» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."

Publius Vergilius Maro

počet přístupů: 2141524

obr

:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Dcera svého otce - kapitola IV. ::

Bibi Violet	publikováno: 23.09.2006, 18:54

Etapa I. - Za vším hledej magii


	Sheena Taris, 10 let Říká se, že jsou věci mezi nebem a zemí, nebo mezi magií a skutečnými zázraky. Já bych to doplnila ještě o zkušenost, že spousta věcí vězí mezi mými rodiči. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se nemají rádi, vždyť všude píšou, že drtivá většina lásek v manželství vyprchává rychleji, než vylitý líh. Mnohdy to vypadalo na rozvod. Jednou jsem viděla film o manželích, kteří byli za každou prkotinu na sebe naštvaní, hádali se v jednom kuse, až je to přestalo bavit a zanechali mluvení úplně. Chodili kolem sebe v bytě, jakoby se neviděli, dokud jeden z nich nepožádal o rozvod. U nás to taky vypadalo podobně. Nejdříve hádky, pak ticho. Neznají se, nechtějí spolu komunikovat, ba co víc, snad už spolu nechtějí ani sdílet tyto pokoje. Když už musejí, zavře se každý do jiného jako opuštěný samotář. Samozřejmě, že nastává situace, kdy promluvit je třeba. To pak kolem sebe prskají síru jako dva draci, co se potkají na válečném území, zahryznou se do sebe vztekle a veškerá slova jsou ta tam… Jako přihlížející katastrofě bitev dvou válčících stran jsem se snažila hlavně naslouchat, zjistit příčinu hádky. Zpočátku to bylo těžké, naši se snažili své scény nechávat na noční hodiny, nebo na bitevní pole mimo můj slyšitelný a viditelný dosah. Později, jako by už toho bylo tolik, že se jim to do rozvrhu zápolení nevešlo a své konflikty vylévaly i přímo přede mnou. Díky důrazně hlasitým projevům nebylo mé zkoumání příliš složité. Věty se opakovaly, argumenty taktéž, jen pichlavé narážky se snažili mít oba originální. Když to vezmu kolem a kolem, dalo by se to popsat jednou jednoduchou větou : Máma nesnáší tátovu práci, hlavně všechny důsledky jí způsobené. No jo, jenže co táta vlastně dělá? Zástupce vládce, jeho pravou ruku. Nejvyššího politika, který zasedá ve vládnoucí radě jako předseda, politika, který celý den stráví v kanceláři. Vím, co mámě vadí, že nemá čas na nás, ale proč? Proč nepřijde odpoledne domů, jako třeba strejda Mario? Kde celé ty hodiny vlastně je? Proč někdy přijde období, kdy nesmím chodit ven, bavit se s kýmkoli, kromě Lin-Chua a když ano, tak se nezmínit o čemkoli, co zaslechnu doma? Co to jsou za obchody, o kterých mluví s mámou šeptem a ona je kvůli tomu tak nešťastná? Je to jako v těch akčních seriálech… Ne, nemyslím si, že dělá něco nekalého, je to přece můj táta, on takový není! Spíš se do toho nějak zamotá… asi… asi je to všechno složitější, než si dokážu představit… moje domněnky, nic víc, nemám ani páru o tom, co obnáší řídit celý svět, rozhodovat o budoucnosti stovek miliónů občanů… nemám… nechci ho soudit.. nechci, ale přece mám vztek z dnů samoty, do kterých nás s mámou uvrhl. Už dva měsíce totiž není doma, dokonce ani přes noc nepřespává. Jen občas na pár minut přijde, vezme si beze slov nějaké složky z pracovny a zase zmizí. Většinou je to ještě v době, kdy nejsem doma… nějak to teď na mne všechno padá… máma je každou chvíli v nemocnici, hodně spí, hodně odpočívá, těžké práce na zahradě dělám za ni radši já. Stačí, aby deset minut stála a už je slabá a musí si zase sednout. Je to čím dál horší, děsím se pravdy, která za tím vězí… ne, nemysli na to… mysli na ten papír, co máš před sebou, na otázku, kterou čtu už po padesáté, aniž bych vnímala její význam… tak ještě jednou - Kdo založil město Ribera?… jak to mám sakra vědět?… Pohlédnu na hodiny tikající mezi plakáty nejlepších ohnivých mágů, kterými jsem si vyzdobila celý pokoj. Mám tu ale i Ninu, kterou jsem našla v jednom časopise. Od toho turnaje jsem ji už neviděla. Teď je slavná. Můj turnaj v šesti byl první a zároveň poslední. Nechci už na turnaje chodit, protože vím, že tam bude ten odporný Tlarabov a udělá vše proto, abych se nějak zesměšnila. Do oběda ještě daleko. Naproti u stolu sedí starší paní při těle, vlasy rudě zbarvené, načechrané, trocha líčení na vráskách, oblečením potvrzující váženou paní. V rukou povadle drží knihu a na nose úzké, obdélníkové brýle, pod kterými dvě malé čárky značí, že slečna Vodner, má soukromá učitelka, opět usla. Vždycky, když chce už nedočkavě zjistit, jestli detektiv Horton znovu dopadne vychytralého vraha, zadá mi samostatnou práci a s chutí se začte do jednoho z nekonečně mnoha dílů detektivní série. Stejně se konce nedočká, protože po druhé stránce začne chrnět. Potichu jsem vzala z křesla deku a přikryla ji. Trochu legračně zachrochtala, zamlaskala a spí dál. Ještě chvíli čekám a když to vypadá, že bude spát dlouho, seběhnu schody dolů do kuchyně. Máma u stolu z dlouhé chvíle něco vyšívá. Teď, když spoustu věcí nesmí dělat, tak se hodně nudí. "Nemáš mít teď náhodou dějiny?" zvedla oči od jehly. "Jo," odbudu ji ledabyle. "Budu hádat," potřásla hnědými kadeřemi a pohledem sklouzla zpět k šití, "Horton zase použil své uspávací umění na slečnu Vodner a ty jsi v tom viděla skvělou příležitost, jak se vytratit, hmm?" "A nejsi ráda? Budu ti teď dělat společnost…" snažím se ji přeprosit dětským úsměvem. "Tak dobře, ty můj andílku," povzdychla, jakoby byla přemluvena, když je stejně ráda, že chvíli budem spolu, "ale až se probudí, půjdeš si dodělat ten úkol." Na to souhlasně kývnu. "Tak," položila vyšívaní a upřela na mě ty nejkrásnější švestkově modré oči na světě, "o čem si budeme povídat?" Chvíli nad tím přemýšlím, je tu něco, co jsem chtěla vědět už dávno a co chtějí vědět snad všechny děti. "Mami, jak jste se vlastně dali dohromady s tátou?" Rozesmálo ji to: "Není to nic tak zajímavého, jako z těch romantických knížek." "Prosííím!" protáhnu poslední písmenka, aby to zaznělo opravdu přesvědčivě. "Tak, když chceš," povzdychla a se zasněným pohledem začala vyprávět: "Když mi bylo dvacet, milovala jsem jednoho úředníka, se kterým jsem pracovala na oddělení. Jmenoval se Robin. Chodili jsme spolu přes rok a chtěli jsme se vzít. Ale pak mi doktoři zjistili voulézu krve a já…" zarazila povídání a kousla se do rtu, "prostě, Robin to nevzal moc dobře a rozešli jsme se. Nevyčítala jsem mu to, jen jsem se nechtěla každý den dívat do jeho očí… Tak jsem se pokusila a nakonec dosáhla přestupu do paláce, dokonce jsem dostala ještě lepší místo - zpravodajského úředníka pro zástupce vládce, což byl ve své funkci několik měsíců nový teefu Taris. Tvůj táta byl hrozný šéf, měl představu, že všechno změní najednou, tak nám všem dával tolik práce, že se to nedalo stíhat. A když se to nestihlo, tak křičel a byl protivný." Začala jsem se smát. Z toho, jak tátu znám, si tohle dokážu živě představit. "Já, jako jeho zpravodaj," pokračovala, "jsem mu musela nosit denně tuny papírů s různými informacemi, s čímkoli, co ho zajímalo. On chtěl něco vědět a já to musela zjistit a přinést. Tay není a nebyl muž, který se zajímá o ženy. Měl hlavu jen v těch papírech, které jsem mu nosila. Ani, když jsem mu je podávala, tak od nich pohled ke mně nezdvihl. Ale přesto jsme si ho všichni na pracovišti moc vážili, protože svou práci uměl dělat, jako nikdo jiný." "A jak teda…?" nechápu. "Jak? To sama nechápu. Jednou jsem mu nesla výpis nových zaměstnanců na hospodářském a jako obvykle se díval do papírů, ale když jsem odcházela, zastavil mě oslovením a zeptal se, jestli mám přítele. Byla to hodně osobní otázka, ale byl to přece teefu Taris, nedovolila bych si neodpovědět, tak jsem řekla po pravdě, že ne. Postavil se od stolu, došel ke mně a řekl: "Kdybych Vás požádal o ruku, souhlasila by jste?" No, musím přiznat, že jsem si několik minut myslela, že mám halucinace a vůbec jsem nevěděla, co říct. On však měl trpělivě otázku v očích dál. Myslela jsem, že když mu odpovím "ano", tak to tím skončí, že jen něco zkouší, ale pak mi položil ještě horší otázku: "Vezmete si mě?"" "To není moc romantické," kroutím nad postupem táty hlavou. "Tay a romantika?" zasmála se. "To nejde dohromady. Ten bere všechno prakticky a efektivně. Už ani nevím, proč jsem jeho nabídku přijala." "A co ti na to řekli ostatní?" "Nikdo mi to nevěřil!" smáli jsme se obě, "Uvěřili, až když jsem měla zásnubní prsten na prstě. Ten mi dal až o týden později, protože dřív samozřejmě kvůli práce neměl čas. No a pak šlo všechno jak jinak něž rychle, prakticky a efektivně. Vybrali jsme společně tenhle dům, já jsem dala výpověď, protože by to nedělalo dobrotu. Při tom shonu jsme prošli jakousi rychloseznamovačkou, abychom si nebrali někoho, koho vůbec neznáme - a vzali jsme se. Byla jsem vlastně ráda. Stala jsem se manželkou mocného muže, který zajistil mě i naši budoucí rodinu. Měla jsem skoro vše, na co jsem si vzpomněla, kamarádky mi to děsně záviděly." "Skoro?" všimla jsem si pochybného slovíčka. "Znáš tátu," povzdychla smutně, "práce znamená pro něj hodně. Chyběl mi. Přála jsem si strávit s ním víc času. Jet někam na dovolenou, několik dní jen my dva, bez telefonu, bez daní, bez úprav zákonů a tak. Tohle se mi nikdy nesplnilo." Máminy oči se začaly lesknout smutkem. Připomnělo to hlavně, že teď s námi není vůbec. Nastalo ticho. Podívaly jsme se vzájemně do očí a prázdným úsměvem si předáváme lítost. "Taky bych chtěla být s tátou…" pošeptám. "Já vím," pohladila mě soucitně po tváři a políbila, "On by taky chtěl být s tebou, andílku. Má ale práci, která tomu není nakloněna a dělá ji moc rád. Nesmíš se na něj za to zlobit, přej mu ji. Dělá to přece taky pro tebe." Chytá mě za ruku a já přes tu nejmilejší tvář plnou vlastního přesvědčení nedokážu nevěřit. "Miluje tě. Vím, že to tak nevypadá, ale miluje tě ještě více, než tu práci a právě proto ji dělá. Aby ses měla dobře, až vyrosteš. Jsi pro něj všechno a já bych byla moc šťastná, kdyby si mu rozuměla. Potřebuje tě. Ty jsi vlastně on, chápeš? Jsi po něm úplně celá, ty jsi prostě dcera svého otce a já chci, aby si stála při něm, až tě o to požádá. Aby si stála při něm, kdyby se mi něco stalo." Došeptala a já zavírám oči. Víčka držím pevně, stejně jako pevně svírám rty… kdyby se mi něco stalo… to slovo něco… něco… to slovo pálí, bodá a škrtí… kdyby radši řekla jiné slovo, nebo radši nic… kdyby to radši vůbec neřekla - to něco… "Neplač," objala mne a pevně přivinula, "jsi už velká a rozumná slečna." "Nic se ti nestane…" "Andílku," povzdychla nešťastně, "nebudeme si už lhát. Na světě jsou věci, které změnit nejde, musíme je pochopit a smířit se s nimi. Jsem čím dál slabší. Jednou přijde den, kdy budete mít s tatínkem už jen jeden toho druhého a proto mi slib, že budeš pamatovat na to, co jsem ti před chvílí řekla." Chytila mou tvář do dlaní. "Slib mi to." "Slibuji…" utírám si slzy. Je to poprvé, co mi řekla pravdu na rovinu. Už žádné "Zlepší se to.", "Bude to zase jako dřív." ne. Už ne. Teď už jen "Je to horší a horší.", "Přijde den, kdy vás opustím.". Mám být ráda, že ke mně začíná být někdo upřímný? Nebylo by bylo lepší, kdyby se o tom nemluvilo? Realita je daň za upřímnost. Bez reality se žije lépe a bez upřímnosti hůř. Zamotaný kolotoč. Z vrchu se už ozývá tlumený tenký zvuk hlasivek slečny Vodner. Probudila se a zřejmě nadává, že jsem odešla od úkolu před jeho dokončením. Mámin pohled jasně říká, abych dodržela svou část dohody. Nic naplat, musím nahoru za dějinami. Vysoukám se z lavice, seberu pár jahod z mísy na lince připravených na odpolední buchtu a mířím si to ke schodům v obýváku, když v tom cvakne klíč v zámku venkovních dveří. "Ahoj tati!" vyhrknu na něj nadšeně, že ho po dlouhé době opět vidím, když vešel do kuchyně. Minul mě pár kroky, a pak s sebou trhl a ohlédl se prudce, jako bych ho vyrušila z hlubokého zamyšlení. "Ahoj," vysoukal ze sebe rozpačitě, nucená to odpověď. Pak ještě pohled na mámu, kterou snad taky chtěl pozdravit, ale s máminým vyčítavých výrazem na to ani nedošlo, tak s dalšími dvěma kroky zmizel v pracovně. Snažím se očima házet na mámu otázku, jestli za této situace mám jít nahoru, nebo můžu zůstat v kuchyni a počkat na tátu. Bez odpovědi. Dívá se na mne, ale duchem je úplně někde jinde. Zůstávám. Chci tento úkaz zvaný "táta doma" ještě jednou vidět. Nakonec jsem se dočkala. Po pěti minutách vyšel z dřevěných dveří vedle lednice a zastavil se u stolu: "Kde je ta smlouva s Mancy Doe, co jsem uzavíral před měsícem?" hodil suše na mámu, která naštvaně přivřela oči a s obrovskou nevolí odpověděla podrážděně: "Nejsem tvoje sekretářka." Táta nevěřícně povzdychl, překulil oči v sloup, ale přesto vše v sobě potlačil a zřejmě z důležitosti jeho potřeby to zkusil znovu: "Dobře… Michi, MILÁČKU, mohla by jsi mi PROSÍM TĚ říci, kam jsem si založil před měsícem smlouvu s firmou Mancy Doe?" Bylo to tak odporně ironické, až mě z toho zabolelo u srdce. "Všechny smlouvy s Mancy Doe jsou v pořadači dvacet šest," odpověděla máma skoro šeptem. "Děkuji." "Já si nepamatuji, že bych Vám dovolila opustit vyučování, slečno Taris!" slečna Vodner mi začala při cestě po schodech dolů hystericky kázat, "Já vám za to dám trojku a nemíním o tom pak diskutovat, ať si to u Vašich rodičů pak vysvětlujete sama…" zarazila se až, když při vstupu spatřila tátu, jak na ni nechápavě zírá, co tu tak řve, "Ach, teefu Tarisi," co, že tak rychle změnila tón na miloučký, "nevěděla jsem, že jste zde… víte, Vaše dcera… utekla mi z hodiny… ani nevím. jak se jí to povedlo…" usmívá se nevinně. Ale já vím, jak se mi to povedlo. Nebude mu přece vykládat, že za ten vysoký plat spí, kdykoli se naskytne příležitost. Pochopila rychle, že přišla v nevhod, snaží se tedy zase vytratit. Myslím si, že kdyby táta věděl co já, už dávno by ji vyhodil. Teď nad tím nejspíše ani uvažovat nechce, vzhledem k tomu, že opět šel do pracovny a zpátky se vrátil s hledanou smlouvou. "Budeš večer doma?" zabraňuje máma jeho odchodu. Postavila se mu přímo do dveří se založenýma rukama. Takhle odvážnou jsem ji nikdy neviděla… "Chceš to řešit teď…" otočil se ke mně a hned zpátky k mámě, "…před Sheenou?" No jasně, neřešte to před Sheenou, ještě bych tomu mohla začít rozumět… "Proč ne…" pohodila rameny, "je to tvoje dcera. Nevím, jestli sis za ty roky v paláci všiml, že máš dceru. Jen ji vysvětli, proč by si s ní nemohl chvíli být." Táta zrudnul. Rozčílil se: "Jak chceš, řekla sis o to! Sheeno, vem si bundu, jdeš se mnou!" "Ne!" vyrkne máma zděšeně. Stojím a zmateně nevím, koho mám vlastně poslechnout. "Je přece moje dcera, ne?! Mám se jí věnovat? Dobře, budu se ji věnovat! Řekl jsem ti, Michi, že to jednou udělám, sama sis způsobila, že to bude teď!" řekl nekompromisně, "Sheeno, budu čekat dlouho?!" připomněl mi rozkaz a já i přes mámin nešťastný pohled beru bundu a následuji tátu do auta. Centrum Kity Na centru Kity mě nejvíc štvou zácpy. My bydlíme na jejím okraji a cesta do centra zabere třeba i tři čtvrtě hodiny. To pak máte spoustu času dívat se z auta kolem na ostatní auta, nebo nahoru na podvozky vznášedel, nebo si otevřít okýnko a nadýchat se výfukových plynů. A když jedete po okraji, tak aspoň vidíte stovky bytostí deroucích se splašeně do práce. Což je pořád lepší, než nakvašení řidiči nadávající na zácpu, která je tu stejná den co den a oni si na ni ještě nezvykli. Jasně. To já už jo a přitom jsem minimálně o polovinu mladší… "Tati? Máma není moc nadšená, že mě bereš do práce, viď?" snažím se nenápadně nacpat ze zadního sedadla do mezery mezi předními, abych mu viděla alespoň trochu do tváře. "No…to ne…" povzdychl tiše zahloubaný někde vevnitř do vlastních myšlenek, zřejmě úplně jiných. Popojel o kousek a pak vypl motor. Dnes to vidí na delší dobu. Zní to směšně, ale navzdory troubení a hukotu zvenčí, teď nastalo vevnitř zvláštní ticho. Něco tátu přetrhlo z myšlenek, pustil volant a otočil se ke mně dozadu: "Máma má k politice už dlouholetý odpor, vždyť ji znáš… Jenže já musím myslet na tvou budoucnost a ty bys měla taky. Věčně dítě nebudeš." Všiml si, že se kolona o kousek posunula, tak se vrátil k řízení: "Aspoň uvidíš palác zevnitř…" Protřel si zamyšleně strniště na líci a beznadějně vzal do ruky mobil: "Mario, prosím tě, posuň zasedání o půl hodiny. Jsem se zasek doma s Michi a teď to nestihnu. Ještě k tomu tady na Sorně někdo pozdě zabrzdil a urazil si nárazník. Dělá z toho kovbojku, jakoby tu byl sám…" Se zasek s Michi. To říká, jakoby píchl, nebo došel benzín. Copak je manželka nějaká překážka? Co by mu udělalo, kdyby se na pár hodin doma zdržel.. nic! Ještě si bude stěžovat, že máma po něm chtěla půl milého slova, chlap natvrdlý. Mám na něj takový vztek! Máma doma s pláčem odpočítává své poslední dny a on v kanceláři podepisuje nějaké smlouvy! A ještě si bude stěžovat! Tak sobecky! Jakoby šlo jen o něj… Už ani nevím, kdy jsme naposledy seděli společně u večeře, kdy jsem naposledy viděla, jak si dávají pusu… Pamatuji si ale na dobu, kdy ještě bylo dobře… někdy se mi o tom i zdává… máma mě vždycky v neděli posílala dříve spát, aby si pak v druhém obýváku (kam se pozývaly návštěvy, je přes kuchyň na druhé straně od obýváku prvního) pustili hudbu ze starožitné gramofonové desky a tančili pomalé ploužáky. Vše v takovém přítmí jen se svící, nebo bez ní v úplné tmě. To jsem si lehávala za roh linky v kuchyni, aby mi šel vidět jen kousek hlavy, a pozorovala jsem, jak si pořád při tom něco šeptají a máma se tomu tlumeně chichotá. Hádala jsem, o čem se asi baví a když zamlasklo nějaké políbení, srdce mi poskočilo do krku štěstím… "Sheeno!" "Co?!" Až jsem se lekla z jaké blízky na mne tátovy oči svítí. V momentě jsem pochopila, že už stojíme na parkovišti před palácem. Vystupuji z auta, studený vítr přejel pichlavě přes tváře a pohled ustanul na rozevírající se rozlehlé kitské náměstí zbarvené podzimní oranží. Kita nemá hlavní náměstí jako typický plac, ale náměstí se říká místu uprostřed města, kde křižovatka ve tvaru T je obklopena z jedné strany budovou Hologramů, z druhé obrovským nádherným parkem Menfa a v čele náměstí stojí ten největší skvost, perla hlavního města, ba celého světa - S.C.R.E.A.M.ský palác. Palác, kde sídlí vláda i všechna řídící centra, nejdůležitější budova pyšnící se tu svou majestátností. Zvenčí vypadá jako gigantický skleník. Způsobují to celostěnná okna kanceláří, velitelstev a všech ostatních místností po obvodě budovy a vstupní hala je dokonce celá ze skla, či jiného průhledného materiálu na ocelové konstrukci. Tento třiceti patrový objekt, jak jsem jednou napočítala, ale není žádný kvádr! Z jeho rohů a stěn vystupují válcové výtahy, snad největší, co kdo kdy viděl, jak jinak než prosklené, díky tomu vidíte zaměstnance nacpané v nich. A aby ani střecha nebyla rovná, navrhl architekt nad vstupní halu kruhového půdorysu kolosální skleněnou kupoli. Nevím, jestli i někoho jiného palác tak okouzlil jako mne, ale určitě každý se před ním poprvé zastaví a s úžasem sleduje lesk z odrazů slunce od oken, díky nimž celý v dáli vypadá jako diamant. U vchodu stojí hrdě načančaní vojáci, ozdoba pro fotící turisty. Vchod je rozdělen na dvě části, jedna je užší, kterou může projít vždy jen jeden a slouží pro vysoko postavené, aby se nezdržovali v tom širším vedle pro ostatní, běžné zaměstnance, přes který proudí davy oba směry. My jdeme samozřejmě tím užším, za vchodem stojí také vojáci, ale tihle už vypadají úplně jinak a rozhodně tu nejsou pro focení. Táta před nimi vytahuje identifikační průkaz, když v tom ho jeden z vojáků zastaví: "To je dobrý, teefu Tarisi, běžte, určitě spěcháte," pozvedl mírně ruce. Čekal asi, že bude táta rád, ale místo toho se nelíbivě zamračil: "Budu dělat, že jsem nic neslyšel, vojáku!" podotkl přísně a nadřazeně táta a zasunul kartu do zařízení s obrazovkou ve stěně, "Vím, že jste to myslel dobře, ale pravidla platí pro všechny! Tohle bylo naposledy i ke komukoli jinému, rozuměl jste?" nechal si sejmou otisk prstu a oční sítnici pro kontrolu, "Teď si teprve můžete být jistí, že jsem to já." Přistrčil mě k nim, protože já zatím trčela tak nějak uprostřed a moc se mi dovnitř ani přes ně nechtělo. "To je moje dcera. Chci, aby měla přístup do mé kanceláře za mé přítomnosti v ní." "Ano pane!" odpověděl poslušně voják zkrocen tátovou přísností, "Moment prosím…" voják něco vložil do svého přístroje za rohem, "Prosím." Pokývl a táta začal diktovat: "Sheena Taris, narozena 12.6. 69 v Kitě, trvalým bydlištěm Brodge 8 Kita. Výška 118 cm, váha 36 kg, oči tmavě modré, vlasy blond, rasa čistý Derit. Matka Michi Taris, otec Tay Taris, idé 664839251, bydliště obou rodičů shodné s dítětem," diktoval bez zadrhnutí základní o mně a voják je naťukával do přístroje. Strašně mě zaráží, že táta ví, kolik měřím a vážím. Sice to s mámou zjišťujeme každý měsíc a zapisujeme na papírový pás přimagnetovaný k ledničce, ale že se na něj táta někdy podívá, to jsem opravdu netušila. "Práva platí od zítřka, dnes je můj host," dopověděl a otáčí se ke mně, "Teď tady půjdeš s nimi na ověření dat a snímání, já jdu na to zasedání, čekají mě, už se nemůžu zdržet. Až s tebou skončí, zavedou tě do mé kanceláře jo?" pohlédl ještě na vojáka a s posunkem prstu poručil: "Zařiďte to." a odešel do výtahu. Nechal mě tu. Nechal mě tu s vojákem, u něhož jsem si všimla jen zdvořilého úsměvu při každém střetnutí pohledu. Jednal se mnou jako ve vatičce. Už od chvíle, co táta odešel, šlo poznat, že každý si moc dobře uvědomuje, kdo jsem. Úsměvy, milé pohledy, přednosti. Všechno tak umělé a vlezlé, tohle fakt nesnáším. V průběhu měření, vážení a snímání jsme cestovali z jedné místnosti do druhé přes široké chodby. Tempo zpomalovali počty zaměstnanců snažících se dostat k výtahům. Přestože jsme všude měli přednostní právo, někdy jsme na výtah či na přechod z chodby do chodby čekali i deset minut. Nekonečné přemisťování ještě voják zdržoval tím, že u každého známého se zastavil, aby mu řekl, že vede Tarisovu dceru. Po čtvrté cestě cítím velkou únavu a utahání. Přestávám koukat po tvářích, do okýnek vedlejších místností, počítám každou vteřinu, už abych byla u táty. Takhle jsem si tedy palác opravdu nepřestavovala. Jenom spleť prostých chodeb a dveří, zaměstnanců, div vás to neulisuje a nesnesitelný hluk mluvících osob. Konečně jsem dostala blýskavou modrou kartičku se zlatým páskem a na něm vyryto ozdobně SHEENA TARIS. Na první pohled vypadá opravdu jako pro někoho výjimečného a z toho zlatého lesku trochu šimrá pýcha. Voják, který už od poloviny přestal cenit zuby a zvedal jen koutky, mě zavedl do výtahu a společně jsme vyjeli do třináctého patra. Když jsme z něj vyšli, udivilo mě, jak se najednou vše změnilo. Chodby jsou zde téměř prázdné, prosté zdi se změnily na béžově vymalované se zlatými vzory, visícími obrazy, na zemi dokonale se lesknoucí parkety s pásem béžového koberce. Jako kdybychom nevyjeli do jiného patra, ale přemístili se úplně do jiné budovy. U některých dveří stojí jeden nebo dva vojáci, u některých je výklenek se stolem, skříní a židlí, na které sedí žena, zřejmě sekretářka. Všechny se tváří důležitě a studovaně něco klepou do počítače, zvedají telefony. Prošli jsme kolem krátkého úseku s prosklenou zdí, uprostřed ní skleněné dveře se štítkem: teefu TAY TARIS, a pod tím jménem drobněji: zástupce vládce. Skrz tu zeď šla vidět malá místnost se dvěma stoly naproti sobě a u nich ženy. Podle vyprávění a popisů mámy, ta vlevo musí být zpravodajka, za tím stolem kdysi seděla ona a vpravo sekretářka. Je to zvláštní pocit, představit si tam mámu, jak takhle zběsile něco zapisuje s hrůzou, že to nestihne v termínu, který si táta určil. Voják nakoukl dovnitř, prohodil pár slov, pak mi ukázal na hnědý čalouněný gauč naproti vedlejším dveřím, širokým ze světlého vyřezávaného dřeva: "Váš otec je ještě v zasedací místnosti tady vedle. Během pár minut by mělo zasedání končit, přeje si Vás přijmout po skončení přímo tam. Posaďte se zatím zde prosím," dopověděl a když jsem si sedla, jakoby se trochu uklonil a odešel. Čekání netrvalo moc dlouho, zkrátila jsem si jej pokukováním po dvou vojácích hlídající právě ony krásné dveře zasedací místnosti. Usmívali se na mě, z očí se jim blýskalo pobavení nad tím, že vidí Tarisovu dceru. Nemuseli to ani říkat, je mi to jasné, trochu se i stydím, jakoby to bylo něco špatného, že jsem jeho dcera, měla bych být na to spíš hrdá, ne? Ze dveří postupně vyšli muži a ženy, všichni s důležitými a celkem nespokojenými výrazy, svižně prošli bez povšimnutí kolem. Poslední vyšel strejda Mario a ještě ve dveřích mluvil směrem dovnitř: "…to víš, že jo…" směje se pobaveně, při čemž mu poskakuje celý hrudník se zakulaceným břichem, "….a příště tě ukamenujou… cha,cha… jo jasně, uvidíme se za dvě hodiny… ahoj!" zahlédl mne ještě stále sedící na gauči, "Ahoj sluníčko! Táta tě čeká vevnitř. Jak se má maminka?" "Moc dobře ne," odpovím se studem, že na mě tak milounce jako k dítěti, před těmi vojáky mluví. Na dospělácích je hrozný to, že s vámi mluví stejně, když jste sami i když jste někde ve společnosti. Je to trapný! "Je jí smutno," jdu spěšně ke dveřím, aby nestihl říct zase něco, čím mě společensky znemožní. Strejda posmutněle povzdychl, už několikrát vyjádřil názor, že se mu tátovo chování vůči rodině nelíbí. Sám rodinu nemá, přestože mnohdy to vypadalo velice nadějně. Jedna ale byla pro něj moc umluvená, druhá byla jen pro večírky, další chtěla vše po svém. Míjely roky, vedle strejdy jsem viděla asi sedm žen, nakonec však zůstal sám. Tvrdí, že to má dva důvody. První - je už starý. "Padesátka na krku, kdo by v tomto věku a při mém postavení byl se mnou z lásky!" říká. A ten druhý důvod je, že jedinou skvělou ženskou na světě zabral táta. "Jo," nenechal mě od něj utéct a vrátil se pár kroky zpět, "Copak si přeješ k narozeninám?" "Kotě!" Práskl o sebe legračně rukama a pokýval hlavou: "Víš, že ti zrovna tohle nemůžu splnit! Tvůj táta by mi to nedovolil. Copak ty se nevzdáš? Nechceš něco jiného?" "Ne. Nechci nic jiného!" odpovím trucovitě, "Když ne tohle, pak nechci nic!" a vcházím do dveří. Zasedací místnost je podlouhlá, stěny vykládané dokonale dřevem, červenočerný koberec a na něm dlouhý stůl s jedenácti židlemi. Vše mluví svou důležitostí a nenahraditelností. Místo, odkud se rozhoduje o všech vládních záležitostech. Jakékoli rozhodnutí ovlivňující naše životy. To působí velkolepě a vzbuzuje úctu. "Jak dlouho ti ještě budu muset opakovat, že máš na to kotě zapomenout?! Vykládáš to každému na počkání a ti mě pak mají za tyrana, co svému dítěti nedovolí ani kočku! Přitom máš všechno, na co sis kdy vzpomněla a vyslovila: vodní postel, nové kolo, oblečení od nejlepších značek… Které dítě tohle má, no? Chováš se jako rozmazlenec!" "To jo, ale všechno musí kupovat máma!" odseknu troufale. "A kdo myslíš, že na to vydělává? Máma?! Sice ti to nekoupím já, ale o to víc ti toho můžu dát!" Kromě sebe, tati… "Každý den umírají desítky dětí hladem a ty budeš fňukat o kočku!" řekl. Odvracím od něj naštvaně tvář, že zase nic nepochopil, a pohlédnu přes prosklenou stěnu ven, dolů na chodník. Nádherný výhled na celé náměstí, centrum až na vysoké obchodní budovy v dáli. "Nebuď dětinská!" snaží se přetnout mé vzdorovité mlčení, "Uvědom si konečně to štěstí, do jaké rodiny ses to narodila!" objal mě rukou kolem ramen, druhou mě chytil za bradu, přinutil mě tak, abych odlepila zrak od okna a mávl obloukem ukazujíc stůl s židlemi, "Podívej! Tady vidíš před sebou svou budoucnost!" pustil objetí a pár s kroky se přemístil k židli v čele stolu, o kterou se opřel: "Tady budeš jednou sedět. Ne vedle jako já, ty budeš sedět tady!" poťukával na její opěradlo. "Staneš se vládkyní a zaklapneš pusy všem těm, kteří si pohrdavě berou do úst jméno Tarisů." "Jak?" pošeptám neveřícně. "To nechej na mě. Já vím, jak tě sem dostat. Máme s Mariem plán, už stačí jen počkat, než ti bude šestnáct. Až budeš dospělá, vyhraješ volby, o to se postarám, a pak už nebude nic, co bys na světě nemohla mít. Na tu chvíli čekám celý život, Sheeno, musíš mi věřit." Z jeho slov se mi zatajil dech. Jak mi může takhle plánovat život? Jak může s takovou jistotou říct, že za šest let budu tím, nebo tím? A co moje sny? "Tati, ale já chci být kouzelnicí…" špitnu opatrně, abych ho tím nenaštvala. Oči mu září štěstím, dýchá tak zhluboka nadšením, jakoby tu mou budoucnost přímo před sebou viděl. "Sheeno, pochop to! Když budeš sedět tady, pak budeš moci všechno! Až se staneš vládkyní, můžeš klidně dělat magii, chodit na turnaje, mít obrovskou vilu třeba s tisícem koček! Jenže dokud nejsi tady, tak jsi nic! Vždycky bude někdo, kdo může tvé přání zkazit. Vždycky bude někdo, kdo bude nad tebou. Ale tady v tomhle křesle, bude záležet jen na tobě! Tohle není práce, tohle není funkce, tohle je moc, svoboda, rozumíš? Svoboda pro tebe, tvé děti, vnoučata, pravnoučata, Tarisové budou něco na tomhle světě znamenat! Tohle nechceš?" "Chci." "No tak mi věř! Stačí jen, když budeš dělat to, co říkám do chvíle, než se sem dostaneš. - Tenhle svět je chaos, spousta věcí nemá pevný řád, hlavu ani patu, a to jen proto, že v tomhle křesle nesedí dost silná osobnost, která by to zvládla utáhnout. Tak třeba tahle místnost. Deset židlí, deset zbytečných židlí. Deset darmožroutů, rozmazlenců, co umí jen sedět na zadku a myslet si, že se bez nich svět neobejde… Ale obejde! Zbytečná je celá rada! Rada se jenom hádá, protože tomu nikdo pořádně nerozumí. Vládnout musí jeden! Žádné dohadování, vetování, nic! Podívej se třeba na mne - myslíš si, že Mario vymýšlí plány na snižování nezaměstnanosti a zlepšovaní životní úrovně chudých oblastí? Ne, Sheeno, to ze mne všechno vychází! To já sestavuju zákony! Mario to jenom podepíše a to je všechno! Jenomže on je vládce, ne já! Když ekonomika roste, provolává se sláva vládci, konají se průvody na jeho počest. Přitom je to vše má práce," sklouzl zlostně očima ke koberci, a pak ke mně. "To se musí změnit! Celý tenhle prohnilý systém těch, kdo jsou víc populární… A to se taky změní! Změní se to, až tady na tuto židli dosedneš ty!" Hrdlo se mi sevřelo a ztěžka jsem polkla. Z jeho plánu mi běhá mráz po zádech. On tady chce změnit celý systém tohoto světa! A chce, abych to udělala já, aby kvůli mně se vše řítilo kdo ví kam! "Tati…" přeruším jeho zapálení vyděšeně. Chytá mé ruce, pevně je svírá a pozvedne výš ke svému hrudníku: "Neboj, to zvládneme! Pomůžu ti! Budu za tebou pořád stát. Chápu, že jsi zmatená, nejistá, nikdy jsem ti o tom neřekl… ale já vím… já VÍM.. že ty to dokážeš! Jsi po mně! Máš na to! Nejen proto, že jsi moje dcera, Sheeno. Protože jsi výjimečná! Dokážeš ve svých letech, co jiní kolem tebe ne. Rozumíš věcem, ve kterých tví vrstevníci mají zmatek. To není jen tak. Staneš se vládkyní ne proto, že jsi moje dcera, že tě tam dostanu, ale protože jsi pro to svou osobností určená a tenhle svět by mnoho ztratil, kdyby ses té šance vzdala. Ty budeš vládnout, věř mi! A já pro to udělám cokoli!" zahleděl vážně do hloubky mých očí: "COKOLI!"


celkové hodnocení autora: 95.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 5		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 20		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Kaunaz Isa	07.12.2007, 12:06:27

Začíná se nám tady rýsovat zajímavé pokračování. Až na pár překlepů dobré (teď nemyslím za tři..)

Mortles	17.09.2007, 15:11:22

No, tak to bylo dobrý... No, ale Tay Taris mi už připadá jako osoba podobná Adolfovi či Nietzemu... Hodně zajímavá postava. Chce něco jako absolutistickou monarchii, ne li snad diktaturu a přitom je to vlastně docela milý člověk...(tohle není zaměřené proti lidem co podporují dva zmíněné režimy, pokud to nejsou fanatici) Rozhodně je teďka zajímavější než předtím. A jak hlavní hrdinka roste tak se stává stále zajímavější...

duddits	15.10.2006, 23:42:44

Jo, když se rodiče takhle postaví na hlavu, je to vždycky hrůza ;-) Právě tady pro mě začala nová etapa příběhu – ta, ve které se pro mě Sheenin otec stal poněkud tajemnou postavou. Chvíli se tváří jako největší podvraťák na světě, jindy zase překvapí nějakým projevem lásky… Tuhle postavu se ti podařilo podat velmi lidsky, se spoustou kladů, ale také záporů. A já až do konce celého příběhu nevěděl, co si o něm myslet…

Adrastea	23.09.2006, 18:54:14

Tak toto se mi líbí víc. Čtenář se může lépe sžít s hlavní postavou a s jejími problémy, které jsou zde navíc popsané velmi realisticky. Četlo se mi to velmi plynule, bez nějakých vážnějších "kopanců". Řekla bych, že tady se ještě budou dít věci! :))