obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39393 příspěvků, 5729 autorů a 389829 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Otylý a Tyčka (2) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Otylý a Tyčka
 redaktor Šíma publikováno: 21.12.2009, 20:41  
Milí čtenáři. Je tady druhý příběh z našeho cyklu. Opět se setkáme se dvěma sympaťáky, kteří pose... ehm… pardon… potentují, co se potentovat dá. Otylý a Tyčka alias Prcek a Čahoun.

My dva, Šíma i Pelion, jsme si je oblíbili a dáváme do psaní jejich dobrodružství opravdu hodně. Jenom, prosím, nehledejte v příbězích podobnosti, přesné časy či místa - jde totiž o příběh zcela smyšlený. Děkujeme za přečtení i případné komentáře.
 

Příběh druhý

Vraťte mi mobil, doprdele!

Pavel Šimík
Zdeněk Pelant



      Bronislav Tyčka seděl v koženém křesle a čekal. Muž, kterému patřila naproti prosklená kancelář, jeho nový šéf, právě telefonoval. Čahoun si půjčil ze stolečku barevný magazín a listoval v něm. Krásná křížovka na něho mrkala, smála se, dráždila jeho smysly. Jen vzít tužku a začít. Ovládl se však a obrátil stránku. Prohlédl si malý obrázek zelené žabky, přečetl popisek a časopis vrátil zpátky.

      Po třech minutách se Čahoun dočkal audience. Srozumitelným gestem si ho k sobě pozval holohlavý muž sedící za velkým mahagonovým stolem v koženém křesle na kolečkách. Plešoun, veliký šéf malé detektivní agentury. Jeho jméno není důležité. Budeme mu prostě říkat Plešoun. A basta!

      „Mám pro vás parťáka, pane Tyčko,“ usmál se Plešoun a chvíli něco čmáral ve svých papírech. „U nás je zvykem pracovat ve dvojici.“

      „Raději bych pracoval sám,“ povzdechl si Čahoun. „Nejsem moc teamový typ.“

      „Bude se vám líbit, je s ním sranda,“ řekl. „Alespoň mně se líbil. Má totiž… jak to říct… docela nevšední vystupování i metody, je nenápadný... Nakonec, už jsem řekl.“

      Čahoun se pootočil a v křesle, kde před chvílí seděl on sám, zahlédl staříka. Třesoucí se ruce držely dřevěnou hůl.

      „Vždyť mi do zítřka umře,“ nevěřil svým očím a utrousil poněkud jedovatě. „Úmrtní list mu čouhá z kapsy…“

      Plešoun stěží zadržoval smích: „Leda že by se přejedl a praskl. Tohle je náš klient. Váš parťák šel naproti do bufetu. Měl hlad jako vlk. Prý tam na vás počká. Tak se seznamte a zítra v osm v plné polní. Mimochodem… hezký ohoz. Ale v terénu musíte být většinou nenápadný. Vezměte si příklad z vašeho nového kolegy.“

      „Aby to nebyl nějaký hastrman, šéfe.“

      „Zajděte do toho bufetu naproti a uvidíte,“ zakřenil se jeho šéf spiklenecky. „My bubáky nebereme. Těšilo mě, pane Tyčko.“

      Čahoun se zvedl a zamířil ke dveřím. Zarazil se. „Jak ho poznám?“

      „Jste snad detektiv, ne?“ rozesmál se Plešoun na celé kolo. „Nebojte, toho nepřehlédnete.“

      „No potěš,“ zašeptal Čahoun a dal se pomalu k odchodu. „A šéfe? Odmítám chodit mezi lidmi jako nějaký buran. Vyloučeno.“

      „Jak myslíte. Je to na vás. Vy na to přijdete,“ pokrčil šéf rameny a pro sebe si zašeptal: „Lovu zdar, fešáku…“

      Ruch velkoměsta. Tramvaj za tramvají, lidí jak much a automobilů? Nespočet. Čahoun obezřetně vkročil na přechod pro chodce. Jako způsobné dítko, školou povinné, se rozhlédl vlevo i vpravo, aby jej náhodou nesrazil nějaký ten šílený řidič s mobilem u ucha. Na semaforu sice svítil zelený panáček, ale člověk nikdy neví. A už stál před bufetem. Když spatřil zaprášenou výlohu, otřásl se. Na kolemjdoucí se tu smála, prstem v prachu namalovaná, prasátka. Také několik kosočtverců, žvýkačka, mrtvá masařka a potrhaný, ušmudlaný leták. No prostě hnus.

      „Doprdele,“ ulevil si nahlas.

      „Až tak daleko?“ usmála se na něj dívka, která kamsi kráčela se svou kamarádkou. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o přerostlé lolitky, které ještě neodrostly školním lavicím, avšak o to usilovněji vrtěly zadky a překládaly nohy jako modelky na přehlídkovém molu. Čahoun jen tiše civěl na jejich krátké minisukně a čekal, kdy sebou ty dvě pometla seknou na zem a zametou špinavý městský chodník. Marně. Krasavice zmizely za rohem. Čahoun si upravil kravatu a vkročil dovnitř.

      „No nazdar, kam jsem to vlezl?“ ptal se Čahoun sám sebe, když spatřil ušmudlané stoly bez židlí, kde štamgasti pojídali své, mnohdy, nic neříkající porce takzvaně na stojáka. Hemžilo se to tady různými figurkami. Jen tiše žasl a litoval, že není spisovatelem. „Jak ho mám, sakra, najít?“

      V elegantním obleku a s naleštěnými polobotkami si Čahoun připadal poněkud divně. Oděv většiny z přítomných dával jasně na srozuměnou, že se někde poblíž staví o sto šest. Blátivé šlápoty na podlaze, cihlový prach a kdoví co ještě. Čahoun si povzdechl. Jen o chloupek se vyhnul hromotlukovi v silně zašpiněných montérkách, aby posléze bezpečně přistál v náruči neznámého bezdomovce. Čahounův čichový orgán dostal pořádnou lekci. Zadržel dech a dal se na ústup, když tu vrazil do chlapa v šedé šusťákové bundě. Prcek!

      „Znovu vy?“ podivil se zděšeně, když poznal známou tvář. „Ne, to ne, to se mi snad jenom zdá!“

      „Zdravím vás, příteli,“ usmál se na něj Prcek s pusou umaštěnou tak, že by si ji nemusel do konce života mazat. „Svět je malý, že jo? Nedáte si taky?“

      „Vy jste…“ nebyl schopen dokončit větu překvapený Čahoun.

      „Detektiv Otakar Otylý, parťáku,“ představil se Prcek, odložil vidličku na okraj talíře a napřáhl ruku. „To je žrádlo. Dej si dršťkovou…“

      Poněkud šokovaný Čahoun obrátil oči v sloup a ruka jeho se na okamžik spojila s prackou Prckovou. „Můj ty Bože!“

      „Říkej mi Prcku, Čahoune,“ usmíval se dobrosrdečně Prcek a stíral mastnotu z brady do papírového kapesníku.

      „Já jsem Tyčka. Bronislav. Říkej mi…“

      „Mně se líbí Čahoun, Čahoune. Tak co? Dáš si něco?“

      „Hm, asi ne. Fuj. Teče ti mastný po bradě, “ otřásl se Čahoun hnusem. „Ježíši, dělá se mi zle. Co to je?“

      „Sekaná s cibulí a pivíčko na zapití. Tu je kousek ovárku a tady mám klobásečku. Je krapánek mastnější, ale výborná, chceš vzorek?“

      „Ne, díky. Kristepane! Sekaná, říkáš? Není to pes pomletý i s boudou?“

      „Doufám, že ne,“ smál se Prcek a ptal se: „Dáš si aspoň pivčo?“

      „Nemůžu, řídím. Hm, Prcku? Tys dnes ještě nejedl?“

      „Ale jo, ráno jsem měl takovou malou bagetku…“

      „Dlouhou jako Pendolíno, co?“

      „Člověče, Čahoune, s tebou bude ještě prdel,“ zasmál se Prcek. „Takže my dva a parťáci. To jsou věci. Koho by to v tom vlaku napadlo,“ rozpovídal se a rozhlížel se kolem. „A to jsem si myslel, že se spolu už neuvidíme.“

      „Taky jsem se modlil…,“ poznamenal Čahoun, začal si prohlížet osazenstvo bufetu a snažil se rozpoznat, co za pochutinu mají přítomní na talíři. Nakláněl se ze strany na stranu. Jen taktak uhnul obsluze v podobě malé, drobné ženy v nejlepších letech. Mnoho nechybělo a měl by na svém saku, za několik tisíc, pěknou skvrnu od rajské a kdo ví čeho ještě. Žena se lekla, cukla sebou a setrvační síla poslala pár příborů z jejího podnosu nekompromisně k zemi.

      „Doprdele! Nemůžeš dávat pozor, maškaro? Kdo to má pořád uklízet! Dobytkové jste, prasata… Bando líná…“ vystřelila salvu nadávek jako kulomet.

      „Ty vole, ta má vyřídilku,“ smál se Prcek na Čahouna. „Tak teď sis to u ní posral, kamaráde.“

      Čahoun situaci přešel s nadhledem, na spílající ženu se usmál a omluvil se: „Promiňte, madam.“ Pak drcnul do Prcka. „Hotovo?“

      „Ještě ne, dám si i druhý chod,“ usmál se Prcek blaženě. „Jednomu v tom shonu vyhládne.“

      „S takovou dlouho parťáci nebudem,“ řekl mu Čahoun a znovu se otřásl hnusem.

      „Proč jako? Nelíbí se ti tu?“ vložil do úst další sousto a chrochtl jako pašík nad korýtkem pomyjí.

      „To taky,“ souhlasil. „Ale s tou stravou půjdeš za chvíli do kytek.“

      „Snad pod kytičky, ne? Prdět do hlíny,“ zasmál se Prcek. „No a co, na něco jeden umřít musí, nikdo z nás tu nebude věčně.“

      „To je fakt,“ zamračil se Čahoun. „Mě trefí asi za chvíli mrtvice. Mizím, zítra nás čeká první šichta. Jsem tu vozem, chceš někam hodit?“

      „Jo, domů,“ nadšeně souhlasil Prcek, „pěšky je to docela štreka.“

      „Říkals, že si přidáš, ne?“

      „To byla sranda, mám dost,“ přiznal se Prcek a mávl rukou, ve které svíral mastnou vidličku. Div Čahounovi nepocákal jeho drahý oblek. „Počkej, ještě si brnknu…“

      „Člověče, neblázni a nemáchej tak rukama!“ okřikl ho Tyčka.

      Prcek prohledával kapsy: „Sakra, kde ho mám?“

      „V kalhotách, ne?“ vtipkoval Čahoun. „Já ho tam mám už od narození…“

      „Vtipný, Čahoune,“ čertil se Prcek a pohledem nervózně prohledával stůl. Dokonce i misku s pečivem prozkoumal. „Že by mi ho někdo šlohl?“

      „No, pokud ti neukradli pinďoura, pak může jít jedině o mobil.“

      „Asi jsem ho nechal doma,“ uklidňoval se Prcek a snažil se, aby po něm zbyl jen prázdný talíř.

      „Nebo jsi ho sežral.“

      „Co?“

      „Říkals přece, žes měl bagetu, ne? A mobil byl uvnitř…“ popichoval Čahoun svého nového parťáka.

      Prcek se na okamžik zamyslel, pak pochopil a řekl: „Vole…“

      „Ztratils ho, no… koupíš nový…“

      „Neztratil. Ale… vlastně… Proč by mi ho někdo měl štípnout?“ přemýšlel Prcek nahlas.

      „A proč ne? Lidi dnes ukradnou i nos mezi očima.“

      Ale… To mi připomnělo kleštičky. Cvaky, cvak,“ tlemil se Prcek a poslední kousek klobásy smočil v hořčici.

      „Musíš mi to připomínat?“ zamračil se Čahoun. „Tak se mi to nepovedlo, no a?“

      „Nemusím, ale byla to sranda.“

      „Pro tebe. Já se před tím klukem a jeho matkou cítil jako vůl,“ přiznával Čahoun a rozhlížel se kolem.

      „Čahoune, ber věci jak jdou. Jde o hovno, ne?“

      „Posral jsem to,“ sypal si popel na hlavu Čahoun.

      Prcek chtěl reagovat, ale zahlédl bezdomovce, který se nějak divně kroutil. Jejich pohledy se střetly. Prcek si vzpomněl, že se s tím chlapíkem srazil ve dveřích, když sem přišel. Muž rychle cosi schoval do kapsy, otočil se a odcházel. Prcek neváhal ani vteřinu, odložil vidličku a vydal se na lov.

      „Stůj! Hej, ty tam!“ hulákal a hnal se za svým cílem. Přeplněným bufetem si razil cestu jako rozzuřený nosorožec vysokou travou. Čahoun mu byl v patách.

      Neznámého muže, zanedbaného zevnějšku a nelibé vůně, dohnali venku před bufetem. Prcek mu zastoupil cestu, dal ruce v bok a zamračil se jako obloha před letní bouřkou. „Tak to naval, šmejde!“

      „Co, cože?“ vysoukal ze sebe vystrašený muž. „O co jde?“

      „Co se děje, Prcku?“ dohonil je Čahoun.

      „Vím, kde najdu svůj mobil!“ křičel Prcek a provrtával bezdomovce nepříjemným pohledem.

      „Ty myslíš… ne, proč by to…“ zdráhal se uvěřit Čahoun.

      „Je to finta stará jako lidstvo samo,“ řekl Prcek tajemně. Muž si cosi nesrozumitelného brblal pod vousy. Igelitovou tašku si přitiskl k tělu.

      „Finta? Jaká finta?“

      „Vrazil do tebe? Vrazil. Podívej se, jestli ti nic nechybí. Do mě taky vrazil. A při tom mi ho štípl, ne?“ vysvětloval Prcek a zacpal si nos. „Ježíši, ten chlap... To je horší než ty vejce, Čahoune.“

      „Tomu nevěřím, Prcku. Omluv se pánovi a půjdeme. Třebas ho zapomněl doma.“

      „Co? Omluvit? Proč? Strčil si ho do kapsy. Tady do té,“ ukazoval štítivě na roztrhanou součást zapáchajícího a rozpadávajícího se oděvu. „Moc dobře jsem ho viděl. Jen ho prohledej. Já zavolám policajty. Mobil v prdeli!“

      „Prcku! Policajti se volat nebudou! Omluv se a jdem,“ zavrtěl Čahoun hlavou.

      „Má ho tam!“ trval Prcek na svém. „Vsaď se!“

      „Ukažte kapsy,“ kývl na něj Čahoun. „Co tam máte?“

      Bezdomovec, když pochopil o co jde, sáhl do kapsy a vytáhl kus nedojedeného párku.
To byl ten předmět, který Prcek mylně považoval za svůj telefonní přístroj.

      „Pááárek,“ řekl muž zahanbeně.

      Trapné ticho přerušila vyzváněcí melodie.

      „Promiňte,“ řekl Čahoun, sáhl do kapsy a hovor přijal. „Tyčka, prosím. Cože? Ano. Ehm… jo, jasně, je tady. Ano, řeknu mu to, šéfe.“

      „Copak, kolego?“ zajímal se Prcek.

      „Ale… zapomněl sis u šéfa v kanclu mobil,“ řekl Čahoun a díval se na projíždějící auta.

      Prcek zčervenal jako rak a provinile pohlédl  bezdomovci do očí: „Sorry, kámo. Tu máš na pivo,“ omluvil se a vtiskl mu do špinavé dlaně stokorunu. Obrátil se na Čahouna: „Teď jsem to zase posral já.“

      „To se stává!“ souhlasil Čahoun a dodal: „Jsme si kvit, Prcku. Tak zítra, čau.“

      „Počkej, jak čau? Slíbils, že mě hodíš domů, ne?“

      „Jo, vlastně. Tak pojď, stojím támhle na parkovišti.“

      „Už běžím, příteli,“ usmál se Prcek a začervenal se, když kolem prošla lepá děva s výstřihem až kamsi k pupku. O rozparku její sukně se mluvit nedalo, protože to, co měla na sobě, bylo vším, jen ne sukní. „To je baba. A smrdí jako celá drogerie.“

      Čahoun si všiml, jak se jeho kolega najednou zpotil. „Ale, že tys ještě neviděl ženskou?“ šťouchl Prcka do břicha.

      „No, viděl…to… to… totiž… ty si vůl,“ zadrhával Prcek nesměle a jeho pohled spočinul na pohupujících se ňadrech mladé černovlásky. Žena prošla těsně kolem něj. Čahoun měl dojem, že stojí vedle semaforu, na kterém zrovna svítí červená.

      „Viděl, ale neměl, co?“ bavil se, prudkou změnou chování svého parťáka, Čahoun. „Vypadáš jako puberťák, kterého rodiče načapají s hambatým časopisem a staženýma kalhotami. S tím něco uděláme, Prcku. Neboj.“

      „Já za to nemůžu,“ bránil se Prcek. „Je to dědičné, opravdu.“

      „Najdu ti babu!“ křičel na něj Čahoun, když přebíhali, jako zajíci minovým polem, na protější chodník. Div je jeden obstarožní trabant nepřejel.

      „Kam čumíš, hovado!“ láteřil řidič, ale Čahoun jen mávl rukou.

      „Babu?“ zrozpačitěl Prcek. „Tebe mi byl, Čahoune, čert dlužen…“


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:59:49 Odpovědět 
   22. 07. 2014
Ještě zábavnější než předchozí díl.
„pááárek.“ Zábavné, jak protáhl hlas.
 ze dne 01.08.2014, 13:57:17  
   Šíma: Pelion a Šíma děkují! ;-)
 Aini 17.03.2010, 23:38:56 Odpovědět 
   Tak jsem přesvědčena o tom, že tuto povídku jako pokračování první části bych také nemohla číst kupř. co by cestující v dopravním prostředku. Nedokázala bych tlumit smích tak, abych nepobuřovala vážné spoluobčany - taktéž cestující. Celé výrazivo ladí s prostředím bufetů, v nichž si člověk raději nic nedá. Tak mne napadá, to by byla účinná dieta… Rozhodně za jedna.
 ze dne 18.03.2010, 11:26:20  
   Šíma: Díky za kladné hodnocení, přečtení i zastavení! Za Jedničku jsme také rádi, snad v další části se múzy naše vyřádí a líbit se Ti bude i pokračování! ;-)))
 Kondrakar 01.02.2010, 17:39:07 Odpovědět 
   Já sem si říkal, že Prcek bude jeho parťák. Mizérie miluje společnost co? Situace stejná, jen se změnilo prostředí, osazenstvo a předmět hledaný.
Jsem zajedno s Danim. Ubral bych na vulgarismech u Čahouna.
 ze dne 01.02.2010, 20:00:54  
   Šíma: Děkujeme za zastavení a komentář! ;-)
 Dani 01.01.2010, 16:55:44 Odpovědět 
   Díl druhý se mi líbil. Jen mi nesedí vulgarismy, hlavně z úst Čahouna. Ten se mi jeví jako serózní chlapík. Prcek je jistě uvolněnější, tak si může občas dovolit mluvit sprostě. Ale jinak fajn, pánové.
 ze dne 01.01.2010, 22:10:36  
   Šíma: Díííky! Pokusíme se mu domluvit! ;-)))

Dík za zastavení a komentík a přeji vše nejlepší do Nového roku! (mrk)
 Apolenka 31.12.2009, 10:26:55 Odpovědět 
   Přečetla jsem ve správnou chvíli - na Silvestra po sklence grogu - není tudíž proč pochybovat. Jedna!
 ze dne 31.12.2009, 12:40:18  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík! Jsme rádi, že se líbilo (Pelion a Šíma, šíma si nemyká). ;-)))

P.S. PF 2010!
 Dědek 22.12.2009, 23:19:15 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dědek ze dne 22.12.2009, 23:08:22

   Zrovna ta nadávající obsluha, tam je toho moc.
 ze dne 22.12.2009, 23:27:04  
   Šíma: Že by nám šlo o určitou "autentičnost"? ;-))) Díky za tip!
 Dědek 22.12.2009, 23:08:22 Odpovědět 
   Dal jsem jedničku jako vánoční dáreček. Já si se sprostým slovem nedělám problémy, ale tady se mi jich přeci jen zdá příliš. Někdy míň je vlastně víc. Ale já nejsem autor a autor má vždy právo napsat to tak, jak cítí. (kulkula na Tebe, ten by setřel ty sprosťárny.)
 ze dne 22.12.2009, 23:11:57  
   Šíma: Díky, Dědku! Ano, někdy je méně více, nežli více. Ale že bych jich tam bylo tolik? ;-))) Hezký večer přeji a děkuju za zastavení (i jménem spoluautora Peliona, který se určitě ozve)... Tedy doufám v to plně! ;-)))
 honzoch 22.12.2009, 22:57:28 Odpovědět 
   Zdravím,
nebylo to špatné. Trochu mi přapadlo, že v průběhu dialogu obou našich hrdinů sklouzl humor k těžkopádnosti, kterou pak horko těžko napravovali až přehnaným množstvím sprostých slov. Ne, že by mě to nějak pohoršilo, jen mi byla nějak bližší ta scénka z vlaku :)
 ze dne 22.12.2009, 23:10:33  
   Šíma: Díky, Honzo za zastavení a komentík! No, my jsme se s Pelionem dost bavili při psaní tohoto dílu a těžkopádné se mi to nezdá, ale máš každopádně právo na kritiku, ono je pravda, že co čtenář to jiný názor! ;-) Ještě jednou dík a hezký večer přeji!!!
 ospre 21.12.2009, 21:56:22 Odpovědět 
   Napsaný je to samozřejmě dobře, jen mi to přijde zbytečně ukecaný, děj se málo posouvá, pročistil bych to.
 ze dne 21.12.2009, 22:04:59  
   Šíma: Zdravím a děkuji za zastavení i komentík! Ono se to snad ještě rozjede, nakonec, naši hrdinové teprve přišli na to, že budou spolu (po tom trapasu z vlaku) pracovat jako soukromá očka! ;-)))
 Amater 21.12.2009, 21:49:47 Odpovědět 
   Mně se to četlo dobře. Když si vezmu, jak se doopravdy mluví a co někdy se slyší, proč ne. Jednou jsem slyšella ty vole ve větě šestkrát a to nebyla přilíš dlouhá. Prostě takhle mluví. Aspoň je člověk ihned odliší.
I když mobil bylo jasné, že ho ten bezdomovec nemá.
 ze dne 21.12.2009, 22:06:16  
   Šíma: Ahoj! Zda ho nemám a jak moc jasné to bylo, to netuším, protože osobně jsem jako jeden z autorů věděl, že ho nemá! ;-))) Děkuji moc za zastavení a jsem rád, že se líbilo!
 Ariadne 21.12.2009, 21:26:49 Odpovědět 
   je tam hodně otřepaných rádoby vtipných hlášek a humor se snažíte dohnat vulgaritou, ale tak to nefunguje... myslím, že čuk je v komentáři ještě mírný...
 ze dne 21.12.2009, 22:07:33  
   Šíma: Děkujeme za kritiku. No, nevím, jak moc je v tomto textíku vulgarity a otřepaných vtípků... Ale jedno je jisté: co čtenář to jiný názor! Díky a hezký večer přeji! ;-)
 čuk 21.12.2009, 20:39:05 Odpovědět 
   Trochu jsem zklamán. Po vybraně absurdním humoru dvojice Šíma-Pelionh humor sklouzl do slabších švandrlíkovin a použití ostřejších slov je spíše obhroublé než vtipné. Žoviální lidovost není můj šálek čaje. Sám příběh není příliš dramaticky a je na řidší obsah poněkud dlouhý. Ta dvojice se mi nelíbí, třeba tím, jak ilustruje vnější znaky postav poněkud dehonestujícím způsobem. Sorry mí oblíbení autoři.
 ze dne 21.12.2009, 22:08:26  
   Šíma: Díky, čuku, za publikaci a kritiku. Snad se bude příští díl líbit více!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Zrzavci
Křídlatka
Con los Colegas...
Wheelies Devotee
Galfa - část II...
Franzi Moorin
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr