» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."

F. Caballero

počet přístupů: 2141435

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 11 ::

:: Neocortext19 ::

kilgoretraut	publikováno: 17.12.2009, 6:43

Tuhle:


	Ceňme si toho, další den by se objevila slova a tvář někoho, kdo byl svědkem té příhody, citace necitace, intertext extratext, ale zvnitřelý, prožívaný těmi, co po ránu vycházejí z domů, probírají se z nicnenadělení a kupují si je: řeči a obličeje, pročítají si v nich, už vědí, o co tu jde – každý den jinak, vždy podle plánu, kdo asi diktoval ty příběhy, aby se prodaly, stánky s tiskem, celý papírnický průmysl sem přijel se ohřát, kdo je prosadil, nebo snad nasadil k vyžrání?, třeba nějaký redaktor vyčenichal Pravdu a dostatečně ji zkrásněl (byl tam, když jsme laškovali s lunatikem, klacík jsme mu nevyrvali z dlaně, to vše je pro ptáky), zvěčnil nás tou všudypřítomnou, vidoucí zrcadlovkou. Byli bychom slavní, taky s patnácti minutami pocitu, že nás kdosi sleduje, ví o každém našem kroku, avšak tu hru adorace dobrovolného vzdání se soukromí nehrajeme, ba ani nemůžeme hrát: článek nevyšel. Zůstaneme neodhaleni, ale: už nebudeme v ulicích sami, pro ostatní je bezpečno, mohou se vzdalovat přibližovat, vzdalováním se přibližovat, vzdalovat se přibližováním, totiž kroky těch druhých. Naše zdvojená kostra nebude ušlapána, nijaké rejdění paličky v hmoždíři, takto se kriket nehraje. Mám vlastní plán jak kodifikovat řád čísel. Opatrnosti je na místě. Od vzniku kasty přenašečů je život obyvatel pestřejší – dobrodružství pokaždé jiného viru, dům kultury zvaný Tělo od A do Z, včetně mystéria nebo falše zvaného Duše. Alfa a omega tkání, to vždy baví náročné obecenstvo. Už to nejsou ta stará dobrá preventivní opatření. Na ta se zapomnělo myslet, patří to k včerejšku, tam se nehledí, jen díra, pád bez dopadu. Propadliště. O nich: jejich kůže se dá číst: poznamenána dávnými ataky neštovic, svrabu, morových ran; mozková hmota uvnitř je případ od případu vytěsněná něčím cizím, třeba i živoucím kamenem, který se mermomocí rozhodl vybagrovat šeď a bělobu, až na tu dřeň, ta mu nechutná, ponechá ji času, proměna v demenci: i takoví bývají, neschopni pohybu do míst, kam duše velí, ztráta vazby k místu a času, to je celé to kouzlo okamžiku, chtělo by se napsat, minulost s budoucností tvoří jen pustou přítomnost obrazů, jako: pára z hrnce, kde se vyvařují Kolumbovy vejce, dokořán otevřenost oken, poskytnutí azylu vyjídačům zbytků, totiž ptákům, kteří se na noc vrací k popelnicím a narychlo vyhloubeným hrobům, protože hlad se blíží. I stalo se, že Madona nabídla svůj klín. Nečekal jsem to, přišlo to tak náhle, když jsem bezcílně nechal běžet motor svých svalů; zabydlená kdesi v mých tříslech, ruka v rukavici mých dlaní, obutá do nártů, sešněrovaná vnitřnostmi; přijala můj úd způsobem noření: potopil jsem se do útrob a setkal jsem se s cílem. Vynutila si to, nedá se popsat, jakou polohu jsme zaujali – bylo to dokonalé splynutí, obsah pumpy se pohyboval, tekutiny vířily, ztrácel jsem se v tom procesu. Ani jsem nemohl chodit – oči zavřené, stál jsem jako na Počátku, a v těch vteřinách jsem byl My. Cítil jsem, jak po vnitřcích orgánů, kůže zahrnuta, stéká můj i její život, mokvali jsme v tom zázraku. Trvalo to celá staletí, tisíciletí, milénia, hory nad námi erodovaly, kdybychom si v těch eónech vůbec uvědomili přítomnost přírody, nahé, jakou známe z encyklopedií a mýtických výkladů medicinmanů, země pod nohama by se svíjela v záchvatech zániku a vzniku, tak, jako se to říkává o dnech bezprostředně po Velkém třesku, zvířata by měnila tvary zobáků, ocasů, končetin, celých lebek, aby lépe vyhovovala božímu plánu, až by oči vysychaly, jak by se v němém úchvatu nechtěly zavírat. Tak jsem do Madony vstříkl naději, byla to nevinná hrstka, pokud bychom byli více zvědaví, téměř se lze divit, jak může taková sprška započít nový život. Hodiny si určily ten čas, bod, ze kterého je nutno vycházet, pokud budeme stavět příběh kolem nově zrozené entity, jenomže: záleží to jen a pouze na nás, jak vnímat čas, jak ho spolykat, nimrat se v něm, nebo snad v hltu pozřít. Od tohoto okamžiku bylo lze počítat letopočet Páně. Obklopilo nás štěstí. Ochraňovalo naši cestu odněkudněkam, bránilo nás před všetečnými dotazy cizineckého druhu, tj. promluvy v cizích jazycích, nebo raději v těch narychlo vymyšlených, bez existence zjevného systému rodu či jakéhosi kmenu. Bezstarostně jsme pluli mezi těly – ta respektovala naši trýzeň a blaženost zároveň, vyhýbala se žahavému dotyku našich pohledů. Neposkvrněnost ozařuje naše útroby, kdybych otevřel ústa a protáhl vhled k jícnu až k žaludeční stěně, nebylo by vidět žravé jezírko, ba ani náznak sliznice, jen světlo naše. Rodičovství má tu moc měnit stav duší, rozhodně se nejedná o pokračování, ale imprint, vtělování, přeškrab pergamenu – a to se dá nazvat krásou, protože jsme zdvojeni, znásobeni, mnohokrát akumulováni v jedné a té samojediné bytosti. Kdybychom přihlédli k okolnostem, že si lze představit různé drobnohledění, v jehož poli je zástup odsouzenců, pojďme se na ně podívat: V blaženosti jsme, s přivřenými víčky (ta její se nyní mazlí se sliznatou výstelkou), zaťatými zuby (ty její se koupají v kyselém prostředí, chudák sklovina), sevřenými pěstmi (ona jimi svírá pilovitý list pohrudnice), byli svědky procesu: U chodníku stály čtyři řady bezvýrazných obličejů, šaty spalovány na hranici opodál, je cítit ten mazlavý, špínou uvláčených vězeňských nocí proceděný kouř, nazí ve svitu lamp, oděni jen v bederních rouškách pokory aneb: mlčení, pánem scény kat a soudce v jedné osobě, jsou jediná ústa, která propouští vzduch dovnitř a ven: „Obžalovaní jsou shledáni vinnými podle zákoníku (nehledejte v něm, ústav pro věc práva jej již přepracovává, paragraf není dosud aktualizován) zločinem proti lidskosti, specificky řečeno, sebevraždou prvního stupně (chladnokrevně naplánovaný skutek za účelem autodestrukce pracovní jednotky), maření účelu (útok na svaté povinnosti kasty a závazné pohledávky jednotek). Na základě usnesení poroty se uděluje konečný trest: násilné ukončení života v souladu s právními předpisy a vyhláškou Města, za účasti městských zastupitelů a ostatních pracovních jednotek. Tento verdikt je nezpochybnitelný, výjimku lze udělit jen v případě, že se právní subjekt rozhodne soudní moc žalovat ve prospěch obžalovaného. Pokud k takové výjimce dojde, je možno podat na magistrátu Města žádost o zpochybnění. Této žádosti bude vyhověno dle ročního období, emocionálního rozpoložení představitelů Města nebo např. vulkanické (ne)činnosti zdejšího podloží či jiných přírodních úkazů. Způsob smrti si každý trestanec vybere dle svého nejlepšího přesvědčení a svobodné vůle. Soud skončil, nechť proběhne obřad.“ Nikdo nehnul ani svalem, všichni hříšníci (Bylo jich snad padesát, snad šedesát pět, nešlo je tak snadno spočítat – byli si tak podobní fyziognomií a leskem v očích, že se zdáli být jediným tělem.) připraveni na další události, ke kterým muselo zákonitě dojít.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 0		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 0.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 14		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

lotty	02.01.2010, 23:01:48

Pustila jsem se do čtení tvého příspěvku s tím, že to dočtu. Jenže jsem dočetla první dva odstavce. Upřímně ti musím vytknout nebo ne vytknout, ale říct ti, že mě jako čtenáři, se to nečte jednoduše. Je to težký styl, na který nejsem zvyklá. Dělají to euforismy a termíny, kterým nerozumím. První odstavec byl poutavý, na začátku druhého odstavce ta poutavost pokulhávala a když jsem měla číst třetí odstavec, nadšení ze čtení se vypařilo jako pára v hrnci. Nebudu tu šířit tuchy, že vím všechno a vždycky, ale jaksi jsem nebyla schopná přijít na hlavní myšlenku toho všeho, co jsem přečetla. Ostatně mě překvapuje, že když se já snažím psát těžkým stylem, nedocílím takového efektu jako ty a je to spíš slátanina nepoužitelného textu. Tohle obdivuju. Dát spoustu myšlenek dohromady a v tom jejich shonu mít na mysli to, co chci napsat a dopsat to. Mě se stává, že se uprostřed myšlenky dokážu zaseknout, ale ty s tím evidentně problém nemáš. Zkus napsat pár kratších věcí nějakým jednodušším stylem. Tím nechci, aby to vyznělo tak, že tenhle styl se mi nelíbí. Líbí, ale je moc těžký a upřímně čtenáře těžké věci číst nebaví.


ze dne 07.01.2010, 21:19:24
kilgoretraut: Ale z toho si vůbec nedělej! To se stává i těm nejlepším... Na přání neboli na zakázku jsem ještě nikdy nepsal. Asi to bude tím, že jsem zvyklý psát tak, jak mi zobák narostl - takto: takhle mě to baví a uspokojuje. Mám totiž při psaní takových textů dobrej pocit, že jsem vyřešil "rébus". Něco jako intelektuální cvičeníčko. Jednoduchý nebo jednodušší texty taky občas napíšu, ale ten efekt není dostačující. Chápu, že to může být pro čtenáře fuška, ale na druhou stranu jsem v tomto směru dosti egoista: v podstatě mě až tolik nezajímá, jak to bude (ne)číst čtenář. V procesu psaní se od čtenáře distancuju, i když k němu často mluvím a komunikuji. Potíž je v tom, že adresát je "fiktivní" čtenář, takový, kterého si v textu vytvořím, tedy: modelový (vnitřní) čtenář. Tohle je zajímavý a asi o tom něco teoretickýho napíšu, nebudu-li línej... No. Každopádně děkuju za upřímný komentář - většina lidí se nepřizná k tomu, že se v tom ztrácí nebo že to je nad jejich síly. Jen by mě zajímalo, cos myslela oním "euforismem". To slovo neznám... Jaké termíny neznáš?

čuk	17.12.2009, 6:42:31

Pro mou slabou paměť je téměř nemožné se vracet při čtení, a snad obecné jsou mé obavy, že bych já (a kdokoliv jiný)viděl v textu zase něco trochu jiného. Jak jsi řekl, směřuješ k surrealismu (podle mne v něm logika utíká jinam a spojuje nespojitelné k vyvolání pocitu) a obraz vyvažuješ slovními konstrukcemi a snad pošťuchováním: nejenom vidět, ale i snažit se pochopit.A zahráváš si se čtenářem, že píšeš o hravosti, hraješ si. Nacházíš nová vyjádření pro reálné věci, měníš úhel pohledu a pootáčíš jej vsuvkami textu.A náhle podlehneš asociaci, někdy hodně volné (snad pro tebe těsnější), ale čtenář někdy skrytou propast nepřekročí. "Neschopni pohybu do míst, kam duše velí"? Často cifruješ od ústřední myšlenky či představy ( často asi nevíme, jak se tady vzala, že?). Svět se rozpada v nečekané střepy a ty se je snažíš slepit jinak, prokutat se k něčemu pod povrchem, nalézt jakousi opravdovou pravdu. Nedovedeš se smířit, že jedeme po vyjetých kolejích a krajina se jen míhá kolem. A hodně paroduješ, až se parodie stává skutečností. Objevitelství a snaha po něm může těšit vybroušeností stylistiky a nezvyklostí představ, hledačství pod vnějšími jasnostmi, kontrasty. Každý si může vybrat. Poskytuješ svobodu a současně tvoříš nezvyklý krunýř vybízející k útoku proti němu. Pochybuji, že se z irreality vytvořit realita. Že by i zrcadla, každý ať se v něm obráží podle svého ustrojení a zafixování? Tvůj text se nedá chytat za slovo, vysmekává se. Taktéž ovšem nelze chytat za slovo tento koment. PS: chytat za slovo: už si dovedu představit. jak se dá toto vžité spojení desintegrovat a přetvořit tvou metodou (kterou asi oba neumíme definovat).Mám docela chuť se dívat tvým pohledem, neboť realita se pro staré lidi uzavřené v těsném prostoru vzdaluje (Slovo odrazilo první útok, samo se stalo chobotnicí natahující své šlahouhy po útočníkovi, duhové oko mění barvy a vyplivuje novinový papír, oko se mění v obrazovku a chytající couvá, chobotnice se na něj řítí, a je to jako by dopadal celý svět. Není jedno slovo, ale mnoho slov a současně málo, a tak chobotnice musí narůstat, a člobvěku se to daří tak pomalu a má krátké ruce...)Blbnu z euforie, že se mi podařilo spravit TV ovladač, do kterého nateklo víno (není to nakonec taky surrealismus?)


ze dne 17.12.2009, 10:45:50
kilgoretraut: Hezká euforie, hlavně aby ten ovladač fungoval (mám teď chuť na víno)! Jo, jde mi hlavně o svobodu, neb já osobně si připadám vskutku svobodný jen a pouze když píšu. A vůbec: v (jakékoliv umělecké) tvorbě vidím jediný možný způsob, jak se osvobodit, jak na tomto světě (dá-li se o něm uvažovat, když je člověk "uvnitř" uměleckého tvaru) být na moment svobodným. Všecky tzv. svobody, které se nám snaží vštípit okolní zpolitizovaný "svět", jsou totiž veskrze falešné, protože faleš je princip, na kterém stojí (a bohužel i padá) celá západní (pop)kultura. Vše se předstírá, že je takové a makové: že např. demokracie je "svobodná", že existují jakási "lidská práva", tolerance apod. Ale to zas odbočuju... Osvobození při četbě & tvorbě: Pokud to tak cítí čtenář, totiž tu svobodu, je to dobrý znamení, neboť je nalazen na stejnou (minimálně podobnou) vlnu (a to jsem zase u těch televizních ovladačů!). Tak a dík!