|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28103 příspěvků, 4448 autorů a 295996 komentářů :: on-line: 16 ::
|
 |
|
:: Můj Příběh 1. část ::
 JRZee |
publikováno: 13.12.2009, 1:34
|
Krátký úvod do života hlavního "hrdiny", který snad po vzoru (a teď ještě nebudu prozrazovat koho) není klasickým kladným hrdinou.
Hezkou zábavu milí čtenáři. |
| |
|
|
Na první pohled byste asi řekli, že jsem normální kluk. Možná muž. Nikdy mi nebylo jasný, kdy je ten zlomovej bod a dochází k přerodu, po kterém tyhle dva výrazy zaměníte. Sám sebe bych nazval klukem. Nejsem už sice nejmladší, dvacítka zmizela za horama před řádkou let, ale cejtím se dospěle?
Měl bych chtít rodinu – ženu, se kterou strávím zbytek života. Děti - ty zmenšený verze lidí. Televizi, ve který nic nedávaj, dům se zahradou, na kterou nikdy nejdu, velký rodinný auto, ve kterým nás dost možná všechny zabiju. Nudnou práci, kterou z duše nenávidim a každý ráno, kdy se budím s vidinou dalších plus mínus osmi hodin strávenejch v ní, přemejšlet o tom, že si při snídani místo nabrání vaječný omelety zapíchnu vidličku nosem přímo do mozku, jen abych se vyhnul tý zničující ohavnosti dne. A vůbec, měl bych chtít hromadu dalších věcí, o kterých vás od malička přesvědčujou, že je potřebujete, protože každej správnej dospělák je musí mít.
Ne, to nejsem já.
Škola, práce, vážnej vztah, všechny tyhle věci, který patřej do náplně života normálních lidí - lidí, kteří nejsou jako já - a do kterých mě společnost nutila, jsem nesnášel. I když, to je slabý slovo. Nenáviděl jsem je tak moc, že mi působily přímo fyzickou bolest. Tak jsem se rozhodl, že to společnosti oplatim tím, že budu pro změnu já způsobovat fyzickou bolest jejím členům. Ti, kteří měli tu čest, mi říkali mnoha jmény a žádný z nich nebylo hezký. Ale to co dělám, neni hezký.
To jsem já.
A tohle je můj příběh.
Stojim tu na vrcholu nejvyšší budovy ve městě. Široko daleko, kam až oko dohlídne, není nic, co by vám odsud mohlo zastínit výhled a člověk tu má všechno jako na dlani.
Moc rád bych si tu kouzelnou scenérii žloutnoucí v západu slunce užíval a, nebýt toho, že z rány v boku ze mě teče krve jak z vola, asi bych to i dělal, ale někdo mi to evidentně nepřál.
Jak si tak balancuju na betonovým okraji rovný střechy, lidi v dálce pode mnou vypadaj jako mravenci. Věta, která je klišé jak vystřižený z každýho třetího filmu, ale tak nějak se sem hodí. Pod nohama už se mi stihla vytvořit solidní loužička životně důležitý tekutiny a já se začínám trochu bát, že po ní uklouznu, po pár desítkách pater letu se rozplácnu na tý špinavý ulici a budu vypadat jako obří pizza.
Ale sám vim, že tak člověk po střemhlavým pádu na betonovej chodník nevypadá. Za svůj život už jsem pár takovejch viděl a nebejt toho, že ten chodník rozbijou a obvykle zaujmou takovou tu vtipnou polohu, kdy se vám zdá, že běžej, mysleli byste si, že tam jen spěj. Možná by mi tahle pozice maratonskýho závodníka slušela. Bylo by to řešení situace, ve který se teď nacházím celkem rychlý a elegantní, ale ještě to promyslim.
Cesta neni nikdy jen jedna, to jen těch správnejch bejvá málo. Stačí si jen vybrat a doufat, že se tim nevřítíte do ještě větší prdele, než ve který už jste. Tak jednoduchý to je.
Zatímco tu dumám nad svýma možnostma, slyším na schodech dusot, jak se blížej. Jen tak se nevzdaj. Ať už udělám cokoliv, bude to chtít dost radikální přístup.
Ale to bysme předbíhali. Možná vás zajímá, jak jsem se sem vlastně dostal. Asi bych měl začít hezky od Adama.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
95.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlížeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2009 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
|
