|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 11 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Horké babí léto ::
 honzoch |
publikováno: 07.12.2009, 7:00
|
| Užijte si posledních "klidných" dílů, protože závěr bude divoký a akční... |
| |
|
|
6.5) Horké babí léto
Uplynul rok.
Ne vždy se lidská mysl pozastaví nad tím, že vykouzlila podobný obrat, málokdy si uvědomí, že připsala křížek těm pár známým i celému davu bezejmenných. Zaznamená to černé na bílém a pokračuje dál, jako by nenávratně otočila či dokonce vytrhla stránku z knihy lidských osudů.
Rok je však, tak jako všechno, ostatní, tvořen z malých částek, ne, nemyslím dny. Je jako déšť, jehož není bez kapek. Kapičky mohou být malé i velké, sladké i hořké, takové, které zmáčí a hned oschnou, bohužel však i ty, které osychají pomalu či neoschnou nikdy.
V Olšici proběhl rok nečekaně klidně, Štefan Végh zmizel ještě na podzim kdesi v Sedmihradsku a tak si domácí snadno odvykli na pistolky, valašky a hlídky na cestách. Nikdy nespící neklid se však přesunul přímo do chalup a obzvlášť se mu zalíbilo u sester Pleškových.
Zuzčin vztah s Jánem Szendreiem se podivně vlekl, někdy byl tak vřelý, že mu chyběl jediný krůček k oltáři, jindy se kapitán choval nesnesitelně a samotářsky, a když to druhé časem převážilo to první, úplně se rozplynul. Zuzka pak, vidouc, jak si Ondrej vzal Ilonu a Kamenský Dorku, zahořkla. Obrátila pozornost k Lidce, ale ta na ni kvůli dítěti neměla čas a žárlivé scény na sebe nenechaly dlouho čekat. Belláková přes všechnu snahu nestíhala tupit hrany a tak se jí pod střechu nastěhovalo nezdravé napětí, věštící tu a tam nějakou bouřku.
Neslyšně jako kočka se Zuzka vkradla do komůrky. Krátce se ujistila, že Lidku skutečně ukolébal polední žár, a přistoupila ke kolébce s dítětem. Hýbalo se, natahovalo k ní drobné ručky. Zuzana, nespouštějíc ostražité oko ze spící sestry, tiše šišlala: „Podívej, tetiška Zuzka pšišla! No ty jsi roztomilý... pojď k tetišce. Maminka je unavená, víš... je unavená, protože se o ní šíkají moc ošklivé věci, víš! Má teď moc velkou hanbu... “
Jak se Zuzka tvorečka dotkla, vyrazila Lidka z lavice jako střelená. Prudce jí klučíka vyrvala a zatímco jej jednou rukou hladila, třesoucím se hlasem syčela na sestru: „Ještě jednou se ho dotkneš! Ještě jednou a zpřerážím ti ty tvoje nenechavé hnáty! Rozumíš!“
Zuzana se s předstíranou nechápavostí ohradila: „Co to do tebe vjelo? To už se ho nesmím ani kouknout, aby ses na mě hned nevrhla?!“
„Koukat se na něj můžeš, jak chceš,“ odsekla Lidka. Starostlivě pohlédla na dítě, a nespouštějíc z něj oči, pokračovala: „Ale šišlat na něj ty svoji lži, to se opovaž!“
„Jaké lži?“
„Zuzano, přestaň! Že se nestydíš! Za mými zady mu cpeš do hlavy takové sprostoty! Otravuješ mu duši tím svým hadím jazykem...“
„A což to všechno není pravda? Jako bys mohla vyjít z domu, aniž by tě přitom někdo pořádně nepropral! A takový má mít ten chudák život? Ta tvoje hanba padá i na nás, protože spíme pod společnou střechou!“
Kdyby Lidka nemělo v náruči dítě, asi by sestru rozhořčením utloukla.
„Vůbec se nedivím, že tě Szendrei nechce. Nejen, že jsi závistivá a žárlivá, ale ty jsi i pokrytecká! A zlá!“
„Szendrei do toho nepleť! Hlavně, že ses mohla pelešit s Balašou,“ jedovatě odvětila Zuzka a měla se k odchodu. Sestra ji však pevně chytila rukáv, div jej neroztrhla: „Nikam nepůjdeš! Ne, než si vyslechneš, co ti chci říci!“
„Hned mě pusť, nebo...“
„Nebo co?! Poslyš, ty jsi nejhorší spratek, co jsem kdy viděla! A mrzí mě to na tebe! Na mě si můžeš křičet, mě můžeš ubližovat, ale co to ubohé dítě?“
Hněvem zrudlou Zuzku ten nádech smířlivosti odzbrojil, uvědomila si, že snížila na úroveň pomlouvačů a pokrytců. Přestala sebou cukat, aby se sestře vyrvala, přimrazeně tam stála. Zpětně si uvědomila, že Balašova připomínka ubližuje i jí samotné, zostuzuje ji tajemství, se kterým by se nikomu nepochlubila, s úmysly, které ji hnaly na Bystrický hrad. Začala pofňukávat a oči se jí zaleskly slzami. Protože se v té chvíli rozkřiklo i dítě, nevěděla Lidka, koho tišit dříve. Byla od přírody dobrá, a tak ji hned napadlo, jestli to náhodou nepřepískla. Věděla, že Dítě snadno utišila a když jej opatrně uložila do kolébky, pohlédla na sestru, která se zatím přesunula k patě postele, s hlavou v peřinách.
Opatrně k ní přistoupila. Zuzka dobře věděla, že je sestra blízko a slabě se po ní ohnala. Lidka přesto přišla blíž, přisedla, vzala tu plavou hlavu do dlaní. Nevěděla, jestli ji má bít nebo hladit, nakonec se trpitelsky usmála a přejela jí rukou po hlavě. Trpělivě přečkala chvilku, kdy sestra cosi trucovitě mlela o tom, jak ji nikdo nemá rád a jak se zabije, a se stejnou trpělivostí a jistotou čekala, až se jí vrátí rozum. Nebyla tak nezkušená, aby nevěděla, že to ještě bude monotónně slzavé, neboť přijde fáze odprošování. Znala rozmary a nálady toho velkého dítěte, měla nevlastní sestru přečtenou, a hlavně, měla ji ráda.
„Já nevím, co se to se mnou děje,“ obnošenou frází se Lidce vyznala, „kdyby byl Ján Szendrei co k čemu, tak už si mě vezme! Příště... “
„Dělej, jak myslíš, vyznáš se v něm lépe než já! Hlavně tě prosím, neubližuj už mému dítěti, nekaž mu sluch tím, co se kolem děje!“
„Já vím, měla jsem tě podporovat proti ostatním, ne pomlouvat... “
„Nech toho, Zuzko,“ rázně odvětila, „přestaň se utápět v téhle přecitlivělosti! A nic mi neříkej, sama víš, cos měla a cos neměla! A víš také, že jsem ti schopná odpustit cokoliv! Pokud mě ani pak nechceš podporovat, tak mi alespoň neházej klacky pod nohy...“
Zuzčiny stesky dozněly, jen chvilkami zaznělo ztichlou místností osamělé zaštkání.
„Půjdeš si pozítří zatancovat?“ jako by mimoděk se optala Lidka, když uznala sestru dostatečně způsobilou jiného způsobu konverzace než jen pofňukávání. „Bude tam celá vesnice a chtějí tam vidět i nás!“
„Tak dobře,“ přislíbila sestra a zdvihla se na postel. Tak jako po bouřce vysvitne slunce, tak se vyjasnilo i v komůrce. Zuzka viditelně ožila a honem si upravovala vlasy, což brala Lidka jako nadmíru dobré znamení.
„To víš, že vypadáš hezky,“ s mírným úsměvem ji ujišťovala, „takhle se ukaž Szendreiovi! Provokuj toho chudáka, až nebude moct jinak a vezme si tě!“
Zuzka byla z toho typu lidí, co během chvilky přejdou z pláče k až bláznivé veselosti.
„Ale co je mi po Szendreiovi,“ ohradila se, „dost jsem se s ním natrápila... kdyby mě chtěl, řekl by si!“
Zaslechly, jak se otvírají venkovní dveře, to vešla Belláková. Zuzka se honem vysmrkala do rukávu a všemožně se nějak snažila zamaskovat slzy, Lidka se tomu smála.
Když tetka vešla, obě se sehraně a úporně tvářily, jako by se nechumelilo.
„Copak je, holky?“ optala se a přeměřila si je. „Už jsem si myslela, že se hádáte! A Kristiánek taky vypadá dobře.“
Viditelně se jí ulevilo, když je našla „nerozhádané“ a smějící se. Sebrala zpod postele košík a vyzvala: „Csölle pro nás má nějaká jablíčka. Půjdete se mnou?“
Sestry ochotně kývly, Lidka svěřila novomanželce Iloně dítě a rozeběhla se za společnicemi.
Pánové se zrovna posilňovali vínem, aby měli dost kuráže na svačinu, když požádal o audienci rychtář Marček. Lokaj Jozef přivedl viditelně zachmuřenou hlavu vesnice před stůl, kde až dosud v dobrém rozmaru popíjeli Szendrei, Schiller a Kamenský. Jen správce Reichert nevypadal šťastně, což bylo patrno už pouze z toho, že nevydržel chvilku na místě a křižoval místností tam a zpět.
„Co vás přivádí, pane rychtáři?“ vzhlédl Ján Szendrei.
„Mám pro jeho excelenci pana oficiála seznam neplatičů a pak jednu... ehm, zapeklitou věc.“
„Takže dvě zapeklité věci,“ odtušil Ján, „nuže, předejte panu Reichertovi ten papír a povězte, co vás trápí.“
Marček s uctivou úklonou svěřil list písaři Rákovi, který jej podstoupil tlustému správci. Pak s povděkem přijal nabízenou židli.
„Jen nespěchejte, posloucháme,“ vyzval jej Schiller. Rychtářova ruka neklidně zabubnovala na stole, oči těkaly po čerstvě vybílených stěnách a po Schillerových obrazech, které tam visely.
„Nuže,“ pobídl jej Szendrei a posunul k němu čísi s vínem.
„Nerad bych obtěžoval s hloupostmi,“ opatrně začal hnědovlasý Marček, „co je ale jasné, že se nám ve vesnici za bílého dne ztrácí drůbež... “
„Kuna?“
„Ne, člověk,“ pohlédl Marček Szendreiovi do očí, „Rendlová, a nebyla sama, si stěžovala, že viděla ve vsi divného člověka... já se smál... ona totiž hrozně lže... “
„K věci, pane rychtář,“ lehce netrpělivě jej pobídl Kamenský.
„Nespěchej na něj,“ napomenul doktora kapitán, „a dál?“
„Pak jsem toho chlapa viděl sám! Nezatkl jsem jej, protože jsem si v první chvíli vůbec neuvědomil, že je to někdo cizí. Pak mi to došlo... a nesl si zvláštní pytel, zrovna jako zloděj! A viděli ho i další! A prý přišel i na zítří! Divná věc, rozestavili jsme hlídky... “
Na pánech již bylo znát napětí, událost je zaujala, hlavně Szendrei poslouchal s nastraženýma ušima.
„...ale nechytili jsme vůbec nikoho! Ten zloděj se vypařil jako duch! A skoro každý den mizí slepice, dokonce i sele si odnesl... nechápu to... lidé jsou neklidní...“
Vzrušení bylo veliké, ale rada žádná.
„Máte dost lidí? Na to hlídkování?“ optal se Szendrei, jen aby to nevypadalo, že si urození páni vůbec nevědí rady.
„Ale jistě, nedělejte si hlavu, pane kapitáne,“ ujistil jej Marček s mírným zklamáním, neboť čekal více. „My ho chytíme!“
Jediný, koho ta událost vůbec nevzrušila, byl panský správce Reichert, listina s neplatiči pro něj byla mnohem znepokojivější než tajemný zloděj. Už delší dobu šátral po zvětšovacím sklíčku a když je nenalezl, přiblížil si papír až těsně před obličej. (Nutno říci, že byl list tučně popsaný) Nikdo mu kvůli předchozí události nevěnoval příliš velkou pozornost, pánové klidně upíjeli z číší. Jen Marček stál jako v pozoru a trošku s obavami čekal, jak žilinský Němec zareaguje.
„Chmelik! Samozřejmě Chmelik,“ rozhořčeně zvolal, jako by ho místo těch sedmi písmen a jedné přebytečné čárky nad „i“ bodl do oka trn. „Ten zatracený chlap!“
Teď už pánové zvedli zraky, syndikus Rák roztržitě ohnul brk tak, až jej zlomil. Tím přišlo vniveč všechno úsilí, které věnoval ořezávání jeho špičky. Nyní rozladěně popadl nový a začal znovu. Reichert zatím pokračoval ve svém láteření, tváří v tvář rychtáři Marčekovi: „Na co se ten mizera vymlouvá nyní? Chcípla mu kobyla?“
„Nehněvejte se, pane správce! Ano, kulhá mu kobyla a na panské nemůže... vzkázal po pacholkovi!“
„Sami to slyšíte,“ obrátil se Reichert znechuceně k pánům, kteří již všichni zvědavě naslouchali, „minule ho totéž mizerné zvíře zašláplo, předtím měl zase horečky! Dám toho simulanta do želez!“
Trochu ustrašený Marček žmoulal ve zpocených rukách klobouk. Nakonec smířlivě navrhoval: „Promluvím s ním. Když jej zavřete, neodvede nic... to víte, blahorodí, doba je zlá...“
Na to si tlustý oficiál zlobně zakryl uši a rozčileně odvětil: „Doba je zlá vždycky, jen záleží na tom jestli méně nebo více. To už byste mohl vědět, můj drahý příteli.“
Závěr věty již dořekl nenásilným, mírným tónem a už podsouval rychtářovi víno: „Jen pijte, herr Marček! Proč si kazit žaludek nějakým Chmelakem, Chmelnikem, či jak se ten rebelant jmenuje! Jawohl!“
Marček zvedl pohár.
„K čertu, pánové,“ zlobil se János Szendrei, „co vás to nepadlo, připíjet bez nás?“
„Už tu srkáš docela hodnou dobu, kapitáne,“ opáčil správce a sledoval, jak konvice putuje kolem stolu. Jakmile byly všechny číše plné, nadešel čas k přípitku.
„Na vás, pane rychtáři! Ať skoncujeme s neplatiči, simulanty a zloději drůbeže!“
Marček přiložil pohár k ústům. Třebaže víno bylo výborné, nebavil se. V komnatě kaštělu jej pálily paty, mezi pány se cítil cize. Připadal si zvláštně, jako smradlavý mezi voňavými či naopak. Zámecké zdi při každém vstupu okrádaly o přirozenou autoritu, které se těšil mezi lidmi. Každou chvíli se ohlížel po písaři, ale Pišta Rák byl nejspíš zvyklý a rovnocenně se připíjel se svými nadřízenými.
„Na našeho ochránce Juru Thurza! Ať vyženeme katolíky!“
„Ať žije náš palatin! Nejlepší muž Uherska!“
Když už nebylo na co si připít či čím si připít, Marček s uctivým pozdravem odkráčel. Nevěděl, co si má o těch podivných olšických událostech myslet. Čelo měl stažené obavami, neviděl jednoho Chmelíka, viděl jich spousty. Za každým stromem po cestě k Olšici, z každého listu i z tmavého keře se na něj díval jeden z jeho kuních obličejů. Zpropadený chlap!
Marček uznával, že tenhle Chmelík není obětí nějaké panské zlovůle. Věděl, že má co dělat s vychytralým kujónem, posedlým leností. Rychtář však, na rozdíl od správce, viděl celou věc z jiného pohledu. Chmelík je jeden, ale těch, co nemohou platit a nestíhají, je víc, a zdaleka ne všichni jsou simulanti nebo rebelové!
Marián Marček z toho byl všecek otrávený a rozhozený. Ani nedošel k vesnici, raději sešel z cesty a honem do klidných zelených zákrutů Csölleho sadu. Mrzutě nakopl padavče.
Hrom do všeho!
Jak by si nevzpomněl na neklidné vyprávění syna Pavla, jenž jako písař nakonec zakotvil v Trenčíně. Prý, že přicházejí všelijaká špatná znamení, šlechta reptá, hádá se s Vídni, a katolíci s protestanty si jdou po krku (Jaké novinky!), Sinán v Budíně spí neklidným spánkem a až něco vypukne, kdo ví, komu natáhne pomocný prst a koho utluče turbanem!
Stačí už jen jiskřička do střelného prachu, nějaký ten Bočkaj, či podobný dobrodruh! Ano stará Jindráčková prý rozhlásila, že do desíti let přijde lítice, a ta se nemýlí. Předpověděla právě obáváného Bočkaje pár let nazpět a s ním spojené válečné útrapy.
Ono věštit válečné útrapy není tak těžké, ať přijdou císařští, ať přijdou povstalci, vždy je obraz stejný, cizí lancknechti kradou koně a páchají všelicos! Stačí trocha představivosti...
Cítil v kostech mrazení a viděl plameny. Viděl viselce na stromech krásného Csölleho sadu, kterým procházel. Stmívá se, stmívá nad Horní Zemí a tma houstne!
Sestry se s Bellákovou usadily při okraji sadu, kde příjemně hřálo sluníčko, a vykrajovaly jablka, která předtím nasbíraly. Jejich přítomnost záhy neunikla Tomáši Marčekovi, který již delší dobu zevloval v okolí, a když děvčata spatřil, hned byl u nich. S ním přilétl neklidný duch babího léta, skoro tak tiše jako na pavučince.
Jako paša se posadil přímo proti dívkám se stařenou a chvilku je s čtveráckým úsměvem škádlil svými řečmi a poznámkami. Když jej se smíchem ignorovaly, našel si jiný způsob.
Lámal stébla trávy a posílal je na své oběti jako kopí (Amorovi došly šípy). Tetka navenek předstírala, že si žádného jiskření nevšimla, a dál vykrajovala jablka. Byla spíš zvědavá než pohoršená, a uklidňovalo ji přesvědčení, že může kdykoliv zabránit nepatřičnostem.
„To ani nestojí za to, to vyhoď,“ radila Zuzce. Mladší sestra v dlani zažonglovala s jablkem a sotva zjistila, že je měkčí, než je zdrávo, mrštila jím přímo po mladém Marčekovi. Chasník hbitě hmátl rukou před sebe a padavče lapil těsně před svým obličejem. Čistou tvář si sice zachránil, ale náraz o dlaň jablko rozmáčkl a to se mu rozpadlo v dlani. Zatím co si, všecek ulepený, třel dlaň o trávu, sestry se daly smíchu. Zuzka hýkala tak, až ji klidnější Lidka musela mírnit. Chvilku spolu zápasily a stařena marně naléhala, ať dokončí, co začaly.
„Já bych ráda,“ smála se Lidka a pohlédla na Zuzku, která jí na klíně div nepobrekávala smíchy. „No tak, Zuzínku, uklidni se! To bude dobré.“
Marček se také smál, v duchu však cítil, že stále nedosáhl svého. Ano, chtěl dostat zásah, chtěl, aby se smály (není ušlechtilejší zábava, než bavit ženu), ale také chtěl, aby jablko mrštila jiná ruka, ta Lidčina. Ztřeštěná Zuzanka ho příliš nezajímala, a byť to zdatně skrýval, všechny jeho smysly se nyní zaměřovaly právě na krásnou Lidku.
Zavládl zdánlivý klid, stařeně zase na okamžik klesla hlava, ruka s nožem jí sklouzla. Protože však mladí netušili, jak hluboko upadla do spánku, neodvážili se ani ceknout. Nastal čas gest, atmosféra zhoustla, vedro a vonící tráva dokreslovaly zvláštní dusno. Jako by mezi sebou napnuli jednu z těch křehkých pavučinek, které ladně plachtily k podzimu.
Marček nyní upnul svůj pohled na Lidku, zúžil zrak a zaostřil jako lovec. Lidka sice neustala v krouhání jablek, ale také ona už čas od času mrkla po chasníkovi. Zuzka zprvu myslila, že snad Marček hledí na ni, a když poznala, jak se věci mají, pocítila u srdce nový nával žárlivosti. Samou soustředěností ustala v práci a pokusila se na sebe přivábit ztracenou pozornost. Několikrát, jako by nedopatřením, upustila jablko a vždy Marčekovým směrem. Chasník pochopil, ochotně přijal roli galantního hlupáčka a pokaždé jí jablko podal zpět, nanejvýš s předstíranou starostí, zda se jí příliš netřesou ruce. Zuzka pochopila, že jde špatnou cestou, jemně strčila do Bellákové, a když se tetka ani nepohnula, pokračovala ve svém snažení se zarputilou vehemencí. Koketně mrkala, špulila rtíky, rádoby omylem odhalovala půvabnou nožku s hezkým kotníkem. Trochu neohrabaně zkoušela vše, co v Prešpurku okoukala od povětrným holek, a čím méně si jí Marček všímal, tím zoufalejší byla její odvaha.
Lidka si byla sestřina počínání dobře vědoma a jen posílilo její suverenitu. Od porodu zkrásněla a ve svých šestadvaceti byla ještě půvabnější než před těhotenstvím. Stačilo, aby vypjala prsy a aby tím správným posezem zvýraznila své ženské přednosti, a Zuzčin modrý pohled a zlatavé vlasy nezmohly docela nic.
Tomáš s Lidkou se k sobě pomalu přisunovali, už se drželi za ruce. Zuzana se však nevzdala a než by dovolila něco takového, to raději přistoupila k hrubému a sprostému činu, hodnému skutečného spratka. Štípla ubohou stařenu tak surově, až Belláková vyskočila. Zamilovaní holoubci se rázem rozlétli do všech stran, nedej Bože, aby je viděla spolu!
„Sedla si na tebe vosa, tetičko,“ pravila Zuzka. „To ta jablka je přilákala! Hned se jich tu slétlo!“
„Nejvyšší čas jít domů, holky,“ odvětila Belláková a vzala košík. „Doděláme to doma... “
Marček byl mistrem sebeovládání, se sestrami se klidně rozloučil a opřen o strom sledoval, jak Zuzka žárlivě popadla Lidku za ruku a vlekla ji pryč. Nevšimla si ovšem Lidčina košíku, který zůstal ve vysoké trávě. Starší sestra se také nenápadně ohlédla a pak se, v klidu a míru, nechala Zuzkou odvléct. Počkala, až budou u vesnice a pak vyhrkla: „Jémináčku, já si tam nechala ten košík!“
„Na co myslíte, holky?“ zvesela prohodila tetka. „No tak běž! Zuzka mi zatím něco hezkého poví!“
Světlovlásku sestřin úskok překvapil, poznala, že Lidku podcenila, a než se nadála, už jí sestřina ruka vyklouzla z dlaně a Lidka zmizela zpět v sadu. Zuzka se stařenou zatím vkročily mezi první domy. Navenek klidně, ovšem v Zuzčině hlavě narychlo vykvasil zoufalý čin. Využila chvíle, kdy se stařenka nedívala, zabloudila rukou ke krku, nahmatala provázek s křížkem a trhla. Než bys napočítal do tří, skryla křížek v kapsáři, a jen byl bezpečně ukryt, spustila zoufalý nářek: „Ach ne, můj křížek! Je pryč! Určitě mi vypadl tam v sadu...“
Prohlédla snad rozespalá tetka, co se jí děje za zády? Pokud ano, pak zároveň pochopila, že je příliš pozdě něco zachraňovat. Zkoumavě hleděla za vzdalující se Zuzkou a přemítala, co se to s tím hodným stvořením děje. Nejspíš nezbude než počkat, krupobití taky nejde odvrátit, ale je možné jej bez úhony přečkat.
To Zuzka letěla zpět jako smyslů zbavená, žárlivost jí úplně zatemnila mysl, byla hněvem bez sebe. A k tomu všemu jí v žilách tepalo napětí a obava, co spatří. Po kolenou se proplížila vysokou trávou a byla si jista. Nemusela nic vidět, stačilo poslouchat. Při každém vzdechu zatínala pěsti a přála si, ať přijde rychtář nebo vysloužilec Csölle a milence načapá.
„Tohle ti nedaruji,“ zasyčela a připlížila se k nic netušícímu páru. Nedalo jí velkou práci vymyslet pomstu, s vervou se pustila do prvního, co ji v její spravedlivém hněvu napadlo.
Protože se oblečení těch dvou válelo po okolí, nebylo nic těžkého je ukrást. Zuzka chvatně popadla Marčekovy kalhoty a kazajku, s nasazením vlastního života vyfoukla Lidce šaty a nakonec k sobě coul po coulu přitáhla i spodničku. Takto ověšená vyrazila do sadu, hledajíc vhodné stromy.
A to už jako kočka vyšplhala na košatou jabloň a s kazajkou v zubech pracně připevnila kalhoty k větvi. Pak se vydrápala ještě výš a zbavila se i samotné kazajky. Trošku s námahou slezla, cítila pot na čele i bušící srdce.
Nedaleký keř jako by přímo čekal na Lidčinu bílou spodničku, Zuzka z něj rychle udělala nejhezčí nevěstu v okolí, jen ji vzít k oltáři! Nejtěžší bylo najít místo pro Lidčiny šaty, dokonce musela sejít až k potoku, kde se jí do cesty postavila vrba. Když už měla i tato stařena mezi stromy svoji zástavu majestátně vyvěšenou v koruně, kleslo děvče na kámen, aby popadlo dech.
Vztek ji pomalu přecházel, jím vyhnaný rozum se vracel a s ním i nutkání vrátit vše na původní místo, než si toho ti dva všimnou. To by bylo sice krásné a chvályhodné, ale to by se rozrušená a udýchaná Zuzana musela přinutit k pohybu. Místo toho seděla jak pecka a strnule sledovala prapodivnou vlajku na vrbě, zplihle visící v horkém bezvětří.
„Zuzanko, kde jsi? Kam pak ses mi poděla, zlatíčko?“ zněla sestřina ironie do hučení potoka. Zuzana sebou trhla, přemýšlejíc, zda uprchnout, nebo se Lidce postavit čelem. Neudělala ani jedno ani druhé, protože ji Liduška v mžiku našla.
Ještě ani nenasoukala zpocené tělo do spodničky a už s překvapivou rozverností pokračovala: „A vida? Ty si mě bojíš, sestřičko? Máš snad špatné svědomí? Ne? Opravdu ne? Tak dobře! A kampak mi utekla sukně, to asi nevíš, viď?“
„Utekla na vrbu,“ kajícně špitla, neboť ji sestřin shovívavý tón vyvedl z míry víc než očekávaný zlobný křik. „Nezlob se na mě.“
„Nemám ráda, když někdo říká, že jsi dítě,“ rozmarně vykládala Lidka, zatímco se sestřinou pomocí snímala sukničku z vrby, „ale ty dítě jsi!“
„To si mám zacpat uši a zakrýt oči jako malá?“ ohradila se Zuzka. „Obelstila jsi tetičku...“
„Nechtěj, abych jí řekla, kolik jsi toho napáchala ty sama,“ opětovala Lidka a navlékla si sukni, „chudák Tomáš tu někde pobíhá jenom v košili... “
Při té představě se sama pousmála a mrkla zpět po sestře, která se tvářila jako trestanec. „On to nebyl zas tak špatný žert... a nemrač se! Už ho slyším!“
Obě vzhlédly a naskytl se jim směšný výjev. Rychtářův synek se plížil mezi stromy, košili si násilně držel staženou těsně pod pasem a zíral do korun stromů, jako by hledal ptáky. Liduška dala průchod svému dobrému rozmaru a dala se do smíchu. Laškovně vrazila rozpačité Zuzce herdu a vyrazila mu vstříc.
„Pán pátrá po ptáčkách,“ šveholila. Marček něco potichu odvětil a stočil k ní zrak. Také Zuzka se obrátila, sestřin smích jí však šel na nervy a horečně přemýšlela, kde nechala chasníkovy kalhoty.
„Kdepak jsou moje kalhoty? A kazajka?“ s nezvyklým tónem k ní přistoupil. Zároveň pohlédl na smějící se Lidku: „Zatraceně, holky, nedělejte drahoty... akorát nás tu najde Csölle...“
„A i kdyby, to se tu nesmíme procházet?“ výtečně se bavila Lidka. Zuzana se konečně vzchopila a provinile přiznala, že vůbec netuší, kam kalhoty pověsila.
„Na jabloň,“ dodávala, klopíc zrak.
„Jabloní je tu spousta,“ nervózně se zasmál a stáhl si napjatou košili skoro až ke kolenům, „a takhle nemůžu lézt ve větvích...“
„Co by si ptáčci řekli,“ prohodila bujným veselím zrudlá Liduška a postrčila sestru. „Zuzka ti pomůže! Leze po stromech jako kočka.“
Ale plavovláska strnule zírala jinam, mezi stromy a zděšeně zakoktala: „Ale ne! Jde sem pan rychtář a pan Csölle!“
Tomáš Marček dokonale zpanikařil, s tímhle se Dorce určitě nepochlubí! (On se totiž pochlubí někdo jiný.) A ještě horší bylo, že rychtář nesl žebřík a přímo na něm viselo synkovo prádlo. Lidka jen s námahou potlačila smích, Zuzka se jí ustrašeně chytila. Rychtář si syna zpytavě přeměřil, pak i sestry, a i s vysloužilcem přistoupil k nehybné trojici. Chvilku asi nevěděl co říci, mrkal po Csöllem, ale ten rovněž zadumaně mlčel.
„Usadilo se nám tu nějaké roztodivné ptactvo,“ nakonec prohodil Marček, „už jste ho tu někdy viděl, dědo Csölle?“
„Narmoutě jsem tu nikdy takové neviděl, pane rychtář,“ uchechtl se vysloužilec a mrkl zdravým okem po sestrách, „ale políčit na sýkorku, to už dnes není jen tak... zvlášť rovnou na dvě a zrovinka takové pěkné! To chce kus kumštu a odvahy... “
„Tetka by si je měla víc hlídat,“ poznamenal Marček a pak, také již s úsměvem, pobídl zkamenělého syna, „nechceš se už obléct? Abys staré Bellákové nepohoršil schovanky.“
Otupělý syn beze slova uposlechl. Sestry se nesměle usmívaly, zdálo se, že je vše odpuštěno. Aby nebylo, vždyť rychtář sám cítil při pohledu na syna teplo u srdce. Viděl nádhernou Lidku i hezkou Zuzku a byl na syna patřičně pyšný.
Csölle si povzdechl: „Ach ti mladí... jdu se podívat na včeličky, nebo se mi snad roztřese brada.“
„Pojďme,“ přikývl rychtář a věnoval ještě malou chvilku Lidce, „dávej si pozor, dítě. Ať nemáš problémy s panem farářem.“
Úsměv z jejích rtů neukradl, na to byla Lidka po chvílích s Tomášem příliš rozdováděná a spokojená. Bezmyšlenkovitě přikývla a už cítila, jak ji milenec objal kolem pasu a přitáhl k sobě. Zuzka si v té chvíli s úlekem vzpomněla na stařenu, která na ni i s košíkem čekala za Olšicí. Hned Lidku nabádala, aby se vrátily. Tomáš to pokládal za další žárlivý pokus, ale Lidka pochopila, že tentokrát má sestra pravdu. Vtiskla chlapci pusu na ústa a následovala sestru. Marček trošku rozmrzele vykročil za nimi. Zuzana se konečně vzpamatovala z provinilosti a už se jí zase vracel úsměv. Cítila se tak lehce, že skoro tancovala, libovala si, jak snadno unikla následkům svého počínání. Nemá se však říkat hop, dokud člověk nepřeskočí, v tomto případě neopustí ztichlý sad. Lidka s Tomášem na sebe nenápadně mrkli a cosi špitli. Zuzka to snadno přehlédla, smířená s jejich vztahem. Sotva by se však nadála, že ji mladý Marček chytí za ruce a stáhne do trávy!
Nijak surově, ale velmi rychle a překvapivě. A to už Lidka přiskočila a začala bezmocnou sestru lechtat.
„Né, prosím! Lidkó! Ne... já nechci... vždyť se počůrám,“ naříkala a zmítala se v chasníkových rukách.
„Co myslíš? Už ji necháme?“ hihňala se Lidka na chasníka. „Má u nás pořádný dluh!“
„Ještě chvilku ji trap,“ smál se Marček, „já ti ji podržím...“
„Přestaňte, přiznávám všechno, udělám cokoliv! Jen přestaňte!“ pištěla nešťastnice, „pomóc! Pomóc!“
„Říká se tomu trest za žárlivost,“ poučovala ji Lidka. Nedopřála sestře ani chvilku oddychu a se smíchem vyhrožovala, „a ještě přijde chlapecký sestřih.“
Jakkoliv to byla obava lichá, neboť neměli po ruce nůžky, Zuzka kopala ještě divočeji, jako oslík, kterého chtějí okovat. Její muka však již neměla dlouhého trvání, neboť mladému Marčekovi neušlo, že dívce vykouklo zpod sukně i víc než stehno. Lidka si toho záhy všimla a radši uznala vzpouzející se sestru dostatečně potrestanou, než by nechala toho nemravu, aby viděl víc, než je záhodno. Vzala Tomáše za ruku a nechali naštvanou Zuzku v sadu. Sestra je dohnala po drahné chvíli, na první pohled ukřivděná. Neřekla ani slova a zlobně tiskla růžové rty.
„Ukaž, máš ve vlasech trávu,“ nešetrně jí Lidka přejela dlaní po světlých vlasech, „a nemrač se na nás, vždyť jsi nám taky připravila horkou chvilku!“
Zuzana nasyslila tváře. Zaškaredila se i na Marčeka, který jí dalším nešetrným pohlazením rozcuchal vlasy. Ať prý na ni nesahá, že by od něj něco chytila. A protože Marček cítil převahu, hned na Zuzku vypálil jedno ze svých mouder a tak už tak krátká cesta rychle utíkala.
Stařenku našli pokojně spící, a když se probrala a nalezla obě sestry u sebe, dobrotivě jim děkovala: „To jste hodné, že jste čekaly, až se probudím! Zuzko, našla jsi křížek?“
Starší na mladší zvědavě pohlédla a Zuzka lehce přikývla a pyšně vylovila svou památku na maminku. Vykročily zpět k chalupě.
„Prý, že je Slovák dobrý sluha, ale špatný pán,“ odkašlal si Reichert, když Marček odešel, „ale on je i špatný sluha!“
„Marček není špatný rychtář,“ ohradil se Ján Szendrei.
„Nemluvím o Marčekovi, ale o Chmelikovi!“
„Zatraceně, ten Chmelík ti nijak leží v žaludku, pane správce,“ ozval se Szendrei, který s lítostí vydoloval z konvice poslední kapku. „To musí být pořádný vyvrhel!“
Schillerovi už lezly řeči o rebelantech krkem.
„No tak pánové, Chmelík-nechmelík, tomu lumpovi pomůže jen rákoska.... nalijme si čistého vína!“
„Nemáme si čeho nalít, natož čistého vína,“ vcelku popravdě odvětil Szendrei, „kde je Cilka?“
„Buď se někde zdržela s nějakým chlapem, nebo je u baronky,“ ozval se Kamenský, z nudy listuje v registrech, „to Zuzka byla jiná čipera, viď, Jene!“
Kapitán mu odpověděl nelichotivým zamručením, roztržitě se tahal za knírky a bloudil očima po kamených stěnnách. Byly okamžiky, kdy mu ten zvonivý smích připadal přitroublý, kdy mu nestála za kloudné slovo, ale přišly i chvíle, jako třeba teď, kdy ji chtěl sevřít v náruči a zbavit šatstva... ale dost už!
Eugen Reichert zatím udivoval všechny schopností udržet i přes všeobecný odpor myšlenku. Skoro zuřivě zabavil Kamenskému registra a začal v nich listovat. Přitom docela nahlas mumlal: „To je k nevíře! Nemožno! Po tolika letech se panská pokladna dostala do mínusu... budu muset do Žiliny, k Lehnhoffovi...“
Správce by jistě dál rozvíjel všechny nezáživné a nepříjemné okolnosti neblahého krachu (ve šlechtickým domácnostech to nebylo nic nezvyklého, peníze se cítí lépe v měšťanských truhlách. Když jsou potřeba, tak se roztaví zvon, nebo se dá něco do zástavy), kdyby dovnitř nevešla služka Cilka s novým vínem. To umlčelo i věčně nespokojeného žilinského Němce, hned vnutil světlovlásce svůj klín, kde se s hihňáním usadila. Ale když chtěl správce pít víno přímo z jejích rtů, už se měla k odchodu. Vzala podnos, nakročila a dokořán otevřela ústa.
Křáp!
S řinčením skla se v té chvíli zbortil svět.
Tak náhle a tak nečekaně, že dlouho nevěděli, co se vlastně přihodilo. Služtička úlekem upustila podnos. A hle, v tabulce okna zela pořádná díra a na podlaze uprostřed místnosti ležel nějaký zvláštní předmět. Snad na první pohled připomínal vosí hnízdo, pak si uvědomili, že je to kámen, obalený papírem. Szendrei list rychle rozbalil a uhladil, aby jej bylo možné číst.
Dnes večer zahoří ty vaše ubohé chaloupky v Olšici plamenem, uspořádám nuzákům ohňostroj a běda tomu, kdo mi bude bránit. Napiji se vínem z jeho žil!
Příjemnou zábavu, baron Štefan z Véghů, pán na Olšici, Turkové a Štivianově, etc.
„Zpropadená šelma!“ láteřil Reichert. „V Sedmihradsku nepobyl dlouho.“
„A jistě tam nezahálel,“ poznamenal Szendrei a odložil papír. Jen Schiller působil klidným dojmem, mocně si lokl a pravil: „Tak jako každý rok jaro přichází povodeň, tak každé léto vylézá z děr Štefan se svými kumpány! Ale dnes mu odzvoní! Hned musíme všechny zverbovat a zlepšit opevnění!“
Načež sáhl po bok, kde mu visel elegantní štíhlý meč se spletencem na jílci, a tasil. Jedinou vadou bylo, že vytáhl jen jeho horní část, ta druhá zlomyslně zůstala v pochvě. Všichni se hlasitě rozesmáli, až na stále šokovanou Cilku a naštvaného Kamenského, kterému ostrý úlomek těsně minul krk a převrhl číši.
„Člověče pozor,“ zlobil se Kamenský, „nejen žes mi rozlil víno, ale málem jsi mě zabil!“
Kapitán Szendrei sledoval Schillerovo válečnické nadšení s netajeným veselím: „Vezmi si radši něco z hradní zbrojnice, pane malíři! Tohle je moc malé párátko, na tak velkého hrdinu!“
Schiller dopáleně zahodil ulomený jílec, vstal a ve spravedlivém hněvu přistoupil ke smějícímu se Szendreiovi: „Osobně se postarám, aby byl kaštěl vyzbrojený, když se k tomu nemáš, pane kapitáne!“
„Dávám ti volnou ruku a ukaž co umíš“ nepozbyl Szendrei veselí, „kaštěl bude tvůj, na ten si Štefan netroufne! Beztak jen přiváže pár kočkám na ocas koudel a bude z nějaké díry sledovat, jak hoří chalupy! Na boj jsou ti jeho chlapi moc velké fajnovky!“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 13 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
