|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Dokonáno jest! ::
 Šíma |
publikováno: 22.12.2009, 6:11
|
| Ehm... Tak se mi to konečně podařilo! Copak? Uvidíte sami... Zda se vám tento textík bude líbit, to netuším, jen bych chtěl upozornit, že není pro osoby mladších patnácti let! Že se šíma pomátl na rozumu? Kdo ví? Přeji hezký den (nebo noc) a šotkům zdar!!! |
| |
|
|
Toho roku, léta páně... Už ani netuším kterého... Prostě se na tom velkém poli zarostlém vysokou trávou utkaly s divokou nevraživostí – sobě vlastní – dvě obrovské armády. Zdálo se, že jde o hotový konec světa, protože dým z výstřelů byl tak hustý, že na okamžik zakryl i sluneční kotouč a nářek raněných se ozýval široko daleko. Kam oko pohlédlo, ležela zkrvavená těla bez rukou a nohou s vyhřezlými vnitřnostmi. Ti šťastnější bez hlavy již nadobro usnuli spánkem spravedlivých a v ničem se nepodíleli na tomto Armagedonu, který vzešel jen a pouze z chtíče po moci a bohatství.
Jednotlivé šiky pěchoty proti sobě vyrážely s divokou pravidelností a s počáteční grácií a spořádaností, jako by šlo o vojenskou přehlídku a ne litý boj na život a na smrt. Čím však byla jednotlivá seskupení protivníků k sobě blíže, tím více ztrácely tyto útvary na pravidelnosti a ze čtverců a obdélníků se stávaly jakési podivné chumly nazdařbůh střílejících jedinců. Všude vládl organizovaný zmatek a velitelé obou stran již dávno ztratili přehled o pohybu a síle svých jednotek. Nikdo si však nechtěl přiznat, že netuší, kde se nepřítel nachází, v jakém počtu a s jakým úmyslem. Zůstala jen krvelačná touha po vítězství bez ohledu na celkové ztráty ve vlastních řadách.
Mezi hloučky pěchoty občas vjela hulákající jízda s meči na divoce ržajících koních v jejichž očích bylo možné spatřit smrt, jako by tato zvířata dopředu věděla, že je dnes jejich každodenní boj o přežití předem prohraný. Důkazem toho byla zmítající se a naříkající zvířata na zemi v uválené a zakrvácené trávě. Koně umírali déle, než-li lidé a s o to větší silou toužili po životě a nikdy nekončícím běhu po nekonečné zelené prérii, který jim byl odepřen. Namísto toho tato zvířata zakopávala o ležící torza svých zvířecích souputníků, či padala do děr po vybuchlých granátech, aby si zde zlámala nohy. Koně umírali stejně hluboce a pravdivě, jako umírali i samotní lidé. Bez přetvářky, bez pocitu zadostiučinění, jen s nevyřčenou otázkou v očích. Proč?
Namísto toho, aby došlo k domluvě a smíru, se lidé i zvířata vydávali vstříc své smrti v podobě kulí z pušek a děl, kartáčů a granátů, které sekaly a řezaly řady bojovníků na obou stranách, jako by život ztratil veškerý smysl i hodnotu. Co nedokonal letící projektil, to dokončil hrot šavle, nebo bodáku. Zdálo se, že se veškerý um a vědění soustředil do tohoto okamžiku nikdy nekončícího a stále se opakujícího kolotoče dějin rozkvětu a úpadku. Další civilizace umírala v jedné dlouhé a nekonečné agónii, ze které nebylo úniku. Hodnoty přestaly platit, zbyla jen touha po krvi. Onen pomyslný krvavý chtíč zaplnil celý tento prostor a učinil z něj hotová jatka. A Peklo by tomuto místu mohlo závidět...
Dělostřelci nabíjeli svá děla s o to větší vervou, jako by snad záleželo ono vytoužené vítězství jen a jen na nich. Nad polem se vznášel mastný temný kouř nejen z černého prachu, ale i hořících těl vlastních i cizích vojáků, kteří měli to štěstí, že padli na začátku bitvy a nemuseli v bolestech čekat na vysvobození v podobě zbloudilé kule, nebo bodáku od někoho z vlastních řad, protože nepřátele tyto ležící a stále tepající uzlíčky života již nezajímaly, nebyly pro ně nebezpečné. Ryk tisíce hrdel a salvy pušek přehlušovalo dunění dělostřelectva a co na tom, že tu a tam spadl granát i do vlastních řad? Bylo poledne a tato velkolepá jatka byla sotva v polovině.
Generálové kuli své pikle v bezpečí za frontovými liniemi a jen dalekohledy sledovali dění na bojišti, aby tu a tam poslali své zvědy a špehy, či pomyslné pošťáky s depešemi a rozkazy pro svá vojska. Bitva se valila jako letní bouře touto travnatou planinou a jako zpomalený dinosaurus ničila vše ve svém dosahu. Běda tomu, kdo by sem zabloudil a zkřížil by cestu bodáku, nebo kulce. Smrt zde měla svou žeň a nestačila se ohánět kosou za divokého chechotu vycházejícího z jejích bezedných úst.
Odpoledne byla celková situace ještě nepřehlednější. Muži i jezdci na koních se proplétali mezi těly mrtvých a raněných, jako by bloudili v jednom velkém bludišti z něhož není návratu. Jeho vchody byly uzavřeny a namísto vysvobození, pokoje a míru na ně čekala jistá smrt a cesta na druhou stranu. Jen málokdo z nich měl připraveny mince pro převozníka přes řeku zapomnění. Dělostřelci měnili své pozice, zálohy se neustále přeskupovaly, zatímco se hlavní bojiště měnilo v jeden velký prskající sopečný kráter, který se podobal spíše Peklu, než čemukoliv, co by byl schopen vytvořit... Člověk?
Když se slunce sklánělo nad horizontem, bylo již takřka po všem. Nebylo zde vítězů ani poražených. Svěží větřík zvolna rozfoukával černá a našedlá oblaka dýmu, aby se komukoliv, kdo by se sem odvážil, naskytl pohled na trosky kdysi dvou velkých armád. Zbyla po nich jen zakrvácená torza těl, součástí výzbroje a výstroje. V horším případě byla tato těla rozsekána na kousky a nebylo je možné identifikovat. Sténání raněných pomalu utichalo. Nářek koní se však nad polem nesl dál a tu a tam byl ukončen výstřelem z pistole. Ještě dlouho do noci se nad tímto místem vznášel pach smrti, hořely ohně a úpění umírajících připomínalo návrat Pekla, tak jak bylo psáno: Nebesa i propasti se otevřely a vypustily na svět zkázu a zmar.
Než slunce zapadlo, utichl i poslední náznak života. To ticho bodalo bolestivě do uší a kdyby bylo hmatatelné, dalo by se na něj i sáhnout. Dvě armády blech v rudých a modrých pláštích se kdesi na huňatém kožichu již umírajícího starého a nemocného psa utkaly o nadvládu nad tímto teritoriem. Smrt však zasáhla dříve, než byl boj dokonán a i kdyby některá z ohromných armád vyhrála, byl by to dopředu prohraný boj. Poslední záchvěvy života. Poslední zaškubání psích tlapek, vydechnutí, olíznutí tlamy a zachroptění. A pak? Pak už nebylo nic... Bitevní pole leželo na okraji silnice a zvědavé přilétající mouchy si mohly prohlédnout to, co zbylo z kdysi dvou vzkvétajících národů. Nastala noc a...
Ach ano, tady chcípl pes!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 6 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 22 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 58 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
