zachvěje se, když slyší další slova.
„Otoč se ke mně!“ Jasný příkaz. Soubi skloní hlavu a celým tělem se otočí k Ritsukovi. Sedí naproti sobě.
„Podívej se na mě!“ Další příkaz. „Nechci ti přikazovat, ale vím, že to sám chceš. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem to poznal, že je to pro tebe jednodušší a potřebuješ to. Pro mě ne,“ říká tišším hlasem. Ritsuka se na něho dívá stejně jako Soubi. „Teď to bude příkaz. Ber to jako jasný příkaz. Pokud ho nemůžeš splnit, protože ti Seimei něco řekl, řekneš mi to. Rozuměl jsi tomu Soubi?“
„Ano.“ Soubi přikývne a přemýšlí, co mu chce Ritsuka říct.
„Co tě mohlo Soubi tak rozhodit? Jiný bojovník ne. Škola, práce, ne. Daří se ti. Seven Moons a její on line hra taky ne.“ Soubi se pod každým slovem chvěje a kamení. Začíná chápat kam Ritsuka směřuje a začíná se bát. Chce něco říct, ale neví jak.
„Musel to být šok. Musel to být šok i pro mě, pokud jsi žádal něco takového. Ale kromě poslouchání Seimeiho máš přikázáno mě chránit. Proto jsi mě chtěl vzít sebou. Dlouho jsem se nad tou hádankou trápil a ty na ni znáš odpověď, ale nic nechceš říct.“ Ritsuka se váhávě nadechne a uhne očima. Pak se podívá do jeho tváře. Na rozdíl od jeho do dospělé. „Soubi řekni, Seimei není mrtvý, mám pravdu.“
Soubi otočí hlavu. Nechce se dívat na Ritsuku, až z něho dostane pravdu.
„No tak Soubi!“ křikne na něho. „Ovládá tě ještě teď?!“ chytne ho za rameno a třese jim. „Neřekneš mi to Soubi? Prosím.“
Soubi se zachvěje a zavře oči. Nechce vidět Ritsukův výraz v tváři, až mu to řekne. Na tu bolest, kterou zažije.
„Je naživu.“
Ritsuka pustí jeho ruku a Soubi si uvědomí jak málo se ho Ritsuka dotýkal. Vždy to byl on, kdo se ho dotkl, políbil.
„To je dobře.“ Soubi otevře oči a udiveně se na něho podívá. „Soubi, proč to udělal?“
„Nevím,“ řekne tiše. „Já nevím.“
„Tentokrát mluvíš pravdu. Chtěl bych, abys mi vždy říkal pravdu.“ Soubi si uvědomí, jaká byla obludná smrt Seimeiho. Jedná velká lež a Ritsuka nenávidí lež. Je toho na něho moc. Měl by být bezstarostný a zatím musí vyřešit věci, které řeší dospělý. Místo prvních schůzek, poznámek ve škole, tak má mě a problémy se smrtí bratra. Umí se tak dobře přetvařovat až to děsí.
„Určitě měl důvody, proč to udělal,“ ale i jemu to připadá prázdné.
„Neomlouvej ho, Soubi. Pro tohle není důvod.“
Soubi si uvědomí, že přes veškerou zkušenost, kterou doposud získal, stále věří na dobro a zlo a přísně je odděluje. Možná proto ho tak přitahuje, možná proto ho miluje. A možná jen proto, že je to Ritsuka - jeho sacrifice.
„Já jen – chtěl jsem tě chránit.“
„Já vím, že jsi chtěl a děláš to dobře. Budu se tě ptát a ty mi odpovíš, ano.“
„Ano.“ Soubi klidně přikývne. Je mu lépe. Jako by přítomnost jeho sacrifice vše vyřešila. Teď nemusí nic. Je tak rád, že ho tady má a rozhodnutí není na něm. Udělá všechno, co bude Ritsuka chtít.
„Chci zjistit, proč to Seimei udělal. Pomůžeš mi?“
„Ano.“ On sám to chce vědět.
„Koho chceš zabít. Soubi?“ Ten zamrká a ve tváři se mu objeví provinilý výraz. Jak to může vědět?
„Soubi, kdo to je? Právě jsi mi to svým výrazem řekl. To je příkaz!“ Soubi přivře vzteky oči. Takhle pitomě se prozradit.
„Fighter od Seimeiho!“ zahučí neochotně. To mu může říct. O tom nedostal příkaz nemluvit, i když by to rád zatajil. Ritsuka vytřeští oči.
„Tím chceš říct, že... To není možné! To muselo být hrozné a kruté. Promiň, to jsem nevěděl,“ omlouvá se mu překotně. Skočí mu do náruče a sevře ho ve svých pažích. „Promiň, a já tu na tebe křičím. Jsem hlupák.“ Soubi je v šoku z toho že má Ritsuka v náručí, ale rychle toho využije a pevně ho k sobě přitiskne.
„Slib mi, že ho necháš být. Soubi slib mi to.“ Ritsuka se dívá do jeho rozzářených očí. Soubi mu to ochotně odkývá. Přemýšlí, kolikrát by toho mohl využít. Je nádherné ho držet v náručí. Upřeně upírá svoje modré oči na Ritsuku a jednou rukou mu jemně přejíždí záda. Je tak rozkošný, krásný.
„Soubi, je ti něco?“
„Ne, nic. Já, nechám ho být.“ Ví, že ten slib dodrží. Ritsuka teprve teď si uvědomí jeho náruč a ruku na zádech. Vymaní se z jeho náruče a začervená se. Pořád si na jeho dotyky nemůže zvyknout, ale jsou pro něho příjemné i nepříjemné. Zastřihá ušima. Neví, jak se v té chvílí chovat. Skoro nikdo se ho nedotýká a on si to ani nepřál, a pak přijde Soubi se svými doteky. Ignoruje jeho žádostí, aby ho nechal být.
„Jak jsi věděl, co chci udělat?“ zeptá se a pohodlně se usadí myslíc, že nejhorší má za sebou. Má ho tady a může se na něho dívat. Držel Ritsuku v náručí a byl tak spokojený a on je… Vždy mu dojdou slova, když chce o Ritsukovi cokoliv říct.
„Ty květiny a začínám tě docela dobře znát.“
To jsem tak průhledný, napadne Soubiho. Oba tam sedí, dívají se na sebe a uvažují.
„Soubi,“ řekne váhavě Ritsuka.
„Ano?“ Napřímí se. Z ničeho nic má pocit, že teprve teď to přijde nejdůležitější.
„Jestliže... jestliže Seimei ti dá příkaz, splníš ho. Mám pravdu. I kdybys mě měl zabít?“ Ritsuka to říká klidným nezúčastněným hlasem. Soubimu to dojde.
„Ty jsi to tušil. Ty jsi to věděl od začátku. Proto ses mě na to ptal.“
„Ne, nevěděl, ale později jsem měl pocit, že mě někdo sleduje, že se kolem mě něco děje. Nějaká síť… Víš, co se říká: Mít přítele blízko sebe a nepřítele ještě blíž.“ Soubi je ohromený. Nikdy by netušil, že…
„Takže já jsem byl nepřítel?“
„Ano“ řekne popravdě Ritsuka a začervená se. „Kdybys mi řekl, že Seimei je mrtvý…,“ nechá slova vyznít do prázdna.
„Chápu.“
„Ty nic nechápeš!“ řekne trochu divoce. „Kdybych ti neuvěřil, tak ti nedám nikdy ten klíč. Stal ses pro mě důležitou součástí, Soubi. Takže co uděláš Soubi, když ti dá takový příkaz.“
„Už jsem ti dal jednou odpověď. Ale to se změnilo, hádám, že mám pravdu. Odpověď už je neplatná. Já nevím, Ritsuka.“
„Ale já to musím vědět, čí příkazy budeš plnit. Moje nebo Seimeiho. Mám ho rád, ale po těch dvou letech se ptám, zda jsem ho vůbec znal. Víš, že dva pány nemůžeš mít. Promiň mi to.“
„Proč, promiň mi to?“
„Protože tě nutím rozhodnout se. Vybrat si mezi mnou a tvoji druhou přirozenou polovinou.“ Oba po těch slovech zmlknou. Má pravdu - Soubi není Ritsukův bojovník.
„A co uděláš ty, Ritsuka, jestliže se najde tvůj bojovník!“ Soubi zaútočí na něj a zažene ho do kouta. Neví, co odpovědět, ale Ritsuka to ví.
„Vždy budeš mým jediným bojovníkem, Soubi. I přesto, že se najde můj fighter.
„Nevykládej nesmysly. Nevíš nic o párech jejich sounáležitosti, jejich přitažlivosti…“ Soubi zvýší hlas.
„Tak jako ty a Seimei?“ skočí mu do řečí Ritsuka.
Soubi zmlkne. Ritsuka má pravdu. On a Seimei by teď měli být spolu a zatím se tady s Ritsukou hádají. Je to proto, že není moji druhou polovinou? Se Seimei jsem se nikdy nehádal. Nebylo to potřeba.
„Nejsem Seimei.“
Tichá slova Ritsuki ho zarazí. Sevře ruku, až se mu klíč zaryje do dlaně. Bolest. Klíč od Ritsuki. Má pravdu. Ritsuka není Seimei. Ten klíč je toho důkazem. Důkazem jejich odlišnosti. Seimei se nikdy neobtěžoval říct o něm komukoliv jinému kromě školy Sedm měsíců, ale když poznal Ritsuku, poznal jeho přátele ze školy, poznal jeho život a i byli na společném výletě. Nejkrásnějším co zažil, byl klíč od jeho domu, aby nemusel prý chodit balkonem. Stejně bude jim chodit dál.
„Já… Seimeiho příkazy jsou ultimátní.“ Odpoví střízlivým klidným tónem. Ritsuka zesmutní a přikývne. Věděl to celou dobu, ale doufal, že…
„Ale…“
„Ale…?“
„Seimei si to možná neuvědomuje. Možná ano, možná ne, nevím. Je tady šance. Před dvěma léty mi přikázal tě chránit a milovat. Nic víc.“ Soubi rozebírá situaci a probírá možnosti.
„A?!“ nechápe Ritsuka.
Soubi se usměje. Poprvé do té noci kdy ho ukládal spát a políbil jeho spící rty, dotkl se ho. Jeho pohled je něžný jako tehdy.
„Milovat. Bráníš se, když to říkám,“ řekne měkkce Soubi. Ritsuka pod jeho hlasem zčervená. „Ale milovat je víc než slovo. Znamená taky chránit. Pokud to nezruší a v této chvílí nemůže a ani nebude moci to zrušit.“
„Proč?“
„Miluji tě, Ritsuka,“ řekne vážně. Přiloží svoji ruku k jeho tváři a jemně pohladí. Ritsuka přemýšlí, co tím Soubi chce říct, ale nic ho nenapadá. Je přece přirozené, že ho má chránit. Chrání ho přece už od začátku jejich setkání před školou. A on přece pro Soubiho dělá to stejné.
„Nerozumím tomu, Soubi,“ řekne nešťastně.
„Nemusíš,“ řekne něžně. „Já to vím a odpověď na tvoji otázku zní ANO. Tvoje příkazy budou ultimátní. Jestliže tě jednou opustím nebo se něco stane, tak to nebude moje rozhodnutí, rozumíš.“ Ritsuka přikývne.
„Tak a teď kdo ti volal?“
„Kio.“
„Kio! Vylez!“ Kio zakleje, ale s úsměvem vyleze.
„Soubi-chan. Nádhernej obraz!“ Spíš děsivý, dodá pro sebe.
„Kio, proč jsi volal Ritsuku?“
„Já a volal? To bych se neodvážil. Vždyť mě znáš!“
„Soubi, nech ho být. To je příkaz!“ dodá pro jistotu Ritsuka. Soubi v duchu zakleje. Určitě ho volal. A Ritsuka začal dost brzy si zvykat na příkazy.
„Zmiz!“ Kio raději vypadne a Sejiho vleče za sebou. Ten se raději schovává celou dobu za Kiem. Spoléhá, že ho ochrání. Ve dveřích se ještě otočí a vidí, jak Soubi s úsměvem popadne Ritsuku a stáhne si ho do náruče, až oba skončí na zemi.
„Lolita,“zabručí Kio už opět s lízátkem v puse. Seji nechápe, odkud ho proboha vytáhl.
„Ty, Kio, nemám někoho zavolat? Přece je tady nemůžeme nechat.“
„Ale ne, oni se jen škádlí.“ Doufám, ale to už dodá pro sebe.
„Pusť mě!“
„Nechci!“ říká Soubi, zatímco ho hladí.
„Soubi, máš mě poslouchat a ne půlku příkazů ignorovat,“ dodává přísným hlasem Ritsuka.
„Ale já tě nedržím,“ řekne pobaveně.
Už zase, když zjistí, že na něm jen leží a Soubi ho doopravdy nedrží. Zůstane tak a hlavu si položí na jeho rameno. Soubi mu víská vlasy. Je mu dobře.
„Stejně si děláš, co chceš,“ zamumlá a zvedne se. Podívá se mu do tváře. Ten se na něho dívá tím zneklidňujícím pohledem, který Ritsuka nechápe, ale je mu z něho divně. Takové horko a opět se začne červenat. Vezme ho za ruku a teprve teď si všimne, že ji má poraněnou. Dotkne se ji a Soubi ji váhavě otevře. Na poraněné dlani leží jeho klíč. Zvedne tázávě oči.
„Zachránil mě.“ Dál to nerozvádí. Není proč. Klíč svoji úlohu splnil a bude plnit dál. Klíč k Ritsukovi.
„Ošetřím ti to.“ Sáhne po brašně.
„Nemusíš, to je v pořádku.“
„Soubi, mlč. Natáhni ruku. Někdy mám pocit, že já nejsem dítě, ale ty. Ty, tím svým chováním mě přivádíš k šílenství.“ Soubi natáhne ruku a soustředěný Ritsuka mu ji ošetří. „Byl bych raději, kdybych nemusel se s tebou dohadovat o každou maličkost. Tak a je to.“ Stoupne si. Soubi si ho přitáhne a obejme.
„Chvilku mě drž. Stejně jako tehdy u tebe doma.“ Ritsuka ho obejme. Pomalu si začíná zvykat na jeho dotyky, na jeho polibky a sám mu je začíná oplácet. Hladí ho po vlasech stejně jako před chvilkou jeho Soubi.
„Jsi mým bojovníkem.“
„Ano.“
„Soubi?“
„Ano.“
„Mám hlad. Vezmeš mně někam na jídlo? A není to příkaz.“ Soubi taky nejedl už dva dny, aspoň to říkal Kio.
„Přání. Víš, že veškerá tvá přání ti splním.“
„Soubi, jaké je tvoje přání? Co si přeješ?“ zeptá se ho. Soubi se na něho zvědavě podívá tím svým odzbrojujícím pohledem. Je první, kdo se ho zeptal, co si přeje. Ví to a odpověď se mu nebude líbit, ale on odpoví. Rty se mu zvlní úsměvem.
„Milovat tě.“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.3 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
3.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
