|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 29006 příspěvků, 4550 autorů a 303523 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Sestry Pleškovy-Ohňostroj ::
 honzoch |
publikováno: 13.12.2009, 7:12
|
| Jak daleko dokáže zajít baron Štefan Végh v otevřené válce s vlastní matkou? Naplní své výhružky? |
| |
|
|
6.6 Ohňostroj na střechách a víno z žil
„Hrome! Co to k čertu je?“ zíral Ján Szendrei na kovovou obludu, číhající na něj pod obloukem brány. Kapitán zvedl svítilnu, aby lépe viděl, ale to už k němu přistoupil Schiller: „S tebou to jde z kopce, Jene, už ani nepoznáš tarasničku... byla by věčná škoda nechat tuhle krasavici reznout na Štivianově! Zvlášť když nám Végh sám nabízí cíl!“
„Za světla s tím netrefíš dům, natož za tmy,“ vzpamatoval se kapitán, „už jsi našel odvážlivce, který z toho bude střílet?“
„Jen zapálíš doutnák a běžíš se schovat,“ pokrčil Schiller rameny, „chceš si to zkusit?“
„Ne, to opravdu ne, kamaráde,“ zasmál se Ján Szendrei, „hlavně to tu nepodpal!“
S úctou přistoupil ke staré zbrani a poplácal její chladný pevný plášť. Pak pohlédl zpět na Schillera a zakřenil se: „Ještě nějaké bezpečnostní opatření?“
Schiller byl na nedocenění zvyklý a tak se nezlobil.
„Naverboval jsem pár chasníků a naučil je mašírovat! Dupají jedna radost, chlapci.“
„A co šavle? Tou se ohánět umějí?“ opáčil kapitán a ohlédl se po přicházejícím Kristiánovi.
„Hlavní je mašírovat, vojáka dělá krok,“ mínil malíř.
„Až se napijí, pak budou teprve mašírovat. Dlouholeté zkušenosti,“ nadhodil s chechotem kapitán a sledoval, jak Ondráš formuje pandury a Kristián stoupá do sedla. Mladý Kerkesi vypadal štastně, asi jako člověk, který se po dlouhých měsících v domácím vězení konečně dostal na čerstvý vzduch. Jeho kůň neklidně pofrkával, v chladném večeru se mu kouřilo od nozder. Jezdec jej pobídl a několikrát společně objeli nádvoří. Při jednom z koleček se mladík zastavil u Szendreie, který se mezitím vyškrábal do sedla.
„Pojedeme, kapitáne?“ natěšeně se optal a sáhl po šavli. Szendrei mlčky přikývl a přijel k Ondrejovi: „Ondráši, vezmi pět mužů a jeďte na Turkovou, člověk se v těch ničemech nevyzná!“
Desátník ihned uposlechl rozkazu a Ján pohotově svěřil dalších pět podřízených Schillerovi, prý aby měli ti jeho vidláci s kým mastit karty.
Schillera sice velitelův despekt mrzel, ale jen uviděl těch pět uniformovaných hromotluků se šavlemi a vysokými čapkami, doslova se rozzářil. S pocitem slavného vojevůdce pobídl svou armádu do strážnice, kde zatím s chutí popíjeli jeho rekruti.
Kristián s kapitánem se zasmáli a vehnali koně do průjezdu, osvětleného jen párem loučí a ozdobeného tarasnicí, které se jezdci museli vyhýbat. Jak byli venku ze dvora, pobídli koně ke cvalu a v mírném nočním větříku pokračovali k Olšici. Potemnělou krajinou šustilo listí stromů a černé trhance na obloze čas od času odkryly srpek měsíce, kterému chyběla k dokonalosti jen pověstná hvězda.
„Csölle s Uherem už se určitě nudí,“ poznamenal Szendrei, zatímco překonávali krátký úsek mezi kaštělem a vesnicí, vroubený alejí i keři, vystupujícími ze škarpy. Podél svahu pokračovali až k místu, které odkrylo výhled na Olšici. Před pandury vystoupila řada černých nízkých staveb v čele s kostelní věží. Navenek působila celá víska spícím dojmem, avšak jezdci dobře věděli, že se v té tmě skrývají jejich druhové i hlídky vesničanů, již od soumraku očekávající štefanovce.
Kapitán v té chvíli nemyslel ani tak na Štefana a možné nebezpečí, ale spíš na Zuzku a její rozkošný ksichtík. Kdyby jen tušil, že má Kristiánovo trápení stejný jmenovatel, Plešková! Ano, i ke Kristiánovi totiž dolehly zvěsti o Lidčině součastném půvabu. Zprvu je přijímal lhostejně, nechal je ze své hlavy odejít, jak přišly. Když se však neodbytně vracely, jen těžko zaháněl zvědavost. Nakonec byl bývalou milenkou úplně posedlý a hledal způsob, jak ji spatřit. Barončinou zásluhou to nebylo jednoduché, ale úcast na vojenské výpravě mu překazit nemohla.
Ač byla šance, že Lidku ještě v noci spatří, mizivá, přímo hořel nedočkavostí a prahl po pouhém pohledu do okénka Bellákovic chalupy. Vůbec ne náhodou se oba málem srazili přímo u toho chudého stavení. Domek však byl ztichlý, za oknem ani světélko a tak se zklamaně vrátili k podřízeným, kteří ve svitu loučí a pod přísným pohledem Uhera s Csöllem sesedali z koní.
„Zatím je vzduch čistý, kapitáne,“ pravil unaveně Luboš Uher, když k němu Kristián s Jánem Szendreiem přistoupili, „třeba jen vyhrožoval, aby nás vytáhl z postelí! Beztak je divné, že nás vůbec varoval! Mohl sem v noci přitrhnout, a než bychom se nadáli, už by tu zůstalo jen spáleniště!“
Panduři a hajduci zaujali svá místa, nezbylo, než se opevnit trpělivostí. Nedlouho před půlnocí přivál škodolibý větřík lehký déšť, který přiměl poklimbávající ozbrojence, aby se ještě těsněji zabalili do plášťů. Kolem vládla hluboká noc a nervydrásající ticho, jen času od času narušené kroky velitelů, obcházejících klíčová místa.
Rychtář Marček poslal spát ponocného a sám, s lucernou v levici a s valaškou v pravici přistoupil k zamlklému kapitánovi, posazenému na narovnaném dřevě.
„Myslíte, že přijdou, pánové?“
„Nevím, pokud bude pršet, tak snad ne,“ mrzutě pokrčil rameny a nastavil dlaň vstříc nebi, „ale už zas přestalo... kdo ví!“
Marček přikývl a neklidně odkráčel.
Těsně po půlnoci, kdy už nebylo po dešti ani památky, zaduněl krajinou osamělý výstřel. Všichni se hned chápali svých zbraní a horečně zaostřovali zorničky do tmy lesa i do pole, zda se, s ohněm v rukách, neblíží Štefanovci. Kolem však seděla černočerná tma, občas protkaná pár stříbřitými měsíčními nitkami, které ze stínu zvonice umě vykouzlily hrozivý vykřičník, jehož vrchol sahal až k rychtě. Obránci po sobě neklidně mrkali, drkotali zuby a ukládali se zpět na svá místa. Sotva je však přepadlo nové poklimbávání, zazněla odkudsi druhá rána. Vojáci opět popadali šavle i dlouhé karabiny a nadávali jako vosy, kterým kdosi neviditelný a nepolapitelný sahá na hnízdo. Kapitán nervózně pobíhal od muže k muži, ale všichni jen krčili rameny, jejich zbraň to prý nebyla.
Měsíc se ztratil za mraky a tma sevřela Olšici ještě těsněji a mocněji. Její chapadla proklouzla mezi staveními i po cestě a proměnila stíny chalup v neprohlédnutelnou černotu. Studený vítr věštil další déšť a noc se pomalu, pomaličku, šinula v půlnoční stranu, aby se pak opět přehoupla v tu polední a dospěla k ránu, ztracenému v nedohlednu. Dokonce i Kristiána opustilo nadšení a zatoužil po teplé posteli, byť sdílené s Véghovou. Čas se zastavil. Ledové vlhko zapouštělo své póry do plášťů i kabátů, necitelné prsty, zmalátnělé zimou, poskakovaly po spouštích a po jílcích.
Čekaly.
A neměly už čekat dlouho...
Schillera brzy omrzely vojenské parády a začal litovat, že se radši nevydal do Olšice, aby s ostatními očekával Véghův útok.
Protáhl se, zívnutím vypustil několik obláčků k noční obloze a vykročil. Nakázal hajdukům, ať zavřou bránu a vklouzl do strážnice, skrz jejíž okno pronikalo do průjezdu světlo svící. Uvnitř jeho podřízení bezostyšně vzývali karetního boha, a když vkročil, honem cpali svá srdce a kule do kapes i rukávů. Schiller jim nevrlým gestem naznačil, ať klidně pokračují, přisunul si židli a položil nohy na stůl. Vytáhl velkou kudlu, dloubal se s ní za nehty, a protože čase už nebylo co dloubat, začal do stolu vyřezávat různé obrazce.
Jedním uchem poslouchal vyprávění, jak předtím obtěžovali Cilku tak, až se před ním ta hezká plavovláska zamkla.
„Jo, to byl zas někdo šikovný,“ poznamenal ironicky jeden z karbaníků, „to mě by se stát nemohlo! Přitlačil bych jí, pošeptal bych jí něco hezkého do ouška a... “
„Už by se tu všude po dvoře toulali tvoji parchanti, na to jsme tak zvědaví,“ jiný mu netrpělivě skočil do řeči, „a hraj, kecale!“
„Sakra! Zase kule! To máte, když se na člověka spěchá! To vám děkuji!“ zlobil se okřiknutý.
„To vám povím, kamarádi, co jsem zaslechl! Prý, že se Pánbůh jednou nudil a stvořil Zuzku,“ řehtal se chasník z Olšice, „jak se na ní tak dívat a poslouchal ty její blbinky, tak mu toho roztomilého stvoření přišlo líto! Ale nemohl ji vzít zpět, tak radši stvořil Cilku.“
„Vtip“ byl přijat za všeobecného veselí, dokonce i Schiller ohrnul koutky ke smíchu.
„Jo, jo,“ přitakával jiný znalec, „takových znám celou řadu. To si představte, přišel hajduk za Cilkou a ptá se jí: -Nezapomněla jsi... “
Chlapi se začali smát, sotva načal větu, a smáli se tak hlasitě, že si Schiller div nevytahal uši, jen, aby také slyšel.
Možná i proto pro něj byla pro jeho sluch pravým šokem rána, která otřásla celým kaštělem od základů až po střechu. Okna strážnice se vysypala na podlahu a skrz ně vtrhl dovnitř štiplavý kouř, který všechny přítomné dokonale oslepil. Z průjezdu zaznělo několik zoufalých výkřiků ustupujících strážných a mezi kašlající muže přistála doprostřed místnosti otep hořící slámy. Každý hned po hmatu a po sluchu hledal venkovní dveře, ale tam již stáli lumpové s ostrými šavlemi, kteří nemilosrdně dobíjeli každého z postižených.
Schiller se jako zázrakem vysoukal vytlučeným oknem a tasil meč. Ze strážnice i z průjezdu se do dvora valil hustý dým, skrz který sem, jako přízraky ohně, pronikali lomozící štefanovci. Měli drtivou převahu, část obránců stále dezorientovaně hledala východ ze strážnice, jiní se již váleli v krvi na dlažbě. Hořící dřeva, rozmetaná v okolí, byly jistě pozůstatky brány, rozražené silnou petardou.
Martin Schiller zalapal po dechu, když viděl, jak se na něj ti lotři řítí. Nebyl sice sám, ale tři další, kteří rovněž našli cestu ven, měli plné ruce starostí o vlastní život.
Louče dodávaly noční bitvě až mystický výraz, značně zkreslovaly skutečné počty, stíny se kolem míhaly jak v apokalypse a bojový ryk také přidal své. Pan malíř náměsíčně sekl kamsi do prázdna, odpovědí mu byla zaskučení. Tak tak odrazil útok dalšího hulákajícího ničemy a zastavil se až u tarasnice, ztracené v zakouřeném průjezdu. Protivníci najednou zmizeli, snad si také mnuli oči a utíkali před dýmem. Schiller nahmatal na zemi kus hořícího dřeva a veden víc instinktem, než chladnokrevným myšlením, podpálil doutnák.
Ani nevěděl, proč po svém činu ztuhl jako solný sloup.
Hromová rána, která z té předpotopní potvory vyšla, mu doslova utrhla uši. Sotva udržel meč a vypotácel se z průjezdu, jak to s ním otřáslo. Neslyšel vůbec nic, ani hučení ohně, ani ohromené výkřiky protivníků, kteří úlekem ustali v boji. Jako směšné figury hleděly jeden na druhého, nechápaví a překvapení. Leč střecha kaštělu již hořela.
Pokud pandury a hajduky, hlídkující v Olšici, neprobral výbuch, tak výstřel z Schillerovy tarasnice nemohli nepřeslechnout. A záhy pochopili, kolik uhodilo, a honem se pod spěšnými rozkazy velitelů drápali do sedel. Někteří zmateně kličkovali mezi jezdci a hledali vlastní koně.
Na nohou už byli i vesničané a nechápavě sledovali, kam se ta lidská záplava řítí. Ne, že by předtím všichni spali, to jim strach a očekávání ani nedovolili, ale nyní vykukovali z oken a volali na zmatené ozbrojence.
Ti se, v čele s Szendreiem a Kristiánem hnali zpět ke kaštělu a zuřivě pobízeli koně. Dobře viděli žár plamenů a slyšeli lidský křik. Oheň se jako obrovité monstrum zvedal nad střechou a osvětloval jak sad, tak i celé okolí. Ozbrojencům nezbylo, než se ponořit do dusivého dýmu průjezdu.
Vyjeli z něj dokonale oslepeni a hned se stávali lehkým terčem banditů.
Jezdci byli strhávání z koní a se skučením dopadali na dlažbu, kde se na ně sršni vrhali Štefanovi hrdlořezové. Početní převaha byla sice nyní zcela na straně obránců, sotva si jí však byli vědomi v té tmě a kouři. Jejich obelstěná fantazie jim před očima vykreslovala víc útocníků, než jich skutečně bylo. Rozprášení a zranění se panduři stahovali do hloučků, které zoufale odrážely nápor nepočetného nepřítele.
Z hořící střechy sršely jiskry a mezi bojující dopadaly žhavé trosky.
V té chvíli se oheň rozhořel tak, že si panduři konečně uvědomili, že nestojí proti drtivé přesile, ba naopak, že se jim Štefanovci počtem zdaleka nevyrovnají. Tahle psychologická pravda zvrátila průběh boje, kapitán zavelel k protiútoku a tlačil drzé vetřelce ze dvora.
Malý houf těch ničemů sice proklouzl uličkou, ale za ním se řady obránců zavřely jak moře za Izraelem. Ti, kteří zůstali na dvoře a nestihli včas uniknout průjezdem, byli nemilosrdně posekáni, pobiti nebo jati. Někteří z těch zoufalců se opevnili v komnatách, kam se předtím vloupali a ostřelovali obránce z oken, tedy až do chvíle, kdy domácí vylomili dveře a vpadli jim do zad.
Málokdo si však uvědomoval, že zatímco panští vítězí na šavle, naplňuje se Štefanův zrůdný záměr. Vítr dráždil a popichoval ohnivého draka, až se nestvůra rozzuřila a rozhodla se strávit kaštěl od základů. Protože se dlouho nenašla volná ruka, která by místo šavle popadla vědro, prohořel se oheň do poschodí a zasypal dvůr popelem a jiskrami.
Boj muže proti muži brzy přerostl v boj muže proti ohni, a ten není rovný ani při přesile padesát ku jedné! Západní strana čtvercového kaštělu už hořela celá a obyvatelé horko těžko zabraňovali rozběsněnému živlu, aby pronikl i na strany sousední.
„Proboha, ať nechytí prachárna!“ děsil se Ján Szendrei. Nikdo ho neposlouchal, v tomtéž okamžiku prořízl hučení ohně kvil jako ze samotného pekla. Řve to snad ten ohnivý démon?
Všichni zvedli zraky po hlase, a hle, v nejvyšším poschodí se na ohnivém pozadí okna černě rýsovala mohutná postava. Běhal z ní mráz po zádech, chlapi upouštěli vědra a zírali na přízrak, neschopni rozeznat tu tvář, protože se proti ohni zdála stejně černá jako zbytek těla.
A tu ji někdo poznal!
Stará Reháková!
Kdysi pravá ruka baronky, zlá a intrikánská, nyní nešťastná stařena, kterou opustilo zdraví, a která se kvůli své tloušťce sotva hýbala.
Ale jakápak pomoc, když ji oheň tlačil k oknu a pod ním nevyhnutelně čekala smrt. S hrůzou sledovali, jak se Reháková vydrápala do okenního rámu, jak se zoufale ohlédla, a pak, rozhodivše ruce, klesla do prázdna. Chytat neměl kdo, riskoval by vlastní život.
Dopadla s žuchnutím mezi ostatní těla i trosky, povalující se po celém dvoře.
Do mužů jako když střelí, honem popadli vědra a pokračovali v marném boji. Vítr zesílil a oheň s praskotem pronikl na severní střechu, kde se zběsile roztancoval.
A slyšíte ten šelest stromů? Je mocnější než dřív! Ne, to není jen vítr, to je i déšť, jím přivátý! Bubnuje do listů a dusí plameny. Byly to však jen první kapky, předzvěst lijáku, který se snesl v příštích okamžicích. Unavení obránci byli jako politi živou vodou, s podporou nebes postupně zatlačili požár zpět.
Baronka stála tiše v rohu, krčíc se v županu, po boku Cilku s Hankou. Rozporuplně sledovala, jak požár uhasíná a odhaluje, co napáchal. Slyšela lomoz, jak se prolomily ohněm nahlodané trámy a podlaží západní strany spadla jak domeček z karet. Z oken, orámovaných černými monokly, se navzdory dešti vyvalil prach a suť.
„Milosti, pojďte si lehnout,“ prosila Hanka, sama povzlykávajíc. Paní se ani nehnula, zkrápěna kapkami.
Zničení obránci se víc mrtví než živí povalovali po dvoře. Schiller, který jako zázrakem přežil úvodní řež, si máčel očouzenou hlavu v poloprázdném sudu. Praskot pozvolna ustával, na dvůr padala tma, aby skryla škody i mrtvé. Tu ležel Peter Dubský, mladík z Olšice, tu s rozpáraným břichem prošedivělý Luboš Uher, Szendreiův věrný pobočník, tu Urban Vachovič, velitel hajduků.
Ještě jedno dějství však mělo temné představení té noci, odehrálo se stranou všeho dění a pod rouškou noci.
„Zuzko, spi už,“ zavrněla ze spánku Lidka a přitiskla se jí hlavou k rameni, „to se ti jen něco zdálo... možná bouřka... “
„Ne, to zaútočili štefanovci,“ strachuplně hlesla mladší sestra a přitiskla se k Lidce, „já se bojím.“
Chvilku bylo ticho, obě naslouchaly zvláštním zvukům zvenčí. Ano, byly slyšet vojenské povely, dokonce jim k uším zazníval dusot kopyt, ale to samotnému boji přeci nestačí! Napínaly uši, zda snad nezaslechnout řinkot šavlí či střílení. Naopak, vypadalo to, že panduři, hlídkující kolem vesnice, odjíždějí. Lidka se pak zmocnila své části peřiny, kterou si Zuzka, jako ostaně každou noc, sobecky usyslila.
„Asi už je po všem... “ hlesla a se zívnutím zabořila hlavu do polštáře. „Dobrou, Zuzi.“
„Dobrou,“ zavrtěla sebou Zuzka a pokusila se zavřít oči. Neúspěšně, byla příliš vzrušená a vystrašená, než aby mohla usnout. Chvilku v sobě dusila neklidné představy, upadala do polospánku, plného hrůzných scén. Zdálo se jí, jak kdosi šramotí kolem chalupy, jak s nepatrným vrznutím otvírá vstupní dveře, jak se krok za krokem blíží ke komůrce, neslyšný a hrozivý jako vrah.
„Někdo tu je,“ špitla a prudce zacloumala s Lidkou, „slyšela jsem ho!“
„Ty nedáš pokoj,“ nevrle bručela probuzená ze spánku, „sakra, Zuzko, prosím! Chci spát!“
„Někdo je za dveřmi,“ zanaříkala šeptem sestra a pevně Lidku sevřela.
„Když tam dojdu a ukážu ti, že tam nikdo není, necháš mě spát?“ hleděla ke stropu, zatímco neklidnou sestřičku hladila ve vlasech. „Mám tam jít?“
Zuzana neodpověděla, skryla se pod peřinu. Lidka se trošku naštvaně zvedla, bosky a naslepo vrávorala ke dveřím. Rozespale je otevřela a stanula tváří urostlému chlapovi, který ji bez váhání něčím těžkým křísl po hlavě. Bezvládně se sesunula k zemi a její dopad přiměl Zuzku, aby vyděšeně vykoukla zpod peřiny. Byla taková tma, že nedohlédla, a o to byl její strach větší.
„Lidko?“ pípla vyděšeně do tmy. „Liduško, kde jsi?“
„Tady jsem, moje milá,“ odpověděl jí ironický mužský hlas. Asi by ze sebe vyloudila ten nejpůsobivější jekot, kdyby jí ihned neucpal ústa a nepřisedl na ní. Jak se Zuzana rozkoukávala, všimla si, že se dveřmi prodral druhý stín, přehodil si bezvládnou Lidku přes rameno a špitl nějakým nesrozumitelným jazykem: „V ukdářop?“
„Oj, emežům tíj,“ odvětil druhý a hrubě přiměl mladší sestru, aby si nechala spoutat ruce řemeny.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
