|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Altam - Kapitola V (druhá část) ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Altam
|
| |
|
|
Wilof se probudil, ale ještě nevstal. Užíval si ty slastné okamžiky, které mu poskytovala měkká postel. Mnohem lepší než cestování divočinou. Kdyby záviselo jen na něm, zůstal by tu klidně ležet navěky.
Přinutil se ale vstát a obléknout se. I to ale dělal pomalu a nakonec se postavil. Udělal těch pár kroků, které ho dělily od stolu a svalil se do kamenné židle. Chopil se připraveného poháru s vodou a napil se studené, křišťálově čisté tekutiny. Poté se zmocnil chleba a sušeného masa z hliněné mísy na stole. Jakmile dojedl, zvedl se a zamířil k závěsům.
Oba je rozhrnul a vyšel do jeskyně. Okamžitě se lekl, protože u stěny napravo od jeho závěsů stál Sly.
„Říkal jsem, abys mi tohle nedělal!“ sykl Wilof.
„Nesmíš bejt tak lekavej. Možná tě někdy něco ze svého umění naučim,“ usmál se Sly.
Wilof v tu chvíli zahlédl Aramese, jak se se svým strážcem blíží k nim. Velký Saharťan nevypadal zrovna potěšený tím, že ho má někdo hlídat, ale mlčel.
Jakmile k nim dorazili, Arames se na Wilof usmál.
„Už jsem dnes mluvil s Gronorem. Říká, že si určitě myslíš, jaký tady budeš mít klid, takže tě mám zase trénovat. Mají tu docela pěknou arénu.“
„Ale ne. To nemůžu mít aspoň chvíli klidu?“
„Vypadá to, že ne.“
„Tak pojďme.“
Arames Wilof vedl ven z jeskyně a za nimi potichu kráčel Aramesův ochránce. Slye nebylo vůbec slyšet, ale Wilof si byl více než jistý, že je přímo za ním. Tahle Slyova schopnost úplně nehlučně se pohybovat mu šla dost na nervy.
A proč ho pořád Gronor moří s tím tréninkem? Vždyť už bojuje dost slušně, i když neměl ani tušení, kde se to naučil. Ale jemu to stále není dost dobré. Pravda, ještě nikdy nedokázal Aramese porazit, ale vždyť vysoký černoch je také vynikající bojovník.
Proč jsem se jen vrhl do takového bláznovství. Já a rytíř Ellai. Vždyť včera se ti muži Gronorovi klaněli jako by byl bůh. Takovou úctu si nikdy nezasloužím.
Zatímco přemýšlel, dorazili do další jeskyně, tahle byla ale uzavřená. Na stěnách a stropě byly připevněné lampy vydávající téměř oslnivé světlo.
Uprostřed jeskyně byl umístěn kruh z dřevěných prken připevněných na kovových tyčích zaražených hluboko do písku, kterým bylo okolí arény vysypané. Na jedné straně byla v kruhu mezera, kterou se do něj vcházelo.
Toto byla ta soubojová aréna, do které Wilof s Aramese mířili.
Ale museli počkat, protože v aréně teď probíhal jiný boj.
Angol, který měl na sobě jen koženou suknici a proti němu menší a hubenější bojovník s pískově žlutými vlasy, který na něj zuřivě útočil jednoručním mečem. Kolem arény se mačkal zástup ostatních rebelů a uzavírali sázky na to, za jak dlouho mohutný velitel Hadesarovy stráže zvítězí.
Wilof předpokládal, že Angol nebude schopen rychlé útoky svého protivníky odrážet, ale v tom se spletl. Černý obr máchal svým mohutným obouručním mečem tak rychle, že ho stěží stačil sledovat a nejenže vykrýval protivníkovy rány, ale sám se pustil do útoku.
Jeho protivník se ani nesnažil rány vykrývat a jen uhýbal. Nakonec mu Angol podrazil nohu a jakmile jeho soupeř dopadl, opřel špičku svého meče a jeho hruď. Ozval se potlesk diváků a Angol pomohl rebelovi vstát.
Opustili arénu, ale za její hranicí zůstali stát a zvědavě se dívali na Wilof, kterého Arames postrčil do kruhu. Až teď si Wilof uvědomil, že s sebou Arames nemá žádné cvičné meče, boj bude probíhat normálně.
Budu si muset dávat pozor, nejen na sebe, ale i na to, abych náhodou Aramese nezranil. Přesně tohle určitě Gronor plánoval, abych se musel soustředit na spoustu různých věcí a nemohl pořádně bojovat.
Diváci začali opět uzavírat sázky a Wilof zaslechl i pár sázek na jeho vítězství.
Ale proč tu musí být tolik lidí? To mají jeho porážku vidět všichni?
Pomalu tasil meč a zoufale se podíval po lidech stojících okolo arény. Jen taktak stačil uskočil doprava před Aramesovým útokem. Uskočil dozadu před dalším a už se chtěl sehnout před vodorovným sekem mířícím mu na hlavu, ale včas si vzpomněl na minulou lekci, úder vykryl a sám zaútočil.
Arames snadno vykryl jeho tři šikmé údery, otočkou se vyhnul bodnutí a rychle zaútočil na Wilofa z boku. Wilof odskočil dozadu a špička meče mu roztrhla okraj jeho tuniky.
Aramesovu bodnutí se vyhnul úskokem, který zakončil kotoulem a ocitl se za svým protivníkem. Rychle mu podkopl nohy a skočil mu na záda. Arames se odkulil stranou, ale než se stačil zvednout, Wilof po něm vystartoval a oba se váleli po zemi. Meče jim vypadly z rukou a teď využívali celý prostor arény k souboji v kutálení.
Wilof ucítil pod rukou kůží omotaný jílec meče a uchopil ho. Pozvedl meč a rychle ho plochou stranou opřel o Saharťanův krk. V tu samou chvíli ale ucítil na prsou slabý tlak a uviděl špičku Aramesova meče opřenou o jeho tuniku.
Z publika se ozvalo nesouhlasné mručení, protože nikdo si na remízu nevsadil. Wilof se namáhavě zvedl a Arames ho následoval.
„Zlepšil ses, zelenáči. Ale ještě pořád se musíš učit, aby ses dostal na úroveň rytíře Ellai.“
„Úžasný. Mám radostné vyhlídky.“
„Ale nemusíš se už cvičit jenom bojem. Právě se totiž nacházíme ve společnosti jednoho z nejlepších bojovníků celého kontinentu.“
„Koho?“
Wilof se rychle rozhlédl kolem sebe a jeho pohled se zastavil na Angolovi, který tu jako jediný zůstal a sledoval jejich rozhovor.
„Správně, Wilofe. Toto je muž známý ve všech městech na pevnině. Je tam nazýván Silný vítr. Rychlý jako uragán a silný jako medvěd.“
„Ano, takhle to říkají i hlasatelé ve všech arénách, kam si zajdu trochu zacvičit,“ řekl s úsměvem Angol. „Skutečně se o mně říká, že jsem jeden z nejlepších bojovníků, jací v současné době žijí. Takže pokud stojíš o trénink, mohu ti ukázat pár postojů, pohybů a poskytnout několik rad.“
„Kdy začneme?“
„Proč ne hned? Takže, pevně uchop meč a prováděj stejně pohyby jako já.“
Asi hodinu poslouchal Wilof Angolovy pokyny a opakoval jeho pohyby. Arames se střídavě díval nebo si povídal se Slyem, který se od Wilofa odmítl oddělit.
Nakonec skončili a Angol jim navrhl, aby si šli sednout nad vodopád a nadýchali se opravdového čerstvého vzduchu.
Wilof i Arames rádi přijali a společně se svými strážci vykročili za vysokým bojovníkem. Wilof se ani nesnažil zapamatovat si spleť jeskynní, kterými je rebel vedl, cítil jen, že je vzduch stále čerstvější, mnohem lepší než v uzavřené jeskyni. Konečně dorazili k východu z malé jeskyně, která ústila na místě, odkud pomalý horský pramen spadal dolů a tvořil malé jezírko.
Právě z tohohle místa na ně včera rebelové mířili luky připraveni je prošpikovat ocelovými hroty šípů. Nyní tu ale byli jako přátelé a hosté. Sedli si trávu, která zde jako na jediném místě v rebelském táboře rostla a Angol vytáhl štíhlou dřevěnou dýmku.
„Wilofe, kouříš?“
„Nevím, nepamatuji se.“
„Tak to vyzkoušej, určitě nebudeš litovat,“ pobídl ho Arames.
Angol nacpal do dýmky trochu nějakého listí a pomocí zápalek listí zapálil. Potáhl z dýmky a slastně vypustil z úst obláček nazelenalého kouře. Kouř voněl po bylinkách a ta vůně byla Wilofovi docela příjemná.
Proto neodmítl, když mu Angol nabídl dýmku a potáhl. Bylo to ještě lepší než očekával. Vyfoukl malý obláček kouře a potáhl znovu. Celé tělo, které ho ještě před chvílí celé bolelo z předcházejícího cvičení, se mu uvolnilo a cítil, jak se mu do žil vlévá nová energie.
„Hele, nenech si všechno pro sebe! Pošli to taky mně!“ houkl na Wilofa Arames.
„Tak co, chutná?“ ušklíbl se Angol, když Wilof poslal dýmku dál.
„No, není to špatné.“
„Jasně že ne. Sice to není Jižní soumrak, ale i tak to jde?“
„Je to Černý král?“ zeptal se Arames, když tabák vyzkoušel.
„Máš pravdu. Ano, říká se, že Saharťané jsou, pokud jde o tabák, znalci. I když je pravda, že jsme to nevymysleli, přišlo to od západu, ale nikdo už přesně neví, od koho to máme.“
Arames se opřel zády o skálu a podal mu dýmku.
„Moment, moment. Jižní soumrak? Černý král? A co je to vůbec za listí?“
Arames se ujal slova a Angol se jen usmál.
„Je to rostlina zvaná Nicotiera a má mnoho odrůd. Její listí se používá jako tabák do dýmek, uvolňuje tělo a mysl a pomáhá při soustředění. Jednou z odrůd Nicotiery je Jižní soumrak, podle většiny nejlepší tabák na kontinentu, který se pěstuje na Jižních ostrovech při pobřeží Sahartu. Černý král je běžná odrůda, která se pěstuje v Altamu.“
Několikrát si poslali dýmku, Sly a Aramesův strážce měli svoje vlastní.
„Angole, odkud vůbec pocházíš?“ zeptal se nakonec Wilof.
„Tos ještě neuhodl? Jsem ze Sahartu, jako Arames.“
„Ale co ty oči?“
„Ach tak. No, jeden z mých předků byl z Norlamu. V mládí jsem cestoval po celém kontinentu a učil se u mistrů boje z různých zemí. Osvojil jsem si boj tassavonských hassarinů, sahartských šermířů a také shanských samurajů. A také jsem dokázal přesvědčit několik mistrů Ellai a ti mě zasvětili do moci runových mečů.
Už se stmívá, asi bychom se měli vrátit dovnitř. Bylo s vámi příjemné posezení. Wilofe, stav se zítra znovu u arény, určitě mě tam najdeš. Dáme si další kolo výcviku.“
Wilof na něj zoufale pohlédl a pak ho i s Aramesem následoval do jeskyně.
Tu noc měl Wilof zvláštní sen. Kolem něho byla úplná tma, ale matně v ní rozeznával obrys klenutého oblouku. V místnosti byl průvan a on se začal nevědomky třást.
Udělal několik kroků směrem k oblouku, když uslyšel šeptající, zjevně unavený hlas. „Wilofe…kde jsi…nemohu tě najít…kde jen můžeš být…“
Wilof rychle překonal těch pár stop, které ho dělily od oblouku a prošel jím do temné chodby. Na jejím konci se mihotala záře. Vycházela z otevřených dveří, odkud se podle všeho ozýval ten šepot. Měl dojem, že už ho někde slyšel, ale vůbec si nemohl vzpomenout kde.
Poháněn zvědavostí se rozběhl chodbou a nevnímal žádné jiné zvuky kromě tichého hlasu. Majitel toho hlasu po něm zjevně pátrá a on chtěl zjistit proč. Možná zjistí i něco o své minulosti. Nedělalo mu starosti, že za sebou uslyšel něco jako zavrzání dřeva pod obezřetnými kroky dalšího návštěvníka. Nechtěl slyšet nic kromě toho hlasu, který ho přímo hypnotizoval.
„No tak…kde jsi…kam jsi zmizel...jsi vůbec ještě na pevnině…“
Wilof proběhl otevřenými dveřmi do místnosti osvětlené loučemi na zdech. Dominovaly tu dřevěné police přeplněné knihami a svitky. Uprostřed místnosti ležel na kovovém podstavci ležel něco přes stopu velký průzračný krystal.
Před podstavcem stál stařec v tmavomodrém rouchu a kroužil kolem krystalu rukama. Teď si Wilof přiřadil unavený hlas ke známému obličeji. Ten muž byl Yardax! Mág, kterému byl Wilof svěřen svým otcem, když mu bylo pět. Muž, který ho celých těch patnáct let opatroval a cvičil. Na nic z toho si Wilof sice nepamatoval, ale domyslel si to z vyprávění ostatních.
Nyní se s ním setkal tváří v tvář. Yardax ale jeho příchod vůbec nezaznamenal. Až teď si Wilof uvědomil, že je to jen sen. Ale stejně se pokusil na sebe upozornit.
„Promiňte, jste Yardax?“
Stařec přestal šeptat a zarazil se. Pomalu se otočil a pozorně si Wilofa prohlédl. „Vida, vida. Snové zjevení. To už jsem nezažil pěkně dlouhou dobu. Ale Wilofe, teď k věci! Kde jsi? Nemyslím právě teď, ale kde spíš?“
„Jsem na ostrově Orion. Ale co má tohle znamenat, vždyť vy nejste ani překvapený, že mě vidíte! A co se stalo? Jakože si nic nepamatuji? A proč…“
„Dost! Samozřejmě jsem tě čekal, i když možná ne takhle. Na tom ale nesejde. Hlavně že teď vím, kde jsi. Všechno ti vysvětlím, až se setkáme. Ale teď…“
„Neruším?“ přerušil ho melodický ženský hlas.
Wilof se prudce otočil a ve dveřích uviděl nádhernou ženu s ohnivě rudými vlasy. Jenže nevypadala zrovna přátelsky naladěná a dlouhá stříbřitá dýka v její pravačce už vůbec ne.
„Co jsi zač?“ vyprskl Yardax.
„Tvoje smrt, staříku,“ žena vrhla svou dýku, Yardax ji však pohybem ruky odklonil stranou. Žena vyprskla kletbu a skočila po něm. Srazila ho na zem, ale poté byla strašlivou silou odmrštěna ke zdi.
Wilof začal vidět rozostřeně a nakonec se sen rozplynul úplně.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
