|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29004 příspěvků, 4550 autorů a 303513 komentářů :: on-line: 8 ::
|
 |
|
:: Spoutané meče (39. kapitola) ::
 Kaileen |
publikováno: 11.12.2009, 11:19
|
|
| |
|
|
Soupeření
Braly na mě ohled, královna i Kaileen, přeci jen jsem pořád nebyla v plné síle. Občas se Kaileen zapomněla, „zaskočila“ za mě a odvrátila útok Cority. Jí se takové zpestření líbilo, možná je to obě udržovalo v nejistotě, zda se souboj nezvrtne. Stejně mezi nimi bylo jakési tiché a potřebné napětí.
„Nemáš příliš velkou sílu, ale jsi hbitá,“ začala Corita, sotva jsem si sedla, že si odpočinu. „Byla by ti platnější, Kaileen, kdybys ji naučila, jak si může pomoct.“
„Chvilku ji nech, sotva se vleče,“ odpověděla, sedla si vedle mě a podala mi pití.
„Nechám,“ přikývla Corita, „ale copak ty to nevidíš? Cos ji celou dobu učila?“
„Nepřeháníš to trochu?!“
„Jen říkám, že ji nemůžeš učit to, co děláš sama,“ trvala na svém královna. „Podívej se na rozdíl mezi vámi. Ty jsi větší, silnější, ona je sice o hlavu menší, ale o to rychlejší by dokázala být, kdybys…“
„Prosím,“ rozhodila rukama, „tak ji to nauč, když to dělám špatně. Celou dobu to stačilo a najednou dostala mizerný výcvik,“ urazila se a šla se projít.
„Uvidíš, že za těch pár dní než dorazíme k Taggu, se zlepšíš,“ oslovila mě a vůbec jí nevadilo, že Kaileen odešla.
„Za pár dní? Blbost.“
„Schválně,“ kývla a udělala roznožku. „Zvládneš to?“
„Rozhodně ne.“
„Za týden to dokážeš. Ukážu ti pár cviků, které ti pomohou. Když budeš tento postup každý den poctivě dodržovat, půjde to. Za týden se tě znovu zeptám a ty neodmítneš. Vsaď se.“
„Radši ne, kdoví, co bys po mně chtěla,“ zavrhla jsem její nápad a ona se lišácky pousmála.
„Vydechla sis trochu? Můžeme pokračovat?“
„Můžeme,“ přisvědčila jsem a Corita mi ukázala, jak se nejlépe protáhnu.
Nabyla dojmu, že se šetřím, proto mi asistovala, dokud jsem u každého cviku nedosáhla hranice snesitelnosti. Pouhých sedm cviků, stejně jsem ale byla vděčná za každou přestávku a nejšťastnější jsem byla, když jsme se konečně dobraly konce a mohla jsem si déle odpočinout.
„Nebolí tě záda? Jsi celá ztuhlá,“ byla zase pozorná a dobře věděla, po čem se mi uleví. Kdyby se mi tak věnovala před pár dny, když mi nabízela post generála... Kéž by ona byla Kaileen. „Až se trochu vydýcháš, zkusíme bojovat, měla by ses cítit líp. A nezapomeň uvolnit boky, snad jsi to nezapomněla. Raději tím začneme, nač se zdržovat.“
„Vidím, že se vracím právě včas,“ postavila se nad nás Kaileen a vypadala obzvlášť výhrůžně, i Corita to pochopila a nechala mě.
„Právě jsem jí říkala…“
„Slyšela jsem,“ nenechala ji domluvit. „Sama jí pomůžu, ty jsi soupeřka.“
„Jak chceš,“ svolila Corita.
Čekala bych cokoliv, jenom ne to, že se Kaileen bude věnovat výhradně tréninku. Cítila jsem se lépe, v tom měla Corita pravdu. Hned mi dávala další rady, ale kdykoliv mi chtěla něco názorně předvést, narazila na můj stín.
„Taky se protáhnu. Bez tvé asistence ovšem,“ zdůraznila Kaileen, „a uvidíme, jestli i já se zlepším.“
„To přece není třeba, bojuješ dobře,“ odmítla Corita.
„Proč ne? Nemohu být lepší než ty?“
„Několikrát jsi mne porazila,“ uznala a dala najevo, že o šarvátku nemá zájem, což Kaileen uklidnilo a po další přestávce se přidala na stranu královny, aby se mi znovu postavily spolu.
Učily mě reagovat na napadení z různých směrů, ať už současně, nebo každá zvlášť. I když byla Kaileen skvělou a tvrdou učitelkou, tento způsob boje mi dát nemohla a očividně se jí zamlouval. Často, když jsem na jejich útok reagovala, nutily mě to opakovat a přitom zlepšovaly, co dávno znaly, vyměňovaly si nové nápady, zdokonalovaly techniku, ale já jsem nechtěla být jejich otloukánek. Byla jsem přinucená přemýšlet, riskovat a najednou Corita boj zastavila, ušklíbla se, otočila se na Kaileen a pronesla:
„Sleduj.“
Sice nedávno nastala chvíle, kdy jsem byla přesvědčená, že nad ní zvítězím, jenže ta už byla pryč. Byla jsem moc unavená, abych dokázala zvlášť vzdorovat. Corita měla zjevnou převahu a dráždilo mě, že si to musí pořád dokazovat.
„To dávno víme, kvůli tomu ji nemusíš bít,“ zlobila se Kaileen a chtěla zakročit.
„Vydrž,“ uklidnila ji, „teď to přijde, ten rozdíl musíš vidět.“
„Nech to na zítra, má dost.“
„Jeden souboj,“ vložila jsem se, protože mě zajímalo, jaký rozdíl má Corita na mysli.
„Útoč,“ vyzvala mě.
Dobře si všimla, že mi vadí změna rytmu. Přizpůsobila se. Meč mě vedl, sám mi ukazoval, kudy by rád prosvištěl a já jsem cítila volnost jako tenkrát, když mě učila používat hůl.
„Stačí,“ vtrhla mezi nás Kaileen, „pokračování zítra.“
„Proč? Ještě můžu.“
„Je třeba postarat se o jídlo,“ odpověděla mi rozzlobeně. „Myslíš, že vy si budete hrát a já budu kolem vás běhat?“
„Kaileen má pravdu,“ podpořila ji Corita a schovala zbraň.
„Tak zajdu na ovoce,“ uvolila jsem se. „Na co máš chuť?“
„Na maso,“ odsekla Kaileen.
„Vykoupeme se a něco chytíme,“ navrhla smířlivě Corita.
„To určitě,“ odmítla. „My zajdeme na dřevo, ty se umyješ a něco chytíš.“
„Pozor, Kaileen, já nejsem leckdo!“
„Mír ještě neplatí,“ připomněla. „Neuzavřely jsme dohodu, tak mě neprovokuj a nedělej si nároky na to, co je moje!“
„Špatně sis to vysvětlila.“
„Opravdu? Ani já na Lee tak nesahám,“ zlobila se Kaileen. Vřelo to v ní, vykročila ke Coritě, její postoj byl vyloženě útočný, přesto se královna snažila zůstat v klidu.
„Já nejsem jako vy,“ odmítla.
„Tak se podle toho zařiď, jinak jsi královnou bývala!“
„Vyhrožuješ?!“ přestávala se ovládat, žádný div, já bych Kaileen taky nejradši jednu vrazila.
„Nikdy nevyhrožuju, rovnou zabíjím.“
„Měla by ses naučit i něco jiného,“ naznačila královna.
„A ty mi to velmi ochotně ukážeš, co?“
„Dám ti dobrou radu, Kaileen,“ snažila se potlačit zlost. „Přízeň ženy nezískáš násilím. Věnuj se jí, než to udělá někdo jiný.“
„Třeba děvka jako ty?“
„Nech toho!“ skočila jsem před ni, protože už to přeháněla. „Křivdíš jí.“
„Až tak daleko jste se dostaly? Kdy jste to stihly? Když já jsem jela ve předu a starala se o vaše bezpečí?!“
„Narat na mne naložila vše, čeho chtěla ušetřit tebe!“ vyjela Corita, odstrčila mě a Kaileen před ní jen zmateně ustupovala, zřejmě ani ona neslyšela svou učitelku mluvit tímto vyčítavým tónem. „Já jsem za tebe snášela urážky vlastního kmene, já jsem vychovávala nepřítele, já jsem dávala své tělo muži, kterým jsem pohrdala a jenom proto, abys ty dostala to, co bylo odepřeno mně!“ zachytila ji a byla kousek od toho, aby dala první ránu.
Samozřejmě, že k tomu muselo jednou dojít. Kaileen se musela dozvědět, jak to doopravdy bylo, ovšem zrovna na to nebyla vhodná doba. Byla zaslepena žárlivostí a bála se, že zůstane sama právě jako Corita.
„Ruce pryč, jinak si prohlédneš své vnitřnosti!“ vyhrožovala, silně stiskla její zápěstí, přesto s útokem pořád vyčkávala.
„Jenom to zkus!“ odhodila ji od sebe královna, ale vzápětí si pro ni znova došla. „Pojď a postav se mi!“ tasila, přítelkyně taktak uhnula před hlavicí meče.
„Pro to tady nejsme,“ snažila jsem se zadržet Kaileen.
„Vyzvala mě!“
„Urazila´s ji.“
„Urazila,“ pohoršeně zakroutila hlavou a podívala se na královnu, „pravdu jsem řekla.“
„Tak pojď,“ nevydržela Corita, „já ti ukážu kdo je pravý válečník! Bojuj, Kaileen, a dozvíš se, že se ještě musíš hodně učit,“ podívala se na mě a Kaileen si to vysvětlila tak, jak se dalo čekat.
„S tebou si to vyřídím později,“ odstrčila mě.
„Myslíš, že ti to dovolím?“ provokovala Corita.
„Určitě, budeš dávno mrtvá,“ zavrčela a nacvičeným pohybem nejen že vytáhla meč, ale zároveň provedla i první sek.
Jejich souboj mi připadal dětinský, sebrala jsem se a šla na dříví. Musela jsem uznat, že mě Kaileen překvapila, když se za mnou nepustila. Celou dobu jsem se courala sama a dala jsem si načas, než jsem se vrátila do tábora.
Dámy svorně seděly u ohně, použily zbytky dřeva z předchozího dne, dokonce opékaly rybku. Mlčely, věnovaly mi krátký pohled. Obě si zřejmě dostatečně zacvičily, soudě podle modřin a krvavých šrámů. Kaileen cosi kutila. Předpokládala jsem, že se potřebuje trochu poléčit, akorát jsem byla zvědavá, jestli se podělí s Coritou. Hodila jsem dřevo na zem. Podívaly se po sobě, ale nechaly mě odejít a vykoupat.
Dobře jsem si zaplavala, ani voda nebyla příliš chladná, slunce teprve zapadalo. Na břehu se objevila Kaileen, tvářila se provinile a cokoliv měla v plánu říct, vyšlo z toho pouze upozornění na večeři. Nejspíš čekala odpověď, protože tam pořád rozpačitě stála.
„Ještě něco?!“
„Ne,“ svěsila hlavu a konečně odkráčela.
Tichá domácnost, to tu dlouho nebylo. Obě sledovaly, jak ve mně mizí první šupináč a pomalu odtrhávaly maso ze svých skromných porcí. Zřejmě to mělo být tajné, ale stejně jsem zahlédla, jak Corita kývla na Kaileen, ta mi po malém zaváhání podala další maso.
„Zase vyhrála,“ pronesla přítelkyně.
„Vaše rvačky mě nezajímají.“
„Nechceš ... Se projet?“ navrhla nesměle. „Můžeme závodit ke konci sadu a zpátky.“
„Soupeřku máš naproti.“
„Už se nezlob,“ přisedla si a pohladila mě po zádech, ale protože nás Corita bedlivě pozorovala, nebylo mi to příliš vhod. „Tak... Co bys chtěla dělat?“
„Spát.“
Zase měla potřebu mi posloužit, ale to jsem rázně odmítla a královna překvapeně sledovala, co si můžu ke Kaileen dovolit.
Dlouho jsem se přehazovala. Rozčilovalo mě, že měla Corita pravdu – mělo se něco stát. Kaileen pořád vzdorovala, ale zároveň se bála, že budu jinde hledat, co nedostanu od ní a ve mně převládal pocit, že brzy bude napadat každého, kdo kolem mě byť jenom projde.
Přišla k rozumu, tiše se s Coritou bavila, aby mě nerušily. Šplouchání vody a praskání ohně doplnily něčí kroky, ale to už se ke mně neslo jen zdálky, když jsem usínala.
„Lee,“ budila mě Kaileen a snažila se něžně napravit, co předchozího dne zkazila. „Nachystala jsem ti snídani. Vstávej, dokud je to ještě teplé.“
„Nemám hlad.“
„Co jsem ti říkala.“
„Poraď si,“ odpověděla jí Corita.
„Lee,“ po krátkém zaváhání se mnou znova jemně zatřásla, „přece na tebe nebude čekat královna. No tak, vstávej. Jak teďka vypadám?“ zašeptala, aby Corita neslyšela, jak mě přemlouvá.
„Stejně jako včera.“
„No, počkej.“
Chytila mě a než jsem se stačila vzpamatovat, nesla mě k řece. Tušila jsem, že voda nebude moc teplá, snažila jsem se Kaileen přesvědčit, že už jsem se probrala, ale nechtěla nic slyšet.
„Člověk se za tebe rve a ty tak?“ vyčítala mi. „Měla jsem tě přehnout přes koleno jako onehdy Katherine.“
„Kaileen, já tě varuju!“
„Před čím?“ smála se.
Držela jsem se jí ze všech sil, když už se mi nepovedlo vyprostit se. Říkala jsem si, že ji vezmu s sebou, ale Corita žádné překvapení nepřipustila.
„Nepotřebuješ pomoc, Kaileen? Nejspíš by tě ráda stáhla s sebou.“
„Věříš, že asi ano?“ přikývla. „Ono je to ve dvou vždycky lepší,“ zaculila se.
V momentě, kdy po mně Corita chňapla, jsem neměla sebemenší šanci na únik. Že by si to rozmyslely, na to taky nevypadaly. Kývly na sebe, spiklenecky se usmály a Kaileen zavelela:
„Ráz!“
„Dva,“ pokračovala Corita a mě čekalo poslední zhoupnutí.
„Tři!“
Proletěla jsem se, než mě pohltila poměrně chladná voda. Hlavou mi proběhlo nespočet nadávek, ale radši jsem byla potichu. Ty dvě si zase náramně přizvukovaly a znova jsem si to odskákala já.
Štrachala jsem se na břeh, Kaileen a Corita se mi smály.
„Kdybys radši přiložila do ohně, jinak ti zmrznu,“ naznačila jsem.
„Ale, mluvíš jako Katherine. Víš, co se jí přihodilo,“ připomněla a rozhodně neměla na mysli nic jiného než onen památný výprask.
„Patrně si to zasloužila,“ pokrčila rameny Corita a bůh ví proč tím myslela zrovna mě, Kaileen se nebezpečně přiblížila.
„To si zkus!“
„Zkusím,“ přikývla pobaveně.
Zkusila, ale nečekala, že se otočím, zachytím ji a přehodím přes rameno. Smůla, že jsem nepočítala s Coritou. Narazila jsem do ní jak do zdi.
„Kampak?“
Couvnout nebylo kam, nanejvýš zpátky do vody. Jediná cesta vedla přes Coritu, protože Kaileen už se pomalu sbírala ze země. Naostro jsem si vyzkoušela boj proti dvěma soupeřkám. Když jsem tak dokonale stála, stáhla jsem Coritu na sebe, v pádu jí nastavila nohu, přeletěla přese mě a vzápětí se ozvalo šplouchnutí. Byla jsem překvapená, že se mi na první pokus zadařilo, zato Kaileen nemeškala. Vleže jsem byla příliš snadná kořist, během pár vteřin mě dostala na lopatky, ale nijak zvlášť jsem se nebránila, když mě znehybnila.
Zřejmě jsem nebyla jediná, koho odzbrojila. Dívala se na mě a nemohla se rozhodnout, co bude dál. Přemýšlela jsem, co přijde, zda vyhraje pud nebo rozum. U mě jednoznačně zvítězilo to první, Kaileen váhala. Neleželo se mi zrovna pohodlně, obě nás opustil humor, zbylo jenom…
Dát pozor na Coritu. Nad námi se objevil stín, Kaileen vykřikla, zašermovala rukama a Její Výsost ji nekompromisně hodila do vody.
„No toto...To snad...“
Neměla jsem slov. Co mi to dalo, než jsem Kaileen k něčemu přiměla a Corita si přicupitá a hodí mi moji kořist do vody.
„Přišla jsem pozdě?“ rýpla si. „Přece nečekáš, že se na vás budu dívat.“
„To nikdo nechce, ale odejít jsi mohla!“
„Ovládej se!“ zvedla mě a hodila za Kaileen.
Párkrát jsem si lokla, než mě zachytila. Voda nás nadnášela, proud pomalu unášel, Kaileen byla krásná a kdybychom tu neskončily v oblečení, nedívala by se na mě s tichou otázkou.
„Ještě že tě mám, už jsem myslela, že se ani nevynořím.“
„Tebe nenechám utopit.“
Nechtěla jsem, abychom se dostaly na úroveň sladkých blábolů, které by stejně nic neřekly, tím spíš, že na řeči rozhodně nebyla vhodná chvilka.
„Nebude lepší vylézt z vody?“ odmítla mě. „Toto můžeme dělat i na břehu.“
„S Coritou, ne?!“ pustila jsem se jí a plavala k souši.
Její Výsost se vyhřívala u ohně, když jsem vylezla z vody, přirozeně jsem nabrala její směr. Kaileen mě zadržela a jak se na mě podívala celá mokrá, smutná a zase se jí nedařilo nic říct, bylo mi jí líto.
„Prosím tě, pojď,“ vzala jsem ji kolem pasu a vedla k táboráku.
Položila mi ruku na ramena, vykračovala si, jako by vyhrála kdo ví co, ale po pár krocích na ni taky došlo. Kýchla.
„Už zas?!“ zatvářila se nešťastně a zrychlila. „Corita už si lebedí v teple a já tady…“
„To máš za to. Měla bys kýchat pokaždé, když na tebe myslím.“
„To je často?“
„No... Říct nebo neříct? „Dost často,“ přiznala jsem.
„Promiň.“
„To by si mohl říct každý. Uznávám, že teď je to trochu nešikovné, když nejsme samy...“
„Vidíš, jak jsi bystrá,“ řekla Corita, ale já už jsem se nechtěla rozčilovat.
„Ty se mezi nás nepleť,“ uzemnila ji Kaileen. „Donesla jsi aspoň dřevo, že si tu sedíš?“
„Proč já? Neměla mě házet do vody,“ odpověděla uraženě a ukázala při tom na mě.
„Zatím máme dost,“ zhodnotila jsem stav zásob, „kdyby chybělo, dojdu pro další.“
Byla jsem ráda, že se konečně zbavím mokrého oblečení a zalezu do tepla kožešiny. Sice to mohlo být ještě o trochu příjemnější, kdybychom měly aspoň jednu deku navíc, ale i tak to bylo lepší, než Katherinin azurový závoj, který mě měl hřát na cestě k barbarům.
Zatímco oblečení pomalu schnulo, my jsme se pomalu učily vycházet spolu bez rozepří. Vysvětlily jsme Coritě, jak jsme se s Kaileen poznaly a než jsme povzpomínaly všechny moje úrazy a všelijaké jiné historky, přepadl mě hlad.
„To nevypadá moc nadějně,“ nadhodila Corita.
„Slyším,“ přikývla Kaileen. „Má cenu dneska někam jezdit?“
„Ani se mi nechce,“ odpověděla jsem.
„Ale cvičit budeš,“ ujistila mě Corita. „Já chystám jídlo, ty učíš, zítra se vyměníme,“ nabídla a Kaileen přijala.
Dokud se kolem mě Corita nemotala, byla Kaileen v klidu. Ze strany královny určitě o nic nešlo, ale těžko se to vysvětlovalo, a tak si radši dávala pozor. Ten den se mi líbil, i když na jeho sklonku jsem dostala pořádně zabrat. Moje unavená maličkost ještě posloužila jako terč vtipů pro obě dokonalé dámy, ale nevadilo mi to a nejspíš by mi chybělo, kdyby mě občas nepopíchly.
V noci se ke mně Kaileen připlížila, vzbudila mě její přítomnost, načež Corita ujasnila pravidla.
„Po tmě si dělejte, co chcete,“ řekla do ticha a Kaileen se zarazila, „když u toho budete potichu. Byla bych ale ráda, kdybyste se přes den zdržely důvěrností.“
„Jasně, šéfe.“
„Šéfe?“
„Zvykneš si,“ prohodila Kaileen.
Přivinula se ke mně a jako obvykle se k ničemu neměla, tak jsem ji nenutila a byla jsem ráda aspoň za to málo. I když zas tak málo jsem neměla – další svobodná noc venku, na nebi se objevilo pár hvězd, opodál přešlapovali koně a kdyby na to přišlo, měla jsem dvě parťačky, na které jsem se mohla spolehnout. Že jsem držela Kaileen, když usínala, to nejspíš neměli v plánu ani bohové.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 10 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
