|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303512 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (38. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 04.12.2009, 6:04
|
|
| |
|
|
Nová cesta
Krásná noc. Ticho, dovnitř se dralo mihotavé světlo loučí. Kaileen strpěla moji zvědavost a nechala mě, abych v rámci nevyřčených mezí objevovala, co jsem na ní neznala. Ovšem připadalo mi, že se v duchu zabývá něčím jiným než mnou.
„Chceš jet pro Lany?“ zeptala jsem se.
„Corita si to zaslouží.“
„Jak se rozdělíte?“
„Právě nad tím přemýšlím. Chceš svůj podíl?“ zadívala se na mě.
„Nejdřív Corita, pak to ostatní, já si ráda počkám,“ odpověděla jsem a čekala jsem přesně tu větu, která následovala.
„Na to jsem se neptala, to je mi jasné,“ zasmála se, přitiskla mě k sobě a přestože to vypadalo, že konečně poznám její rty, odbyla mě polibkem na čelo.
„Doufám, že v boji se mnou počítáš víc,“ naznačila jsem.
„Na tebe nejde zapomenout,“ přisvědčila a zdálo se, že už má konkrétní představu, jak se pomstí. Potěšila ji moje otázka, zda má přesný plán a ráda se o něj podělila. „Nejprve musím zjistit, kolik mají dětí, ty budou mít přednost.“
„Co když i z nich jsou už rodiče?“
„Smůla,“ odpověděla chladně a já jsem se znovu propadla do očí ženy, před kterou se většina ostatních smrtelníků třásla strachem. „Nepřežije nikdo, kdo by mohl mít Ronyho vlohy. Ještě nevím, co udělám s ním, na něm mi nezáleží, moc jsem ho neznala, ale Lany,“ zatvářila se nenávistně, „Lany si vychutnám.“
„Máš na mysli něco přesnějšího?“
„Chce to trochu doladit,“ zákeřně se usmála. „Chytíme ji spolu, ty a já, Lee,“ zasnila se. „Coritu si necháme jako překvapení, určitě ráda uvidí královnu, které tak ochotně pomohla.“
„Opravdu se vydržíš dívat, jak ji Corita popraví?“
„Kdo mluví o smrti? Jsou horší věci.“
„Jaké třeba?“ vyzvídala jsem.
„Uvidíš. Teď mě nechej, ty všetečné štěně,“ usmála se. „Ráda bych se trochu vyspala.“
Ráno jsem byla za největšího spáče, Kaileen mě nechtěla budit, tiše čekala, až se proberu.
„No sláva,“ uslyšela jsem, sotva jsem rozlepila oči. „Už jsem myslela, že vyrazíme až za šera,“ dobírala si mě.
„Kdybys nepovídala.“
„Vstávat, ne že se budeš válet. Nemysli si, že tak budeš vyspávat každý den. Corita nás bude honit obě.“
„Na to se opravdu těším,“ protáhla jsem se.
„Pojď, lenochu,“ zvedala mě. „Umýt, učesat a jdeme. Tempo!“
„Ta tvoje dobrá nálada hned po ránu mě může víš co…“
„Schválně,“ provokativně se usmála.
Sbalily jsme se, což bylo otázkou pár minut, jelikož velký majetek jsme nikdy neměly, a vydaly jsme se rovnou ke koním. Šly jsme pomalu, Kaileen byla za nosiče, mně nedovolila nést víc než vlastní zbraně. Corita už tam na nás čekala a bavila se s domorodci. Pozdravily jsme, ona odpověděla, obě si nás prohlédla, zatvářila se rozpačitě, ale nic neřekla. Její kůň byl připraven včetně batožiny, proto převzala věci od Kaileen a připevnila je ke Girovu sedlu.
Jako bych oběhla půlku kmene, než jsem se rozloučila s T´han, válečníkem Samym, jeho rodinou a rodinami jeho synů. Královna mírně kývla čarodějce, s náčelníkem si podala ruku, z čehož byl nadšený, všem se chválil, my jsme se smály a oni tomu nerozuměli... Kaileen se s nikým víc nepřátelila, chovala se k domorodcům překvapivě chladně, pouze vědmě odpověděla na pár slov, která k ní pronesla. Jinak nic.
„Můžeme ještě den počkat,“ obrátila se na mě Corita, když jsme sjížděly dolů z hory, „nevypadáš moc jistě.“
„Zvládne to,“ odpověděla za mě Kaileen.
„Ty víš, jak se cítí?“
„Vím, kolik snese,“ zlobila se, „ona to zvládne.“
„Jak myslíš, ale pochybuji, že se za pár dní situace v zemi změní, kdykoliv nás mohou napadnout rebelové. Jsi si jistá, že ji ochráníš?“
„Sama se umí bránit,“ připomněla Kaileen.
„Na konci čehokoliv začíná nejhorší krize, to ty víš nejlíp. Vzbouřenci budou nevyzpytatelní, ani prostý lid se nebude chovat jako obvykle.“
„Nepoučuj mě, taky bychom se mohly rozejít.“
„S každým, kdo ti není po vůli, se rozejdeš? Ty nemáš tolik přátel, aby sis to mohla dovolit, Kaileen,“ domlouvala jí.
„Nejspíš to bude tím, že já přátele nepotřebuju.“
„Nechte toho,“ přerušila jsem výměnu názorů. „Zvládnu to, ale nebudu proti, když občas zastavíme.“
„S tím nemám problém, nikam nespěchám,“ pokrčila rameny Corita.
„Měla bys, než ti někdo zasedne trůn,“ připomněla Kaileen.
„Bo si svou zemi ohlídá,“ odpověděla klidně.
„Proč on?“ vyzvídala jsem.
„Protože jsem mu Peal přislíbila. Bo je bohem, který bude stejně prospěšný všem – armádě i prostému lidu.“
„Zajímavé,“ přemýšlela jsem, co tím myslela a napadla mě spousta možností, jak mohl Bo pomáhat nebo naopak škodit.
„Ty se taky nebojíš o Erijce, víš, že Tird se o ně postará, pokud ho požádají,“ promluvila znova. „Dovedeš si představit, jak velká a silná by naše říše byla, kdybychom spojily Peal s tvojí zemí?“
„Byla bych ráda, kdybys to přestala zkoušet. Nic takového se nestane,“ ohradila jsem se.
„Smlouva mezi námi by přesně stanovila pravomoci…“
„Ne.“
„Škoda.“
Kaileen pozorně sledovala nás obě a dokonce se mi zdálo, že na okamžik zapochybovala, zda se má s královnou po všech těch letech usmířit.
Nedokázala jsem jet vkuse, musely jsme několikrát zastavit, ale ani jedna se netvářily, že by jim to vadilo. Večer se dohadovaly, protože se nemohly shodnout na vhodném místě k přenocování, což jsem nakonec vyřešila taktickým úhybným manévrem a navrhla jsem, aby se každý den střídaly, jenže pak nastal problém, kdo bude vybírat první.
„Nejspíš se shodneme, že bude nejlepší, když na lov půjdeš ty,“ začala Corita, načež Kaileen samozřejmě přikývla a bylo znát, že by si v žádném případě nenechala vzít roli živitelky smečky. „Chceš-li uspět, měla bys vyrazit, brzy bude tma.“
„Chytré,“ uznala Kaileen pohoršeně, „ale zítra vybírám místo já.“
„Tak jsme se dohodly,“ potvrdila Corita a Kaileen odběhla.
„Proč bude lepší, když bude lovit ona?“ zeptala jsem se.
„Protože se umí lépe plížit. Kdyby nás zatím někdo napadl, budu platnější jako tvůj strážce a ona jako záloha, nečekaná podpora.“
„To jste vymyslely jenom tak? Bez domluvy?“
„Známe se dlouho, dobře víme, v čem jsme nejlepší. Ovšem nepopírám, že jsem čekala, že právě kvůli tomu se s Kaileen pohádáme. Myslela jsem, že si na tebe sama dohlédne. Stalo se něco?“
„Ne, mělo by?“
„Mělo by,“ odvázala kožešiny, hodila je na zem a víc se o tom nebavila.
I Corita měla ke koním blízký vztah, zatímco já jsem se toulala kolem a sbírala dřevo, ona se starala o ně. Kupodivu i Dart ji bez problémů snesl a mě to naštvalo, protože mě jedinou neměl rád, přitom královnu skoro neznal.
„Zvláštní, že tě strpí,“ řekla jsem jí a položila suché větve na zem.
„Stačí jim nabídnout něco dobrého na zub a koupíš si je. Když ne,“ poplácala Darta a vykročila ke mně, „bič je většinou přemluví.“
„Na něm bys to vyzkoušela jenom jednou,“ naznačila jsem, protože Kaileen by v žádném případě netolerovala, kdyby na jejího miláčka vztáhla ruku.
„Nebylo třeba, snadno se dal koupit. Nikdy jsem koně nezbila, jen vraždím lidi.“
Možná vycítil, že s Coritou se nedá žertovat, nenapadlo mě, proč by ji jinak snesl, když já jsem se o milostpána jakou dobu starala a stejně mě neměl rád. Že by se dobrovolně uvolil a nechal mě nasednout, v to jsem ani nedoufala.
„Na,“ hrábla do své cestovní brašny a podala mi ovoce. „Dej mu to.“
„Sežere mi půl ruky.“
„To určitě ne,“ zasmála se a chytila ho za uzdu. Zatřásl hlavou, jako by se chtěl bránit, ale Corita žádné vytáčky nepřipustila. Nabídla jsem mu dobrotu, on na mě chvilku zíral, dvakrát mrknul, sklonil hlavu a vzal si pamlsek. „Pohlaď ho a naskoč,“ kývla Corita. Dart pohodil hlavou, ale královna ho pevně držela. Odfrkl a nechal mě nasednout. „Pouštět ho raději nebudu, aby tě neshodil, je škodolibý právě jako Kaileen,“ prohodila a vedla koně vedle sebe.
Pár koleček po volném terénu, jeho tělo se pode mnou ladně vlnilo a já jsem přemýšlela, jestli není začarovaný, protože takového jsem ho neznala. Připadala jsem si provinile, ovládl mě zvláštní pocit, že toto jsem měla zažít s Kaileen, ne s Coritou. A vlastně ani bych neměla, ale spíš chtěla.
Corita si více všímala detailů, které vyjadřovaly to, co kolikrát nešlo říct ani v několika větách. Právě toto byla její velká přednost, právě tímto byla nebezpečná mužům i ženám, spojencům i nepřátelům. Dokázala být tak pozorná, vnímavá a ve správnou dobu nabídnout nejžádanější. Kdyby při tom, nedej bůh, použila svoji schopnost… Kaileen byla krvelačná, agresivní, ale ne lstivá a kdybych si měla – oproštěna od citů – vybrat, zvolila bych vždycky Kaileen, protože jakýkoliv kontakt s Coritou byl sice přitažlivým, avšak většinou osudovým hazardem.
První noc spala Corita kus od nás. Chtěla jsem, aby mi to Kaileen vysvětlila, ale ona jen odmítavě zakroutila hlavou a zašeptala:
„Nech ji být.“
Druhý den jela Kaileen vepředu a hrála si na průzkumníka, což ocenil nejvíc Dart, protože se konečně mohl po chuti proběhnout. I v noci byla Kaileen rychlejší a opustila prostor tábora, aby se Corita necítila odstrčená. Zprvu jsem to nechápala, potom jsem si vzpomněla, co mi Kaileen ve vězení říkala – cítí mě, jako zajíc cítí svého lovce.
„Nezvykla by sis?“ oslovila jsem královnu.
„Nevím, dosud jsem to nezkoušela. Takových jako Kaileen po světě moc neběhá.“
„Pravda,“ uznala jsem, „aspoň jednou bys to mohla zkusit.“
„Nevymýšlej a spi!“ ozvala se Kaileen.
„Ta má sluch,“ ujelo mi a Corita se usmála a přikývla.
„Konečně voda,“ zaradovala jsem se, když jsme narazily na známou říčku vedle sadu šíleného zahradníka.
„Prosím tě, uklidni se,“ zarazila mě Kaileen. „Nevíš, co tam plave a chceš tam skákat.“
„Ryby, co by tam plavalo?“
„Víš, že některé rády koušou.“
„A právě na to máme průzkumníka,“ naznačila jsem. „Tak šup, skoč tam, potřebujeme se umýt.“
„To by se ti líbilo, co? Vy dvě byste mohly taky něco dělat, pořád je všechno na mně,“ ohradila se.
„Já jsem královna,“ dala Corita ruce pryč.
„No ale ty lovíš,“ připomněla jsem přítelkyni, „když už tam budeš, mohla bys rovnou vyhodit pár kousků a já to zatím připravím.“
„Taky to může být naopak.“
„Trocha vody a nikomu se tam nechce. Vy tedy odvahou netrpíte,“ smála se Corita. „Mezi námi – mohly bychom tu dnes přenocovat. Dokud slunce tak pálí, navrhuji, abychom si opraly oblečení, než se vykoupeme a nachytáme pár ryb, nejspíš to i uschne. No a než nachystám maso, mohli by ti nejmenší nasbírat nějaké ovoce.“
„Zapomněla jsi na dřevo,“ ozvala se Kaileen.
„Řekla jsem TI nejmenší, takže půjdeš s Lee a zatímco ona bude sbírat ovoce, ty se poohlédneš po dřevě.“
„No to snad…“
„Problém?“ zakřenila se Corita.
„Ne,“ zavrčela Kaileen.
Voda teploučká, ryby plaché, ale přece se nám podařilo čtyři ulovit. Kaileen se tvářila nasupeně, funkce sběračky dřeva jí nebyla příliš vhod a když jsme se vracely ke Coritě, chvilku to vypadalo, že suché větve na zem vztekle hodí, ale to si nedovolila. Položila je, sedla si a poslušně čekala, až se ruka královská postará o jídlo.
„Dorazily jste rychle, to jsem nečekala,“ prohodila Corita a podívala se na mě, jako by to snad bylo špatně.
„Myslela sis, že tam strávím mládí?“ zakroutila hlavou Kaileen.
„Divný kus země,“ změnila téma. „Kromě těch nebohých rybek tu není snad nic živého. A ty stromy… Přemýšlela jsem nad tím, když jsem jela za vámi.“
„Souhlasím, přesto se mi tu líbí,“ přizvukovala jsem.
„Tobě se líbí všude, kde je dost jídla,“ rýpla si Kaileen.
„Neznám nikoho, kdo by chtěl dobrovolně hladovět,“ zastala se mě Corita.
„Jenom počkej.“
„Nezdá se mi, že by obzvlášť snědla,“ pochybovala Corita.
„Ne?“ divila se Kaileen. „Kolik toho sníš?“ ukázala teikoo.
„Co já vím? Většinou mi stačí tři, proč?“
„Tak dneska uvidíš, jakého žrouta s sebou vezeme. Zvládne čtyři ke dvěma rybám.“
„Nepřeháníš to?“ zlobila jsem se.
„Já? Copak já toho tolik sním?“ smála se.
„Nezáviď jí to,“ znovu se vložila Corita. „Tlustá není, tak co.“
Nejdřív jsem obrala ryby - dvě, jak správně odhadla Kaileen, potom jsem se pustila do ovoce, protože jsem pořád měla hlad. Corita nevěděla, jestli se má divit nebo smát a Kaileen jenom pobaveně rozhodila rukama.
„Nevěřila bych, kdybych to neviděla,“ královna uznale pokývala hlavou.
„Teď už si aspoň vystačí sama,“ řekla Kaileen, „ale zezačátku, když sem přišla, pořád s tím otravovala.“
„Po cestě do vesnice jsem jich tehdy snědla šest,“ přikývla jsem. „Neměla´s mě trápit hlady. Kdyby ses se mnou rozdělila o maso, nemusela ses obtěžovat s otvíráním teikoo.“
„Doteď bys neuměla lovit,“ opáčila.
„Když už jste to nakously, mohly byste mi povyprávět, jak jste se zrovna vy dvě daly dohromady,“ navrhla Corita.
„To jsem měla za trest,“ osvětlila Kaileen.
„Dovol!“
„Já tomu věřím,“ přitakala Corita. „Když uvážím, co si s tebou musela užít a kam vás to dovedlo…“
„Já jsem si s Kaileen taky pěkně užila.“
„Pěkně?“ mrkla Corita.
„Narážíš snad na něco?!“ zlobila se Kaileen.
„Jen že tvůj výcvik asi moc příjemný nebyl.“
„No proto,“ zabrblala.
„Stejně mě překvapuje, že mi chceš něco dát,“ naznačila Corita. „Pro co jedeme?“
„Jak jsem řekla – pro mírovou smlouvu,“ usmála se Kaileen. Z její tváře musela Corita vyčíst, o co půjde. „Chci tě vyzvat ke hře, dlouho jsme spolu žádnou nehrály.“
„Taky mi to chybělo,“ přiznala Corita. „Jaká jsou pravidla?“
„Nejdřív musím najít, co hledám,“ odpověděla Kaileen. „Zatím pořád ještě nevím, s čím mohu počítat. Až dojedeme k Taggu, ty na nás počkáš, my vše připravíme.“
„Jak dlouho?“
„Těžko odhadnout. Den, možná dva.“
„To by šlo. Ty víš, kde jsou?“
„Zjistím to,“ pronesla odhodlaně. „Přivedu ti je a bude jen na tobě, nakolik proti mně uspěješ a kolik z nich si chytíš.“
„Ty budeš pronásledovat lidi vlastní rasy?“ pochybovala Corita.
„Proč ne?“ odpověděla pohrdavě. „Verbež jako všichni ostatní. Tak co?“
„Nikdy jsme spolu nelovily. Ráda přijímám tvoji výzvu.“
„Zabiješ, koho uvidíš, ale Lany si necháme na konec,“ upřesnila Kaileen.
„Ovšem, tvoje sestra,“ přikývla zamyšleně.
„Věnuji ti Lany.“
Zaskočila nás. Kdyby Ronyho, dobrá, ale Lany? Celý život se těšila, až jí to spočítá a pomstí se a najednou ji chce věnovat královně?
„Pokud tvému gestu správně rozumím…“
„Známe se dlouho,“ připomněla Kaileen, „není důvod, abys o tom pochybovala. Máš zájem uzavřít mír?“
„Zapomenout?“
„To nejde,“ odpověděla stroze.
„Přijímám. Vezmu si Lany, dokonce už vím, jaký trest ji postihne za nás obě,“ naznačila Corita.
„Jaký?“ zeptala jsem se. Byla jsem z nich trochu mimo, teď jsem já byla ta třetí, která sledovala sehranou dvojici.
„Vylepšíme naši hru, Kaileen?“ zadívala se na ni krvelačně.
Kus noci spolu rozebíraly podrobnosti, žasla jsem, čeho budou schopny a mrzelo mě, že na hřbetě druhého koně bude sedět Corita, na druhou stranu někdo musel hlídat Lany a hlavně byl to jejich mír. Toho večera mi Kaileen svěřila funkci, ve které jsem nemohla selhat – hledání chyb. Propracovaly jsme přesný plán, všechny detaily. Kdybychom my tři dokázaly zůstat pohromadě, i bohové by žasli. Zatím jsme se musely spokojit s mírným pokrokem – Corita neměla potřebu odejít a zůstala s námi až do rána.
„Zatrénujeme si?“ padnul královský návrh, sotva jsme se nasnídaly.
„My dvě proti tobě?“ odtušila Kaileen.
„Ne, my dvě proti Lee,“ upřesnila.
Toto gesto jsem pochopila i já, a tak jsme se den zdržely a mně se dostalo výcviku, o kterém se mi dosud ani nezdálo.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
