|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Vina lásky IV. část ::
| Nastává váš svatební den. Doufáte, že si vyberete správně? A co když ne? Jakou sílu má osud? Svede vás dohromady s člověkem, ke kterému patříte? Jak hrbolatá bude vaše cesta za štěstím? |
| |
|
|
Následující den se jeden druhému celkem úspěšně vyhýbáme. Děsím se blížící večeře. Vařím zeleninovou polévku. Z rádia se linou romantické tóny večerní hudby. Nevadí mi. Naopak uvítám, že domu nepanuje hrobové ticho. Krájím zeleninu a z prkýnka mi uteče kus mrkve, co se ještě cestou stihne zastavit na mém bílém tričku. Bílá bělejší, prádlo špinavější. Ráda nosím bílou barvu a nehodlám na svém vkusu nic měnit. I přes nevyvratitelný fakt, že je naprosto nepraktická. Po večeři oblečení sundám. Nosím ho už přes týden a tak nevoní zrovna po fialkách. Pokračuji v přípravě večeře. Nárazy nože do dřeva vytváří rytmickou melodii doplňující rádio. Hnědé vlasy jsem si stáhla do copu, který se při každém pohybu rozvlní. Moje kalhoty by potřebovali generálku. Modrá barva vybledla a před nedávnem se na nich vytvořila díra. Nohavice stejně nejsou tolik vidět. Horší by byla díra v rozkroku nebo na zadku. Pro domácí nošení ideální. Nepotřebuji si kupovat značky jako Puma nebo Adidas, aby mi jich bylo líto, kdykoli je ušpiním. Pomalu začínám zapomínat na Petra a poddávám se rytmu hudby. Píseň roztančí křivky a rozpohybuje nohy. Vaření mi pomáhá relaxovat a jistým způsobem se odreagovat. Při nalévání polévky začínám zpívat společně s rádiem. Svůj zpěv bych nepřála slyšet ani svým největším nepřátelům. Neslyším a nevnímám okolní svět. Jsem přesvědčena o své samotě. Mýlím se.
Nevšimnu si přicházejícího Petra. Zastaví se a pozoruje mě. Usmívá se svým typickým způsobem. Jakmile si všimnu, že vedle mě někdo stojí, trhnu s sebou a polekám se. Nůž padá na zem. Uskakuji stranou. Oba se shýbneme, abychom ho zvedli. Sáhneme po něm ve stejnou chvíli a podíváme se na sebe. Naše oči vedou soukromou konverzaci, která se nedá nijak zastavit. Z jeho pohledu se dá předčítat, jako z otevřené knihy. Zdá se mi, jako kdyby znal každou mou myšlenku. Nebo se mi to nezdá? Petrova tvář mi připadá důvěrně známá. Krásnější, než v mých nejdivočejších snech, stojí přede mnou. Představovala jsem si, jak slíbávám každý kousíček jeho dokonalého těla a každá část chutná naprosto odlišně. Nemýlila jsem se. Dospěla jsem až k půvabné pize pod nosem. Slyším zvonění. Vzpamatujeme se. Zvedám nůž a pokládám ho zpátky na linku. Okamžitě vypínám minutky, co nás vyrušily. Petr mezitím podešel stranou:
„Chceš pomoct?,“ neodpovídám.
„Odnesu alespoň ty talíře,“ nedá se odbýt.
Takové nabídce nemohu odolat. Obdařím ho úsměvem a poděkuji:
„Tak oni gentlemani ještě nevymřeli? Myslela jsem že vymřeli s dinosaury. Díky,“ překvapeně zamrkám. Seberu z linky prostírání a příbory. Vše dokonale urovnám na stůl. Petr pokládá talíře na prostírání. Vypadáme jako dlouholetý, sehraný tým.
Usedáme ke stolu. Mezi sousty si vyměňujeme krátké pohledy přes stůl. Snažíme se, abychom při pozorování nebyli přistiženi. Uhýbáme stranou, kdykoli nás ohrozí nebezpečný okamžik střetu. První dojí Petr. Otře si pusu ubrouskem a položí ho na stůl. Opře se. Spokojeně se protáhne.
„Musím konstatovat, že se ti dnešní večeře moc povedla,“ polichotí mi. Usměji se.
„Jsem ráda, že ti to tak chutnalo,“ začervenám se. Nejsem zvyklá na poklony. Lukáš mi jídlo málokdy pochválí. Fakt, že pro něj vařím každý den, bere jako samozřejmost.
„Co dneska vůbec dávaj?,“ prozrazuje zájem. Čeká na odpověď. Dlouho nepřemýšlím. Dnes jsem si musela číst program nejméně stokrát. Celý den jsem byla nesoustředěná.
„Titanic,“ odvětím bleskově. Polekám se. Právě mi došlo, co znamená nadšení a naděje v jeho hlase. Plánuje sledovat televizi společně.
„Aha, budeš se dívat?,“ ptá se naoko bez zájmu. Prohlíží si záhyby prostírání. Je patrné, že mu záleží na mé odpovědi.
„Měla jsem to v plánu,“ rozhodla sem se rychle. Moje srdce si vybralo samo. Ani se neobtěžovalo zeptat mého rozumu na názor. Ať žije „organismová demokracie“.
„Můžu se dívat s tebou?,“ vysloví nahlas „nečekanou“ otázku. Odpověď je samozřejmá, ale přesto je jí potřeba říct.
„Klidně, budu ráda,“ popravdě souhlasím s nabídkou. Zrychluje se mi tep. Pohlcuje mě náhlý příval radosti:
„A kolik je hodin?“ Hledám hodiny na sporáku.
„Osm deset,“ zadrmolím.
„Tak to bysme už mohli jít, ne?“, v první chvíli se divím,jak mi mohl rozumět. V následujícím momentu si uvědomím, že na svou otázku znal odpověď předem a chtěl mě pouze taktně upozornit, že film už začal.
„Mmmm,“ souhlasím s neskrývanou radostí.
Petr se zvedne první. Zasune židli a odnese talíř do dřezu. Jeho pozornost mě stále udivuje. Lukáš po sobě nikdy neuklízí. Přesuneme se k pohovce.
„Dáma první,“ gestem ruky naznačí, abych sisedla.
„Ó, jak pozorné. O tebe se musí ženy prát,“ skládám mu poklonu jako odměnu za galantnost. Usedám na červenou koženou pohovku. Petr se usměje mé lichotce a podá mi ovladač.
„Zdá se mi to, nebo jsem viděla, že se červenáš? To umí muži taky? Koukám, že se toho mám ještě hodně co učit.“
Vyhledám kanál a odkládám ovladač na skleněný stolek před pohovkou. Neodvažujeme se na sebe podívat. Sledujeme obrazy míhající se v televizi. Prvotní napětí se nedá zapřít. Po půl hodně pookřejeme. Využíváme příležitostí a po očku se prohlížíme. U této hry zůstaneme jen chvíli.
Nedáváme si pozor a naše pohledy se spojí. Vyměňujeme si myšlenky. Začervenám se a uhnu stranou při scéně, kdy se zrovna Rose a Jack milují v autě. Něco mě nutí se znovu podívat. V Petrových očích spatřím něhu a vášeň. Pomalu se k sobě nakláníme. Kožená sedačka zavrže a přizpůsobí se tvaru našich těl. Ruce se přiblíží a dotknou. Neuhýbáme. Spojí se v pevné pouto. Náš oční kontakt stále přetrvává. Když už sedíme dostatečně blízko, zavírám oči. Moje rty se přibližují k cizincovým. Vyhledávají teplo a když ho naleznou, splynou. Zdá se mi, že tato překrásná chvíle trvá věčnost. Když odtahujeme rty a otevíráme oči, stále se objímáme a hladíme. Jakmile odloučení rtů trvá moc dlouho, nadechneme se a vášnivě se začneme líbat. Už ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale najednou jsem tam byla a svlékala Petrovi košili. Nesnáším knoflíčky. Zuřivě škubu, až se jich pár utrhne. Knoflíčky ve mně vyvolají impuls většího žáru a vášně. Moje nedočkavost přetéká. Strhnu z něj kalhoty. Se stejnou nedočkavostí mi svlékne bílé tričko se skvrnou od mrkve. Další jdou na řadu kalhoty, kalhotky i podprsenka. Soustředěně si mě prohlíží:
„Jsi krásná,“ opakuje stále dokola. Cítím jeho hruď na svých ňadrech. Vyzařuje z ní teplo a vůně. Žádostivě zamručím a líbám ji. Líbí se mi jeho chloupky. Líbám každý kus jeho těla. Po chvíli převezme velení on a laská mé tělo. Nezmůžu se na nic jiného, než na občasné zasténání a úsměv.
Milujeme se dlouho a když naše zadržovaná vášeň vyvrcholí, vykřikneme svá jména. Tato noc pro mě bude navždy nezapomenutelná. Vyčerpaná a šťastná usínám. Zároveň se děsím nového dne.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
80.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 2.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 2 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 6 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
